Pro některé učitele téma vztahu s rodiči žáků není tak důležité a věnují svůj omezený čas něčemu jinému. FOTO: FSV UK
Zřizovatelé a ředitelé jsou zásadními postavami českého školství. Na tom, jak dokážou spolupracovat, do značné míry záleží, jak kvalitní škola v obci bude. Magdalena Mouralová, Jakub Černý a Karel Gargulák ve spolupráci s Aspen Institute Central Europe shromáždili příklady dobré praxe z šesti obcí, kde se tato spolupráce daří.
Proč jste považovali za přínosné zkoumat vztahy zřizovatelů a jejich škol?
Pro náš vzdělávací systém je charakteristické, že máme velké množství zřizovatelů, kteří jsou velice malí, často jsou to obce třeba i s méně než tisícovkou obyvatel, kterým se těžko dá vyčítat, že neumí řídit školu. Ale i ti větší zřizovatelé, kteří mají škol víc, si musí poradit sami, protože ministerstvo školství zřizovatele metodicky zatím příliš nevede. Naším záměrem bylo sesbírat příklady dobré praxe z různorodých obcí, kde vztah škol a zřizovatele funguje, aby se tím mohli inspirovat i další zřizovatelé a ředitelé škol.
Vaše studie má už v názvu, že „jen svítit a topit dnes nestačí“. Co je tedy ještě potřeba dělat?
V první řadě je třeba, aby se zřizovatel o školu zajímal. Upřímný zájem je základní předpoklad, aby to dobře fungovalo. Tedy nejen že posílám škole peníze na provoz, ale jako starosta nebo radní mluvím s ředitelem. Chci vědět, co ho trápí, čím škola žije. Pokud přijde inspekce, tak se zajímám o to, jaké navrhuje zlepšení, a chci s tím škole pomoci. A pokud to není v mých silách, podpořím ředitele, aby hledal pomoc i jinde.
Možná ne každý dnes ví, kdo nebo co je zřizovatel a jaké jsou jeho pravomoci. Můžete to blíže vysvětlit?
Devadesát procent mateřských a základních škol u nás zřizují obce. A to nemluvíme jen o bývalých okresních městech, ale opravdu i o malých vesnicích. Je povinností obce zařídit, aby děti, které v ní žijí, měly kam chodit do školy. Střední školy potom zřizují většinou kraje. Být zřizovatelem vlastně znamená zařídit, že nějaká škola existuje a splňuje zákonné požadavky, že má budovu a personál.
Na holý provoz, tedy to svícení, topení a podobné základní věci, dostávají obce peníze ze státního rozpočtu v rámci rozpočtového určení daní. Další klíčovou pravomocí zřizovatele je, že vybírá a případně odvolává ředitele a rozhoduje o jeho odměňování. Tato personální politika je asi jeho nejmocnějším nástrojem, protože ředitel z velké části určuje charakter školy. Řada obcí se aktivně zajímá o své školy a snaží se je různě podporovat, některé z nich jsme právě zahrnuli i do naší studie.
Vybrali jste nějakých sedm oblastí dobré praxe, které mohou inspirovat ostatní. Co lze tedy dělat kromě svícení a topení?
Pozor, ono bez té základní péče o budovu a infrastrukturu se nikdo neobejde. Potřebujete, aby vám splachovaly toalety a neteklo střechou.
Asi není potřeba, aby zřizovatel znal všechny detaily školního vzdělávacího programu. Ale měl by vědět, jaké je základní směřování školy, její hodnoty, vize. Protože rodiče žáků jsou téměř vždy občany obce a voliči a je téměř jisté, že některým z nich se něco nebude líbit.
S tím ale problém nebývá, ne? Každý starosta se přece rád blýskne hezkou a dobře vybavenou školou…
Ano, tento aspekt funguje určitě nejlépe. Na první pohled je vidět, když se postaví hřiště nebo tělocvična, navíc to je podobné jiným obecním projektům, takže tomu obce rozumí. Ale když se učitelům zaplatí supervize, to hned vidět není a hůř se to vysvětluje. Když je škola opravená, tak to ocení starosta, učitelé, žáci i rodiče. Nicméně i tady se hodí, když zřizovatel řediteli naslouchá, protože když už se má investovat, tak do něčeho, co škola opravdu chce a potřebuje.
A potom tu jsou takové subtilnější věci jako způsob a kvalita výuky. Je i toto záležitostí zřizovatele?
