Návaly pláče, špatný spánek, panické ataky. Úzkostmi trpí v Česku až třetina dětí a jejich problémy se většinou projevují už na základní škole. Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) teď rozjíždí nový program pro rodiče nazvaný Bez obav. „Čekací lhůty k odborníkům jsou dlouhé i šest měsíců. Když ale rodič s dítětem chce pracovat a dostane k tomu vhodné techniky, nakonec dítě terapeuta nebo psychiatra nemusí ani potřebovat,“ říkají Marie Polášková a Marta Fišerová.

V programu Bez obav se zaměřujete na rodiče menších dětí. Jak tedy zhruba starých a s jakými potížemi?

Marie Polášková: Náš program se zaměřuje na úzkosti, a to z toho důvodu, že právě úzkosti, strachy a obavy jsou jedním ze symptomů, které se u dětí projevují nejdřív. Cílíme na děti ve věku mezi sedmi a dvanácti lety, u nichž jsou právě úzkosti poměrně časté.

Může skutečně v případě dětských úzkostí rodič jako laik nahradit odborníka?

Marta Fišerová: Určitě na rodiče neklademe celou váhu toho, že by měli nahrazovat odborníky. Lepší je asi říct, že rodič je jedním z podpůrných sloupů konkrétního dítěte, který může opravdu hodně přispět k jeho pohodě. Program Bez obav rodičům poskytuje psychoedukaci, aby pochopili, co se v jejich dětech odehrává, a navíc je vybavuje technikami a strategiemi pro zvládání jejich obtíží. Jde i o to, že čekací lhůty ke specialistům jsou třeba šest měsíců dlouhé, a během toho půl roku mohou dělat mnohem víc než jen pozorovat, jak se jejich dítěti nedaří. Navíc výzkumy ukazují, že až dvě třetiny dětí potom ve výsledku péči terapeuta ani nepotřebují, když rodič začne s dítětem na překonávání strachu včas pracovat. Když začne využívat techniky, které se naučí, změní své reakce na projevy úzkosti, tak může udělat strašně moc.

A není to náhodou tak, že úzkostný rodič vychová úzkostné dítě? Protože v některých rodinách se úzkost táhne napříč generacemi.

MP: To není určitě pravidlem. Je fakt, že určitou větší citlivost vůči podnětům u rodiče může dítě zdědit, stejně jako se dědí jiné osobnostní rysy. A když má rodič tendenci k úzkostlivým reakcím, může to od něj dítě nevědomky převzít.

MF: Vždycky je to kombinace dědičnosti a prostředí. Velký vliv má prostředí, jak dítě vyrůstá, jaké má kamarády a učitele. Může mít nějaké předpoklady, a pak se něco stane, co ty úzkosti rozjede. Hodně rodičů mluví třeba o tom, že si dítě prošlo šikanou ve škole, a to v něm spustilo sociální úzkost.

Jak se úzkosti u nejmenších projevují?

MP: Často to ještě nedokážou popsat slovy, takže u nich vidíme třeba bolesti bříška, které se objevují, když mají jít do školy. Můžou mít bolesti hlavy, později už u nich vidíme i lehké příznaky paniky, kdy jim hodně buší srdíčko, nemůžou spát a nemají chuť k jídlu. Někdy pozorujeme i záchvaty pláče, agresivity a občas to může přejít až do panické ataky, kdy dítě začne zrychleně dýchat, třást se.

Jak vlastně rozeznám úzkost od nějakého běžného strachu nebo obav?

MF: Psychologové diagnostikují úzkost, pokud nám nějaké myšlenky nebo emoce narušují každodenní život po dobu delší než dva týdny. Když se něčeho běžně obáváme, tak ten strach vlastně přejde a můžeme normálně fungovat. Ale když nás to zaplavuje každý den znovu a pak dítě nemůže jíst nebo odmítá chodit do školy, nemůže spát samo v pokoji nebo nezvládá jiné činnosti, které jsou v jeho věku běžné, pak bychom to nazvali úzkostí.

Školy psychické problémy žáků neberou dost vážně, říká studentka Melisa  Čtěte více

Čeho se ty děti konkrétně obávají?

