"Většinou se s dítětem seznámím, chvíli si s ním povídám, třeba si i kreslíme," říká Pavla Picková. FOTO: Lucie Rybová

Když se začne mluvit o nadání dítěte, je Pedagogicko-psychologická poradna nejčastěji skloňovanou institucí. Právě jejich posudek je pro školu tím jediným, který bere v potaz. Na jeho základě může získat škola podporu a dítě podpůrná opatření, které mu v jeho vzdělávání pomohou. Co vás při vyšetření čeká? Kdo má právo vidět výsledky testů a musíte jít jen do spádové poradny? Na všechno jsme se vás dopodrobna zeptali Pavly Pickové, krajské koordinátorky podpory nadání, která působí v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 1, 2 a 4.

Ne vždy jsou nadané děti ve škole spokojené. Co mohou v takovém případě dělat rodiče?

Důležité je si zpětně zmapovat, jak to ve škole vypadá a co vlastně sama očekávám. Šlo by něco dělat jinak? S čím mi vlastně dítě chodí domů? Je nespokojené? Říká, že se nudí? Nebo se mu tam vůbec nechce chodit? Pak si mohou dát schůzku s paní učitelkou a zeptat se jí, jak to vidí ona. Některé školy už dělají ve čtvrtletí tripartity, kdy se o tom můžete pobavit i s dítětem. Možná vám učitelka řekne, že se dítě jako nadané nejeví, že například dobře prospívá, ale jinak nevybočuje. Pokud přesto chcete mít jistotu, oslovila bych spádovou pedagogicko-psychologickou poradnu. 

Musí být spádová? 

U nás není spádovost poraden legislativně ukotvena, ale v praxi je to tak nastaveno. Už proto, že jednotlivá doporučení domlouváme s konkrétní školou, a tak je dobré, aby je vypracoval někdo, kdo prostředí dané školy zná. Tím pádem vám může rovnou říct, co je na té které škole reálné. Zná tamní paní učitelky, ví, co daná škola poskytuje, jak mají řešenou péči o nadané, jestli je tam speciální pedagog. Pokud mě však rodič požádá o vyšetření dítěte z Hradce Králové, jen těžko se tam pojedu podívat na školu. Není třeba se bát, identifikaci by měla zvládnout každá poradna. A pokud mají rodiče pochybnosti, mohou se obrátit na krajského koordinátora a poradit se.

Může k vám děti objednat i škola, nebo vždy jen zákonný zástupce?

Škola může vyšetření nadání doporučit. Několikrát se nám stalo, že jej objednávala po dohodě s rodičem, který byl cizinec. Jinak je však naším partnerem zákonný zástupce a zprávu nemůžeme bez jejich souhlasu dát nikomu jinému, jedinou výjimkou je soud, policie či OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.)

Co udělá poradna nejdříve? Radíte se nejdříve s pedagogem dítěte, přijdete se například podívat do hodiny nebo rovnou přistoupíte k testům? 

Záleží na každé poradně. Já komunikuji ze všeho nejdříve s rodiči, protože právě oni jsou mým partnerem. Obvykle s nimi rovnou domlouvám i termín pro testy. Zároveň jim sděluji, že součástí diagnostiky je i zjištění situace ve škole, což probíhá formou dotazníku. Formulář máme na stránkách a rodič tak ví, na co se školy budeme ptát. Stejně tak jej může vidět i již vyplněný, pokud bude chtít. Poté následuje samotné vyšetření a po něm napíšu – po konzultaci se školou – doporučení konkrétních opatření. Pokud je paní učitelka či učitel nevidí jako vhodné či nutné, můžu zajít do školy a domluvit se na místě, jaký systém je možné nastavit.

Intelektové testy jsou pro každou věkovou skupinu jiné. V některých převažují neverbální úkoly, jako jsou skládačky či logické doplňování, ty jsou například vhodné, když není dítě zdatné v češtině.

Jak vyšetření probíhá?

