"Pro bezpečné prostředí jsou důležité vztahy v kolektivu," říká Irena Zárubová. FOTO: Lukáš Procházka
Irena Zárubová pomáhá na českých základních školách zavádět program prevence šikany KiVa, který vznikl ve Finsku a v Česku se do něj zapojilo už padesát škol. Cílem programu je pomoci učitelům, aby dokázali šikaně ve škole předcházet, ale také jim ukazuje, jak dát agresorovi možnost získat opět čistý štít.
Dá se vůbec šikana zastavit?
Určitě ano, i probíhající šikanu jde zastavit. Nejde ji však z kolektivu odstranit kouzelným proutkem. Kde jsou lidé, tam je a bude i šikana. Právě proto by měla být na prvním místě prevence, aby k ní docházelo co nejméně.
Vy do českých škol zavádíte finský program KiVa. Čím je lepší než české programy nebo náš přístup k šikaně?
KiVa vychází ze dvou finských slov: Kiusaamista Vastaan, což znamená „proti šikaně“. Současně slovo kiva ve finštině znamená pěkný, hezký, milý. KiVa škola je tedy taková, kde je nám hezky. Do programu se zapojují učitelé i žáci, přičemž s ním pracují dlouhodobě a pravidelně. Žádný jiný program, který by fungoval takto komplexně, u nás prozatím neexistuje.
Jaké školy se vám hlásí? Jsou to ty, které si uvědomují, že šikana může nastat a chtějí jí předcházet nebo jsou to školy, kde už k ní dochází a potřebují pomoci?
Je to ve většině případů ta první varianta. Do programu vstupují školy, které si samy uvědomují, jak důležité bezpečné prostředí je. Každopádně na takřka každé škole probíhá nějaká forma šikany. Někdy, když vidíme, že by daná škola program KiVa potřebovala, tak ji sami oslovíme. Ale nefunguje to tak, že by náš tým nastoupil a lusknutím prstu všechno změnil. Principem tohoto programu je proškolit učitele a nastavit ve škole takové prostředí, v němž dokáží problémy řešit sami. Aby v budoucnu nepotřebovali nikoho externího ani na intervenci, ani na prevenci. Požáry hasit nejezdíme.
Jak je to učíte?
Když začnu úplně od začátku, pro bezpečné prostředí jsou důležité vztahy v kolektivu. Děti by neměly mít důvod se bát říct svůj názor nebo se strachovat, že nebude přijat. Měly by panovat takové vztahy, aby byla možná otevřená diskuze. A to je něco, na čem potřebuje stále ještě mnoho učitelů zapracovat. Náš postup je následující: každá škola si zvolí koordinátora a takzvaný KiVa tým, který by měl mít nejméně tři členy, ale některé školy jich mají i více. Ti všichni pak projdou komplexním školením, kde se například učí, jak vést rozhovor s obětí šikany či agresorem a také jak s dětmi procházet takzvané KiVa lekce. To je sada preventivních aktivit, které s dětmi v průběhu roku v pravidelných intervalech dělají. Tyto lekce jsou logicky poskládané a navazují na sebe. Koordinátor a KiVa tým pak proškoluje zbytek učitelského sboru, přičemž jim je k dispozici pro případné dotazy nebo pomoc i náš metodik.
Jak takové vaše školení KiVa týmu vypadá?
Učitelé se seznamují s konkrétními aktivitami lekcí, učí se, jak je plánovat, provést, i reflektovat. Některé aktivity plánují ve skupině, aby si vyzkoušeli také pozitiva i negativa společné přípravy. Mnohým z nich pak v praxi pomůže i jen to, že vědí, že na to nejsou sami a mohou se obrátit na někoho z kolegů. První den školení je věnován preventivním aktivitám a druhý pak cíleným opatřením – intervenci, kdy si vyučující zkouší rozhovory s fiktivní obětí i agresorem. Nechceme jim dát jen příručku, dáváme jim možnost si vše aktivně vyzkoušet a osahat.
