„Školu pro naši Toničku jsme se snažili vybrat co nejlépe. Jsme v našem okolí trochu omezení spádovostí, navíc nejsme velcí příznivci dovážení dětí někam na druhou stranu města, protože jim chceme dopřát, aby mohly chodit samy,“ říká Zuzana z Prahy, máma sedmileté prvňačky. „Nakonec jsme se rozhodli, že dceru dáme do nejbližší školy, kam chodí většina dětí od nás z okolí. Je to na pražské poměry malá škola s velkou zahradou, navíc tam má ve třetí třídě sestru. se snažili vybrat co nejlépe. Jsme v našem okolí trochu omezení spádovostí, navíc nejsme velcí příznivci dovážení dětí někam na druhou stranu města, protože jim chceme dopřát, aby mohly chodit samy,“ říká Zuzana z Prahy, máma sedmileté prvňačky. „Nakonec jsme se rozhodli, že dceru dáme do nejbližší školy, kam chodí většina dětí od nás z okolí. Je to na pražské poměry malá škola s velkou zahradou, navíc tam má ve třetí třídě sestru. Doufali jsme, že to bude v pohodě. Po půl roce je třeba říct, že Zuzanin optimismus poněkud vyvanul. kou zahradou, navíc tam má ve třetí třídě sestru. Doufali jsme, že to bude v pohodě. Po půl roce je třeba říct, že Zuzanin optimismus poněkud vyvanul. Toniččina paní učitelka je trochu ze staré školy. Velmi dbá na správné sezení v lavici a rukopis; ve třídě se málo spolupracuje, zato hodně soutěží a hodnotí. Tonička závidí starší sestře online výuku, protože „když doma udělám chybu,

„Mám pocit, že mnozí rodiče navíc do školy svých dětí promítají své vlastní zkušenosti. Nám třeba třídní našeho syna poslala mail, že děti nejedí v jídelně polévky, které se pak vyhazují, a bylo by dobré s tím něco dělat. Vzpomněl jsem si, jak mě nutili v jídelně dojídat, a rozzlobil jsem se, že mým dětem se nic takového dít nesmí. Pak jsem se ale v klidu pobavil se synem, který mi prozradil, že s paní družinářkou sčítají, které polévky jim chutnají, aby pak mohli jednat s jídelnou, jaké polévky se budou více vařit. Najednou mi to přišlo jako velký posun od dob mého dětství a úplně jiná situace,“ vypráví psychoterapeut Jan Vávra. Jen málo chybělo, aby odpověděl paní učitelce poměrně ostrými slovy, čímž by zřejmě vyvolal spor.

„V praxi vidím, že na nesoulad se školou reagují úzkostnější rodiče zhruba dvojím způsobem: buď se naštvou, a dají dítě jinam, nebo se naštvou, ale nic neřeknou, protože mají strach, aby se učitelka dítěti nemstila. Myslím si, že se ale v řadě situací otevírá více možností. Často to začíná u toho, jak jsme s dětmi o jejich situaci schopni komunikovat a vnímat, co se jim skutečně děje, a také jak jsme schopni společně hledat řešení,“ vysvětluje Vávra.