"Nejdůležitější je, aby učitelé vnímali děti jako celé skvělé osobnosti, a ne jen přes své předměty.," říká Josef Roušar. FOTO: Lukáš Procházka

Josef Roušar figuruje hned ve dvou projektech, které pomáhají školám zavést systém podpory nadaných žáků. Jeden z nich organizuje Národní pedagogický institut ČR, druhý je neziskový projekt Synapse. Zároveň působil na všech stupních českého školství a fungování škol tak poznal na vlastní kůži. „Ve školách často péči o nadané děti táhne jeden nadšenec,” říká. 

Vy nyní učíte na stavební škole, což je střední škola a učiliště. Máte i tam nastavený systém podpory nadání?

Zatím ne, ale právě na něm pracujeme. Obecně s tím u nás na středních školách máme méně zkušeností i z pohledu týmu Synapse nebo Národního pedagogického institutu, protože střední školy – a tím i žáci v nich – mají už specifické zaměření. Pro mě je to tak vlastně první odborná střední škola, kde řešíme, jak systém nadání pojmout. Protože úplně stejně, jak jej zavádíme na základní školy i gymnázia, se to dělat nedá a musíme přemýšlet trochu jinak. 

V čem je to jiné? 

Přicházejí tam děti už s určitými předpoklady pro konkrétní zaměření školy. Takže svádí se zaměřovat právě na daný směr. Jenže my se od toho musíme trochu oprostit a hledat nadání i v jiných oblastech.

Obecný předpoklad je, že nadané děti najdete spíše na gymnáziích než na učilištích. Není to tak? 

Ono se nadání nemusí vždy shodovat se směrem vzdělávání. Takže určitě i na učilištích spoustu dětí s nadáním najdeme. A dosud je třeba nikdo neodhalil, protože dítě nemuselo mít prostor to ukázat. Mohlo být třeba k řemeslu směrováno tím, že jeho rodina například vede truhlářství nebo instalatérství. Myslím, že je důležité děti vnímat bez podobných předsudků a dát jim i na učilišti prostor, aby se projevily a vnímat je. 

Co to znamená?

Třeba na ně netlačit, že musí mít jenom skvělé známky, ale umožnit jim, aby pro ně bylo vzdělávání příjemné, aby dělaly pokroky, ale přitom se více věnovaly oblastem, v nichž se u nich nadání projeví. 

Máte už plán, jak budete tyto děti vytipovávat?

Diagnostika a rozpoznávání nadání může probíhat různými způsoby. Můžete použít testy, které jsou zaměřené na jednotlivé oblasti, nicméně základní možností je pozorování učitele, tedy klasická pedagogická diagnostika, a rozhovory s žáky. Některé už máme i vytipované, například jedna z našich studentek vede ve volném čase skautský oddíl a má vůdčí schopnosti, je na oboru truhlářství, které ji baví a vyhrává v něm soutěže. Stejně tak k nám chodí několik dívek na obor instalatérství, které by mohly do této skupiny patřit. Školám například doporučujeme, aby daly dětem plošně dotazník s otázkami na to, čemu se věnují ve volném čase, co je baví, jaké mají zájmy a podobně. Už i to kolikrát napoví. 

Celý pedagogický sbor by měl projít základním školením o tom, jaké druhy nadání jsou a jak se s nadanými pracuje, aby měl sjednocené povědomí o problematice.

Jeden z ukazatelů může být i zvýšená citlivost. Zaměřujete se při vyhledávání nadaných i na to?

Takto vyloženě ne, ale učitelům doporučujeme, aby si i takových věcí všímali. Jestli třeba dítě neodchází častěji ze třídy, například na toaletu. I to může ukazovat, že je pro něj práce ve třídě stresující, že mu například vadí hluk a on si potřebuje odpočinout a uklidnit se. Nebo naopak může potřebovat pohyb. Protáhnout se a rozpohybovat. Proto když systém nadání zavádíme, je to jedna z věcí, o které s vedením školy i učiteli mluvíme. Že když chce dítě na chvíli odejít ze třídy, nemusí to nutně znamenat, že se chce něčemu vyhnout, ale příčinou může být i zvýšená citlivost. A to může zase ukazovat na možné nadání. 

