Jako malá jezdila na tábory s koňmi, postupně se vypracovala na vedoucí a lektorku zážitkových a adaptačních kurzů. Soustředí se v nich zejména na dospívající dívky a jejich vztahy s ostatními. „Ze základních škol si přinášejí na střední jako noční můru vzpomínky na různé skupinky, které se navzájem nesnášely,“ říká Anežka Dvořáková. „Přitom i ženské prostředí lze nastavit jako bezpečný prostor.“

V kurzech se soustředíte na sociální stránku dospívání. Co všechno se v té době v životech dívek děje?

Je to období plné opravdu zásadních změn. Většina dospívajících přechází na novou školu, kde zažijí trochu jiný přístup učitelů, než byli doteď zvyklí. Zároveň se potkávají se skupinou lidí, která může ve větší míře být podobně nastavená, jako jsou oni, oproti třídě na spádové základní škole. A mění se i oni sami a jejich chování. Samozřejmě, že zrajeme celý život, ale v tomto období je to přenastavování, přehodnocování a přezkoumávání toho, co si s sebou z dětství neseme, velmi intenzivní. Mění se i vztahy s rodiči a s okolím.

Jak?

V ideálním případě pro tyto dospívající zůstává dostupný jejich domov jako bezpečné hnízdo a útočiště, ale zároveň už jsou i rodiče víc svolní je pustit třeba na nějaký víkend s kamarády, na exkurzi do zahraničí a podobně. Prostě začínají objevovat svět, rozšiřují svou zónu působení ve společnosti. Skrze různé zážitkové a zájmové programy mohou objevovat role, jaké by mohli plnit ve společnosti, a zároveň i to, co oni sami mohou společnosti přinést. Vidím, že mají potřebu vyjadřovat svůj názor a ovlivňovat společnost tak, aby to pro ně mělo pozitivní dopad. Mnozí z nich jsou aktivní třeba ve školních parlamentech, někteří i v dobrovolnické službě.

Trans a nebinárních dětí nepřibývá, ale doba je dost bezpečná, takže můžou s barvou ven, říká Agáta Hrdličková Čtěte více

Myslíte si, že je toto období nějak jiné pro kluky než pro holky?

Ano. Když pomineme fyzický vývoj, tak mi připadá, že kluci mají v tomto věku trochu více odvahy. Přijde mi, jako by dívky v tomto období víc bojovaly se svým vnitřním světem a nastavením. Přitom ale stačí i malý impuls, aby posílily svou sebedůvěru, a pak dostávají velkou energii, jsou schopné zasahovat do vnějšího světa a s obrovským nadšením přispívat společnosti. Když jsou ukotvené samy v sobě a aspoň částečně si věří, pak se dokážou opravdu zapálit pro nějaké téma a vášnivě do něj investovat energii.

Zároveň se ale obecně říká, že je málo náročnějších kolektivů než ty, které by se daly nazvat jako „babinec“.

To mi právě přijde vtipné, protože moje zkušenost je, že když přijdu dělat do školy workshop jen s děvčaty a kluci odejdou, tak náhle jako by zmizela role, kterou dívky ve smíšeném kolektivu nevědomě hrají nebo možná si myslí, že musejí hrát. Je důležité s tím pracovat, a ženské prostředí nastavit jako bezpečný prostor, ve kterém můžeme sdílet bez hodnocení druhých. Sice každá prožíváme věci jinak, ale ten podstatný základ máme stejný, a když si to uvědomíme, můžeme se nořit do hloubky sebe sama a vnímat se navzájem lépe, než když jsou u toho i kluci. Protože to pak některé holky mají sklony řešit, jestli dobře vypadají, jestli se nemají nějak natočit, aby jim to víc slušelo, a vlastně tam pořád probíhají jakési námluvy, které odpadají, když je ten kolektiv čistě dívčí. Můžeme se více soustředit na sebe sama.

V neformálním vzdělávání často pracujeme se „skupinovou dynamikou“. Hodně mě proto překvapilo, že i mnozí učitelé s dlouhou praxí tento pojem slyší poprvé. Nevím, jak je aktuálně nastavené studium na pedagogických fakultách, ale chci říct, že pokud maximem inovace je, že se občas otočí dvě lavice k sobě a žáci pracují společně, tak to není pro rozvoj sociálních dovedností dostatečné.

