Kdyby se takhle učily dějepis a historie, možná bychom všichni o dost víc věděli, kdo jako Češi jsme. FOTO: Freerange, Jota
Začalo to v roce 2020, za hlubokého covidu. A začalo to podcastem Přepište dějiny, který se v tomtéž roce stal vítězem kategorie Objev roku. Stáli za ním (a stále stojí) Michal Stehlík coby historik specializující se na české dějiny 19. a 20. století (mimo jiné působící ve vedení Národního muzea) a Martin Groman, publicista známý svou láskou k historii žurnalistiky i historii obecně. A pak se ti dva spojili a stvořili podcast, který má v současné chvíli 153 epizod, nabízejících střípky z české historie v tak nečekaných souvislostech a napínavých příbězích, že je při poslechu hltáte jako rozhlasové hry. A od nich byl už jen krůček ke knižním publikacím… Jak se povedly?
Ani jeden z autorů se už od prvního dílu podcastu nebojí ironie, bez mrknutí oka shazují klišé, která jsme si ve vztahu k vlastní historii zažili tak moc, až je považujeme za realitu. Neberou si servítky ve vztahu k tomu, co s vnímáním dějin páchají hoaxy, dezinformátoři, ale i současné známé osobnosti používající zkreslení historie třeba pro svou politickou kariéru… A co mohou, naopak Michal Stehlík a Martin Groman uvádějí ve vzájemném a otevřeném dialogu na pravou míru. Bavíte se. Žasnete. Zastavujete se a pouštíte si podcast znovu, aby vám nic neuteklo. A stejné ohromení vás čeká u knih, které se ne úplně překvapivě jmenují Přepište dějiny a Přepište dějiny podruhé.
Otázky národní hrdosti tak, jak je určitě neznáte
Modrá „jednička“ Přepište dějiny začíná polemikou o národním pocitu „Češi jsou nejlepší“. A trefuje český hřebíček na hrdou hlavičku. „Mnohokrát jsme v minulosti věřili, že jsme miláčci velmocí, že jsme největší demokraté div ne na světě… Jsme pořád nejlepší, a když už v ničem jiném, tak aspoň pivu, sklu, porcelánu, kolové, hokeji nebo rychlobruslení. Jako bychom tušili, že skutečné problémy máme někde jinde, hledáme v nedávných i dávných dějinách oporu pro svůj pocit výjimečnosti…“ Podotýkají také, že jakýkoliv úspěch jakéhokoliv Čecha dělá hrdými nás všechny: „Tu se schováváme za Masaryka, tu za Havla, tu za hochy z Nagana, jako bychom úspěšní jako oni byli všichni.“ A netají se ani tím, že stejně jako umíme slavit vítězství, neumíme se na vrcholu udržet a milujeme hlavně vítězství snadná a ve svou výjimečnost věříme jako v určitý mýtus, který nás provádí i dobami těžkých krizí. A přesně v tomto ladění si pak pánové podávají jednotlivé střípky dějin.
Souvislosti a zase souvislosti
Na příběhu Masaryka v kapitole Hledá se king Michal Stehlík a Martin Groman vysvětlují, „proč si do čela státu pořád volíme šéfa, který slibuje, že se o nás postará“. Proč je idealizující myslet si, že právě s nástupem Masaryka obratem začala demokracie. Nebo proč se dodnes ti, kdo volili, schovávají za ty, které zvolili a zbavují se tak rádi své vlastní zodpovědnosti. V kapitole Emil běží za nás všechny zase ukazují kořeny našeho obdivu ke sportovním úspěchům a obrovský prostor dostává i náš vztah k Němcům, který rozebírají už od bitvy na Bílé hoře až po období protektorátu nebo konec války. „Konec znamená obvykle také začátek. V tomto případě konec války nepřinesl jen začátek míru a svobody, ale také přirozený, i když tragický začátek pomsty. Jen málokdo si ve vyhrocených dnech povstání mohl uvědomit, že pomsta nikoho neočistí, jenom upatlá. Ale dělo se to v celé Evropě…“
A rázem se ocitáme v nástupu komunismu, socialismu, kolektivizace. A autoři se dotýkají dalších bolavých míst. (Ne)soudržnosti, Fučíka, Kriegla… Témat, u nichž zjistíte, že o nich navíc často slyšíte úplně poprvé, protože – a to je další rys českého přístupu k historii – si z minulosti tak nějak vybíráme. Populární věci. Zajímavosti. A právě proto tak často ztrácíme kontext, kterého je tu dost a dost.
Dvojka není o nic nudnější
Červené pokračování, Přepište dějiny podruhé, navazuje argumenty i tématy, která nabízejí buď úplně nově, nebo v nových kontextech. Trefují se třeba do toho, jací premiéři stávají v čele naší země a také konstatují: „Česká republika je parlamentní demokracie, má premiérský systém. Přesto se čeští ministerští předsedové historicky trochu krčí ve stínu prezidenta. Kdo je ale lídr a není na čase si to uvědomit?“ A navíc jdou do úplné současnosti, tedy až do roku 2022, ve kterém tento díl vyšel. Ke slovu se dostává politický význam hudby, kultury, ale i televizních pohádek. Mluví se o demytizaci 17. listopadu, stejně jako o tom, jak nám s politikou mávají dnes sociální sítě a sociálními sítěmi politika…
![](https://eduzin.cz/wp/wp-content/uploads/2022/07/EDUzin_newsletter_odber_01-1024x342.jpg)
Ale… víc už si přečtěte sami. Faktem je, že sice vstřebáváte fakta, ale máte spíš pocit, že čtete dobře napsanou beletrii. Je to jazykově živé čtení, protože knížka s radostí opustila upjatost jakýkoliv historických pojednání. A grafika skvěle živost doplňuje. V každém případě platí, že kdyby se takhle učil dějepis, možná bychom všichni o dost víc věděli, kdo jako Češi jsme. Ale protože se takhle neučí, můžete aspoň u vás doma (a ideálně s dětmi) tuhle formu historie vstřebávat sami. Budete se bavit i žasnout. A spoustu věcí budete konečně opravdu vědět.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné