Děti jsou nešťastné. Alarmující data představil Národní ústav duševního zdraví – 40 procent žáků vykazuje známky střední až těžké deprese, 30 procent úzkosti. Podle programového ředitele EDUinu Miroslava Hřebeckého je to první problém, na který by se mělo školství zaměřit a rychle ho řešit. Hned další v řadě je roztříštěné školství, které má tisíce zřizovatelů a každý to dělá jinak. 

České školství je výrazně decentralizované. Máme jedno ministerstvo, 14 krajů a na 3500 zřizovatelů. Pro ředitele a učitele je pak ministerstvo opravdu daleko, aby si mohli jít například pro radu. Jak velký problém to je? 

Velký. Ještě v době normalizace se centralizovaly samosprávy a na pojem, jako je středisková obec, si starší ročníky jistě pamatují. Po revoluci se to odšpuntovalo a zpátky vznikly i ty nejmenší obce, které kdysi dávno v 60. letech bývaly samostatné. Jak se nyní ukazuje, udělali jsme na poli školské správy asi chybu nebo minimálně nešťastnou reformu, když jsme zrušili školské úřady. Byly řízené z ministerstva, byly pod státní správou a zrušením jsme veškeré starosti převedli na obce. Ty dřív jen spravovaly budovu, což dělají i teď, ale navíc k tomu mají jmenovat ředitele, samy ho vybrat, určitým způsobem ho řídit, ale vlastně nikdo neví jak, protože se spousta kompetencí obcí nedořešila. 

Děti nejsou hloupé, vidí svět venku. A na ten je sezení v lavici nepřipravuje, říká lektorka Čtěte více

Takže je v tom zmatek? 

Je, a jak mluvím se starosty, ani oni se v tom pořádně nevyznají. Nejčastější otázka je „Co se vlastně po nás v tom školství chce?“. A následuje za tím hned druhá otázka „Kde je ta hranice toho, kam můžu já jako starosta a kam ředitel?“ Takové nejasnosti nakonec vzdělávání škodí. K tomu jsme ke všem starostem dali školám ještě povinnou právní subjektivitu. 

Tím pádem není v očích státu rozdíl třeba mezi ČEZem a školou?

V povinnostech či papírování opravdu skoro ne. U nás musí i ta nejmenší školička o dvaceti dětech a dvou učitelkách, z nichž je jedna ředitelka, být právní subjekt. Tudíž má pro stát veškeré výkazy a mnohé povinnosti stejné jako kdejaká akciová společnost. 

Chybí nám něco, co by školám poskytovalo podporu, kam by se školy mohly obracet s důvěrou. Někdo, kdo by pro ně byl parťák do nepohody s připravenou pomocnou rukou.

A je cestou ke zlepšení posílení pozice České školní inspekce? 

Když se to celé předělávalo, řeklo se, že na to musí někdo dohlížet. Na centrální úrovni se tak zřídila inspekce, která bude podřízená ministerstvu a bude mít svoje oblastní pracoviště. Jenže je to relativně malý orgán, inspektorů je do čtyř stovek. Je jich tak málo, že když máme přes devět tisíc základních a středních škol dohromady, stihnou jednu školu v lepším případě navštívit jednou za šest let. To je jako kdyby dítě dostalo vysvědčení v první třídě a další až v sedmičce. Co se za tu dobu v jeho životě stane, jak se posune nebo kde má problémy, je mimo radar. Podobně je to nyní se školou. Když se stane nějaký problém rok poté, co tam inspektoři přijdou, dalších pět let se na to vůbec nemusí přijít. Stát to v mezidobí v podstatě řeší jen tehdy, pokud přijde nějaký podnět. To je zoufalé a nedostatečné. A nezapomeňme, že Česká školní inspekce je primárně kontrolní orgán, před kterým se „i tráva natírá na zeleno“ a některé věci se škola snaží skrývat. Chybí nám něco, co by školám poskytovalo podporu, kam by se školy mohly obracet s důvěrou. Někdo, kdo by pro ně byl parťák do nepohody s připravenou pomocnou rukou.

Existuje tedy v současné době nějaká cesta k tomu, aby školství nebylo tak decentralizované, jako je teď?

Máme napsanou Strategii 2030+, tam je spousta věcí popsaná a za mě velmi rozumně. 

Ta se ale v praxi příliš nenaplňuje.

Stát se k ní hlásí čím dál tím méně, to ano. A současný ministr už ji podle mě vůbec nebude brát jako nějaké noty toho, co by se mělo dělat. Jede si svou linku a vymýšlí si další a další věci, které půjdou jinudy. Teď vidíme například zcela nesystematické škrtání, ale že by byla na obzoru nějaká systémová reforma, která by s sebou mohla přinést i nějaké ty úspory, to není. Jestli nás vychází něco strašně draho, je to právě mimo jiné i neefektivní, decentralizovaná správa škol. Kdyby to bylo sloučené do nějakých větších organizačních celků s detašovanými pracovišti, rozhodně by to vyšlo levněji. Provozujeme tady velmi nefunkční a velmi drahý luxus. 