Mělo by být. Dobré je, aby o tom zřizovatel a ředitel spolu mluvili. Asi není potřeba, aby zřizovatel znal všechny detaily školního vzdělávacího programu. Ale měl by vědět, jaké je základní směřování školy, její hodnoty, vize. Protože rodiče žáků jsou téměř vždy občany obce a voliči a je téměř jisté, že některým z nich se něco nebude líbit. Někdo chce, aby se děti snadno dostávaly na gymnázium, někdo chce informatiku, další jazyky, pro jiné je důležitá atmosféra ve škole či individuální přístup. Je důležité, aby starosta věděl, jaká ta konkrétní škola je a jakým směrem se ubírá, a stál za ní i před rodiči-voliči s jiným názorem.
Má zřizovatel povinnost rozumět i kvalitě výuky?
Ne, od toho jsou tu jiné orgány, například Česká školní inspekce. Není nutné, aby zřizovatel měl odborné ponětí o kvalitě pedagogického procesu, s ohledem na množství zřizovatelů to ani není možné. Nicméně například v Plzni, což je opravdu velký zřizovatel, mají na odboru školství metodika pro základní a mateřské školy, který slouží ředitelům jako jakýsi „přítel na telefonu“. Je to zkušený bývalý učitel nebo ředitel a pomáhá třeba s formulací konkrétních bodů školního řádu a podobně. Takovou speciální pozici přímo na úřadě si mohou dovolit jen stotisícová města. Věřím nicméně, že menší obce by mohly někoho takového sdílet v rámci většího území nebo nějaké sítě.
Další body vaší studie se týkaly otevřenosti a důvěry ve vztahu školy a zřizovatele. Jak by to mělo vypadat?
Je velkou zodpovědností zřizovatele vybrat kvalitního ředitele. Tím to ale nekončí, je potřeba ho dál podporovat, aby se nebál otevřeně komunikovat. Aby bylo možné sdílet to, co se daří, ale i to, co se nedaří. Mluvit třeba o nespokojenosti některých rodičů, protože s tím se potká i ten nejlepší ředitel. Škola je komplexní organismus dětí, rodičů a učitelů, kteří mohou mít různé potřeby. Je normální, že leccos nevyjde na první pokus, ale to neznamená, že někdo selhal. Je důležité vědět, co se nepovedlo, aby se mohlo hledat, jak to udělat příště lépe. Pokud má ale ředitel obavy mluvit se zřizovatelem otevřeně, protože by třeba přišel o odměny, tak se o nezdarech mlčí a problémy se zametají pod koberec.
Můžete dát nějaký konkrétní příklad osvědčené praxe v oblasti vzájemné komunikace?
Co opravdu funguje, jsou pravidelná setkávání ředitelů. Pokud má obec více škol, tak na setkávání ředitelů základních škol, pokud jich je málo, lze přizvat ředitele mateřských škol nebo střediska volného času. Částečně jsou to porady formální, kde se řeší organizace, legislativa a podobně, ale velmi se vyplácí mít i program neformální. Třeba jednou ročně zaplatit ředitelům výjezd mimo město. Jsou s tím spojené náklady, ale ve chvíli, kdy se ti ředitelé osobně znají a mají přátelské vztahy, jsou ochotni si s ledasčím pomoct, řešit problémy společně. Nebo pokud jsme malá obec a máme začínajícího ředitele, můžeme mu najít a ideálně i zaplatit mentora z řad zkušených kolegů z okolí. Zřizovatel to dokonce může řediteli dát jako jeden z manažerských úkolů, aby se „zasíťoval“. Opravdu se to vyplácí.
Ve studii zmiňujete i to, že školy by měly spolupracovat s dalšími aktéry v obci. Jak si to mám představit?
Jako takový trojúhelník tvořený školou, obcí a občany s jejich spolky, které v místě působí. To se často dobře daří v menších obcích, kde je běžné, že spolupracují třeba hasiči, rybáři nebo myslivci a škola. Klidně je možné v tělocvičně uspořádat ples nebo karneval, propůjčit třídu jako prostor ke scházení, aby škola žila i mimo vyučování a občané ji brali za svou. Ve větších obcích s více školami je zase důležité pracovat s tím, jaká je skladba žáků dané školy, jestli tam třeba nedochází k zápisové turistice, kdy se dětem přehlašuje trvalé bydliště proto, aby se dostaly na školu, která je vnímána jako kvalitnější.