MF: Často se tam jako téma bohužel objevuje škola, ať už celkově prostředí, nebo lidé v ní. K tomu myslím hodně přispěl i covid. Pak se často objevuje separační úzkost, kdy se dítě odmítá odloučit od rodičů. Pak specifické fobie – ze psů, hmyzu, bouřek. Starší děti kolem 12 let už navíc mívají přístup k sociálním sítím, kde vidí věci, které samy nezažily. Takže jedni rodiče říkali, že se jejich dítě děsí tornáda, ačkoliv ho nikdy nevidělo.

Jak program Bez obav probíhá?

MF: Zvolili jsme formu skupinovou, takže aktuálně program probíhá ve skupině 10 až 12 rodičů. S tím, že je možnost, aby se zúčastnili oba rodiče, pokud chtějí. Koná se pět dvouhodinových setkání vždy po týdnu a kurzem provádějí dva vyškolení terapeuti, kteří rodičům předávají všechny ty terapeutické techniky. Rodiče navíc dostávají brožurku, kde je vše přehledně shrnuto. Mají v ní pracovní listy a domácí úkoly. Vždy na setkání se jeden na druhém naučí techniku, kterou potom mají za úkol vyzkoušet doma s dítětem a na dalším setkání to potom ve skupině reflektují. Zjišťují, co jim funguje a co ne. Klade se velký důraz na spolupráci s tím dítětem, aby to nebylo jen o tom, že přinesu domů techniku a tu na dítě aplikuji. Takže se rodiče učí vést i podpůrný rozhovor.

MP: Já bych doplnila, že výhodou je i síla skupiny. Z hloubkových rozhovorů, které se před spuštěním programu dělaly, vyplývá, že když se jejich dítě potýká s úzkostmi a nadměrnými obavami, cítí se rodič často osaměle. A ve skupině teď vidíme, že ti rodiče najednou mají naději a vidí, že se o sebe navzájem můžou opřít. Měli jsme ze začátku trochu obavy, protože v Česku nejsou podobné podpůrné skupiny příliš časté. Ale z toho, co zatím vidíme, jsme nadšení.

Projekt zatím běží v Karlovarském kraji. Jak jste sháněli rodiče? Jak se k vám do skupiny mohli přihlásit?

MP: Měli jsme letáčky ve školách a sdíleli je na sociálních sítích NUDZ. Během týdne a půl se přihlásilo přes třicet rodičů, takže jsme museli přihlašování uzavřít. Pak jsme jim telefonovali a vybrali jsme těch finálních dvanáct, ale zájem byl mnohem větší.

MF: V Karlovarském kraji je dlouhodobě dostupnost péče o duševní zdraví hodně špatná a je vidět, že tam rodiče potřebují a chtějí pomoc. Proto jsme začali tam, ale hlásí se nám teď rodiče i z jiných regionů.

Mluvily jste o tom, že se u vás rodiče naučí různé techniky. Nestává se, že by rodičům ty naučené věty „nešly přes pusu“?

MP: Rozhodně říkáme rodičům, aby neopakovali nějaké věty z příručky, ale upravili si je tak, aby se jim to dobře říkalo. Aby nezněli jako roboti, kteří něco předčítají z knihy.

MF: Jeden rodič nám teď na setkání říkal, že to přece bude vypadat divně, že si teď najednou chce s dítětem o jeho pocitech povídat. Tak jsme ho naváděli k tomu, že stačí krůček po krůčku, není potřeba všechno hned chtít vyřešit. A je úplně v pohodě dítěti říct „já teď zkouším něco nového, třeba to bude vypadat chvíli trochu divně, ale jsem zvědavý, jak to pro nás bude fungovat“.

Čtvrtina českých deváťáků se necítí OK, varuje lékař. Pomoci může jedině prevence Čtěte více

Můžete mi dát příklad takové techniky, kterou se u vás rodiče naučí?

MP: Napadá mě třeba krabička starostí. Jde o to, že když na člověka jde úzkost, má tendenci se zaseknout v nekonečném promýšlení, co se může stát, co měl udělat, co a jak bude… a často to neumí zastavit. Tato technika děti učí, že si mohou sednout a tu svou starost napsat na papírek, ten zavřít do krabičky. Každý den v nějakou určenou hodinu se na to s rodičem podívají a promluví si o té starosti. A protože už je zavřená v té krabičce, nemusí na ni teď právě myslet a snažit se to vyřešit. A než na to nastane čas, tak ta starost možná zmizí nebo zeslábne.

