„Lidé v souvislosti s nadanými dětmi trpí předsudky,“ říká Petra Šlapánková. FOTO: Nadace RSJ
Odhalit u dítěte nadání je velmi komplikované. Neexistuje test, který by dokázal identifikovat všechny jeho aspekty, a i nadané dítě může vyjít z testu jako zcela průměrné jen proto, že nezvládá pracovat pod tlakem. Ani pedagogicko-psychologické poradny si vždy neví rady. „Řada zemí v Evropě má specializované pracoviště, na které se mohou pracovníci poraden obrátit a něco s ním konzultovat. Česko ne,“ říká Petra Šlapánková z Nadace RSJ, která se věnuje podpoře nadaných dětí.
Existuje srovnání, kolik nadaných dětí se podaří identifikovat v Česku a kolik v jiných zemích Evropy?
Porovnávání na mezinárodní úrovni je velmi komplikované. Určitá data existují, ale je jich opravdu poskrovnu, a především nejsou vypovídající. Odvíjí se totiž od pojmu nadání jako takového a ten není mezinárodně sjednocen.
Jak se liší?
Některé země mají přesně stanovenou hodnotu IQ, od které označují dítě jako nadané. Jinde nadání vnímají komplexněji, hodnota IQ je pro ně jen odrazovým můstkem, zohledňují i kreativitu dítěte a jeho schopnost neotřele řešit problémy. Situace je ještě komplikovanější v tom, že mnohdy nejsme jednotní ani v rámci své vlastní země. Mezinárodní konference Evropské rady pro nadání v Haagu, které jsme se nedávno účastnili, nás v Nadaci RSJ utvrdila v přesvědčení, že je potřeba mapovat situaci v Česku a sbírat relevantní data o nadaných.
Ani Česko samotné nemá spolehlivé statistiky. Nedávno byly zveřejněny statistiky jak ministerstva školství, tak i České školní inspekce. Obě ukazovaly, že počet nadaných dětí na základních školách meziročně klesl. Což však ukazuje jen na to, že v Česku neumíme nadané děti odhalit. Dá se to změnit?
Důvodů, proč děti mohou ze statistik takříkajíc mizet, je mnoho. Jedním z nich ale může být i to, že se vlastně samy skrývají. Například žák, který má košaté myšlení, musí věc prozkoumat z různých úhlů, hledá nová řešení a potřebuje se ujistit, že zvolená cesta k výsledku je opravdu správná. A aby byl se sebou spokojený, bude na test pravděpodobně potřebovat víc času. Jenže pokud mu zároveň předhazují, že dobré výsledky má jen kvůli časovému zvýhodnění, bude se snažit zapadnout a taková pomoc už není pomocí. Mnohé tyto děti dokáží své nadání velmi dobře skrývat. Brzy pochopí, kdy je vhodné skrýt, že jim něco jde rychleji nebo něco umí, aby nedostaly další várku jednotvárných úkolů, které pro ně nejsou výzvou, ale jen zaplní zbývající čas.
Co dalšího by mohlo zlepšit odhalování nadaných v Česku?
Například podpora pedagogicko-psychologických poraden. Ne každá má s nadanými dětmi tak hluboké zkušenosti, aby je byla schopná identifikovat. Neexistuje jeden univerzální nástroj – jeden test – který bezpečně odhalí nadání. Z mezinárodního kontextu víme, že je nutné pro různé situace používat různé sady testů. Někomu například nevadí, když je omezený časem, jiní právě kvůli časovému stresu úplně vybouchnou. A test v tu chvíli už neměří nadání, ale schopnost reagovat pod tlakem v určité časové tísni. Ne všichni odborníci a psychologové si se správnou identifikací vědí rady. Bohužel v Česku nemáme specializované pracoviště, se kterým by mohli konzultovat nebo kam by mohli rodiče s takovými dětmi odkázat.
Myslíte najít vhodný test pro daného žáka?
Ano, spojit se se specialisty a poradit se, jaký identifikační nástroj je vhodný pro konkrétní dítě. Nechat si doporučit další možnosti, když se dítě projevuje jako nadané, ale obvyklá sada testů u něj nadání nepotvrdila. Vypadá to ale, že v testování se nám blýská na lepší časy. Už několik let na Masarykově univerzitě v Brně vyvíjí Šárka Portešová se svým týmem identifikační nástroj pro děti mezi 1. a 6. třídou. Nazvali jej Invenio. Test identifikuje různé aspekty nadání, odděleně i dohromady, a zatím většině dětí jeho forma vyhovuje.
Mluvila jste o tom, že u nás neexistuje jedno poradenské pracoviště, v jiných evropských zemích ano?
Nejsme v Evropě jediní, kdo takové centralizované pracoviště nemá, ale ano, řada zemí už jej má. Mohou to být samostatné instituce nebo jsou alokovaná na některých univerzitách. Trendem je mít místo, kde se sbíhají všechny cesty. Obracet by se na něj mohli kromě pracovníků pedagogicko-psychologických poraden také učitelé, vysokoškolští pedagogové, kteří budoucí učitele připravují, psychologové, ale i rodiče. Takový rozcestník jak pro odbornou, tak i laickou veřejnost.
Myslíte, že toto by mohla suplovat brněnská Masarykova univerzita?
