"Mám talent na abstraktní matematiku, teoretickou, kdy děláte jen s tužkou a papírem. Když by bylo třeba využít například nějaké aspekty prostorové představivosti, tak to by nebylo až tak skvělé," říká Dominika Burešová. FOTO: Petr Neugebauer

Jednatřicetiletá Dominika Burešová získala cenu, která se označuje jako Nobelovka pro juniory. Její bakalářská práce uspěla v prestižní soutěži The Global Undergraduate Awards 2023. Nesla název Algebraické a stavové vlastnosti kvantových logik a její oponent ji označil za „významný příspěvěk k teorii kvantových logik“. Jestli jste se právě ztratili, nezoufejte a čtěte dál. O teoretické fyzice už nepadne ani slovo. 

Jak jste prožívala dětství?

Ráda jsem skládala lego, měla jsem ráda hry jako třeba šachy nebo dámu. Mezi dětmi jsem moc oblíbená nebyla, radši jsem si hrála s puzzlema, než že bych se potřebovala zapojovat do kolektivu. Spíše jsem si vždy našla nějakého jednoho kamaráda, se kterým jsme si někam zalezli a něco jsme hráli.

Znáte hodnotu svého IQ? 

Ano, ale číslo neříkám. Ta hodnota by podle mě neměla sloužit k tomu, k čemu bohužel často slouží. Smyslem není poměřovat si nějaké hodnoty a říkat si „já jsem lepší než ty“. Ty testy mají lidem potvrdit, že jejich cesta dává smysl. Vlastně je podle mě ideální netestovat dospělé, ale děti, aby rodiče snáze poznali jejich předpoklady.

Byla jste jedno z těch geniálních dětí, které mluví ve třech letech čtyřmi jazyky?

To ne. Je pravda, že číst a psát jsem uměla velmi brzy, určitě před pátým rokem, ale dítě, co počítá odmocniny ve třech letech, jsem nebyla.

Kdy jste začala počítat?

Ještě před první třídou, ale tak normálně… sčítání, odčítání, násobení, dělení.

Přišla jste si divná?

No, divná jsem si nepřišla asi jenom já, divná jsem byla. Jako dítě určitě vždycky. Byla to i moje přezdívka ještě v primě na gymnáziu. Není to nic k chlubení, ale asi jsem prostě opravdu byla jiná než ostatní děti.

Opravdu jste měla takovou přezdívku? Ještě na gymnáziu? Tam by snad nemělo být nadané dítě nějakou zvláštností?

Ano, chodila jsem na běžné státní gymnázium a moc takových nás tam nebylo. Je tedy pravda, že můj kamarád Jarda byl asi ještě „divnější“ než já, ale jinak tam nebyly nějak nadané děti, spíše takové, co je baví učení a pak jdou na vysokou školu.

Jak jste to prožívala?

Velmi mě to trápilo. Obecně je to pro děti těžké a řekla bych, že pro holky asi ještě více. Nerada bych se uchylovala k nějakým předsudkům, ale asi jsem oproti těm také „divným“ klukům byla citlivější.

Napadá vás, co by vám tehdy pomohlo? Ať už ze strany učitelů, či rodičů?

Určitě by mi pomohl individuální přístup. Což myslím, že na našich školách chybí dodnes. A to nemluvím jen o základním školství. I na úrovni střední a vysoké školy se musí člověk vejít do nějaké škatulky. Když se do ní nevejdete, máte problémy. Pomohlo by mi, kdybych mohla dělat věci, které mě zaujmou, bez limitů. A naopak, aby u takových, které mi nejdou, byly nároky nižší. Ale to zatím v českém školství neexistuje. I když jsou i výjimky. Nyní studuji na ČVUT, což není čistě matematická škola, přesto má práce byla čistě matematická. Takže dá se říct, že na české školství je to hodně progresivní škola.

Možná se dá říct, že jsem neuznávala autority. Ale není to úplně tak. Když jsem někoho považovala za moudřejšího nebo lepšího, za někoho, koho kdybych neposlouchala, byla bych vlastně hloupá, protože bych o mnoho přišla, tak jsem ho následovala skoro až absolutně.

Nepomohli vám tehdy učitelé?