Většinou se s dítětem seznámím, chvíli si s ním povídám, třeba si i kreslíme. U předškolních dětí obvykle zahrnujeme i test školní zralosti, to znamená, že se podívám na grafomotoriku, zralost sluchového a zrakového rozlišování, sleduji, jak dítě mluví. U nás to jsou často děti z bilingvních rodin, tak se bavíme o tom, jak mluví doma a do jaké školy půjde. Jestli hodně cestují a jestli bude právě čeština jeho hlavní vzdělávací jazyk. Sleduji možné logopedické vady. Někdy mi rodiče řeknou, že už čte a píše, tak se dívám, jak moc. Sleduji, jestli je schopno například pracovat podle psaných instrukcí. 

A jak pak probíhají samotné testy?

Intelektové testy jsou pro každou věkovou skupinu jiné. V některých převažují neverbální úkoly, jako jsou skládačky či logické doplňování, ty jsou například vhodné, když není dítě zdatné v češtině. Dobře se dají využít také pro předškolní děti. U těch většinou používáme Wechslerovy testy nebo novější IDS škálu. Na doplnění pak můžeme využít maticové Ravenovy testy. Případně se dá u předškolních nebo bilingvních dětí využít test SON-R pro věk 2,5 až 7 let. Je ovšem převážně neverbální. U mladších dětí, které mi říkají, že mají rádi matematiku, používám i Woodcock-Johnson škálu, která má v té starší verzi hezkou matematickou část, jež se nesoustředí jen na počítání, ale také obecně na orientaci na číselné ose, porozumění vztahům mezi čísly a podobně. U dětí zhruba od šesti let pak obvykle používám Wechslerův test. Vyšetření trvá zhruba hodinu a půl. Nicméně i s rozhovorem s rodiči před a po vyšetření se čas v poradně může protáhnout až na tři hodiny.

Kdo dostane výsledek testů? Jen rodič, nebo i škola? 

Mým partnerem je rodič a právě jemu dávám na začátku podepsat souhlas s tím, kam a jakým způsobem se zprávy předávají. Píšeme podrobnou zprávu pro rodiče, škole pak posíláme méně podrobnou, týkající se především doporučených opatření. Rodič je dostane v papírové formě a škola tu svou datovou schránkou.

Co když nejsem s výsledkem spokojená a nechci, abyste výsledky poslali škole?

I to je možné. Jak jsem říkala, můj partner je rodič. Já se maximálně můžu pokusit vám vysvětlit, proč si myslím, že je dobré, aby to škola věděla. Pokud jsme třeba s rodiči narazili na nějaké sporné body, nechala jsem je nahlédnout do zprávy pro školu, než jsem ji odeslala. Pokud má rodič obavy, má na to právo. Může mít s poradnou první zkušenost a není si jistý, nebo už může mít třeba za sebou nějakou špatnou zkušenost. Nemusí být spokojen s výsledkem. Několikrát jsem i upravovala formulaci, která se jim nelíbila.

Předpokládám, že jste často také určitým arbitrem. Že k vám rodiče chodí, když jsou nespokojeni s postupem ve škole, neuspěli se svými požadavky, nebo dokonce i vznikl konflikt. Zároveň se rodiče často bojí, že takzvaně jdete na ruku školám… 

Nemůžu strčit ruku do ohně za nikoho, ale na případ, že se necháme ovlivnit školou, jsem nenarazila a myslím, že to ani není možné. Už proto, že je to rodič, kdo má legislativní právo rozhodnout o tom, co se komu říká. On je zástupcem dítěte. Už jsem měla i případ, kdy mi maminka řekla, že si nepřeje, abych školu vůbec kontaktovala, že jim výsledek sama přetlumočí. Tehdy jsem volala na legislativní odbor ministerstva, jestli je něco takového možné a dozvěděla se, že mám vyhovět zákonnému zástupci.

To mi ale také nepřijde jako ideální řešení…

Nevím přesně, co se stalo, ale zřejmě měla maminka nějaký důvod k nedůvěře vůči škole. My jsme to tehdy vyřešili tak, že jsme se sešly všichni tři i s paní učitelkou. Většinou se snažíme být prostředníkem. Může se také stát, že jedna ze stran nevidí situaci úplně realisticky, může mít neuskutečnitelné požadavky. A my se snažíme najít kompromis. V případě větších konfliktů nám pomáhají metodici prevence.

