Tamara Strijack Neufeld a Gordon Neufeld: "Naše děti se ztratily a potřebujeme je získat zpět." FOTO: Petr Žemla

Děti se chovají čím dál hůř a my nevíme, co s nimi – bývá v poslední době slyšet od učitelů napříč stupni vzdělávání, státy i kontinenty. Podle kanadských psychologů Tamary Strijack Neufeld a jejího otce Gordona Neufelda ale není chyba v dětech, nýbrž v systému, který nepodporuje silné a bezpečné vazby na dospělé. „Vidíme, jak se zhoršují školní výsledky dětí, ale řešíme to úplně špatně,“ říká Gordon Neufeld. Co nám tedy ve školách ve vztahu k žákům chybí a jak to řešit?

Tamaro, vy jste nedávno vydala knihu s názvem Získáváme zpět svoje žáky. Co vás k tomu vedlo? Máte pocit, že učitelé své žáky ztratili?

Tamara Strijack Neufeld: Knihu jsem napsala se svou spoluautorkou a kamarádkou Hannah Beach, která nějakou dobu vedla kurzy pro učitele. Sdíleli s ní výzvy a problémy, které ve třídách řeší, a hledali u ní pomoc a podporu. Na otázku, jestli učitelé ztratili své žáky, musím v podstatě říct, že ano. Není to ale jejich chyba. Jde o to, že naše společnost se rozpadá. Děti se už od raných let obracejí pro podporu a útěchu ke svým vrstevníkům, jak to psal můj otec ve své knize Držte si své děti. Ony totiž potřebují vztahy s dospělými, kteří je vedou a pomáhají jim nacházet odpovědi na jejich otázky. Místo těchto vztahů je ale v jejich životech velké prázdno, které vrstevníci nedokážou zaplnit.

Gordon Neufeld: Já vám odpovím asi jednodušeji a příměji. Ano, myslím si, že jsme naše děti ztratili a potřebujeme je získat zpět. Životy dětí by se měly odvíjet kolem dospělých, kteří o ně pečují. Jenže zhruba v posledních šedesáti letech jsme propadli přesvědčení, že pro ně je prospěšnější, aby se jejich životy točily kolem vrstevníků.

Já jsem ale měla pocit, že zejména pro dospívající je jejich hlavním vývojovým úkolem, aby se od rodičů oddělili a vytvořili si pevné vazby k vrstevníkům.

GN: Ano, to je dominantní narativ, ale podle mě je velmi škodlivý. Podle mě platí, že dokud nejsou děti zcela samostatné, měly by se spoléhat na dospělé, kteří za ně mají zodpovědnost. Dřív byla adolescence velmi krátká, zhruba mezi 13 a 15 lety věku. Dnes je ale dospívání období, které zabírá klidně deset let. A úkolem těch deseti let života není zapadnout mezi ostatní, ale stát se nezávislou osobností se svými hodnotami, idejemi, postoji.

TSN: A k tomu je potřeba, abychom je příliš brzy nevystavili tlaku vrstevníků, jimž se potřebují vyrovnat, protože pak hrozí, že v tom procesu ztratí sami sebe. Skvělým nástrojem k poznání sebe sama a k bezpečným kontaktům s ostatními dětmi je například hra, ale tu ze škol systematicky vytlačujeme.

Ve své knize píšete, že děti jsou čím dál agresivnější a úzkostnější. Čím to tedy je?

GN: Dětský mozek nejvíc ze všeho potřebuje jisté vazby a ohrožuje ho naopak separace. Jenže vazby s vrstevníky nejsou jisté a bezpečné. Proto vidíme tolik úzkosti a agrese, protože jsou živené frustrací z nefunkčních vztahů. Dřív měly děti navíc k dispozici kulturu a umění – výtvarné, hudební i dramatické – jako bezpečné hřiště pro prožívání emocí. Dnešní doba a dnešní školy se ale tolik soustředí na výkon, že tyto tradiční způsoby zacházení s emocemi tlačíme do pozadí. Měli bychom do struktury vzdělávání zabudovat víc možností, jak se postarat o wellbeing a duševní zdraví. Jinak se nepohneme z místa.

Můžeme začít tím, že jako základ všeho učení ve škole postavíme vztah dětí a učitele. Protože my vidíme, jak se dětem nedaří, jejich výsledky se zhoršují, ale reagujeme tak, že přidáváme hodiny, ubíráme volna a namísto umění tlačíme třeba na matematiku.

Jak by to, Gordone, podle vás mělo vypadat?

GN: Můžeme začít tím, že do školního dne vrátíme umění, a nebudeme ho známkovat, protože pak neslouží k vyjádření emocí, ale je to jen další výkon. Pojďme o přestávkách a polední pauze tančit, malovat, zpívat. Mimochodem školy, které mají svůj pěvecký sbor, vykazují menší kázeňské problémy než ty, které ho nemají. I malé změny mohou mít velký dopad, nemusíme čekat na to, až se promění celá společnost. Můžeme začít tím, že jako základ všeho učení ve škole postavíme vztah dětí a učitele. Protože my vidíme, jak se dětem nedaří, jejich výsledky se zhoršují, ale reagujeme tak, že přidáváme hodiny, ubíráme volna a namísto umění tlačíme třeba na matematiku. A v tom je podle mě kniha Tamary a Hannah velmi důležitá, protože mluví právě o těch změnách, které můžeme a měli bychom provádět.

