Sebeobrana musí být jednoduchá, složitosti by nikoho ve vyhrocené situaci nezachránily. FOTO: Jasmína Houdek
Sebeobrana není ani zdaleka jen o umění bránit se fyzicky. Umění bránit sám sebe je daleko spíš o hlídání si vlastních hranic, schopnosti stát si za svým, držet si od těla manipulátory, ustát slovní agresi… Předat tohle umění by mělo být jedním ze základů současné výchovy. Té doma, ale také té, která přichází ve škole. Jak by to mohlo nebo mělo vypadat a proč?
My dospělí máme sami problém říkat NE, nesklopit oči, když se do nás někdo naváží, říct si o adekvátní odměnu nebo nahlas upozornit na agresora. Jak z toho pro naše děti udělat větší samozřejmost?
Sebeobrana dítěte se mění v čase s tím, jak roste. A do značné míry se už od narození týká hranic nejen psychických, ale překvapivě fyzických. Můžu vám to ukázat na příkladu toho, jak vedu svou čtyřletou dceru. Už od miminka jsem jí u všeho říkala, co se bude dít. „Teď tě budu převlékat, přebalovat, teď koupat… “ Postupně jsme kolem roku a půl přidaly hovory o těle. „Tohle je jen tvé tělíčko, rozhoduješ o něm jen ty.“ Mluvili jsme a mluvíme o autonomii jejího těla i v souvislosti s návštěvami lékařky, kde jsme opět vždy já nebo můj muž popisovali, jak vyšetření bude postupovat, aby věděla, proč má být svlečená. A přestože byla a je malá a nemůže někdy doslova rozumět obsahu, je důležité, aby právě fyzický obsah hranic vstřebávala už teď. Protože právě u malinkých dětí jim jejich fyzické hranice my (jejich nejbližší) dospělí nabouráváme často, aniž bychom dohlíželi důsledky.
Patří k tomu nabourávání i ono: „No tak, dej babičce pusu, buď hodná holka!“?
Určitě. Proto také nikdy nejdu a neobejmu dceru jen proto, že chci. Ptám se: „Můžu ti dát pusu? Obejmout tě?“ A pokud nemá náladu, respektuju to. Ano, jako mámu mě to mrzí, ale pro ni je velmi dobře už od raného věku pustit přes své hranice jen toho, koho chce. Protože když tohle naučíme děti v raném věku, dáváme jim obrovský bonus. Během dospívání i později dokážou rozklíčovat a odmítnout manipulátory, agresory, potenciální domácí násilníky, což je – jak se asi všichni shodneme – nesmírně důležité.
Pokud ale odmítne dítě babičku, nastane typická atmosféra rodinného dusna. V ní cítíme zklamání z toho, jak špatně své dítě vychováváme…
A proto je k tomu zásadní přidat i další kousek hranic: neomlouvat se, když naše dítě někoho nebo něco odmítne. Omlouvat se nemá ani ono samo. Ano, je těžké si to představit zase i v dospělosti, že někoho nebo něco odmítneme, protože to něco nemáme rádi. A naše generace dospělých žen má s vymezováním se obzvlášť problém. Teprve v této době přestává být tabu mluvit o násilí, o tom, kolik podob může mít a má. Teprve teď jako lidé hledáme své sebevědomí, nástroje, jak se za sebe postavit. Ale generace, kterou vychováváme, pokud to uděláme správně, s tím problém mít už nebude.
Výchovu k tomu tedy začneme zvědomováním fyzických hranic, respektováním dětského NE, tím, že je nepovedeme k omlouvání se za to, že se jim něco nelíbí. Zní to jednoduše a věřím, že to stačí, aby dítě žilo respekt v rámci okruhu nejbližších. Ale do největšího tréninkového prostředí se dostane až výstupem z rodiny. Ve škole se setká s dětmi s jinou výchovou atd. I tam budou ty rodinné základy stačit?
Sebeobrana musí být jednoduchá, složitosti by nikoho ve vyhrocené situaci nezachránily. Všechny principy moderní sebeobrany – i té fyzické – jsou proto jednoduché. A čím dřív s definováním vlastních hranic dítěti pomůžeme, tím je větší jistota, že nenechá jejich překračování dojít daleko, vyhrotit.
Už proto by měl vzdělání v moderní sebeobraně dostat každý. Nicméně – přesně, ideálně mimo rodinu. Proto s workshopy jezdíme také do škol a poslední měsíce se účastníme jednání na ministerstvu školství. Aby moderní sebeobrana byla součástí základního vzdělání. Protože ve škole děti mají skutečně ideální tréninkové prostředí už v té různosti, v jaké se tam potkají. A protože když sebeobranu naučíme už od prvních tříd malé děti, dáme jim možnost vyhnout se traumatickým zážitkům a zkušenostem. Už jen z pragmatického hlediska to ušetří státu spoustu peněz, které dnes vydává na péči o traumatizované děti, potažmo i dospělé.
Setkáváte se u takové filozofie ve společnosti s pochopením?
