Magdalena se spolužáky. FOTO: Magdalena Kokešová
Když jsme se „sešly“ online k našemu rozhovoru, bylo v Česku sedm večer a v Kalifornii osm ráno. Magdalena Kokešová ve svém podnájmu mluvila potichu, její spolubydlící ještě spaly. „To je mimochodem jeden z rozdílů mezi Prahou a Berkeley,“ říká tato studentka oboru landscape architecture na prestižní americké univerzitě. „Tady když do města vyjdete před devátou, jen zřídka někoho potkáte.“
Je to, že se v Berkeley později vstává, tím hlavním rozdílem oproti českým univerzitám?
Já jsem v Česku na vysokou nechodila, takže mám jen zprostředkovanou představu z vyprávění přátel. Ale rozdílů bude předpokládám mnohem víc.Ten nejvýraznější vidím v tom, že mám mnohem méně předem stanovených povinných předmětů, a tudíž větší svobodu při zápisu. V západoamerickém systému „Liberal Arts“ si studenti mohou, a v podstatě musí, vybírat i kurzy a přednášky, které v podstatě nesouvisejí s jejich primárním oborem studia. Třeba já teď zároveň s environmentálním designem studuji komparativní literaturu, rétoriku. To by v ČR bylo téměř nemožné. Zde, na nejlepší veřejné univerzitě světa, mám navíc k dispozici kampus jako vystřižený z filmů, najdete tu laboratoře, studovny i knihovny otevřené 24 hodin denně.
Proč jste si pro studium vybrala zrovna univerzitu v Berkeley?
To rozhodnutí se vlastně vyvíjelo postupně v průběhu mého vzdělávání. Čtyři roky jsem chodila na osmileté gymnázium, odkud jsem přešla na uměleckou střední školu do oboru grafického designu tiskovin. Na jednu stranu mě kreativní studium bavilo, ale zase mi tam chyběly ty akademické výzvy – navíc mě začalo hlodat, že být grafický designér z Česka vcelku omezí můj hmatatelný vliv na svět. Začala jsem intenzivněji vnímat konflikty, socio-ekonomické potíže a zejména klimatickou krizi – a ptala jsem se sama sebe, co mohu udělat, aby byl svět o něco lepší místo? A právě výstižný koncept „místa“ mě začal lákat, jelikož veškeré globální problémy se odráží v našich sídlech a domovech. Můj táta je architekt, takže tohle prostředí znám, a prostorová představivost je mi blízká. Prostorový design má navíc jak uměleckou, tak vědeckou dimenzi; musíte ovládat matematiku, fyziku a trochu do toho namíchat i filosofii, pokud chcete tvořit s lidmi a pro lidi. V oboru jsem tedy měla jasno a nehodlala jsem mířit nízko – proč bych také měla, když toužím excelovat a mít vliv? Podala jsem tedy přihlášky na dvě české školy a čtyři prestižní zahraniční instituce. Přijali mě na většinu z nich, ale UC Berkeley byl bezkonkurenční favorit. Právě tady se landscape architecture v podstatě narodila a UCB College of Environmental Design je stále nejlepší v oboru. Od momentu přijetí k započetí prvního semestru samozřejmě vedla složitá cesta, ale neměnila bych – Berkeley považuju za nejlepší volbu svého života.
Co to vlastně landscape architecture je? Co je ve vašem „popisu práce“, když ani nenavrhujete domy, ani neděláte interiérový design?
Pokusím se svůj pohled na obor vysvětlit, nicméně doufám, že neřeknu nějaké hlouposti, protože přeci jen teprve začínám. Abych parafrázovala jednoho našeho učitele, „všechno je landscape” neboli krajina. Ať už jste interiérový designér, nebo landscape achitekt, pořád pracujete s prožitkem jednoho kontinuálního prostoru – jen měníte měřítko, kterým se na ten prostor díváte. Jako byste postupně vnímali místo z větší dálky. Nejdřív pokoj, pak dům, potom širší kontext. V landscape architektuře (LA) tedy nejde o jednotlivé domy, ale spíš o návaznost měst na krajinu, potažmo bloky a ulice, kde se LA překrývá s urbanismem. LA tedy zahrnuje nejen městské lesoparky, ale také nenápadné prostory mezi budovami nebo krajiny, které lemují silnice a spojují lidská sídla. Každopádně striktně rozlišovat není třeba, protože obory prostorového designu se prolínají a hranice mezi nimi je koneckonců mlhavá.
Americký systém se od toho českého liší například v tom, že se po střední škole nemusíte ihned rozhodnout pro nějaký konkrétní obor. Stačí mít dobré známky ze střední školy a napsat vynikající eseje, potažmo předložit výsledky z AP či SAT zkoušek, díky nimž student prokáže zájem a usnadní si z hlediska znalostí přechod na univerzitu.