Často spíš naopak. Já jsem byla „divná“ hlavně v tom, že jsem se moc nesocializovala. Pro něco jsem se nadchla a to jsem pak dělala naplno. Neměla jsem potřebu se přizpůsobovat okolí a vždy jsem dávala najevo svůj názor. Třeba když paní učitelka říkala, že kdo nebude mít dobré známky, skončí v McDonaldu, tak jsem se zvedla a řekla jsem „paní učitelko, proč těmi blbostmi krmíte lidi, vždyť víte, že to není pravda.“

Kolik vám bylo let?

Osm. Já byla taková vždycky. Možná se dá říct, že jsem neuznávala autority. Ale není to úplně tak. Když jsem někoho považovala za moudřejšího nebo lepšího… za někoho, koho kdybych neposlouchala, byla bych vlastně hloupá, protože bych o mnoho přišla, tak jsem ho následovala skoro až absolutně. Nedokázala jsem ale někoho respektovat jenom proto, že má titul, nebo jen proto, že je dospělý. Takže jsem se s učiteli často dostávala do křížku. 

Pak si asi učitelé stěžovali doma. Jak to řešili vaši rodiče?

Každý jinak. Maminka mě spíš přesvědčovala, abych se snažila být normální. Táta zase naopak, většinou mě za to ještě pochválil.

Který přístup si zvolíte vy, až budete mít děti? 

Pokud to dítě bude nezvyklé, tak ho podle mě určitě nepomůže cpát do normální základní školy. A spíš bych zvolila takovou tu cestu, kdy se v rámci běžné základní školy tvoří skupinky nadaných například pro některé předměty. Aby se naučilo respektovat ty ostatní, vycházet s nimi, a zároveň, aby mělo nějaké útočiště mezi podobnými dětmi, kam může zdrhnout. Nechtěla bych ho úplně vytrhávat z běžného kolektivu, zároveň bych ale nechtěla riskovat, že se z něho stane fackovací panák. Takže bych volila už od začátku strategii tak, aby problémy přicházely pokud možno v minimální míře.

A kdyby přece jen nastaly? 

Asi bych se snažila volit cestu kompromisu. Zkusila bych na třídních schůzkách vysvětlit, že je nesmysl používat nátlak na někoho, na koho z podstaty nefunguje. Že spíš zabere, když dítěti vysvětlí důvod, proč to či ono nemá říkat. Přičemž ten důvod není ten, že dostane poznámku. Ale věřím, že když bude dítě spokojené, problémy nebudou. Pokud je dítě nadané v určité oblasti, mělo by mít možnosti na daný předmět jít do nějaké skupinky, kde se bude rozvíjet svou rychlostí. Aby to nesklouzlo k tomu, že když si dítě čte v osmi letech Shakespeara, tak mu budeme říkat hele, ve čtení máš studijní plán splněný, tak se věnuj předmětům, které ti nejdou. Myslím, že když ten talent objevíme, měli bychom jej rozvíjet. 

Když se člověk nějak narodí, má schopnost vidět věci jinak, má zájmy, jaké má… to nepřejde. Bude to pořád stejné. Nestanete se nikým jiným. Nejde to přepnout.

Váš talent je zřejmě v matematice…

Matematických přístupů je hodně, a kdybych teď řekla ano, tak třeba aplikovaný matematik by tolik nesouhlasil. Já mám talent na abstraktní matematiku, teoretickou, kdy děláte jen s tužkou a papírem. Když by bylo třeba využít například nějaké aspekty prostorové představivosti, tak to by nebylo až tak skvělé.

Zároveň vás ale na střední škole matematika až tak nebavila a zlomilo se to vlastně až na ČVUT. V čem to bylo? V tom, že na střední škole se abstraktní matematika až tak neprobírá, nebo v tom hrála svou roli i osobnost učitele? 

Určitě oboje. Učitel pro mě hraje zásadní roli. Paradoxně jsem byla na gymnáziu orientovaná spíše humanitně a pak na chemii, kde jsme měli skvělé učitele. A když se nad tím zamyslím, tak s výukou matematiky a fyziky jsem až tak spokojená nebyla. Hlavní bylo, abychom látku opravdu měli nadrátovanou podle toho, co bude v písemce a kolikrát se mi stalo, že jsem měla výsledek správně, ale postup jinak. Přičemž místo aby si se mnou učitelka pokecala o tom, jak jsem k tomu došla a co tím myslím, mi rovnou strhla body za špatný postup. Takže ano, kdyby byla učitelka na matematiku jiná, byla by spousta věcí jinak. 

