"Inteligenci vnímáme jako silně dědičnou věc a to, jak je závislá na prostředí, si možná tolik neuvědomujeme," říká Hynek Cígler. FOTO: Lenka Kožuchová

Lidstvo je jí fascinováno odedávna. Inteligenci chceme umět rozpoznat, změřit, zvyšovat. Ale také se s ní pojí spousta mýtů. Třeba ten, že se dědí výhradně po matce, nebo po otci. „Jde o nevědeckou teorii, která se kdysi objevila na jednom blogu. Ten už je sice dávno smazaný a zapomenutý, ovšem ona myšlenka mezi lidmi koluje dál,“ říká psychometrik Hynek Cígler.

Co to vlastně inteligence je a jak se měří?

Myslím, že neexistuje žádná jednotná definice inteligence, která by byla všeobecně přijímaná. Asi nejvíc se odborná literatura shoduje na Gottfredsonově definici, že jde o obecnou mentální schopnost plánovat, usuzovat, řešit problémy; schopnost abstraktního myšlení nebo třeba chápání komplexních souvislostí. Inteligence má množství složek, které zahrnují třeba vizuální představivost, paměť, usuzování nebo schopnost se učit.

Co vyjadřuje jednotka IQ?

Inteligenční kvocient, IQ, se používá od začátku 20. století jako nejobvyklejší jednotka pro popis výkonu v inteligenčních testech. Už od 19. století psychologové vědí, že většina dovedností včetně inteligence je v populaci zhruba normálně rozložená – to znamená, že máme velmi málo nadprůměrných a podprůměrných lidí a většina se nachází někde uprostřed. 

Pomocí tohoto statistického předpokladu se dá výkon v testech docela dobře popsat a je také možné ho srovnávat v čase, mezi různými věkovými skupinami a podobně.

Z mého pohledu je tedy třeba empatie kombinací intelektu a dalších osobnostních a motivačních charakteristik člověka.

Dá se to představit také tak, že jako délku rtuťového sloupce v teploměru převedu na stupně Celsia, tak podobně se skóre testu převádí na jednotku IQ. A to tak, že průměr v dané populaci je 100 a směrodatná odchylka je 15. Potíž je ovšem v tom, že zatímco vztah délky rtuťového sloupce a teploty je po zohlednění tlaku univerzální, vztah výkonu v testu a inteligence je závislý na jazyku, kultuře a podobně, a proto nelze sestrojit univerzální normy.

Jak se ale vůbec přišlo na to, že inteligence je něco, co se dá měřit, a ještě k tomu pomocí testů?

O vyčíslení inteligence se lidé pokoušeli už dávno, jedním z průkopníků měření byl v 19. století sir Francis Galton, méně známý bratranec Charlese Darwina. Přelomem byl začátek 20. století, kdy Charles Spearman publikoval dva klíčové články. Psychologové už tehdy věděli, že všechny zkoušky inteligence spolu navzájem souvisí, a že když člověk dosáhne dobrého výsledku v jednom testu, nejspíš ho dosáhne i v jiném. Spearman tyto vzájemné vztahy vysvětlil existencí jediné společné příčiny, kterou pojmenoval obecná inteligence. Ve svých článcích zároveň navrhl statistické řešení, jak s těmito souvislostmi pracovat, a tím položil základy faktorové analýzy, která je dnes využívána napříč vědeckými obory.

Někdy slýcháme o vizuální inteligenci, emocionální inteligenci, sociální inteligenci… Existují? A pokud ano, jak se testují?

Toto dělení vychází z Gardnerovy teorie mnohočetných inteligencí, která ale nemá žádnou vědeckou podporu, není postavená na relevantních datech a není v odborné komunitě přijímaná. S podobnými charakteristikami nicméně operují i některé kvalitní teorie, které třeba sociální inteligenci pojímají jako kombinaci intelektových a osobnostních charakteristik. Jednak je výhodné mít dostatečnou inteligenci, protože člověk může uvažovat racionálně a prostě si domyslet, co jiní lidé cítí.

Dále potřebuje mít schopnost dobře rozpoznávat emoce z tváře, hlasu a podobně. A konečně, aby měl velkou empatii, tak musí chtít ty své dovednosti uplatnit a prakticky je projevit. Z mého pohledu je tedy třeba empatie kombinací intelektu a dalších osobnostních a motivačních charakteristik člověka.

O inteligenci toho asi ještě hodně nevíme, víme ale to, jestli je dědičná? Že by chytří rodiče měli chytré děti?