Když ještě zůstaneme v prostředí učiliště… Nebojíte se, že tam bude nadání vnímáno ostatními spolužáky negativně? A že to pak budou žáci raději skrývat?

Děti, které mají hlubší zájem o konkrétní věci, jsou bohužel někdy okolím vnímány negativně. To se ale občas děje v každém kolektivu, to není výsada učilišť. A je na třídním učiteli, aby si s tím poradil. I to je jedna z věcí, na kterou hodně dbáme – aby učitelé pracovali s celou třídou, aby se zaváděly třídnické hodiny a budovaly vztahy ve třídě. Je také důležité mluvit s těmi, kterých se to týká. Protože to, co popisujete, je poměrně běžný jev i v pracovních kolektivech a my bychom měli být schopni dítě naučit s tím pracovat.

Vy v rámci NPI pomáháte školám implementovat podporu nadání. Zde, na konferenci Mensy zaznělo, že kroky k tomu jsou poměrně bezbolestné. Jaké to jsou? 

Úplně na začátku je předpoklad, že vedení školy něco takového vůbec chce. V tom nám velmi pomohla Česká školní inspekce, která před dvěma lety vydala tematickou zprávu zaměřenou právě na podporu nadání ve školách. Z té jasně vyplynulo, že nadané děti neumíme vyhledávat a ani s nimi pracovat. Kromě toho obsahovala také stranu s doporučeními pro školy. To jsou opravdu jednoduché věci, které jsme zaváděli už dávno předtím, jen to nebylo takto oficiálně podpořeno a bylo na řediteli školy, jak k tomu přistoupí. Z těchto doporučení České školní inspekce a našich zkušeností vzniklo pět základních bodů. Prvním z nich tak je, aby vedení školy vzalo za své, že chce nadání podporovat a podporu nadání implementovat do celého pojetí vize školy. 

To mi zrovna nepřijde jako bezbolestný krok…

Ono to „bezbolestné“ není myšleno tak, že se nic nezmění, nebo že jsou změny jen kosmetické. Spíš tak, že nemusíte zaměstnat x lidí navíc nebo kupovat drahá zařízení. Znamená to však, že vedení školy musí směrem k učitelům komunikovat a vysvětlovat. Ze zkušenosti vím, že to často nebylo pro ředitele jednoduché, učitelé mnohdy argumentují tím, že už nyní musí v rámci inkluze věnovat více pozornosti dětem s různými poruchami učení a tohle je vlastně povinnost navíc. 

A není? 

Jen na první pohled. V projektu Synapse takto školíme učitele už roky a z našich zkušeností jasně vyplývá, že když si s tím tu práci dáte a podaří se vám nastavit prostředí pro obě tyto extrémní polohy – jak pro děti, které potřebují pomoci, aby zvládly základní učivo, tak pro ty, kterým základní učivo nestačí, tak máte ošetřené celé spektrum a třída začne úplně jinak fungovat.

Školy by měly mít nějakou klidovou zónu, místo, kde je klid a ticho a kam může dítě přijít, když se cítí být přehlceno či přetíženo.

Takže máme ředitele, který chce. Co je dalším krokem? 

Celý pedagogický sbor by měl projít základním školením o tom, jaké druhy nadání jsou a jak se s nadanými pracuje, aby měl sjednocené povědomí o problematice. Nemusí to být žádné velké školení, stačí dvouhodinové. Zájemci pak samozřejmě mohou na celodenní školení, kde se dozvědí více. Dalším krokem je zřízení koordinátora nadání. To je právě někdo, koho tato oblast zajímá, chce se v ní vzdělávat a pak bude své znalosti a zkušenosti předávat dál a bude ukazovat, co všechno se dá při hodinách dělat. Jaké materiály používat, jaké formy diagnostiky, jaké postupy. A třetím krokem je právě diagnostika. 