Je vztah žáků k učiteli podle vás důležitý?

GN: Ano, je naprosto klíčový. Už jen proto, že když se žák naváže na učitele, tak se chce víc učit a líp se chovat. Je víc ochotný slyšet, co mu učitel vykládá, protože je to v jeho životě významná osoba. Dětský mozek potřebuje vazbu k dospělému.

TSN: K tomu bych ale dodala, že ten vztah dětí a učitele není založen na tom, že budeme všichni „kámoši“, že jsme na stejné úrovni. Z učitele musí být cítit jistá pevnost a to, že situaci ve třídě zvládá. A nejde o to, že by měl učitel žáky komandovat.

O co tedy jde?

TSN: Žák by měl cítit, že v učiteli má oporu. Že ho neshodí před spolužáky, že s ním je v bezpečí. Všechno, co učitel dělá, by žáky mělo ujišťovat v tom, že mu na nich záleží, že se mu dá věřit. Dětské mozky touží po bezpečné vazbě na dospělého, a to zejména, pokud takovou vazbu a jistotu nezažívají doma. V USA probíhá dlouhodobé zkoumání duševního zdraví adolescentů, kterého se účastní 90 tisíc dospívajících. A každý rok z tohoto průzkumu vychází, že nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje duševní zdraví a školní úspěch dítěte, je bezpečná citová vazba k dospělému, který o ně projevuje zájem.

Zaujala mě ta pevnost, o které jste mluvila… Můžete to víc rozebrat?

TSN: Děti – a to jak malé, tak dospívající – potřebují z učitele cítit, že ví, co dělá. U nejmenších je například velmi důležitá rutina, které rozumí a nacházejí v ní bezpečí. Samozřejmě jak rostou, dáváte jim víc a víc prostoru pro jejich myšlenky a nápady, ale odehrává se to v bezpečném prostředí, nad kterým jako učitel máte pořád kontrolu. Je to o celkovém přístupu učitele, ne o konkrétních schopnostech nebo dovednostech.

Kde se ale naučíte být takovým učitelem? Umějí to kanadské univerzity?

TSN: Ne, neumějí, což jsme s kolegyní zjistily, když jsme vedly právě kurzy pro učitele. Proto jsme také napsaly naši knihu. Mluvily jsme s nimi o jisté vazbě, o důležitosti hry a oni se přiznávali, že to intuitivně cítili, ale měli pocit, že musejí jít proti této své intuici. Protože moderní systém tlačí na výkon.

GN: Já jsem na univerzitě roky učil, ale vlastně pro mě bylo jednodušší o těchto věcech mluvit ve školách a různých rozvojových programech pro učitele. Oni tam přicházeli s tím, že se chování dětí neustále zhoršuje a nikdo neví, co dělat. Proto byli motivovaní převzít tu alfa roli ve třídě a stát se někým, na koho se děti můžou navázat.

Nevím, jak to funguje v Kanadě, ale v Česku se od druhého stupně začnou ve třídách hodně střídat učitelé. Jak se vám může podařit na sebe navázat děti, když je vidíte dvakrát týdně na hodině fyziky?

TSN: To kouzlo je v tom, že dítěti stačí jeden takový učitel. Má dcera na základní škole potkala dva a už to jí pomohlo. Skvělé je, když učitelé fungují jako tým. Pak dokážou řešit i takové věci, jako kdo bude pomáhat dětem, které akademicky selhávají, nebo kdo si dá ráno s žáky sraz a půjde s nimi běhat kolečka kolem školy, aby se trochu nastartovali, než se půjdou učit.

GN: Ono to není jen o množství času, který spolu strávíte. Děti často říkají, že tím, od koho cítí největší podporu a lásku, jsou prarodiče, které přitom vídají párkrát do roka. Ale ta vřelost a podpora se jim vryly pod kůži.

TSN: Ráda bych vám vyprávěla jeden příběh. Pracovala jsem jako školní psycholožka s dívkou, která měla velké problémy. Zemřela jí babička, která se o ni od malička starala, neměla moc kamarádů a učení jí nešlo. Opravdu zažívala velké trápení, ale nikdo o tom neměl ponětí. Společně jsme odkryly, že ve druhé třídě ji učitelka zesměšnila před celou třídou, a ta dívka se rozhodla, že už ve třídě nepromluví. A s tím došla až do devítky! Často vidíme, že když dítě ve škole zažije pocit zahanbení, úplně se uzavře. Nikomu už nevěří. Nakonec se mi podařilo podpořit její navázání na velmi laskavou a profesionální fyzikářku. Vysvětlila jsem jí, že žákyně má za sebou náročné období a není pro ni lehké někomu důvěřovat, a poprosila ji, ať to vykomunikuje sostatními učiteli. Hodně to pomohlo.