Já si umím představit, jak pracujete s volnou krajinou, ale co třeba takové město jako Praha nebo New York, které už dávno stojí a zástavba je tam hustá?
Lidé si často představují, že město prostě postavíte a ono stojí, jenže tomu tak není. I v hustě zastavěném prostoru se neustále něco mění. Domy se rekonstruují, někdy projdou úplnou demolicí, někde se zřídí nová tramvajová trať a jinde vznikne náměstíčko. Město se navíc vyvíjí s potřebami jeho obyvatel – tady potřebujeme nemocnici, jinde zase školu a v její blízkosti novou zeleň. Městský development se tak od výstavby ve volné krajině liší zejména vyšším počtem omezení daných existující infrastrukturou. Architekti, urbanisté a landscape architekti tudíž dbají nejen na vzhled, ale také na koherenci prostoru. Jinými slovy by měli zajišťovat, aby se zachovaly důležité standardy, aby na sebe jednotlivé prvky navazovaly a krajina fungovala jako celek. Bez tohohle holistického pohledu často na pozemcích rostou individualistické stavby, které neberou sebemenší ohled na okolí. I o tomhle všem je landscape architektura, i když Česko krajinářství často vnímá vyloženě jen jako obor, který končí u zahrad a parků.
Jak do toho, co mi teď říkáte, pasuje vaše přemýšlení o klimatické změně?
Za třetinu z emisí uhlíku je zodpovědný stavební průmysl, domy i budovy vyžadují obrovské množství energie. Lidé samozřejmě potřebují bydlet, ale musíme stavět šetrněji a promyšleně, abychom to, co teď postavíme, za pár let nebourali. A k tomu bude potřeba dobré a udržitelné plánování.
Nyní žijete v Kalifornii, která nese dopady klimatické změny dost tvrdě. Sucho, požáry, záplavy… Jak se tamní studenti ke klimatu staví?
Amerika je velká země a Kalifornie je velký stát, takže se těžko dá mluvit za „celou Ameriku“ nebo „celou Kalifornii“, každopádně téměř nikdo tu nezpochybňuje, že klimatická změna je skutečná a je potřeba s ní něco dělat. Na druhou stranu mám pocit, že můj okruh přátel v Praze, tedy zejména skauti a umělci, se v běžném životě angažoval víc. Myslím, že mimo menšinu studentských aktivistů je klimatická změna pro mladé Američany norma. Na podzim jsme ve vzduchu cítili opravdu hustý kouř z požárů, všude visí nápisy, aby lidé neplýtvali vodou. Jenže klimatickou změnu jeden člověk stěží ovlivní a rozhodně ji nevyřeší, je to hlavně problém průmyslu, systému a legislativy. Myslím, že právě z toho pak pochází ten klimatický žal a apatie mých vrstevníků: stejně nic neovlivním, a tudíž nemá cenu se snažit. Vím, že budoucnost máme ve vlastních rukou, ale stejně není jednoduché té beznaději odolat. Na svou akademickou kariéru se soustředím hlavně proto, abych brzy něco skutečně ovlivnit mohla.
Co musíte mít vůbec za předpoklady, abyste mohla studovat landscape architecture?
Americký systém se od toho českého liší například v tom, že se po střední škole nemusíte ihned rozhodnout pro nějaký konkrétní obor. Stačí mít dobré známky ze střední školy a napsat vynikající eseje, potažmo předložit výsledky z AP či SAT zkoušek, díky nimž student prokáže zájem a usnadní si z hlediska znalostí přechod na univerzitu. Školy se také zajímají o mimoškolní aktivity – tedy koníčky, dobrovolnictví, případně péči o příbuzné a jiné. Pokud studenta škola přijme, často může až dva roky studovat bez zaměření. Akademické požadavky na studenty landscape architektury jsou kvůli tomu všemu vcelku volné, obor je přístupný všem. Já jsem ale na rozdíl od svých spolužáků šla za oborem cíleně, měla jsem za sebou stáže a nabízela jsem i výtvarné portfolio, které po mně v Berkeley ani nechtěli. Celé přijímací řízení je tak docela férová startovní čára, protože se na studium architektury můžete dostat i bez předchozího uměleckého vzdělání pokud prokážete dostatečný zájem o design – přijmout vás můžou třeba pro geniální motivační esej navzdory horším známkám.
Vy víte, na základě čeho konkrétně vás vzali?