Podívám se na použité metody, a pokud vidím, že byly například převážně neverbální, zkusím nějaké verbálnější. Když dělalo dítě převážně intelektové testy, zkusím se zase více zaměřit na školní zralost. Prostě si udělám anamnézu a doplním si testy, které dítě nedělalo.

Dochází ke konfliktům často?

Často ne, ale někdy je situace vyhrocenější. Každopádně rodiče i škola mohou v případě nespokojenosti s výsledky testů využít možnosti revize. Revizní pracoviště je při Národním pedagogickém institutu České republiky, tam pak prohlédnou všechny naše zprávy a průběh vyšetření a rozhodnou. V případě pochybení se může vyšetření i opakovat.

Mluvily jsme o spádovosti. Co když spádová nejsem, ale přesto k vám chci. Vyšetříte mé dítě?

Většinou ne, není to fér k ostatním rodičům. Pokud vyšetřím děti, které ke mně nespadají, nemusím stihnout vyšetřit děti ze škol, které mám v gesci. Takže obvykle odkazujeme na poradnu, pod kterou daná škola spadá. A spíše pracujeme na tom, aby vyšetření vypadalo všude víceméně stejně, aby nebylo potřeba hledat jiné poradny. Samozřejmě se může stát, že rodič narazí v poradně na pracovníka, se kterým si nerozumí, a pak bych to řešila s vedením poradny. Kolega nebo kolegyně z dané poradny se také může obrátit s žádostí o konzultaci výsledků nebo nastavení podpory na koordinátora podpory nadání ve svém kraji.

Když k vám přijdu například s výsledkem testů z Mensy nebo některé ze soukromých organizací, které nadání testují, budete k nim přihlížet? Jsou pro vás relevantní? 

Relevantní určitě jsou a beru je v potaz, na druhou stranu nemohu vypracovat posudek na základě toho, co mi rodiče donesou. Musím dítě vidět a sama vyšetřit. U výsledků z jiných organizací pak potřebuji vědět, které konkrétní testovací metody daná organizace použila. Díky tomu už vím, že je nemusím, a dokonce nesmím znovu využít. Protože pokud by dítě dělalo stejný test znovu, výsledky by nebyly validní. Někdy mi i samy děti řeknou, že ten test poznávají a už ho už dělaly. 

Jak tedy potom postupujete? 

Podívám se na použité metody, a pokud vidím, že byly například převážně neverbální, zkusím nějaké verbálnější. Když dělalo dítě převážně intelektové testy, zkusím se zase více zaměřit na školní zralost. Prostě si udělám anamnézu a doplním si testy, které dítě nedělalo. Také si promluvím s rodiči o tom, co například děti baví volném čase, ptám se, co dělají, když venku prší. Nemusím se vždy zaměřovat jen na výkon.

Takže se nemůže stát, že mi dítě vyjde v soukromé organizaci s vysokou úrovní intelektu a u vás průměrně?

Může se to stát, pokud je jejich test je zaměřený jen na jednu oblast. Může to být například u testu Mensy, které se zaměřují na takzvanou fluidní inteligenci, jenž může, ale také nutně nemusí indikovat i vysoký intelekt v dalších oblastech. Ale stalo se mi několikrát, že pokud dítě mělo za sebou test neverbální a já pak zkusila něco verbálního, nebylo na takové úrovni. Není to však tak, že bychom hledali, co dítěti nejde. Pokud však máme říct, že dítě zvládne větší zátěž v programu pro nadané, musíme sledovat jeho celkový rozvoj.

Jak dlouho u vás rodiče čekají na vyšetření? 

U nás jsou to zhruba dva měsíce, ale v některých poradnách jsou i delší.

Kdy je nejlepší čas se na vyšetření objednat? Před nástupem do první třídy? Nebo naopak později, až si dítě na školu přivykne?