Jak je možné že...?

...máme na škole slabého ředitele a místo řízení školy spíš zaplnil místo? 
Je to decentralizací – škol je hrozně moc a tím pádem potřebujeme hrozně moc ředitelů. Čím víc potřebujete ředitelů, tím se jde s kvalitou níž. Zároveň ředitele dlouhodobě přehlcujeme a na pozici se nikdo moc nehrne. A pak se nemůžeme divit, že se o ředitelské místo ve výběrovém řízení ucházejí v průměru dva lidé. Z toho plyne, že je do každé školy obtížné sehnat špičkového ředitele. Vycházejme z reality, protože někdo školu řídit musí.
 
...máme na škole učitele, který neumí učit, ale vyhodit ho nelze? 
Hnedka bych učitele nevyhazoval. Systém „přijde nový ředitel do továrny, všechny vyhází a najme nové lidi“ není šťastný. Nové musí zaučit, může se to prodražit a na konci zjistí, že si vůbec nepomohl. Pracujme s těmi, které máme a snažme se je posouvat dál. Celé je to o motivaci. To je ústřední heslo nejen pedagogiky, ale také řízení lidí. Klaďme si otázku, jakým způsobem motivujeme stávající kantory. Mají nějakou perspektivu, jestli jsou ve školství třeba 35 let? Nemáme kariérní řád, učitel jednou za osm let pokročí v platové třídě o pár stovek a až do důchodu bude učit. 

...na jedné straně ulice máme školu, která je výborná a všichni do ní chtějí a na druhém konci se všichni modlí, aby je vzali jinde a nemuseli do ní chodit? A spádovost má každá jinou. 
To je otázka nerovností ve školství, které máme obrovské, byť jsme jedna z nejbohatších zemí na světě. Máme mnohem větší rozdíly, než mají méně rozvinuté země. Pramení to z mnoha věcí. Ať už je to decentralizace, neschopnost to řídit, nebo malá podpora. Souvisí s tím i další kroky, kterými si sami podřezáváme větev. Jednotné přijímací zkoušky, víceletá gymnázia a pak také politika spádovosti s „tichými dohodami“. Pokud je někde vyloučená lokalita, udělá se mlčky nějaká segregovaná škola, do které se to sveze. Je oddělená, všem vyhovuje, že tam jsou děti „mezi svými“ a ostatní si posílají děti do většinových a zpravidla bílých škol, protože segregované školy bývají nejčastěji romské. 

...nevíme, jak má vlastně vypadat kvalitní škola?
Protože každý chce trochu něco jiného. A není to špatně. Tady jde znovu připomenout desetidílný seriál Jak se dělá dobrá škola. Pokud si pustíte jednotlivé epizody, tak si na konci každé z nich řeknete, že tam to dělají zajímavě. Z deseti představovaných škol ale není žádná stejná. Když si sérii promítnete v řadě, zjistíte, že je to od Šumavy k Tatrám a každá škola byla úplně jiná. Faktorů kvalitní školy je hodně – je to o řediteli, učitelích a jejich schopnostech, osobnostních předpokladech i kvalifikaci. Podpora chybí, ministerstvo je daleko, inspekce přijde jednou za šest let. A z pohledu nerovností záleží na tom, jestli zřizovatel dělá kohezní politiku a snaží se nerovnosti v rámci regionu vyrovnávat, ne dělat elitářskou politiku. Jako třeba Krnov, kde se segregovaná škola rozdělila rovnoměrně mezi ostatní školy ve městě. Nebo to je naopak, což je drtivá většina praxe, kde se ve vší tichosti řekne, že jedna škola bude pro romské a pomalejší děti, a do jiné školy si „my, bílí“ budeme posílat svoje děti. To je realita. Kvalitní škola znamená pro každého něco jiného a hlavní snahou by měla být co nejvyšší míra individualizace výuky dle potřeb každého jednotlivého dítěte, protože úplně každé si zaslouží naši pozornost.

Co a jak by se mělo udělat, aby ten luxus byl efektivnější a levnější? 

Vzdělávání má mnoho aktérů a u každého je třeba dělat něco jiného. Například doteď nemáme vyřešené, jak uspořádat střední školství. Máme velké množství oborů, malý podíl všeobecného vzdělávání, strašně moc úzce profilovaných a poloprázdných odborných škol. To je otázka jak úspor, tak budoucího uplatnění absolventů. Pak tady jsou velké nerovnosti ve školství. Ty budou každodenní realitou, dokud se nezamyslíme nad tím, jak nastavit jednotné přijímací zkoušky nebo vyřešit otázku víceletých gymnázií. 

Netvařme se, že jednotné přijímačky jsou nedotknutelná svatá kráva, říká Hřebecký Čtěte více

A z pohledu dětí?