MF: Jen tedy rodičům zdůrazňujeme, aby si pro otevírání krabičky starostí vyhradili jiný čas než ten, kdy už se má jít spát, protože se dítě může rozrušit a pak špatně usíná. Ale je to celkově moc fajn technika a díky ní se může někdy přijít i na vážnější problémy, jako je třeba šikana. Pro dítě je těžké o ní mluvit, tak to radši napíše, a rodič to může začít řešit.

Skupinových programů pro rodiče v Česku není mnoho. Dokážou se rodiče otevřít a sdílet i ty věci, které jsou náročné a o kterých se těžko mluví?

MF: Naši terapeuti se velmi soustředí na nastavování bezpečného prostředí a pravidel, například že se ze skupiny nic nevynáší ven nebo že si navzájem neříkáme, kdo co dělá špatně.

MP: Myslím, že sdílení mezi rodiči na kurzu funguje dobře. Už v hloubkových rozhovorech rodiče zmiňovali, že by měli o sdílení ve skupině zájem, i když někteří si to moc nedokázali představit právě kvůli tomu, že nikdy žádnou takovou skupinu nezažili. Rodiče zároveň zmiňovali, že se často cítí osamocení v tom, co za obtíže se svým dítětem řeší. Ve skupině je krásně vidět, jak se rodiče podporují v tom, že nejsou sami, že mají podobnou zkušenost. Proběhla zatím dvě setkání. Někdo byl otevřený hned, někdo až později, ale celkově je na kurzu dobrá atmosféra a doufám, že se tam rodiče skutečně cítí bezpečně. 

Chtěli bychom ho nabídnout jako jednu z možností terapie v organizacích, které pracují s rodiči. Přišlo by nám ideální, aby na tyto kurzy připlácely zdravotní pojišťovny, protože když se podaří úzkosti u dětí podchytit v začátcích, tak to do budoucna může ušetřit spoustu nákladů v našem přetíženém systému.

MF: Rodiče někdy mají pocit, že nedělají dost. Ale už to, že se přihlásí, přijdou a chtějí dítěti porozumět, je samo o sobě hodně cenné. A věřím, že děti to cítí. Navíc hodně apelujeme na to, aby rodič dítěti naslouchal, ale nenabízel mu hned nějaké řešení. Protože když dítě za pomoci rodiče získá pocit, že samo dokáže problém překonat a něco vymyslet, povzbudí to jeho sebedůvěru a chuť se třeba krok za krokem víc potýkat se svým strachem.  

Teď tedy běží první pilotní skupina projektu. Jaké jsou další plány?

MP: Teď musíme program ještě otestovat na co největším počtu účastníků a do budoucna bychom ho chtěli zakomponovat do systému péče o duševní zdraví v Česku. Chtěli bychom ho nabídnout jako jednu z možností terapie v organizacích, které pracují s rodiči. Přišlo by nám ideální, aby na tyto kurzy připlácely zdravotní pojišťovny, protože když se podaří úzkosti u dětí podchytit v začátcích, tak to do budoucna může ušetřit spoustu nákladů v našem přetíženém systému.

Více informací o projektu a možnostech zapojit se naleznete na stránkách https://dzda.cz/rodice/.

Marie Polášková Marie získala titul BSc. v oboru psychologie na Durham University a titul MSc. v oboru psychologický výzkum na University of Oxford. Do NUDZ nastoupila v roce 2022 a podílela se na tvorbě materiálů a školení pro děti, rodiče a učitele ovlivněných válkou na Ukrajině. V současné době se zaměřuje na převádění intervenčního programu pro rodiče dětí trpících úzkostmi z Velké Británie do českého prostředí. Tomuto tématu se věnuje i v rámci doktorského studia na katedře psychologie FF UK. Vedle práce v NUDZ pracuje jako terapeut v organizaci poskytující podporu cizincům žijícím v Praze.

Marta Fišerová získala titul BSc. v oboru psychologie na University of Sussex a následně vystudovala magisterský obor v oblasti duševního zdraví dětí a dospívajících na University of Edinburgh. Od roku 2022 pracuje v NUDZ ve výzkumné skupině duševního zdraví dětí a dospívajících, kde vytváří materiály pro školení na podporu duševního zdraví dětí, rodičů a učitelů v ČR. Zároveň se věnuje intervenčnímu programu Bez obav, jeho implementaci v Česku a školení učitelů v rámci programu Všech pět pohromadě.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let