Agresivita, vulgární mluva, šikana, kyberšikana i vandalismus. S tím vším se ředitel Jakub Zelený z Benešova nad Ploučnicí ve své škole setkává poměrně běžně. „Hlavně po pandemii covidu jsme viděli, že se děti chovají čím dál hůře a naše dosavadní nástroje včetně kázeňských opatření přestala zabírat,” říká. Rozhodl se se svými kolegy začít zavádět systém PBIS a místo řešení problémů se jim snaží předcházet. „Všímáme si více dobrého chování a oceňujeme ho,” vysvětluje.

Řekněte mi něco o vaší škole, jaká je?

Jsme škola v Ústeckém kraji, konkrétně na Děčínsku, což je oblast, které se málokdy dostává pozornosti. Máme hodně dětí ze sociálně vyloučených lokalit, se speciálními vzdělávacími potřebami, hodně dětí romského etnika. V našich třídách jsou různorodé kolektivy, včetně dětí nadaných. Jsme spádová škola, což znamená, že do naší školy dojíždí také řada žáků z okolních obcí. I přes tuto pestrost se snažíme být inovativní, reagujeme na nové výzvy a po pandemii jsme se rozhodli aktivněji řešit náročné chování našich žáků.

Co pro vás znamená termín „náročné chování“?

Znamená to pro nás celou škálu nevhodného chování, například: agresivitu mezi žáky, šikanu a kyberšikanu, vulgární vyjadřování, nedodržování školních pravidel nebo třeba nerespektování autority učitelů. Výrazně se to projevilo po období pandemie, kdy některé děti ztratily povědomí o tom, co je akceptovatelné chování, co se ve škole může a nemůže, co říká třeba školní řád. Zároveň nám přestala fungovat kázeňská opatření nebo snížené stupně z chování. Nakonec jsem došel k přesvědčení, že takto to už dál nepůjde.

Odstrašit děti od rizikového chování? Nefunguje. Lépe zabírají prožitky Čtěte více

Přijde mi zajímavé, že jste si místo toho neřekli – když budeme na děti přísnější, budeme víc trestat a křičet, tak se ta situace třeba zlepší…

Mám doma dvě děti a vím, že přísnost a trestání nemusí vždy fungovat. Děti potřebují pomoc, zájem ze strany rodičů a hlavně komunikaci. Zejména je to potřeba u dětí, které vyrůstají v rodinách s všelijakými problémy, odkud si přinášejí různou zátěž a traumata. Ve skutečnosti to ale potřebují všechny děti. Proto jsme společně s kolegy z našeho školního poradenského pracoviště hledali novou cestu, jak dětem pomoci v této náročné době. A nakonec jsme si vybrali PBIS, protože jsme viděli úspěchy tohoto systému i na jiných školách v Česku.

Můžete mi systém PBIS stručně představit?

PBIS je systém zaměřený na podporu vhodného chování žáků. Učitelé se snaží nastavit bezpečné, předvídatelné a pozitivní prostředí pro všechny děti. Jde o to, že bychom si my dospělí měli zvyknout všímat si i malých úspěchů v chování, a ty oceňovat. Kromě toho se snažíme chování více nacvičovat; prakticky a srozumitelně představovat, jaké chování a proč je ve škole vhodné a jaké důsledky přicházejí s porušováním nastavených norem a pravidel. Je to proces, při kterém se musí sladit především dospělí tak, aby prostředí pro děti bylo co nejsrozumitelnější, aby i naše reakce byly předvídatelné a zároveň jsme místo trestání využívali více proces učení. Systém PBIS má tři úrovně a na naší škole zatím pracujeme především na zavedení prevence náročného chování.

Změna vlastního přístupu učitelů je dlouhodobý proces. Toto převrácení přemýšlení – tedy „nachytávat” žáky při tom, kdy se chovají správně – je pro nás všechny velice náročné a musíme si to opakovaně připomínat.

Jak?

První úroveň je nejnáročnější a momentálně na ní všichni pracujeme. Na začátku jsme si všichni společně definovali tři hlavní hodnoty školy a pojmenovali si náročné chování žáků, které se na naší škole objevuje nejvíce. Společně s kolegy a žáky pak pracujeme na nácviku a tréninku očekávaného chování v různých prostorách školy. Je také potřeba sjednotit očekávání jednotlivých učitelů, protože někomu například hlučnější třída nevadí, ale někomu ano, a to je pro žáky pak matoucí. Po nácviku chování přechází nejvíc namáhavá část, to jest všímat si co nejvíce situací, kdy je chování vhodné, a oceňovat ho. Oceňování to vhodné chování zpevňuje, a navíc naplňuje potřebu pozornosti. Proto se snažíme všímat a oceňovat chování také u těch náročnějších žáků, aby i oni zažívali úspěch v chování. Změna vlastního přístupu učitelů je dlouhodobý proces. Toto převrácení přemýšlení – tedy „nachytávat“ žáky při tom, kdy se chovají správně – je pro nás všechny velice náročné a musíme si to opakovaně připomínat.