Já jsem máma dvou dcer a musím říct, že mě někdy překvapuje, jak ošklivě se k sobě někdy dospívající holky chovají. Co si jsou schopné říct nebo napsat. Co myslíte, proč to tak je?

S tím se u nastupujících středoškolaček setkávám, že si nesou s sebou ze základní školy vzpomínky mnohdy na nehezké věci, kyberšikanu, boje proti sobě navzájem, pomluvy a podobně. Příčina může být různá a může jich být několik, ale přispět k tomu může i způsob, jakým se pracuje s třídními kolektivy na základních školách. Dovedu si představit, že práce učitele je hodně náročná a mnozí z nich už nemají kapacitu řešit, jak fungují vztahy ve třídě. Ideální je, když už od mateřské školy vedou učitelé děti k tomu, co to znamená respekt k druhému, proč a jak si máme navzájem naslouchat a jak se k sobě chovat. To je prostě alfa a omega toho, co by si děti podle mě měly ze školy odnést, protože ve společnosti se pak budou pohybovat po zbytek života. Přijde mi velmi důležité kolektivy v tomto podporovat, a když se vyskytne nějaký problém, tak si o něm popovídat, řešit ho, brát jeho vyřešení jako prioritu.

Jsou si toho podle vás učitelé vědomi a chovají se tak?

V organizaci ANEV, kde pracuji, v rámci projektu Marker do škol vzděláváme učitele v českých a slovenských školách. V neformálním vzdělávání často pracujeme se „skupinovou dynamikou“. Hodně mě proto překvapilo, že i mnozí učitelé s dlouhou praxí tento pojem slyší poprvé. Nevím, jak je aktuálně nastavené studium na pedagogických fakultách, ale chci říct, že pokud maximem inovace je, že se občas otočí dvě lavice k sobě a žáci pracují společně, tak to není pro rozvoj sociálních dovedností dostatečné.

Úzkostní učitelé, úzkostní žáci. Nové programy učí, jak pečovat o duševní zdraví Čtěte více

Co by podle vás tedy bylo ve školách potřeba, aby tam vznikaly dobré vztahy?

Určitě cílený rozvoj sociálních dovedností. Zkrátka brát třídu jako takový trenažer, kde si můžeme věci vyzkoušet, zažít je v bezpečném prostředí. Možná by si učitelé měli více uvědomovat, že tu nejsou jen od toho, aby učili, ale také od toho, aby vychovávali. Samozřejmě, že primární je ve výchově rodina, ale je škoda nevyužít potenciálu školy, kde mladí tráví značnou část svého času, a kde mohou trénovat své dovednosti a rozvíjet postoje k životu. Zároveň ve chvíli, kdy má třída nějaký problém, tak hodně pomáhá i změna prostředí. Můžeme se díky změně prostředí nadechnout, získat jiný pohled, a když s námi ještě v rámci takového výjezdu někdo cíleně pracuje na rozvoji vztahů, tak to hodně podpoří výsledný efekt. Samozřejmě je skvělé mít například pravidelné kruhy ve třídě a reflektovat, v čem nám je dobře a co se nám naopak nelíbí. Dnes je už k dispozici množství zdrojů a možností, kde brát inspiraci. Učitelé by tedy hlavně neměli nechávat věci běžet jen tak samospádem a uklidňovat se tím, že „ono nám to nějak funguje”, tak není třeba nijak vztahy kultivovat. Třída si nevyřeší všechno sama, a i dobré kolektivy je potřeba podporovat a vytvořit jim prostor pro to, aby se mohly například vzájemně oceňovat.

Zrovna ty různé skupinky, které proti sobě ve třídách často vystupují, si mnoho lidí přináší jako noční můru ze základní školy. S tím by měli učitelé pracovat, ale možná se někteří z nich bojí něco měnit a zkoušet inovovat osvědčené postupy.

A co když vztahy ve třídě – nejen mezi děvčaty – začnou skřípat?