Všechny lidské charakteristiky jsou do určité míry dědičné, některé víc a některé méně. Inteligence je podle dostupných výzkumných dat dědičná spíš více. A těch dat máme docela dost. Víme také, že vliv dědičnosti je silnější v pozdějším věku; v raném věku hraje větší roli výchova – může totiž zrání dětí urychlit nebo zpomalit.

Dnes v západní společnosti člověk žije pomalejší život – v tom smyslu, že déle studuje, později zakládá rodinu a má méně dětí, takže se víc věnuje jak jim, tak svému seberozvoji. Tomu odpovídá i zpomalení či zastavení nárůstu výkonu v IQ testech v západních společnostech během posledních asi třiceti let – z hlediska životní rychlosti totiž už moc nedochází k dalším změnám.

A víme, jestli se inteligence dědí víc po otci, nebo po matce?

To je v podstatě nesmyslná otázka. My nemáme jeden, dva nebo tři geny, které by určovaly, jak jsme inteligentní. Dědičná složka inteligence je založená na mnoha tisícovkách dílčích genů, o kterých nemůžeme říct, z které strany jsme je získali. Teorie, která měla dokázat dědičnost po matce, se objevila před lety na blogu, který dnes už ani není živý, ale ta myšlenka žije dál.

Zároveň se ale říká, že je lidstvo čím dál inteligentnější. Je to pravda?

Pokud bychom inteligenci ztotožnili s výsledky v testech, tak ano. Už v 70. letech si James Flynn všiml, že výkon populace v testech neustále roste, a tento efekt byl po něm později pojmenován. Abychom byli konkrétní, tak jde o 2 až 4 body IQ za deset let, což je hodně. S kolegou jsme na toto téma publikovali článek na českých datech. Osmák, který byl v 70. letech lepší než 85 procent jeho vrstevníků, by dnes v tom samém testu byl zcela průměrný. Je otázkou, co tento nárůst způsobilo – jestli strava, lepší péče o zdraví…

Datům nejvíc odpovídá teorie životní rychlosti. Dnes v západní společnosti člověk žije pomalejší život – v tom smyslu, že déle studuje, později zakládá rodinu a má méně dětí, takže se víc věnuje jak jim, tak svému seberozvoji. Tomu odpovídá i zpomalení či zastavení nárůstu výkonu v IQ testech v západních společnostech během posledních asi třiceti let – z hlediska životní rychlosti totiž už moc nedochází k dalším změnám.

Mění se inteligence člověka s jeho věkem?

Kdyby se člověk podíval jenom na IQ jako takové, tak odpověď by byla – v průměru vůbec, protože v každém věku je průměrné IQ 100. Sedmileté děti mají průměrné IQ 100 a sedmdesátiletí senioři také, protože IQ popisuje rozdíl ve výkonu v té dané věkové kohortě. Samozřejmě se ale dají použít i jiné jednotky, které lépe umožňují sledovat změnu výkonu. Víme, že intelekt typicky roste do dvaceti, možná třiceti let a potom začíná klesat. Nicméně některé složky, jako třeba krystalizovaná inteligence, což je schopnost hodně založená na tom, co se člověk v životě naučí, roste i třeba do šedesáti let. Opakuji, že jde o průměrné výsledky v populaci, nikoli obecný zákon společný všem lidem.

Testů inteligence existuje poměrně dost. Proč nestačí mít jen jeden a ten používat všude?

Na měření teploty taky nemáte jen jeden teploměr, ale vybíráte podle příležitosti, někdy rtuťový, jindy bezdotykový a tak podobně. S testy inteligence je to stejné, už jen proto, že máme různé dimenze inteligence, které spolu sice souvisí, ale stojí za to mezi nimi rozlišovat. A potom je to samozřejmě otázka komerčního úspěchu. V Česku to tak nevnímáme, protože jsme malý trh a vývoj testů je opravdu drahý, ale třeba v USA vládne drsný konkurenční boj, který test si ukrojí z trhu víc.

Rychlost je jednou z dimenzí intelektu, ale u spousty lidí s vysokou inteligencí nemusí rychlost jejich práce odpovídat jiným složkám inteligence. Třeba proto, že nad vším hodně přemýšlí, takže jim to ve výsledku trvá déle.

V Česku jsou oblíbené testy Mensa. Když pak ale rodiče s dítětem, které mělo vysoké skóre, přijdou do pedagogicko-psychologické poradny, bývají někdy zaskočeni, že už ten výsledek třeba není tak skvělý. Proč?

