Co nám velmi usnadňuje život zde je i to, jak moc jsou na Islandu spokojení naši synové. FOTO: Zuzana Cermanová
O tom, že navštívím Island, jsem snila už jako malá holka. S mužem jsme vždy hodně cestovali, máme rádi sníh a hory, ale nikdy by nás nenapadlo, že tady jednou budeme bydlet. Před čtyřmi lety ovšem mému muži zrušili jeho pracovní pozici v Krkonošském národním parku a s ní jsme přišli také o bydlení. To byla ideální příležitost začít znovu a třeba někde úplně jinde. Když přišla nabídka přesunout se na Island, neváhali jsme.
S tehdy dvouletým Františkem a půlročním Antonínem jsme se přestěhovali do třítisícového města na východním pobřeží Islandu. Neuměli jsme nikdo islandsky a pořád s jazykem dost bojujeme. Nejlépe teď mluví naši synové, kteří se jazyk naučili ve školce a škole. Muž v práci mluví anglicky, já mám dokonce kolegyni Češku, a protože – určitě i díky absenci dabingu v televizi – prakticky všichni Islanďané hovoří skvěle anglicky, zlepšujeme se s mužem jen pomalu.
Jsme na Islandu moc spokojení. Kvalita života je tu dost vysoká a rozhodně vás tento ostrov nadchne, pokud rádi šlapete po horách, lyžujete a obecně trávíte čas v přírodě. Pokud máte rádi divadla nebo galerie, pak se vám tu asi tolik líbit nebude. Island je známý tím, že je zde pro turisty velmi draho. Pokud tady ale žijete a pracujete, i s jedním příjmem můžete velmi slušně vyžít a ještě něco ušetřit, což by se, myslím, jinde dalo jen stěží. Co nám velmi usnadňuje život zde, je i to, jak moc jsou na Islandu spokojení naši synové.
Školka znamená zdravé jídlo a pobyt venku i ve fujavici
Mateřská, na které může být matka, otec, nebo se dokonce střídají, tu není nijak dlouhá. Trvá jen rok či rok a půl a po jejím uplynutí většina dětí nastupuje do školky, která může být buď levná státní, nebo dražší soukromá. Když jsme se s kluky přistěhovali, hned se mě všichni ptali, kdy nastoupí do školky, což mě zaskočilo; v Čechách většinou zůstávají maminky s dětmi na mateřské nejméně tři roky. Nicméně na Islandu jsou dost běžné zkrácené úvazky (sama jej také mám), takže není nutné, aby ti nejmenší hned trávili ve školce nějak dlouhý čas.
Do školky na Islandu přijmou i neočkované děti, což je také rozdíl oproti Česku. Většinou tu dělí třídy podle věku dětí a třídu zhruba dvaceti dětí vede 5 až 6 učitelek. Velmi se mi líbí, že děti tráví opravdu hodně času venku. Kolikrát je fujavice, mrzne, sněží, a já si říkám – to budou dnes asi uvnitř. A pak najdu celou školku na zahradě, děti umazané, s červenými tvářemi a spokojené. Také jednou týdně chodí na celý den mimo areál školky, a o tom, kam se půjde, rozhodují děti samy. Jde se do parku, na hřiště, na procházku k jezeru, prostě někam ven. S námi rodiči školka komunikuje pomocí mobilní aplikace, kam učitelky dávají zprávy a fotografie, vidíme zde jídelníček, jak dlouho děti po obědě spaly a můžeme dítě také omluvit, pokud je nemocné. Dvakrát ročně máme třídní schůzky a několikrát do roka je „den otevřených dveří”, kdy mohou rodiče přijít do školky, děti je provedou a mohou zde společně strávit nějaký čas.
Islanďané jsou velkými zastánci inkluze, a pokud to jen trochu jde, vzdělávají se všechny děti společně. Cizinci zase dostávají speciální doučování, aby co nejrychleji zvládli jazyk.
Co se týče jídla, tak ve školce i později ve škole se opravdu snaží, aby bylo chutné a hlavně zdravé. Často jedí ryby, které tu jsou pochopitelně čerstvé a výborné. Děti mají hodně zeleniny a ovoce, rýži, brambory… Navíc zde často vycházejí vstříc dětem s různými alergiemi a dietami, což je pro jejich rodiče velké ulehčení. Bohužel mám ale pocit, že tato snaha státu o nastolení zdravého stravování se pak později někam vytrácí a v dospělosti tíhnou Islanďané spíš k nezdravému jídlu amerického stylu. Jedí například opravdu velmi často maso (především skopové), hamburgery, pizzy… vše zapíjejí Pepsi Colou nebo energetickými nápoji a zelenina po nich na talíři mnohdy zůstane.
Žádné odklady, žádné úkoly, tři měsíce prázdnin
Základní škola je desetiletá a dělí se na primární (od první do sedmé třídy, kdy je u dětí většinou jen jeden učitel) a sekundární (od osmé do desáté třídy, kde už se učitelé střídají). Od šestnácti do dvaceti studují mladí Islanďané na středních školách různých typů a náročností a ve dvaceti mohou na univerzitu, pokud chtějí. Stále více Islanďanů studuje vysokou školu v zahraničí.