Což je zrovna něco, v čem české školy podle ČŠI hodně zaostávají…

Ano, ale opět není třeba nějakých složitých opatření nebo testů. Ze začátku stačí prostá věc: ve sborovně si zavedete tabulku, do které budou všichni učitelé psát jména dětí, u kterých si myslí, že by mohly být nadané. Které mají například nějaké výraznější zájmy nebo se účastní soutěží. Stačí napsat jméno, třídu a konkrétní zájem či soutěž. Když už tam to dítě bude a jiný učitel jej tam bude chtít napsat také, zase ze svého pohledu, zapíše do tabulky jen ten svůj důvod. A tak vlastně získáte seznam dětí, které jsou „podezřelé“ z nadání. Pak můžete jejich rodičům doporučit, aby s nimi navštívili pedagogicko-psychologickou poradnu, kde proběhne už podrobná diagnostika. Také vás tyto seznamy mohou navést na zavedení různých kroužků či aktivit, když například zjistíte, že jsou v konkrétním ročníku děti s matematickým nadáním. Takový seznam je opravdu jednoduchý a může hodně pomoci. Z hlediska školy je to i argument pro Českou školní inspekci, že se nadaným škola věnuje a snaží se je vyhledávat.

Přidáte ještě jeden tip?

Můžu. Další se týká oné citlivosti, o které jsme mluvili. Školy by měly mít nějakou klidovou zónu, místo, kde je klid a ticho a kam může dítě přijít, když se cítí být přehlceno či přetíženo. Může to být samostatná místnost ve škole, přístupná knihovna nebo i třeba oddělený koutek ve třídě, kde je skládací gauč, na který se může dítě třeba na chvilku natáhnout. Důležité je, aby tam platila určitá pravidla, která zajistí klid.

Mluvil jste o koordinátorovi nadání. Znamená to pro ředitele mít člověka například na půl úvazku? 

To záleží na velikosti školy. Obvykle má podporu nadání na starosti výchovný poradce. U větších škol je dobré, když se tomu věnuje jeden učitel, který bude mít méně klasických hodin, ale může být tandemovým učitelem pro ostatní a mít v hodinách na starosti právě ty rychlejší žáky. Všechny tyto kroky jsou proveditelné a levné. Samozřejmě neexistuje jednotný návod, ta podpora se vytváří na každé škole trochu jinak, protože každá škola je jiná. 

Národní pedagogický ústav takto spolupracuje každý rok s pěti školami, na které jezdíte a pomáháte jim systém nadání zavést. Jaké to jsou školy? Hlásí se samy nebo jsou to ty, které mají například v tomto ohledu špatné hodnocení inspekce?

Ne, určitě to nejsou školy, které takzvaně propadly u inspekce. Spíš se nám samy ozvou, že o to mají zájem. Bohužel stíháme opravdu jen těch pět škol, protože než školu poznáme a systém se nastaví, zabere to několik návštěv. 

Jak to konkrétně probíhá?

Nejdříve se se školou seznámíme, zjistíme, jak funguje. Uděláme vstupní analýzu, takzvaných „8 os”, což je nástroj, pomocí kterého škole pomůžeme poznat, jak na tom je v různých oblastech, např. rozpoznávání nadaných žáků, koordinace podpory nadání na škole, zajišťování individuálních opatření žákům na základě jejich potřeb, nastavování různých organizačních úprav výuky a podobně. Zároveň si v těchto oblastech nastavíme úroveň, do jaké se za určité období chtějí ve škole posunout a k tomu si určíme „kroky změny”.

Vy na školy chodíte jako zástupce Národního pedagogického institutu zavádět systém nadání, ale zároveň spolupracujete s programem Synapse, který vlastně dělá totéž. Čím se tyto programy liší? 