Jak toto může zřizovatel ovlivnit?
Tím prvním nástrojem jsou spádové oblasti. Dalším nástrojem je aktivní pomoc s reputací škol. Je lepší podpořit spolupráci mezi školami než soutěž, rozhodně například nevytvářet nějaké žebříčky. To neznamená, že by zřizovatel neměl mít přehled o tom, která škola případně zaostává, ale takovéto škole by se měli všichni snažit pomoci, i ostatní školy. Je to i v jejich zájmu, protože když se jedné nedaří a nemá u rodičů dobrou pověst, pak se to projeví spádovou turistikou dětí a například nutností losování těch dětí, které mají zájem o školu „s dobrou pověstí“.
Každý zřizovatel může projevovat zájem. Jde nám přece o to samé – aby děti v obci získávaly kvalitní vzdělání v bezpečném prostředí.
Podle výsledků studie je přínosné i to, aby spolupracoval školský a sociální odbor. Jak to v praxi vypadá?
Lidské životy jsou komplexní a nemůžeme je rozdělit do jednotlivých resortů. Když spolu jednotlivé odbory komunikují, snáze se najde řešení pro konkrétní rodinu. To, jak spolupráce vypadá, se pak liší – ale ve všech obcích, s jejichž zástupci jsme pro účely studie vedli rozhovory, nějaký nadresortní pohled funguje. Mohou to být obecní dotace na stravování, dojíždění nebo pomůcky, které mohou být přiděleny potřebným. Školy jsou rodinám často mnohem blíže než úřad, takže pomoc dokážou cílit.
Někteří zřizovatelé přispívají škole třeba na asistenta nad rámec přiznané podpory. Další zavedli příspěvek na sociální kohezi, z nějž je možné uhradit výlet nebo školu v přírodě, aniž by bylo potřeba žádat o dávku na úřadě. Stačí, že učitel navrhne – nechcete přece jen jet? Dalo by se zařídit – a rodič pouze podepíše žádost ve škole. Přitom se o tom nikdo z okolí nedozví, takže odpadá stigma. Takto se dá realizovat sociální politika prostřednictvím škol. Dalším příkladem může být nastavení jasných pravidel spolupráce a vzájemných očekávání při řešení záškoláctví mezi školami, sociálním odborem a dalšími organizacemi věnujícími se terénní sociální práci zaměřené na rodiny s dětmi.
Soustředili jste se v rámci vašeho výzkumu pouze na opatření, která jsou přenositelná do všech obcí v Česku?
Každý zřizovatel může projevovat zájem. Jde nám přece o to samé – aby děti v obci získávaly kvalitní vzdělání v bezpečném prostředí. Všichni určitě můžou také myslet do budoucna a mít nějaký rozvojový plán a zásobník projektů, které je pak možné rychle dodělat a podat, když se objeví možnost financování. A co jsme ještě nezmiňovali, je podpora nepedagogických pracovníků, na ně se často moc nemyslí. Například vedoucí školních jídelen napříč republikou řeší podobné věci, tak proč jim neumožnit setkávání a vzdělávání? Zlepší se tak služby ve škole, a ještě ti lidé budou mít pocit, že si jejich práce někdo váží.
Mohou nějak přístup zřizovatele vůči školám ovlivnit rodiče?
Samozřejmě. Předně jste jako rodič také volič a můžete ovlivnit, kdo bude rozhodovat o vaší místní škole. Je dobré nejen hledat vzdělávací témata ve volebních programech, ale aktivně se na otázky spojené se školou ptát, aby to místními politiky bylo vnímáno jako důležité. Na zřizovatele se také můžete obracet v případě problémů se školou, nicméně rozhodně doporučuji se nejprve snažit věc řešit v samotné škole. To nejdůležitější za mě je s oběma stranami mluvit, zajímat se o dění v nich, dávat jim zpětnou vazbu, nejen kritizovat, co se nelíbí, ale i pochválit, když se něco daří, protože koneckonců obec i škola jsou tu pro vás a vaše děti.
Magdalena Mouralová vystudovala veřejnou politiku a sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde na katedře veřejné a sociální politiky působí jako výzkumnice a pedagožka. V rámci výzkumu se věnuje vzdělávací politice, zejména postojům a vztahům různých aktérů, v posledních letech též fungování škol a rodin v krizi. Podílela se na studii Topit a svítit dávno nestačí.
Text vyšel v Akademii Lidových novin.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