A co ty další stupně?

Druhá a třetí úroveň cílí zejména na děti, které z různých důvodů potřebují zvýšenou intenzitu podpory, protože u nich stále vidíme nežádoucí chování a projevy. Těmto dětem se věnujeme víc. Například na začátku vyučovacího dne se děti nakrátko setkají s učitelem nebo asistentem, který jim předá „lísteček“, kam mu budou učitelé v rámci jednotlivých vyučovacích hodin zapisovat úspěchy v chování. A na konci dne se opět dítě setká s pedagogem a proberou, jak se mu v ten konkrétní den dařilo a co by potřebovalo pro další zlepšení. Budeme vlastně využívat přístup, který se teď učíme, jen intenzivněji a více cíleně. Na třetí úrovni už je potřeba další práce s rodinou a mezioborová spolupráce. 

Mluvil jste o nácviku a tréninku správného chování. Takže děti ve vaší škole skutečně tráví čas na chodbě a tam nacvičují, jak mají klidně chodit?

Ano. My jsme si v minulém školním roce stanovili jako hodnoty školy zodpovědnost, respekt a bezpečí. Kvůli upevňování školních hodnot jsme uspořádali i projektový den. V rámci tohoto dne měly děti společně s třídními učiteli nějakým způsobem – obrázkem, plakátem nebo videem – ztvárnit, jak se mají bezpečně, zodpovědně a s respektem chovat na chodbách a ve třídě.  Mladší malovali, starší jsou šikovní s videem, tak natáčeli. Po prázdninách to pak opět připomínáme během „happy day“ na chodbách. Samozřejmě po každém takovém projektu vidíme zlepšení, ale po nějaké době se chování má tendenci opět vracet do starých kolejí. Musíme to tedy stále připomínat, opakovat projektové dny, ale hlavně fixovat vhodné chování pravidelným oceňováním, což je samozřejmě dlouhodobý proces. Ta rutina některé učitele i děti obtěžuje, ale právě v ní já vidím velký smysl.

Proč vám vlastně tak záleží zrovna na těch chodbách?

Po pandemii náš žákovský parlament vytvářel pocitové mapy bezpečí, ze kterých vyplynulo, že se žáci necítí bezpečně především na chodbách a toaletách. Proto jsme se zaměřili na nácvik očekávaného chování právě v těchto dvou prostorách školy. Letos jsme udělali také díky nácviku první rozvolnění. Dřív mohli žáci na chodbu jen o velké přestávce, teď mohou o každé. No a naším cílem je, aby se jednoho dne mohli pohybovat volně po celé budově a třeba i jít sami ven do našeho atria, protože budou vědět, jak se mají chovat. Ale samo od sebe to nepůjde. Je to běh na dlouhou trať.

Zajímá mě, jak nacvičujete zodpovědnost.

Nejprve si je potřeba stanovit několik příkladů, jak správné chování v rámci této hodnoty může vypadat v různých prostorách školy. Tyto příklady nám pak slouží k nácviku chování s dětmi. Konkrétně třeba ve třídě můžeme ocenit děti za to, že se soustředí na práci, nebo že mají připravené pomůcky na začátku hodiny. V případě chodby můžeme děti pochválit za to, že vzájemné konflikty mezi sebou řeší s pomocí učitele, že třeba správně třídí odpad, slušně pozdraví dospělého a podobně. Napadá mě ještě další příklad: u některých žáků máme celkem značný problém s neomluvenými absencemi. Když mi takové dítě do hodiny přijde po delší době, řeknu – moc rád tě vidím, doufám, že se budeme vídat častěji. A je to mnohem lepší, než kdybych na něj vybafl: po hodině pojď se mnou do ředitelny, budeme řešit ty tvoje neomluvené hodiny! U našich učitelů cítím takové problikávání, že se postupně dokážou soustředit na pozitivní zpětnou vazbu a oceňovat očekávané chování.

Vzbudit empatii v netečných divácích. Úspěšný finský recept proti šikaně vyzkoušejí i české školy Čtěte více

Takže to vidíte tak, že když nebudete žáky zbytečně „prudit”, tak budou mít větší motivaci se chovat dobře?