Na to existují dva názory a oba jste vlastně řekla. Někdo chce mít dítě zmapované už před tím, než půjde do školy. Protože když se pak stane, že se pár týdnů po začátku školy začne nudit, už bude vědět proč. Záleží ale vždy na konkrétním dítěti. Je třeba si však také uvědomit, jak velkou změnou přechod do školy je. Některé děti jsou citlivé na hluk, nemusí jim vonět šatna, světlo ve třídě pro ně může být příliš ostré. To jsou detaily, které jsou však pro nadané děti velmi důležité a je naprosto legitimní, že se pak těžko soustředí a s jakýmikoliv opatřeními je lépe pár měsíců počkat. Ale nejčastěji ke mně děti chodí v předškolním věku s tím, že rodiče pak mohou hledat školu, která už nějaký program má.

Někdy mám pocit, že když rodiče vidí výsledky testů, a co všechno dítě umí, že se ho až téměř obávají. Občas mám chuť jim říkat, že hlavní věc je, aby se nadání nebáli.

Přicházejí už s tím, že si myslí, že je jejich dítě nadané?

Někdy ano, ale mnohdy také s tím, že se jejich dětem nelíbí ve školce, špatně se adaptují, nebaví se s ostatními dětmi. Některé jsou až agresivní, protože se jim nechce dělat to, co po nich chtějí. Nebo že jsou přecitlivělé. Někdy mají strach, jestli jejich dítě není autistické, protože například jí jen jídlo určité konzistence a všechno ostatní odmítá. A až tady se zjistí, že příčinou může být i nadání. Že se snaží svět kontrolovat, a protože nemají možnost ovlivnit všechno, kontrolují alespoň tu konzistenci jídla. I proto mají tyto děti často rády věci, které jsou v určitém systému, například dinosaury, vlajky, dopravní značky, číslice. Mnohdy začínají raději s počítáním než se slovy, protože jazyk je přece jen trochu zrádnější, zatímco počty jsou logické.

Je něco, co byste řekla rodičům nadaných dětí, kteří nyní náš rozhovor čtou? 

Někdy mám pocit, že když rodiče vidí výsledky testů, a co všechno dítě umí, že se ho až téměř obávají. Občas mám chuť jim říkat, že hlavní věc je, aby se nadání nebáli. Že jsou to prostě děti jako každé jiné, jen mají tyto zajímavé charakteristiky a je potřeba o ně pečovat po stránce jejich často zvýšené citlivosti. A někdy mám chuť to říct i učitelům. Protože ať jim psycholog či ministerstvo vymyslí cokoliv, jsou to oni, kteří si musejí každý den stoupnout před třídu a nějak to zvládnout. A mají z toho obavy. Ale oni nemusejí znát bůhvíjaké světové metody, stačí, když projeví pochopení a jsou dostatečně tvořiví. A to dělá zázraky. Je špatně, když se z nadání stane věc, která je v pozadí, ale také to není žádný strašák. 

Na druhou stranu je to pro rodiče i učitele obtížné. Chcete dítě rozvíjet, ale nechcete ho uštvat…

Jako koordinátoři nadání jsme měli nedávno setkání s mladými nadanými. A ti nám vyprávěli, co by bývali chtěli a potřebovali během nižších stupňů vzdělávání. Říkali, že by bývali rádi měli více prostoru na to, aby si mohli dělat své věci mimo školu, to především na střední škole. Že by bylo skvělé, kdyby učitelé uznávali, co se naučili sami nebo jinde. Říkali, jak je těžké ten mozek zastavit a že když jim jede naprázdno, je to ten nejhorší pocit, jaký znají. Také ale někteří říkali, že vůbec nemají rádi soutěže a že ve škole prostě museli. Ale že oni jsou taky jen normální děti, normální puberťáci, kterým se třeba také zrovna nechce. A potřebují také někdy jen tak snít a ne stále jen šlapat. Že to, že jsou nadaní, neznamená, že mohou podávat výkony 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Pavla Picková pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 1, 2 a 4. Je krajskou koordinátorkou podpory nadání z PPP za kraj Praha a poskytuje tak metodické a konzultační vedení pro poradny v kraji Praha. Do její gesce v PPP patří například Základní škola náměstí Curieových, která má pro nadané děti speciální program. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.