Tak daleko ještě nejsme. Teď bohužel ještě slýchávám, že bychom podobným vzděláváním udělali z dětí sněhové vločky, které by se při prvním setkání s agresorem rozpustily strachy. Jenže ono je to přesně naopak. Když začneme na základní škole ukazovat, co je to násilí, jak vzniká, co ho spouští, ale také jak se zastat někoho druhého, jak agresora zastavit nebo kde vzít pomoc, vybudujeme daleko silnější společnost. Ta se neroztřese při náznaku agrese.
Šikana je sociální nástroj. Víme o ní, že se z 85 % odehrává pro diváky. V průměru také víme, že jsou ti diváci čtyři, takže čtyři děti jsou u toho, když někdo někoho šikanuje. Z toho 54 procent dětí jen přihlíží, 21 procent se přidá a 25 procent zasáhne.
Zkuste to přiblížit ještě o kousek víc, prosím…
Když se k sebeobraně vedené dítě setká například s onanií na veřejnosti, bude vědět, co dělat, jak reagovat, jak to ohlásit, že se má svěřit, že ono není vinno… A když tohle umí, nemůže z něj vyrůst člověk, který je slabý. Naopak. Bude silný. Bude vědět, kdo je, co chce. Tím pádem si pravděpodobně dobře vybere i školu, práci, která ho bude naplňovat, v té si pak bude schopný říct o vyšší plat. Nebo prostě jen bude vědět, co opravdu chce a nechce. A už to je jednoduchý fakt, který má do dalšího života obrovský dopad… Takže přestaňme si pod pojmem sebeobrana přestavovat kotouly a shazování na zem. Mluvme o sebeobraně v moderním smyslu slova, protože přesně tu potřebujeme.
Co se škol týče, napadá mě, že by to v nich pak měly lehčí nejen děti, ale i pedagogové, kteří dnes velkou část práce věnují práci s kolektivem, nebo školní psychologové, na které stát dlouho hledal finanční prostředky…
Měl by to lehčí asi každý. Všichni jsme přece chodili do školy a šikanu v lepším případě „jen“ viděli, v horším ji zažili. Většinou, aniž by dospělí věděli. Protože někdy právě šikana bývá tak skrytá, že ji neodhalí ani proškolený pedagog – pokud právě nepřijde samotné dítě, kterého se týká. Také si ji spojujeme jenom s těmi „slabými“, ale ony ji žijí i chytré děti, krásné holčičky, sportovně nadaní kluci. Může ji zažít prakticky jakékoliv dítě.
Ona je totiž šikana jako mnohá agrese vlastně jakési „dožadování se pozornosti“.
Šikana je sociální nástroj. Víme o ní, že se z 85 % odehrává pro diváky. V průměru také víme, že jsou ti diváci čtyři, takže čtyři děti jsou u toho, když někdo někoho šikanuje. Z toho 54 procent dětí jen přihlíží, 21 procent se přidá a 25 procent zasáhne. A to je další věc, kterou je potřeba děti učit: zasáhnout, když se něco děje někomu jinému. A pro mě je úžasné, že už teď, aniž by děti někdo něco systematicky ze sebeobrany učil, jich celá čtvrtina chce pomoct. Naším úkolem je tím pádem posílit tuto skupinu. Pak k tomu přidáme i ty, kteří jen přihlížejí (a kterých je nejvíc)… A rázem máme základ pro silnou skupinu schopnou agresora vytlačit pryč. A i když si zatím neumím představit svět bez agresorů, umím si představit svět, ve kterém lidé vědí, jak se agresorům postavit. Jen je k tomu potřeba mít ty správné nástroje.
Pojďme o nich mluvit! Jaké nástroje dětem předáváte?
Na začátku učíme, že když se neozvou hned, tak se to zhoršuje. Vlastně žádná, ani nejviditelnější šikana nezačíná hned tím, že najdou svoje fotky na internetu nebo boty vyhozené v popelnici. Začíná to poznámkou, uštěpačností, hláškou. Nějakým špatným vtípkem. A už tehdy je třeba zvednout hlas, odmítnout to. A i okolí by mělo říct „takhle ne“. Jasně, děti si ze sebe budou vždycky dělat legraci, to je normální. Ale asi všichni poznáme, kdy je to vtipné a kdy začíná ten pocit, že je něco divně. A pokud to necítíme hned, přijde to zjištění velmi brzy, protože nezastavená agrese eskaluje.
Učíme děti nevyjednávat a neprosit ty, kdo jim překračují hranice. Naopak je vedeme k důslednosti. Učíme je silný postoj, s jednou nebo oběma dlaněmi nataženými před sebe dopředu, které jasně říkají STOP. Učíme je také říkat důrazné a jasné NE.
Dobře, přijde divný pocit, že se děje něco jinak, než dítě cítí jako správné. Co dál?