Znamená to, že učitelé sami představují oběti či agresory?
Ano. Jeden simuluje agresora, další oběť a k tomu je na místě KiVa tým, který rozhovory vede. Tyto rozhovory mají jasnou strukturu. Mohou být konfrontační nebo nekonfrontační, podle toho, co o případu víte. Učitelé mají často tendence na agresora takzvaně udeřit, zahnat ho do kouta. Ale tak to nefunguje. My chceme docílit toho, aby agresor navrhoval řešení a pak se domluvy držel.
Jak tuto aktivitu vnímají učitelé?
Přímo na školení se jim tyto řízené rozhovory zdají občas příliš strojené. Nevěří, že budou fungovat v praxi. Když se ale vrátí do škol, tak se nám po nějaké době ozývají s tím, že to vážně zabírá. Stačí, když se drží struktury, kterou jim dáme. Vědí, na co se ptát a na co ne. Jdou důsledně po tom, aby žák uznal, že je dané chování nevhodné, a ptají se ho, co by sám navrhoval za změnu. Když žák neví, navrhne ji člen týmu. Důležité pak je, aby se rozhovor opakoval a kontrolovalo se, jestli se to, na čem se domluvili, opravdu promítá do praxe.
Například u prvňáčků, kteří se ještě neznají, se prvních pět lekcí věnuje budování kolektivu a práci s emocemi. Teprve pak následuje část věnovaná šikaně. Jedna z prvních aktivit je tak například, že žák řekne nějaký výrok, který na něj sedí.
Ono ale asi nejde vždy jasně rozlišit, kdo je oběť a kdo agresor. Kdo začal a kdo se – možná nepřiměřeně – brání. Nebo ano? A není mnohdy i agresor obětí? Není za jeho chováním obvykle nějaký jiný důvod?
Někdy je opravdu těžké se v situaci orientovat. Pokud bychom ale začali řešit, kdo začal, tak se z toho nevymaníme. Učitel by měl jasně říct, že v tuto chvíli řešíme nevhodné chování tohoto konkrétního žáka, a pak se budeme věnovat tomu druhému. Promluvit s ním o tom, že chápeme, že ho chování toho druhého štve, ale je potřeba reagovat jiným způsobem. Co se týče důvodů samotné agrese, někdy na ně během rozhovoru s agresorem narazíte. Důležité je, že ho automaticky nepotrestáme za to, jak se choval. Právě i proto, že my vůbec nemusíme vědět, co ho k tomu vede. Je však třeba mu říct, že je dané chování neakceptovatelné a že je třeba ho změnit.
Jakou roli má při nápravě agresora rodič?
Na začátku mé zahraniční praxe v Bruselu, kde jsem učila na prvním stupni české sekce Evropské školy, jsem jednomu žákovi napsala poznámku. Po nějaké době pak i druhou. Tehdy za mnou přišel jeho tatínek a říkal „Prosím vás, nepište mi to. Co si představujete, že s tím budu dělat? Vždyť já u té situace nejsem.“ A měl pravdu. Já jsem ten, komu se to děje prakticky pod rukama, já mám být kompetentní to řešit a rodiče už jen informovat. Myslím, že je důležité, aby měl rodič důvěru, že to škola zvládne. Navíc, zásah z jeho strany může být i kontraproduktivní. On opravdu neví, co se stalo, vše ví jen zprostředkovaně. A může zakročit i způsobem, který celou naši snahu poničí. Neumožní dítěti, aby si samo došlo k tomu, že dělá něco nevhodného a samo si vymyslelo řešení. Aby tak mělo takříkajíc čistý štít. Protože pokud jej budeme jen trestat a ono nebude mít vyhlídku na to, že jej začneme brát jinak, nemá důvod své chování měnit.
Jak program probíhá přímo na škole, s dětmi?
