Mléko a ovoce do škol nikdo nechtěl, jídlo se zbytečně kazilo – dokud se do toho nevložila Ludmila Kozlová se svými spolužáky a nedosáhli toho, že jejich škola projekt zrušila. Od té doby usiluje o to, aby se udržitelnost a environmentální vědomí staly běžnou součástí života a vzdělávání. Dnes studuje Ludmila gymnázium, přednáší na konferencích, pořádá workshopy na školách a měla možnost zapojit se i do revize rámcových vzdělávacích programů. Je držitelkou Ceny Josefa Vavrouška a finalistka Ceny Gratias Tibi.

Čím to, že jste se začala už v poměrně brzkém věku věnovat životnímu prostředí? Vyrůstala jste v rodině, kde se dbalo na udržitelnost? 

Ano, myslím si, že ty kořeny byly hodně v mé rodině, protože oba moji rodiče se v oblasti životního prostředí pohybují. Taťka pracuje v národním parku a mamka se dlouho pohybovala v ekologické výchově, takže si myslím, že to určitě pomohlo a měla jsem z jejich strany podporu. Ale nemám pocit, že by mě k tomu nějak extra vedli. Spíš nějak obecně ve mně pěstovali lásku k přírodě a dbali na šetrnost. 

Co bylo tedy tím prvním impulsem, který vás přiměl se v oblasti ochrany životního prostředí více angažovat?

Bylo to někdy v sedmé třídě, kdy jsme měli na základce přednášku o vypalování deštných pralesů. Tam jsem se s tím tématem setkala poprvé a kvůli tomu jsem se začala více zajímat o udržitelnost. Moji rodiče tomu byli nakloněni, podpořili jakýkoliv nápad, se kterým jsem přišla, a vždy, když jsem chtěla doma něco nového zavést nebo zlepšit, souhlasili. 

Petr Daniš: Některé děti už v deseti vědí, že ekologie je pro ně téma. A to mi přijde krásné! Čtěte více

Co nového jste se tenkrát rozhodla doma zavést? 

Já myslím, že právě kvůli tomu vypalování deštných pralesů jsem se jako první začala hodně zajímat o palmový olej, takže jsme hned přestali kupovat výrobky, které ho obsahují. Mám ale pocit, že mamka to už předtím trošku řešila, jen já jsem s tím nebyla moc seznámená. A pak jsem šla po takových těch klasických věcech, jako jsou látkové pytlíky, omezení odpadu, a snažili jsme se koukat více na to, abychom nakupovali lokální potraviny a ve větších baleních. Já jsem také po nějaké době přestala jíst maso, v čemž mi taky hodně pomohla rodina, to by asi jinak nešlo. Takže takové ty klasické každodenní kroky a postupně jsem se posouvala dál. 

A kdy přišel nápad založit na vaší základní škole ekotým?

V té době jsem se tomu tématu věnovala tak něco přes rok, bylo to v létě před devátou třídou a já jsem se vrátila z tábora pořádaného Střediskem ekologické výchovy SEVER, kde jsem se setkala s lidmi, kteří už dělali větší komunitní projekty a šířili osvětu, takže to mě inspirovalo. Zároveň jsme měli ve škole projekt Young Reporters for the Environment, do kterého jsem se rozhodla zapojit s plánem na zrušení projektu Ovoce a mléko do škol, o které na naší škole nebyl zájem a potraviny se zbytečně kazily. Bylo to v době distanční výuky, takže jsem obvolávala lidi i z dalších tříd, abych dala dohromady tým, se kterým bychom to společně zrušili. A když jsem viděla, jaký je o to téma zájem, tak jsme se pak začali scházet stabilně. 

Upozorňovala jsem na věci, které jsem zrovna viděla, třeba na to, když něco nevytřídili nebo plýtvali vodou. Postupem času jsme došli k nějakému vzájemnému respektu, ale do toho ekotýmu byly zapojené především prvostupňové děti, které do toho byly v tu dobu nadšené. 

Vy jste ale v jiném rozhovoru také zmiňovala, že od vašich vrstevníků jste se dočkala spíše negativních reakcí… zlomilo se to časem i u nich?

Mám pocit, že u mých spolužáků ze třídy, od kterých šla ta kritika, se to asi úplně nezlomilo a já jsem to vzdala, nebo jsem se s tím spíš nějak srovnala a už jsem jim to „necpala“. Já jsem pro to byla fakt tehdy nadšená, a když se na to zpětně podívám, tak jsem s tím možná byla i trošku otravná (smích). Upozorňovala jsem na věci, které jsem zrovna viděla, třeba na to, když něco nevytřídili nebo plýtvali vodou. Postupem času jsme došli k nějakému vzájemnému respektu, ale do toho ekotýmu byly zapojené především prvostupňové děti, které do toho byly v tu dobu nadšené. 

V poslední době často slýchám názor, že zájem o životní prostředí je generační věc spjata právě s generací Z, kam patříte i vy. Dle vašich zkušeností to ale vypadá, že je to spíše otázka jednotlivců, jak to vnímáte?

Asi jde hodně o to, v jakých kruzích se člověk pohybuje. Na základce to v tom mém věku opravdu nebylo populární téma, ale myslím si, že to bylo možná taky trochu obdobím puberty. Teď na gymplu jsem nadšená, že je o životní prostředí velký zájem. Mám pocit, že v naší generaci to téma hodně rezonuje, protože je na nás kladena i velká zodpovědnost a máme pocit, že my jsme ti, co to musí nějak vyřešit. Informace s tím spojené jsou hodně i na sociálních sítích, takže moji vrstevníci o tom ví a jsou z toho asi často i mírně zoufalí. Mám ale pocit, že u většiny z nich to nevede k nějakému aktivnímu zapojení nebo k tomu, aby to opravdu řešili. A když se k nim dostane člověk jako já, který je do toho nadšený a něco pro to sám dělá, tak většina z nich řekne člověku, že je skvělé a důležité, co dělá, a že si to všechno uvědomují, ale sami už pro to moc neudělají. Možná je to tím, že neví jak nebo nedokáží změnit ty zajeté rodinné koleje, ale samozřejmě často je to hlavně o tom, že se člověk musí omezit, a to spousta lidí nechce. 