V první řadě test Mensy měří jednu složku, takzvanou fluidní inteligenci, což je opravdu jen dílčí schopnost. Oproti tomu v poradně se testuje široká paleta různých schopností a z nich se potom skládá obraz té obecné inteligence. Další věc je, že testy Mensa se dají absolvovat opakovaně a úlohy založené například na vizuálním doplňování jsou celkem časté. Pokud mají děti motivované rodiče, tak se s tím typem testů mohou setkávat častěji a do jisté míry je natrénovat. A třetí věc je přirozená vlastnost screeningu – to je stejné jako s antigenními testy na covid. Inteligenční testy jsou zatížené chybou měření. Když vyberete respondenty s vysokým skóre, je určitá pravděpodobnost, že šlo o falešně pozitivní výsledek.

Nakolik nám vysoká inteligence zajistí úspěch ve škole či v životě?

Samozřejmě to asi záleží na tom, čemu člověk říká úspěch: jestli tomu, že bude mít dobré známky, dostane se na vysokou, vydělá hodně peněz, nebo spíš to, že bude mít šťastný život? Kdybych mluvil o akademickém úspěchu, tak ho inteligence samozřejmě predikuje docela dobře, ale v kontextu jiných psychických charakteristik. Záleží i na tom, co se člověk během života naučí, na motivaci jeho rodičů, kteří mu umožnili se rozvíjet, a tak podobně. Inteligence je jen jednou z více podmínek takového úspěchu.

Někteří učitelé si inteligentního žáka představují tak, že má vždy všechno hotové správně a nejrychleji. Pozná se takto?

Rychlost je jednou z dimenzí intelektu, ale u spousty lidí s vysokou inteligencí nemusí rychlost jejich práce odpovídat jiným složkám inteligence. Třeba proto, že nad vším hodně přemýšlí, takže jim to ve výsledku trvá déle. Tudíž rychlost, s jakou spočítáte příklady, není úplně nejzásadnějším ukazatelem. Ale to ani celkový akademický výkon. Je tam spíš kauzalita, že když je člověk inteligentní, tak může mít dobré výsledky ve škole. Ale také ho škola může hrozně nebavit, a tím pádem výkon oslnivý nebude.

A bude školní výkon dítěte tím lepší, čím vyšší je vzdělání jeho rodičů?

S tím bych souhlasil, ale k tomu je potřeba říct, že samozřejmě úspěch ve škole ovlivňuje jak zděděná inteligence, tak i jiné charakteristiky, třeba úroveň vzdělání v rodině. Odlišit to od sebe je strašně těžké. Typicky se to řeší v situaci, kdy dítě začne masivně selhávat. Může to být způsobeno nedostatečně rozvinutými intelektovými schopnostmi, stejně jako tím, že má špatné rodinné zázemí a nemá doma ani klidný kout, kde by se mohlo soustředit na učení.

Zahraniční studie říkají, že separace trochu pomáhá v akademickém výkonu těm nejlepším, ale zároveň snižuje výkon těch slabších. Je spíš politické rozhodnutí, jestli upřednostnit svobodnou volbu jednotlivců, nebo naopak výkon společnosti jako celku, ale samozřejmě by to rozhodnutí mělo být založené na datech.

V Česku neexistují data, která by ty vlivy systematicky odlišovala. My pouze víme, že vzdělání rodičů má velkou souvislost se vzděláním dětí, ale o důvodech se můžeme jen dohadovat. Důležité také je, že jde o statistický, průměrný vztah. Konkretizovat to na individuální úroveň, jako že třeba za úspěch určitého člověka může výchova, vzdělání nebo vrozená inteligence, nedává moc smysl.

Přijde vám vhodné, aby se chytřejší děti oddělovaly a rozvíjely se v samostatných třídách?

Odborníci se v tomto neshodnou, respektive ani striktní oddělování, ani striktní inkluze ve smyslu, že všichni dostanou to samé, nejsou efektivní. Ideální je, když každé dítě dostane to, co potřebuje, a konkrétní provedení může mít spoustu podob. Zahraniční studie říkají, že separace trochu pomáhá v akademickém výkonu těm nejlepším, ale zároveň snižuje výkon těch slabších. Je spíš politické rozhodnutí, jestli upřednostnit svobodnou volbu jednotlivců, nebo naopak výkon společnosti jako celku, ale samozřejmě by to rozhodnutí mělo být založené na datech.

Hynek Cígler vystudoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Je výzkumníkem a vysokoškolským pedagogem, působí na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií MU. Zaměřuje se zejména na psychometriku, tedy vývoj nástrojů pro měření psychických charakteristik. Zabývá se také matematickými schopnostmi a nadáním u dětí a výzkumem způsobů, jakými lidé odpovídají na psychologické dotazníky.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.