V ideálním případě mají lekce dvakrát do měsíce, často během třídnických hodin. Případně se nabízí spojit dvě hodiny a jednou za měsíc si vyhradit pro lekce dvouhodinovku. Někdy to také školy řeší v rámci takzvaných projektových dnů. Je na každé škole, co jí vyhovuje nejvíce. Z našeho pohledu mají největší efekt lekce jednou za dva týdny, protože když se něčeho dotknete – byť výrazně – v jednu chvíli a pak dlouho nic, nemá to takový efekt.
Co se na lekcích konkrétně děje?
Je to celá škála aktivit, ať už diskuze, praktické nácviky nebo se žákům i pouští různé nahrávky. Aktivity jsou vždy přizpůsobené věku dětí. Například u prvňáčků, kteří se ještě neznají, se prvních pět lekcí věnuje budování kolektivu a práci s emocemi. Teprve pak následuje část věnovaná šikaně. Jedna z prvních aktivit je tak například, že žák řekne nějaký výrok, který na něj sedí. Například: „mám rád čokoládu“. A všichni žáci, kteří ji mají také rádi, se postaví. Postupně se všichni vystřídají. Tak se dozvědí něco o spolužácích a každý zároveň sdílí jen to, co sám chce. Přičemž si vlastně volí, jestli řekne věc, která ho zařadí mezi více dětí, a nebo něco, o čem ví, že v tom bude mít exkluzivitu, třeba rybaření.
Ptáme se, co se daří ve škole udržovat a co třeba ne. Koordinátoři nám často říkají, že si škola dokázala nastavit jasná pravidla – co je akceptovatelné a co už ne, sjednotili se. A už všichni vědí, jak se ve které situaci chovat.
Jak pak v první třídě vypadají lekce, týkající se šikany?
V jedné z aktivit mají učitelé sadu kartiček s popisy různých situací, agresorů a obětí. Učitel děti rozdělí do skupin, přičemž každá z nich dostane či si vylosuje 3 karty – co se děje, kdo je agresor, kdo je oběť a tak vznikne konkrétní situace. Děti následně vymýšlí, jak by pomohly danému dítěti ze situace, pokud by to viděly na vlastní oči. Tou situací může například být, že tři dívky zavřou jednu svou tichou spolužačku do kabinky na toaletě a nechtějí ji pustit ven. Žáci pak vymýšlí různá řešení. Od toho, že okřiknou agresory nebo se jen zeptají, co se děje. Protože už jen to, že je někdo osloví, může agresory vyděsit a přinutit je se stáhnout. Pokud ale vycítí, že nechtějí jít do přímé konfrontace, mohou se obrátit na někoho, kdo může pomoci. Ať už spolužáka – protože ve dvou už budou mít více odhodlání – nebo dojdou pro vyučujícího. Dětem se tak ukazuje, že je v pořádku jít pro pomoc. Protože když zůstanu a budu jen sledovat, je to jako bych onu šikanu schvalovala.
Ony se ale bojí, že si to odnesou ještě více než ten šikanovaný… což se stát může.
Ano, ten strach je naprosto pochopitelný. Nemusí se bát ani o zdraví, ale u náctiletých se setkáváme i se strachem, aby nebyli následně kvůli tomu vyloučeni z nějaké skupiny, do které patří. Ale je důležité, aby věděli, že v těchto situacích to sice může vypadat, že jsou sami, že nikomu kromě nich nepřipadá důležité dané chování zastavit, ale ve skutečnosti je neschvaluje většina lidí. A stejně jako oni jen stojí a bojí se říct, že s chováním agresora nesouhlasí, a proto nijak aktivně nezasáhnou. Ale pomocí je i to, když zavolám na pomoc někoho dalšího.
Mluvila jste o sledování záznamů. Co dětem pouštíte?