Jak jste řekla, program NPI se týká pouze pěti škol ročně, kde koordinátor pomáhá nastavit systém podpory nadání. Ale koordinátor podpory nadání v rámci NPI má v náplni práce mnohem více činností, než pouze nastavovat systém školám. Zajišťuje další vzdělávání pedagogických pracovníků pro oblast nadání, a to nejen pro veřejnou nabídku, ale i pro jednotlivé pedagogické sbory konkrétních škol. Organizuje kulaté stoly, koordinuje a komunikuje s aktéry v regionu, kteří mohou podpoře nadání něčím přispět. Zajišťuje krajskou síť podpory nadání. Koordinátoři všech krajů se schází, sdílí své zkušenosti a řeší různé situace, jak horizontálně mezi sebou, tak vertikálně směrem k MŠMT či ČŠI a zase třeba zpět. A to není zdaleka vše. Projekt Synapse se zaměřuje na podporu školám, prostřednictvím nové profese, kterou jsme vytvořili, a tou je „mentor škol – konzultant vyvážené inkluze”. Synapse tyto odborníky vzdělává a ti pak v týmu 2–3 lidí jezdí po školách a pomáhají nastavovat jejich systém podpory nadání. Škola tak v této oblasti dostává nezávislou vnější zpětnou vazbu a systémový pohled více nezaujatých odborníků. Řekl bych, že projekt Synapse tak doplňuje a rozšiřuje službu NPI, pomoc školám v terénu a nastavování systému podpory nadání, na kterou NPI už nemá kapacitu.

Vy jste pracoval ve škole mateřské, základní i střední. Kde se podle vás dá systém podpory zavést nejsnáze a má největší účinek? 

To se nedá říct jednoznačně, vždy je to o lidech a o tom, jestli jsou tomu otevření. Často to ve škole táhne jeden nadšenec, a když takový člověk není, buduje se vše mnohem hůře. Určitě je dobré začít už v mateřských školách, kde učitelky nejsou vázané učebními výstupy, na kterých by záviselo přijetí dítěte na další stupeň vzdělávání a mají tak větší svobodu a prostor. Na prvním stupni je výhoda, že je třídní učitel s dětmi ve většině předmětů jejich výuky. Na druhém stupni je to už náročnější, na druhou stranu jsou žáci rozumově vyspělejší a v jednotlivých předmětech se mohou dostávat do větších odborností a hloubek, kdy může jejich nadání vyplout na povrch. Takže každý stupeň vzdělávání má své výhody. My zatím nejčastěji pracujeme se základními školami a gymnázii.

Ze zprávy České školní inspekce vyplynulo, že překvapivě i gymnázia mají problém s tím, aby identifikovaly nadané. Je to tím, že se automaticky očekává, že každý, kdo je na gymnáziu, je nadaný? Nebo je jiný důvod?

Možná ano, i když je to spíše předsudek. Na gymnáziu jsou děti, kterým vzdělávání jde a mají studijní předpoklady. Nadání ale není jenom o tom, že vám jde učení. Jedná se o vyšší mozkovou intenzitu, která znamená, že mozek pracuje např. rychleji, intenzivněji vnímá emoce, umožňuje věci lépe a hlouběji chápat. Takže když máte na gymnáziu dobré známky, nemusí to znamenat, že jste nadaná a naopak. U gymnázií často spíše narážíme na to, že učitelé chtějí obsáhnout co nejvíce látky a připravit žáky na studium na vysoké škole, než aby se zajímali o to, v čem by mohlo dítě vynikat. A pokud se to nadání neprojeví v učení jako takovém, ve vyučovaných předmětech, mnohdy na něj nepřijdou. Podle mě je minimum gymnázií, které berou děti v jejich lidské celistvosti, které mohou mít zájmy i v jiné oblasti než právě ve vyučovaných předmětech. Ale je to jen můj názor, objektivně nedokážu říct, čím to je.

Je tohle ta alfa a omega? Vidět děti v jejich lidské celistvosti?

To je jedna z nejdůležitějších věcí, se kterou do škol přicházíme. Že nejdůležitější je, aby učitelé vnímali děti jako celé skvělé osobnosti, a ne jen přes své předměty. Když tohle učitelé pochopí, začnou nadané děti objevovat. 

Josef Roušar učí na Střední škole stavební Vysoké Mýto. V minulosti působil na všech stupních škol, ve škole mateřské, základní i vysoké. Je koordinátorem podpory nadání v Národním pedagogickém institutu ČR pro Pardubický kraj a zároveň působí jako mentor a lektor v projektu Synapse, který je podpořený nadací RSJ.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.