Takhle konkrétně odpovědět nedokážu, ale doufáme, že se v budoucnosti podaří takovou instituci vytvořit nebo zaktivizovat. Je to však běh na dlouhou trať. Kromě toho, že je to velmi finančně náročné, tak nám v Česku chybí dostatek odborníků, kteří by v oblasti nadání působili. Ti, kteří tu jsou, často nejsou z různých důvodů dostatečně v kontaktu se zahraničím. Velmi by pomohlo, kdyby měli možnost se inspirovat a konzultovat problematiku nadání s odborníky z jiných zemí, kteří se na ni mohou dívat zase z jiných úhlů pohledu než my tady. A aby se pak tu svou zahraniční zkušenost pokusili implementovat zde.
Jako dospělí si na první pohled nemusíme uvědomit, že nadání není o výpočtu složité úlohy. Ale o tom, že tyto děti mají košaté abstraktní myšlení, propojují si na první pohled nesouvisející věci, uvědomují si určité pravděpodobnosti. A jsou na to samy.
Čím si myslíte, že bychom se mohli v zahraničí inspirovat?
Je hodně možností. Každá země má práci s nadanými nastavenou trochu jinak. Z mého pohledu je problematika nadaných dětí podobně složitá jako například problematika dětí s poruchou autistického spektra. Obě skupiny jsou velmi různorodé, ale u dětí s poruchou autistického spektra se už lépe daří tu různorodost mapovat, a i v Česku se o této problematice hodně mluví. To se u dětí s nadáním tak úplně nedaří.
Proč si myslíte, že tomu tak je?
Protože lidé v souvislosti s nadanými dětmi trpí předsudky. Mají za to, že když máte nadané dítě, je to vlastně super. Že nadané dítě je bezproblémové a je třeba se věnovat těm ostatním, kterým se nedaří. Jenže nadání také může znamenat, že vidí mnohem více věcí, které si my dospělí v běžném životě neuvědomujeme. Dokáží si dohledat a dát dohromady spoustu na první pohled nesouvisejících okolností a trápí se jimi. Vidí hrozby, které my třeba nevidíme, nebo je vidíme, ale v diskusi s dalšími dospělými se uklidníme.
Děti ne?
My děti do té diskuse obvykle nepřizveme, protože si myslíme, že to není téma pro ně. A protože je dokáže pochopit jen málokterý vrstevník, zůstávají ve svých obavách osamoceny. Své strachy navíc často nedávají najevo, protože nevědí, jak své myšlenky formulovat. Jako dospělí si na první pohled nemusíme uvědomit, že nadání není o výpočtu složité úlohy. Ale o tom, že tyto děti mají košaté abstraktní myšlení, propojují si na první pohled nesouvisející věci, uvědomují si určité pravděpodobnosti. A jsou na to samy.
Což je ale těžké, když v jejich okolí nikdo nemyslí stejně a oni pak mnohdy na učitele působí jako problémoví žáci…
Myslím, že problémem českého školství, ale nejen českého, je, že pedagogové příliš rychle hodnotí. Často si myslí, že musí reagovat a hodnotit každou větu a nevědomky tak dětem berou bezpečný prostor pro sdílení myšlenek. Vysvětlím to na konkrétní situaci: když Pepa řekne svůj názor, hned se od učitele dozví, že co řekl, není podstatné, nebo je moc brzy o tom mluvit, nebo dokonce že přehání. Pepa tím pádem už nic dalšího neříká. Učitel navíc uzavřel prostor pro to, aby například Maruška řekla „já to vlastně vidím stejně“. Pokud by to bylo jinak, možná by nadaní mezi vrstevníky našli někoho, s kým by mohli své myšlenky sdílet.
Vy jste se účastnila několika mezinárodních konferencí, studovala a v rámci pedagogické praxe učila ve finské škole. Co vás osobně v zahraničí zaujalo nejvíce?
Ve mně zůstal velmi silný dojem z posledního, již 18. ročníku mezinárodní konference Evropské rady pro nadání v Haagu. Hodně se diskutovalo o problematice nadání v kontextu systému vzdělávání a potřebě otevírat toto téma v institucích, které mohou ovlivňovat podobu vzdělávání v České republice. Protože – a to není jen případ České republiky, ale řady dalších zemí – ze státních peněz jdou na podporu nadání obvykle velmi nízké finance. A důvodem je, že i dnes vnímá velká část společnosti podporu nadání elitářsky. Zarazilo mě, že se s takovými předsudky potýkají i země, které jsou v této problematice daleko před námi.
Jaké je řešení?
Diskutovat. Nebát se o nadání hovořit a správně argumentovat. Speciálně v Čechách musíme o tomto tématu víc mluvit. Vysvětlovat, že péče o nadané neznamená vyčleňování nějaké elitní skupiny, ale že když budeme schopni o nadané jednotlivce správně pečovat, budeme je umět akceptovat s jejich zvláštnostmi, strastmi i dokonalostmi, tak mohou naší společnosti mnoho přinést. A druhá část, která mi přijde velmi důležitá, je, aby se odborníci sdružovali a v odborných kruzích diskutovali témata, která se nadání týkají. A nakonec správně a včasně argumentovat na systémové úrovni a samozřejmě mít někoho, kdo na té špičce pyramidy poslouchá.
Petra Šlapánková vystudovala učitelství pro 1. stupeň, studovala etopedii, tedy disciplínu speciální pedagogiky, která se zabývá vzděláváním dětí s poruchou emocí a chování. S nadanými dětmi pracuje v rámci volnočasových aktivit v Centru pro talentovanou mládež nebo domě dětí a mládeže. V Nadaci RSJ provází projekty zabývající se podporou nadaných dětí, duševního zdraví a vzdělávání.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