To se člověk nikdy nedozví. V přihlášce jsem uvedla svoje známky, vypsala asi dvacet mimoškolních aktivit, kterým jsem se věnovala, a popsala svoji roli. Také jsem přiložila čtyři krátké eseje o 400 slovech, každou psanou na jinak otevřenou otázku. Eseje musí být hlavně gramaticky správné, zajímavé a chytlavé. Berkeley každoročně dostává přes sto tisíc přihlášek a jako veřejná škola musí plnit kvóty pro místní “in-state” studenty. Pro mezinárodní studenty zbývá asi patnáct procent kapacity, kde o místo bojujete se zájemci z Číny a jiných kompetitivních zemí. Za pokus mi přihláška rozhodně stála, ale s přijetím jsem upřímně moc nepočítala. Co konkrétně hodnotitele zaujalo, nikdy vědět nebudu. Přihlášky jsou ale posuzované jako celek několika nezávislými hodnotiteli, takže za přijetí nejspíš vděčím součtu všech svých aktivit, známek, esejů a obecné angažovanosti. Velkou roli hrál i zájem a externí podpora – celý třetí a čtvrtý ročník SŠ jsem také navštěvovala přednášky o studiu v zahraničí a sháněla si informace a podklady.
Na kolik vás studium vyjde a jak ho financujete?
Studium v Americe je drahé a téměř nic není „zadarmo”, což platí dvojnásob pro mezinárodní studenty. Na soukromé škole typu Harvard se můžete ucházet o stipendium, ale Berkeley je škola veřejná a studentům z ciziny tak žádnou podporu neposkytuje – naopak si žádá vyšší “out of state” školné. Školné, pojištění, bydlení a další oficiální poplatky mě vyjdou na zhruba dva miliony korun ročně, přičemž bakalářské studium zde trvá čtyři roky. Jelikož takovou částku jsem si nemohla dovolit, přihlásila jsem se do výběrových řízení na soukromá stipendia v Česku a nakonec uspěla v programu Scholarship od Bakala Foundation. V procesu přihlášek vyplníte žádost, napíšete esej, pošlete doporučující dopisy – a to samé udělá 200 dalších zájemců. Pokud postoupíte do dalších kol, dostanete pozvání k pohovoru před porotou, která na závěr vybere kolem desíti nových stipendistů. Zástupci Bakala Foundation jsou neskutečně vstřícní a podporující a dělají z programu Scholarship skvělou zkušenost, při níž potkáte další studenty zapálené pro zahraniční studium. Nadace mi hradí přibližně polovinu oficiálních nákladů a zbytek jde z rodinných úspor. Přivydělávám si, jak můžu; sháním si designové brigády, plním překladatelské zakázky a na kampusu pracuji jako “Undergraduate Researcher” tradičních udržitelných zdrojů energie pod profesorem, který vede LA oddělení. Žiju si dobře, na studentské poměry. Rozhodně si nemůžu dovolit bezmyšlenkovitě utrácet nebo chodit na kafíčka, ale zároveň jsem za svoji situaci vděčná, jelikož mě učí samostatnosti, zodpovědnosti i finanční gramotnosti. Diplom z Berkeley navíc za veškeré výdaje stojí a v budoucnu se nepochybně vyplatí.
Na studium v USA mě Hellichovka rozhodně nepřipravila, jelikož její systém směruje studenty hlavně do praxe nebo vyššího uměleckého vzdělání. Každopádně to není jen jednou školou, nýbrž obecně českým systémem, kde mezinárodní zkoušky nejsou běžnou součástí studia.
Jak vás na studium v USA připravila Střední průmyslová škola grafická, takzvaná Hellichovka?
Hellichovku miluju a byla jsem z ní vždycky nadšená. Dala mi skvělé vztahy se spolužáky i s učiteli, zodpovědnost, pracovitost a spoustu praktických dovedností. Na studium v USA mě ale rozhodně nepřipravila, jelikož její systém směruje studenty hlavně do praxe nebo vyššího uměleckého vzdělání. Každopádně to není jen jednou školou, nýbrž obecně českým systémem, kde mezinárodní zkoušky nejsou běžnou součástí studia. Když chce student do ciziny, například do USA, musí si svůj sen vybojovat navzdory našemu vzdělávacímu systému. Nynější situace se ale naštěstí mění a roste síť zdrojů a podpory pro mladé zájemce o zahraniční studium. Mně neskutečně pomohla organizace EducationUSA, která mě provedla přijímacím řízením a pomohla se včasným odevzdáním veškerých dokumentů.
Jaké jsou vaše další plány?
Nevím, kde budu za deset let, a všemu nechávám otevřená vrátka. Avšak rozhodně chci tady dokončit bakaláře a posléze i magistra architektury, ať už v USA, v Evropě, či jinde. V naší zemi žije spousta fascinujících lidí otevřených lokální i mezinárodní spolupráci – takže mě ve výsledku stejně láká alespoň částečný návrat do Česka. Máme nádhernou krajinu a ještě pořád zdravá města s obrovským potenciálem pro udržitelný růst. Plánuju přispět k tomuto dědictví vlastními návrhy, myšlenkami i vizemi a podílet se na popularizaci architektury – aby jí lidé lépe rozuměli.
Magdalena Kokešová pochází z Lanškrouna, vyrůstala v Praze. Studovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze. Nyní studuje landscape architecture na univerzitě v Berkeley v Kalifornii.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