Je potřeba zajistit, aby všichni ve třídě měli dostatečný prostor pro sdílení toho, co nefunguje, aby nebyli slyšet jen ti nejhlasitější. A v tomhle mi přijde skvělé, že na každé škole máte dnes metodika prevence, výchovného poradce a snad i školního psychologa. A pokud něco takového nastane, tak to učitel nemusí zvládat sám, může si říct o pomoc proškoleným lidem. Ale je třeba počítat s tím, že to nebude hned vyřešeno, utváření kvalitních vztahů je dlouhodobá práce.

Přijde mi, že pro dívky je v dospívání hodně důležité patřit do nějaké skupinky, a kvůli tomu jsou ochotné se hodně přizpůsobit tlaku okolí.

Myslím, že si málo zvědomujeme, že cílem komunikace je vzájemné porozumění, a že každá z nás si může dovolit být svá, protože tím do kolektivu přinášíme rozmanitost a různorodost. Zrovna ty různé skupinky, které proti sobě ve třídách často vystupují, si mnoho lidí přináší jako noční můru ze základní školy. S tím by měli učitelé pracovat, ale možná se někteří z nich bojí něco měnit a zkoušet inovovat osvědčené postupy.

Přijde mi zajímavé, že zatímco ve škole se tvoří skupinky a vztahy tam mohou být dost náročné a komplikované, tak v různých volnočasových uskupeních, jako je skaut nebo turistický oddíl, ty stejné dívky fungují úplně jinak a problémy se vztahy tam nebývají. Čím to?

Je to jiné prostředí, nejsme tam svázaní lavicemi, bloky výuky a konkrétními aktivitami, které máme vykonávat. Zájmové útvary se soustředí spíše na rozvoj člověka jako celku, nejen na jeho znalosti. Vnímám tam i úplně jinou rovinu smysluplnosti díky činnosti, které se tam mladí věnují a která má reálný dopad. Když se pořádně nedomluvíme nebo něco „odflákneme“, tak budeme mít možná hlad nebo zmokneme, a to je silná motivace. Navíc ve školách máme stále prostředí, kde se hodnotí, a kde občas zazáříme jen, když se ostatním nedaří. To dobré vztahy nepodporuje.

Co bychom si tedy z těchto uskupení mohli přenést do škol, aby i tam byly vztahy lepší?

Určitě práci na celkovém rozvoji osobnosti, v tom myslím ještě hodně škol pokulhává. Přitom v rámcových vzdělávacích programech už je přes deset let uvedeno, že by se děti ve škole měly vést k rozvoji klíčových kompetencí pro život, které se ale v reálu naučí spíš v tom skautském oddíle – a to ne tak, že sedí, poslouchají a píší si zápisky. I v tom bychom se mohli inspirovat. Mít odvahu inovovat, nebát se změny. Nebát se toho, že postavíme lavice jinak nebo lavice chvíli nepoužijeme vůbec, zkusit jít na hodinu na školní zahradu a tam se učit jinak, prožitkově. Vyzkoušet si, “osahat si” učivo, být ve vzájemné interakci s ostatními, to je určitě velká inspirace. Ze zážitkové pedagogiky by si školy měly přenést i dovednost reflexe, která umožňuje si ze zážitku vytáhnout to podstatné pro sebe, pro život. Také bych přála učitelům, aby odkoukali odvahu zkoušet věci jinak, dělat je neobvykle a aby měli prostor a chuť využívat svou kreativitu. Dovedu si představit, že když se do změny pustí, tak je samotná práce s mladými bude ještě víc bavit.

Anežka Dvořáková absolvovala sebezkušenostní výcvik v Rogersovské psychoterapii a mezinárodní kurz pro pracovníky s mládeží MarkerCS. Aktuálně se účastní mezinárodního vzdělávacího kurzu D.E.M.O. – democracy, election, mentorship, organizing. Pro organizaci Buď svá spolupořádá kurzy a workshopy pro dospívající dívky, působí v Asociaci neformálního vzdělávání (ANEV), kde se snaží o propojování formálního a neformálního vzdělávání. Je instruktorkou Prázdninové školy Lipnice.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let