A vy osobně se zaměřujete ve vaší osvětové činnosti jen na mladší lidi, nebo se pokoušíte oslovit i starší generaci? 

Já jsem v poslední době dělala hlavně přednášky na školách a také výukové programy například se spolkem Telperion. Cíleně jsem s dospělými nikdy nepracovala, ale často, když někam přijedu, tak to zaujme učitele a s nimi se pak třeba bavím o tom, jak mohou informace dál předávat žákům.

Citron, voda, meduňka – děti plní ekologické výzvy a zlepšují tím klima Čtěte více

Vnímáte dopady vaší práce například i v rovině systémových změn? 

Jde o to, o jaké úrovni systémových změn se bavíme, ale s ekotýmem na základní škole jsme změnili spoustu věcí a já v tom vidím obrovský potenciál, protože sice škola je jen jedna budova, ale je to instituce a ty změny v ní mají velký dopad, takže i to považuji za systémové změny. O změny jsme se pokoušeli i na úrovni města, kde se nám podařilo docílit toho, že se v Prachaticích sekala méně tráva a nechávaly se loučky pro hmyz. Jinak moje činnost byla vždycky zaměřená na vzdělávání, takže spíš vidím změny v lidech a v dětech, se kterými pracuji. Z toho důvodu mi ekotým, ze všech těch věcí, které jsem doteď dělala, vždy dával největší smysl. Je to výchova, ale zároveň se u toho rovnou dějí ty změny. Což je pro zapojené děti skvělá motivace.

Vy jste byla zapojená i do revize rámcových vzdělávacích plánů, co by se z vašeho pohledu mělo změnit v souvislosti s environmentálními tématy ve výuce? 

Já mám pocit, že je to hlavně o těch hodnotách a kompetencích. Samozřejmě má určitě smysl zařazovat informativní hodiny, obzvlášť u starších ročníků, ale myslím si, že celý ten proces je tak komplexní a složitý, že jde hlavně o to, aby se vůbec podařilo změnit celý systém vzdělávání. Já jsem devět let na základní škole byla v Montessori třídě a myslím, že díky tomu jsem tam, kde jsem. Mám pocit, že v klasické třídě je žák staven jen do role konzumenta, co sedí, píše a konzumuje to, co mu říká někdo jiný. A myslím si, že když si na to člověk zvykne, tak už sám tolik nepřemýšlí, netvoří a nedostává se mu pocitu, že může něco změnit. V těch aktivnějších způsobech výuky, kde si člověk sám vyhledává informace, sám na něčem pracuje, o něčem přemýšlí a má šanci vytvářet výuku spolu s učitelem, mu to vnitřně přinese úplně jiné vnímání vlastní role ve společnosti. Takže to je podle mě úplný základ, a i když to může znít jednoduše, tak převrátit ten vzdělávací systém tímto způsobem, je to nejtěžší. 

Samozřejmě vím, že času už moc není, ale já naději mám a myslím si, že když to každý bude brát tak, že všichni můžeme udělat kousek svého, tak ta šance na záchranu planety je velká.

Já jsem měla v rámci RVP jen malou roli v jedné konzultační skupině, ale z dokumentů, které se ke mně dostaly, mi přišlo, že je to směřováno dobrým směrem a je to zaměřené právě na ty kompetence, hodnoty a na to, jak by celkově výuka měla vypadat, a neřeší se tolik obsah. 

Nedá mi to, abych se vás na závěr, jako člověka, který se zajímá o životní prostředí, nezeptala na to, jak vidíte budoucnost naší planety. Je možné být v tomto ohledu optimista?

Já jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že já nad tím, teď to nezní úplně logicky, vlastně vůbec nepřemýšlím. Já zkrátka dělám to, co má smysl, to, co je nutné, a nepřemýšlím nad tím, jak to dopadne. Možná, že kdybych se nad tím víc zamyslela, tak bych zjistila, že na tu výchovu, které se primárně věnuji, je už pozdě a zjistila bych, že i když já to vnímám jako klíčové, tak teď už je potřeba řešit urgentní systémové změny. Na druhou stranu mám pocit, že toto nastavení mi dává svobodu a nehroutím se z toho, protože si můžu říct, že dělám, co můžu, na co já sama stačím, a to, jak to dopadne, už víc neovlivním. Takže nad predikcemi nepřemýšlím. Samozřejmě vím, že času už moc není, ale já naději mám a myslím si, že když to každý bude brát tak, že všichni můžeme udělat kousek svého, tak ta šance na záchranu planety je velká. Důležité je si nebrat na sebe veškerou zodpovědnost a dělat to, co mě baví a co mi dává smysl. To si myslím, že je ta cesta.

Ludmila Kozlová se narodila do ekologicky zaměřené rodiny. Navštěvovala Montessori základní školu a nyní studuje na gymnáziu v Českých Budějovicích. Díky programu Škola pro udržitelný život se spolužáky realizovala klimatické mini-projekty, jako umístění pítek pro ptáky do škol a sociálních zařízení, omezení sekání trávníků a zapojení do sítě Dolej si. Získala cenu Josefa Vavrouška a byla nominována na cenu Gratias Tibi. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let