Co se základních škol týče, nastupuje se v šesti letech a nikdo nedostává odklad, jak ho známe v Česku. Pokud se ukáže, že je dítě slabší, nebo pokud má nějakou poruchu učení či fyzické postižení, může získat asistenta, který mu pomáhá. Islanďané jsou velkými zastánci inkluze, a pokud to jen trochu jde, vzdělávají se všechny děti společně. Cizinci zase dostávají speciální doučování, aby co nejrychleji zvládli jazyk. Hodnocení není standardizované; někde používají známky, někde hodnotí slovně, jinde třeba jen ústně. Úkoly minimálně v primární škole v podstatě nejsou, učebnice se domů nenosí. Jinak do školy musí povinně chodit všechny děti, domácí vzdělávání není povoleno. Zajímavé také je, že školní rok trvá devět měsíců a děti tak mají 80 dnů letních prázdnin! To je samozřejmě pro rodiče trochu komplikace, takže velmi oceňují, když alespoň na část prázdnin mohou přihlásit děti na příměstské tábory. Na zbytek času je holt potřeba najmout chůvu, au pair, nebo to prostě nějak vymyslet. Některé děti si prý dokonce stěžují, že jsou prázdniny příliš dlouhé a že se nudí, což asi ilustruje, jaká pohoda na islandských školách vládne.
Děti znají svá práva, povinnosti už méně
Náš František je zatím na prvním stupni a Toník ve školce, takže nemám tolik přehled o tom, co se děje ve vyšších ročnících. Co zatím vidím, tak v první třídě se postupuje opravdu velmi zlehka, aby si děti ve škole zvykly. Soustředí se hlavně na čtení. Počítání a psaní se věnují okrajově. Třeba vázané psací písmo se tu vůbec neučí, jen tiskací. Vzhledem k tomu, že je František zapsaný i v české škole a já s ním procvičuji češtinu a prvouku, vidím, že se na Islandu opravdu jede mnohem pomaleji. Moje česká kamarádka tady má dceru v páté třídě a tvrdí, že ve srovnání s Českem je znalostmi tak o dva roky pozadu.
Je to systém, kde se děti cítí velmi dobře, ale na můj vkus je to možná až trochu moc „pohoda”. Nenutí děti k velkým výkonům. Líbí se mi ale, že se už odmalička učí spolupracovat, hodně pracují ve skupině a učitel jim je k dispozici, pokud něco potřebují. Staví se na hodnotách, jako je rovnost, demokracie, ohleduplnost, respekt. Je důležité, aby se nikomu neubližovalo. Děti učitelům říkají křestními jmény, což je i logické vzhledem k absenci klasických příjmení (lidé tu mají „příjmení“ vytvořené z křestního jména otce a přípony –son nebo –dóttir).
Na děti se tady skoro nekřičí, fyzické tresty jsou naprosto nepřípustné. Obecně nejsou děti tak často napomínány a peskovány, jako si to pamatuji z Česka. Jsou velmi sebevědomé a dobře znají svá práva. Na druhou stranu ale podle mého názoru místní systém trochu pokulhává v tom, aby mladým vysvětlil, že mají také povinnosti. Když uvedu konkrétní příklad, tak škola začíná v 9 hodin, tudíž nejdéle v 8:50 by děti měly být na místě. Denně ale odcházím od školy po deváté a žáci se teprve trousí dovnitř, naprosto beze spěchu a v pohodě, a nikdo jim vlastně nic neřekne. A podobný přístup mají i v dospělosti, takže když čekáte instalatéra v deset, možná dorazí v jedenáct a možná až odpoledne. Hlavně žádný stres – „Þetta reddast”, jak se tady říká.
Dílny, hřiště a ohleduplní řidiči
Abych se ale vrátila k nějakým pozitivům. Školy tu jsou opravdu skvěle vybavené, a to nejen technologiemi nebo pěkným nábytkem, ale mají tu také různé dílny, třeba pro práci se dřevem nebo šití, a také cvičné kuchyně vybavené jako někde v restauraci. Už i náš šestiletý Franta má dvakrát týdně dílny a učí se třeba péct perníčky, vyšívat nebo vyrábět ze dřeva nebo z keramiky. Také oceňuji, že se klade velký důraz na pohyb a sport. V rámci školy jde o pobyt venku, tělocvik a plavání, ale běžně jsou na Islandu i krásné sportovní haly a hřiště, kam děti chodí odpoledne na kroužky. Jen v našem okolí se nabízí taekwondo, gymnastika, fotbal, basketbal a lyžování. Stát navíc rodičům na každé dítě posílá vouchery, které pokryjí zhruba platbu za jeden a půl kroužku na rok. Skvělé také je, že vzhledem k velmi nízké kriminalitě se nikdo nebojí nechat i prvňáčka chodit samotného do školy pěšky. Na kroužky dochází děti po škole společně jako parta a rodiče k tomu nepotřebují. Navíc Islanďané jsou nesmírně ohleduplní řidiči – nejen, že zastavují daleko před přechodem, ale když jdu s dětmi po chodníku, objíždějí nás obloukem, kdyby se náhodou kluci zapomněli a vběhli do silnice. To mi jednou bude chybět, pokud se z Islandu odstěhujeme.
Zatím jsme tady, a jak už jsem říkala, jsme moc spokojení. Přesto ale kluky vedeme k tomu, aby mluvili co nejvíc česky. Doma mezi sebou ani jinak nemluvíme, protože mi hodně záleží na tom, aby se synové domluvili s příbuznými v Čechách. I proto chci udržet českou školu, kam se napřesrok chystáme na přezkoušení. Jak to půjde dál, to uvidíme…
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