Učíme je zvedat hlas, neignorovat to. Ukazujeme, jak nezamrznout – protože zamrznutí v případě napadení si v sobě jako jednu ze základních reakcí neseme už z pravěku. Utíkat před tygrem nebo se s ním prát nemělo úplně smysl. Člověk se tedy jako způsob sebeobrany naučil i zamrznout. Jenže když zamrznete ve chvíli, kdy se vás někdo pokouší znásilnit, vypadá to, že se nebráníte. Takže už malé děti učíme, jak nezamrznout, kde se obrátit o pomoc, protože – když se vrátíme zpátky do školy – šikana vždycky vadí více lidem. Nebo jakákoliv nespravedlnost. Je třeba je najít a ozvat se pak společně.
Učíme děti nevyjednávat a neprosit ty, kdo jim překračují hranice. Naopak je vedeme k důslednosti. Učíme je silný postoj, s jednou nebo oběma dlaněmi nataženými před sebe dopředu, které jasně říkají STOP. Učíme je také říkat důrazné a jasné NE.
A když mluvíte o tom, kam se mají obracet, tak kam? Musí být těžké udělat to ve škole, když právě tam vznikl problém – těžko věřit, že tam dítě najde ochranu. Když vznikne ohrožující situace doma, tak dítě zase přijde o jiný bezpečný prostor pro sdílení a žádost o pomoc.
Chápu, je pravda, že jsme ve škole jednou řešili reálnou situaci, kdy si dívky stěžovaly na obtěžování tělocvikářem, šly za jinými pedagogy v týmu a slyšely jen: „On už je starej, nechte ho být, on vám nic neudělá!“ A ano, pokud víme, že 80 procent násilí způsobují lidé, které oběti znají, může to být těžké i v té rodině. Ale je třeba si najít cestu – i kdyby měla začít anonymním dopisem výchovnému poradci nebo telefonátem na Linku bezpečí. Je důležité nenechat se odbýt i v případě, že nad tím při prvním pokusu nějaká dospělá, potažmo odpovědná osoba mávne rukou.
To mi na tom přijde nejvíc neuvěřitelné: že dítě musí sebrat odvahu, říct, co se děje, a pak může čelit riziku bagatelizace nebo neřešení…
Proto by také pomohlo, kdyby každá škola důrazně tlumočila, že u nich se šikana a jiné podobné překračování hranic odmítá. Kdyby se tohle opakovalo hned na začátku školního roku, nahlas, v každé třídě. Realita je ale taková, že prevence mnohdy končí rozvěšením plakátů ve třídách. A děti, které jsou dneska vizuálně zahlcené z internetu, telefonu… žádné plakáty nevnímají. Nedají jim pozornost, kterou my od nich potřebujeme, aby se naučily číst potenciálně ohrožující situace. Včas.
Navíc řešíme oběti, učíme děti, jak se jimi nestat. Ale neřešíme původce agrese. Jako by největší problém nebyl fakt, že se stalo něco, co nemělo, ale že se o té události mluví a roztáčí se kolotoč náročný pro mnoho lidí, kteří by nakonec nejvíc ocenili, kdyby oběť mlčela…
Přitom stočit pozornost na agresora je jedna ze základních věcí. Neučme děti jenom se bránit, pojďme říkat, že to není OK a pojďme o tom skutečně mluvit. Většina původců to bude zlehčovat, házet vinu na oběť. Ale to je mimochodem jeden z prvních znaků toho, že mluvíme se skutečným původcem překročení hranic. Pokud by měl chuť na tom pracovat, uzavře to upřímnou omluvou.
Co je vlastně ideální zvládnutí sebeobrany? Nastolení nějaké spravedlnosti? Trest? Nebo ta zmíněná omluva? Co mám děti učit, že je správné čekat v rámci nápravy?
Určitě to, že sebeobrana neznamená, že toho druhého setřou. Ani to, že vždycky vyhrají. A dokonce to neznamená ani to, že agresor pochopí, co udělal, a omluví se. Nikdy nemohou ovlivnit, jak ten druhý zareaguje. A sebeobrana určitě není ani o asertivitě, která předpokládá hledání kompromisů – představa, že se šikanovaný domluví s šikanujícím, že to bude bez modřin, jen o kradení svačin, je přece dost absurdní. Primárním cílem není nějaký dopad na původce, ale ochrana sebe sama před tím, abych se stal jeho obětí. Což v době, kdy každá třetí žena a každý pátý muž zažili násilí, kdy každá desátá žena byla znásilněná a každé páté dítě bylo šikanované… představuje už samo o sobě opravdu velké vítězství. Nežijeme v jednoduchém světě, ale můžeme děti i sebe učit používat určité mechanismy, které tu tíhu mohou dost odlehčit. A to je to zásadní.
Jasmína Houdek je spoluzakladatelkou start-upu Moderní sebeobrana, autorkou stejnojmenného knižního bestselleru, průkopnicí emancipační sebeobrany. Její misí je svět bez násilí. Spolu se svým týmem usiluje o to, aby byla sebeobrana součástí školních osnov. Učí, jak používat hlas jako zbraň a jak se vyhnout násilí. Jejím heslem je: „Když se dnes ozvu, nebudu se zítra muset bránit fyzicky.“
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