Například sledují nahrávky obětí, dnes už dospělých lidí, kteří popisují, jaká traumata si do života nesou. Ale také ukazují, že i když byli třeba v dětství šikanovaní, tak je dnes všechno jinak a mají úspěšný život. V těchto videích jasně zaznívá, co může oběť cítit a co by potřebovala. Vybavuji si jednoho pána, který na záznamu vypráví, jak ho šikanovali a on si nevěděl rady. A čekal, až přijde nějaký superhrdina, který mu pomůže. A pak vlastně mohou učitelé s dětmi diskutovat o tom, že takový superhrdina může být kdokoliv z nás. Někdy stačí k oběti jen přijít a říct, že to vidíte. Že to, co se mu děje, není v pohodě. I to mu může dát sílu začít svou situaci řešit.
Máte i nahrávky, jak po letech reagují na své chování agresoři?
Ano, na jednom videu popisuje jednu událost oběť, přihlížející i agresor. Jeho pohled je určitě důležitý. Oni často později svých činů litují a říkají, že si vůbec neuvědomovali, jaký dopad jejich chování mohlo mít. Nebo se cítili v nějaké skupině tlačeni ke zdi a měli pocit, že to dělat musejí.
Co jste bývala v dětství vy? Agresor, oběť nebo přihlížející?
Asi ta tichá přihlížející, která nesebrala odvahu jít a pomoct.
Vyčítáte si to?
Snažím se to nedělat, ono by to ničemu ani nepomohlo. Spíš chci být svým dětem příkladem. Když například jdeme po ulici a vidím dětskou šarvátku, tak jen nejdu pryč, ale třeba se zeptám, jestli je všechno v pořádku. Můžu samozřejmě očekávat nějakou negativní slovní reakci, kterou ale prostě přejdu. S dětmi se pak o tom snažím mluvit a vést je k tomu, aby byly všímavější a věděly, co mohou udělat, jak mohou pomoci.
Program KiVa nyní probíhá na pětačtyřiceti školách. Máte zpětnou vazbu? Je vůbec šikana měřitelná a poměřitelná?
Nás určitě zpětná vazba zajímá. Ptáme se, co se daří ve škole udržovat a co třeba ne. Koordinátoři nám často říkají, že si škola dokázala nastavit jasná pravidla – co je akceptovatelné a co už ne, sjednotili se. A už všichni vědí, jak se ve které situaci chovat. I když si třeba přímo učitel není jist, pošle žáka za KiVa týmem. Což zase vede k tomu, že se děti cítí být vnímány. Často slýcháme, že jsou žáci otevřenější, že když vědí, že je někdo vyslechne, tak se už nebojí a častěji přicházejí učitelům říct, co je trápí, nebo upozornit na potenciálně problémové věci.
Váš program není zdarma, v závislosti na velikosti školy vyjde zhruba na tři sta tisíc korun. To je velká částka. Je její sehnání vůbec pro klasické státní školy možné?
Podle naší zkušenosti to možné je. Částku může poskytnout zřizovatel nebo se o ni může žádat i prostřednictvím šablon. Cesty jsou různé a my se snažíme vždy s každou jednotlivou školou najít tu nejvhodnější. Někdy to školy řeší i spoluúčastí rodičů. Protože ono se to může zdát jako velká částka, ale je potřeba zmínit, že se jedná o cenu na dobu prvních tří let implementace a při přepočtu na žáka a po rozpočítání na tři roky, se jedná zhruba o 150 korun za rok.
Irena Zárubová absolvovala Pedagogickou fakultu obor Učitelství pro 1. stupeň se specializací na výuku anglického jazyka. Pedagogickou praxi postupně získala jak na státní, tak na soukromé škole v České republice. Dlouhou dobu působila na Evropské škole v Bruselu, kde učila na prvním stupni české sekce. Je metodička vzdělávání organizace Schola Empirica. V Česku nyní zavádí finský projekt KiVa, což je program prevence šikany na základních školách. Do pilotního projektu se v letech 2020-2022 zapojilo 24 škol. V následném roce do něj vstoupily nové školy napříč Českou republikou a tak je v současnosti zapojeno 50 škol. Od září 2024 jich přibude dalších 30. Irena Zárubová má tři děti školou povinné a ve volném čase se věnuje kromě rodiny také step-aerobiku a zpěvu v kapele.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