Nicméně jste na ČVUT a za svou bakalářskou práci jste získala cenu, která se označuje jako Nobelova cena pro juniory…

To ano, ale šla jsem trochu oklikou. Po gymnáziu jsem studovala čtyři roky práva. Což mě bavilo v prvním a druhém ročníku, kdy jsme měli teoretičtější předměty jako teorii práva, filozofii, sociologii či historii. Měli jsme na ně extrémně dobré učitele. Ale jak se přešlo k samotnému právu, tak mě to bavit přestalo. Ve čtvrťáku jsem tak práva ukončila a šla jsem si vlastní cestou. A pak jsem měla ohromné štěstí v tom, že mě na přijímačky na ČVUT připravoval kamarád Kuba Jeřábek, potom jsem chytla v prváku lineární algebru s docentem Petrem Velebilem, diskrétní matematiku s docentem Petrem Habalou, potom to pokračovalo vedlejším předmětem u profesora Pavla Ptáka, takže jsem měla štěstí na šňůru extrémně dobrých učitelů. A možná by bez nich bylo zase všechno úplně jinak.

Myslíte, že teď už jste tam, kde máte být? Co byste chtěla jednou dělat?

Co se týče výzkumné skupiny, rozhodně jsem tam, kde být chci. Stojím si za tím, že pan profesor Pták, který byl i vedoucím oné oceněné práce, je nejlepší školitel, jakého jsem mohla dostat a že i spolupráce s profesorem Navarou je a bude nesmírně obohacující. Nyní pokračuji magisterským studiem na energetice a co bych chtěla jednou dělat? To, co skutečně dělám. Teoretickou matematiku v rámci aktuální výzkumné skupiny. I proto jsem zůstala na elektrotechnické fakultě.

Ještě se zeptám za všechny ty děti, které teď zažívají to, co jste zažívala vy, cítí se být vykořeněné a osamělé a je pro ně strašně těžké se zařazovat do kolektivu. Přejde to?

Nevím. Když se člověk nějak narodí, má schopnost vidět věci jinak, má zájmy, jaké má… to nepřejde. Bude to pořád stejné. Nestanete se nikým jiným. Nejde to přepnout. Jak jednou vidíte svět jinak, budete ho tak vidět už vždycky. A nebude přibývat lidí, kteří by ho viděli podobně. Jde tedy o to, naučit se s tím pracovat. Smířit se s tou situací a snažit se z ní brát to dobré.

To je co?

Že v nějakých aspektech vidí víc než ostatní a můžou to využít k tomu, aby lidstvo posouvali dál. A místo, aby se trápili, že jsou ze společnosti vykořenění, můžou tu společnost respektovat takovou, jaká je, ale zároveň respektovat i sebe. To znamená nepřizpůsobovat se většině, přijmout své místo ve společnosti a věnovat svou energii dobrým cílům. Ať už je to posouvání určité disciplíny dál, pomoc společnosti, nebo pomoc jiným dětem, aby se našly. Nicméně se asi dá říct, že čím více budou stoupat v tom vzdělávacím procesu, dá se předpokládat, že se dostanou více mezi lidi, kteří jsou ze stejného těsta. Většina jich však nikdy nebude. Najdou si dva tři kamarády, ale asi nikdy nebudou součástí nějakého velkého kolektivu.

Pořád přemýšlím o té vaší přezdívce. „Divná“. To už je přece šikana… 

Možná to tak i trošku bylo, ale děti jsou upřímné, řeknou, co si myslí. A co s tím… prostě to tak bylo. Necítím se však jako nějaké neuznané, šikanované dítě. Spíš jako někdo, kdo se dlouho hledal, tápal v tom, kde má být a našel se až v pozdějším věku. 

Dominika Burešová do roku 2018 studovala práva, pak přešla na Fakultu elektrotechnickou ČVUT, kde studuje obor Elektrotechnika, energetika a management. Za svou bakalářskou práci získala ocenění The Global Undergraduate Awards 2023, která je označována jako „Nobelovka pro juniory”, stejně jako Cenu děkana za vynikající závěrečnou práci. V letech 2022 a 2023 získala Stipendium pro nadané studenty.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.