Přišlo by mi skvělé, kdybychom do tříd dokázali navrátit hru. Ne jako aktivitu, která má přinést konkrétní výsledek, ale jako činnost, která je důležitá sama o sobě.

GN: Měl jsem v terapii mnoho teenagerů, kteří měli sebevražedné sklony, ale když se podařilo je právě navázat na nějakého učitele ze školy, hodně se zlepšili. Stačila trocha vedení a trocha zájmu ze strany toho konkrétního člověka. Na učitelích záleží.

Můžete sdílet nějaké praktické tipy, jak ve třídách vytvořit bezpečné klima?

TSN: Přišlo by mi skvělé, kdybychom do tříd dokázali navrátit hru. Ne jako aktivitu, která má přinést konkrétní výsledek, ale jako činnost, která je důležitá sama o sobě. A dál jsou to už vlastně maličkosti. Přivítání, kdy se na děti díváme a ony cítí vřelost a zájem v našem hlase. Tak získáme jejich pozornost a nemusíme je nutit, aby dávali pozor. A pak je tu rozloučení, aby věděli, že se na ně budete zase těšit bez ohledu na to, jak se jim vedlo tu danou hodinu. Možná se žák choval nevhodně a museli jste ho poslat do ředitelny, ale to nevadí, příště to prostě zkusíme znovu.

Jak už jsem říkala, můžeme žáka zkusit navázat na učitele, školní psycholožku, školníka nebo knihovnici. A také je třeba změnit způsob, jak o žácích mluvíme my učitelé mezi sebou. Místo toho, abychom na ně nadávali nebo si na ně stěžovali, soustřeďme se na to, co pro ně můžeme udělat a jakou roli v jejich životech můžeme hrát. Protože nás potřebují, i když tvrdí, že ne. A věřím, že pocit smysluplnosti a dobré vztahy jsou tou nejlepší prevencí proti vyhoření, kterým američtí učitelé opravdu masivně trpí.

To zní krásně, ale jsem si skoro jistá, že mnozí učitelé by vám na to řekli – super, ale na tohle já nemám čas, protože máme spoustu učiva a málo času…

TSN: Ono to vypadá, že budování vztahů zabere hodně času, ale není to tak. Nejde o to dělat nějaké velké akce, ale prostě o projevy vřelosti a zájmu. Navíc čas investovaný do nastavování vztahů na začátku školního roku se vám bohatě vrátí během něj. Protože učit děti, které k vám nemají žádný vztah, je strašná námaha.

GN: Tady mě napadá, že to je jako s auty. Otočit klíčkem a nastartovat chvíli trvá, hlavně pokud je motor studený, ale to přece neznamená, že budete auto radši tlačit, že? Jsme prostě vztahová stvoření, a když si toto učitelé uvědomí, bude se jim jejich práce vykonávat mnohem snadněji.

Kdybyste mohli změnit jednu věc ve školství, co by to bylo?

GN: Mně by přišlo krásné, kdybychom dokázali školy proměnit v místo pro vzdělávání dětí v původním smyslu slova, kde nejde jen o učení, ale také o celkové zdraví žáků. Kde učitelé nejen učí, ale také vědomě pracují na podmínkách pro učení. A ty jsou, jak už jsme řekli, založené na vztazích.

Jaké jsou podle vašeho názoru ty nejčastější mýty týkající se chování dětí?

GN: Že nám to dělají naschvál, aby nás naštvali. Určitě někdy provokují, hlavně teenageři, ale musíme se dívat za to, co dělají. Když se změní podmínky a děti dostanou šanci rozvinout svůj potenciál, jejich chování se změní. A dalším takovým nepochopením je, že můžete ovládat chování pomocí důsledků, takže stačí zapojit odměny a tresty a máte vyhráno. Jenže když se dítě chová agresivně, je to proto, že cítí frustraci. Uložíte mu trest – a co se stane? Cítí jen víc frustrace. Nedává to smysl.

Co by tedy smysl dávalo?

TSN: Jít ke kořenům problémů. Tam jsou vždy vztahy a emoce, tak je to u všech savců a u člověka obzvlášť.

Tamara Strijack Neufeld je akademickou děkankou The Neufeld Institute, registrovanou klinickou poradkyní a konzultantkou pro rodiče. Přednáší na pedagogických fakultách několika univerzit a poskytuje školám poradenství v oblasti emočního zdraví dětí. Vede kurzy a workshopy pro rodiče, učitele i pomáhající profesionály po celém světě.

Gordon Neufeld je kanadský vývojový psycholog dlouhodobě pracující s dětmi, mládeží, rodiči i učiteli. Vytvořil vývojový model, který má kořeny v hlubinné psychologii a je založený na teorii citové vazby. Je spoluautorem knihy vydané v deseti jazycích Hold on to your kids: why parents need to matter more than peers (Držte si své děti: proč jsou rodiče důležitější než kamarádi).

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.