Budou všechny tyto debaty marné, když budou žáci ve školách v depresích. Národní ústav duševního zdraví zveřejnil naprosto alarmující výsledky, jak vypadá psychická pohoda dětí. Výsledky jsou tvrdým potvrzením toho, čeho se odborníci obávali už delší dobu, a to že stav duševního zdraví dětí je nejméně od covidu, ale už i dobu před ním, skutečně špatný, zejména u dospívajících dětí. Pokud nemáme funkční síť podpůrných týmů a pozic na školách, které by tomu čelily, můžeme rezignovat na jakékoliv úpravy vzdělávacích plánů. Protože pokud řešíte otázku, jestli máte skočit pod metro a chodíte si vybírat zastávku, kde to uděláte, je úplně jedno, jak se vás ve škole snaží učit matematiku. Ať sedíte v jakékoliv hodině, myslíte na to, že odpoledne už na světě nechcete být. To je naprosto příšerné a je potřeba to řešit. Jsou to bazální věci a bez nadsázky jde o přežití dětí, vedle citovaného výzkumu NÚDZ jsou čerstvá data šetření organizace SO-FA v Ústeckém kraji, která jsou v oblasti duševního zdraví dospívajících dětí ještě podstatně horší.

Školství funguje, ráno si děti vezme a pracuje s nimi. Že to není s radostí a už bylo lépe, to je pravda. Na druhou stranu je spousta škol a učitelů, kteří se tím nenechají otrávit. A už současné nastavení vzdělávání vám jako učiteli umožňuje, abyste si to hodně dělala podle svého a hodně moderně.

Mají učitelé dostatek zázemí na to, aby s takovými dětmi mohli pracovat?

Málo. A navíc toho také mají dost. Jsou vyčerpaní z covidu, doučovali, měli náročné situace i ve svých rodinách, které museli během lockdownů řešit. Teď se na ně valí další reformy, které vlastně asi ani nebudou. Do toho se dozví, že měli dostat přidáno, všichni ve vsi jim závidí, že mají 130 procent průměrné mzdy a ono ve výsledku mají méně a méně reálného platu. Podle ministrových proklamací budou muset učit asi víc hodin, aby na plat dosáhli a naplnili úvazek. Stát jim chce snížit počet asistentů pedagoga k dětem vyžadujícím zvýšenou podporu a kvůli rozpočtovým škrtům se mají omezovat dělené hodiny a tandemová výuka. To jsou věci, které ani učitelům k pohodě nepomohou. 

Podle toho, co všechno jste vyjmenoval, to vypadá, že je české školství rozložené. Děti jsou podle posledních dat v depresi, učitelé na pokraji vyhoření a jako rodič bych měla děti asi radši učit doma. 

České vzdělávání není katastrofální, i když to tak vypadá, nechci být úplně fatální. Školství stojí na srdcařích, jen jim už dochází šťáva. Došla jim v covidu. Stejně jako každá jiná pomáhající profese je i ta učitelská náchylnější k vyhoření. Přes to všechno jsou ve školství lidé, kteří stále jedou kupředu. A není jich málo. Školství funguje, ráno si děti vezme a pracuje s nimi. Že to není s radostí a už bylo lépe, to je pravda. Na druhou stranu je spousta škol a učitelů, kteří se tím nenechají otrávit. A už současné nastavení vzdělávání vám jako učiteli umožňuje, abyste si to hodně dělala podle svého a hodně moderně. Ostatně seriál Jak se dělá dobrá škola takové konkrétní příklady ukazuje. Není to všechno úplně černé a na kolenou, jen je smutnou pravdou, že spousta dětí je nešťastná a je třeba to řešit. Nebo že se většina učitelů cítí frustrovaná, vyčerpaná, nemálo z nich přemýšlí o tom, jestli má tu práci vůbec dělat. To, že máme nedostatek mladých, kteří by je nahrazovali, je také pravda. Jsou ale lokality, kde se daří nadprůměrně, jde to kupředu a z těch si musíme brát příklad. 

Kde začít, aby těch lepších a pozitivních příkladů škol bylo více než těch špatných?

Aby učitelů, kteří jsou inovací schopní, bylo co nejvíce. To lze na fakultách. Aby prestiž a odměňování do profese lákalo co nejvíce těch nejlepších lidí. To je otázka financování ze strany státu. Když už je tam dostaneme, tak aby měli dostatečnou svobodu v tom, co učit. Což nyní mají. Když to zkrátím, tak i špatný ředitel může nechat dobré učitele pracovat podle svého a neuškodí. Ideální je také mít komunitu učitelů, kde si budou navzájem pomáhat. I ty už dnes v menším měřítku fungují a mohou se najít, například na sociálních sítích. Mimochodem právě takové lidi vybírá cena Global Teacher Prize Czech republic – nejen že jsem inspirativní a skvělý učitel pro žáky, ale jsem zároveň aktivní v komunitě. Všechno jsou to živé důkazy toho, že to jde. 

Miroslav Hřebecký absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Centrum školského managementu tamtéž. Osmnáct let strávil ve školství jako učitel chemie a občanské výchovy a jako ředitel veřejné základní školy i soukromého gymnázia. Je programovým ředitelem informačního centra o vzdělávání EDUin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let