Ano, věřím, že právě děti s náročným chováním potřebují ocenění a pochvalu. Věřím, že každé dítě lze během dne několikrát pochválit za něco, co se mu povedlo. Třeba když se žák dokáže udržet a nevykřiknout odpověď, tak ho potěší, když si toho všimnete a oceníte, že dal prostor i ostatním. A to ho zase vede k tomu, že to tak zkusí i příště. Klademe tak důraz na pozitivní posilování a věřím, že to bude mít v dlouhodobějším horizontu pozitivní dopad na chování žáků a vlastně i celkově na klima školy. Někteří učitelé už toto dělali dávno, jen jsme si to teď popsali a řekli si, že to do toho našeho systému patří a soustředíme se speciálně na ty děti, které bychom jinak chválili málokdy.

Pozitivní komunikaci využíváme i směrem k rodičům. Jsme si vědomi toho, že někteří z nich mají obecně ke škole nedůvěru. Takové rodiče potěší, když uslyší o svých dětech nebo o sobě něco hezkého, zvlášť pokud je rodina v nějaké náročnější situaci.

Mám ale pocit, že vám to zabírá spoustu času, který byste mohli věnovat výuce třeba matematiky. Vyplatí se vám to?

Právě naopak. Má vize spočívá v tom, že když se žáci postupně naučí správně regulovat své chování, zlepší se i klima ve třídách a ve škole a celkově to bude mít pak i pozitivní dopad na kvalitu výuky. Pokud ve škole nastavíme konkrétní standardy a budeme v nich všichni jednotní, tak i klima ve škole bude lepší. Kolem nás ve světě je tolik rychlých změn a negativity, že aspoň ty školy by měly být místy, kde lidé myslí pozitivně, kde je bezpečné a podpůrné prostředí pro žáky. To si aspoň myslím já, a k tomu mám svoje zástupkyně ředitele, které mě někdy vracejí do reality (směje se).

No ale přesto, neřekne vám někdo, že byste měli radši učit, než pořádat projekty k dobrému chování?

Věřím, že schopnost zodpovědného chování a seberegulace jsou klíčové dovednosti i pro budoucí život našich dětí. Škola by měla být místem, kde se žáci učí nejen učební látku, ale osvojují si i praktické dovednosti a kompetence, které pak využijí v dospělém životě. Třeba v práci, kde se přece také musíte umět přizpůsobit tomu, co od vás očekávají nadřízení. 

Tlak vyvolá vždycky protitlak. A vychovatel tahá za kratší konec, říká dramaterapeut z „pasťáku“ Čtěte více

Ještě jsme se nebavili o rodičích. Věřím, že právě rodiče dětí s náročným chováním je těžké nějak zaangažovat do dění kolem školy, protože jsou zvyklí, že ze školy jdou jen špatné zprávy a průšvihy. Jak se s tím vypořádáváte?

Pozitivní komunikaci využíváme i směrem k rodičům. Jsme si vědomi toho, že někteří z nich mají obecně ke škole nedůvěru. Takové rodiče potěší, když uslyší o svých dětech nebo o sobě něco hezkého, zvlášť pokud je rodina v nějaké náročnější situaci. Zároveň nám to pomáhá pomalu budovat větší důvěru ke škole. Snažíme se s rodiči dětí s náročným chováním komunikovat a spolupracovat, abychom zjistili příčiny problémů a nasměrovali je k podpůrným organizacím v okolí. Věříme, že práce s rodinami je klíčová, zejména v situacích, kdy jsou děti traumatizované nebo se u nich projevují další problémy typické pro dnešní dobu, jako je sebepoškozování, nízké sebevědomí, nerespektování autorit apod. Od letošního školního roku se nám díky grantům podařilo získat finance na nové personální pozice, díky kterým jsme rozšířili naše školní poradenské pracoviště. Jedná se zejména o sociálního pedagoga, školního terapeuta pro žáky, sociálního pracovníka nebo třeba i odborníka na duševní zdraví pro zaměstnance školy. Jediné, v čem bychom potřebovali pomoci, je následná práce s rodinami obzvlášť ohrožených žáků. S takovým dítětem pracuje například náš terapeut nebo i pracovníci střediska výchovného péče či OSPODu, ale s rodinou nepracuje v podstatě nikdo. „Napravení“ žáci se pak vrací zpátky do prostředí, kde se nic nezměnilo, a vše se pak znovu opakuje. To je asi jedna z největší výzev, kterou momentálně řešíme a snažíme se hledat nové cesty. Vážně je ta situace velmi komplikovaná a náročná.

Jakub Zelený vystudoval Filozofickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem, obor Kulturně historická regionalistika se specializací archivnictví, následně pracoval jako kurátor v muzeu. V roce 2012 začal pracovat jako učitel dějepisu na ZŠ a MŠ Benešově nad Ploučnicí, kterou od roku 2018 vede jako ředitel. V současné době se velmi intenzivně věnuji oblasti mentoringu a koučinku. Aktuálně s kolegy pracuje na implementaci systému PBIS do života školy. Ve volném čase sportuje a sbírá knihy s historickou tematikou.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let