Důvěra místo kontroly, nezavrhovat hru, otevřít školu reálnému životu, pečovat o emoce dětí a učit je, že mají život ve svých rukou. Tak shrnují autoři knihy Jak se učí živě, čím mohou být alternativní školy inspirací pro ty běžné. Lucie Kramperová a Jan Kršňák zmapovali třináctku inovativních základek, obšírná kniha rozhovorů by měla vyjít v únoru.
Co vás při rozhovorech se zakladateli škol nejvíc překvapilo?
Lucie: Asi to, kolik společného při vší rozmanitosti mají. Hluboký zájem o jednotlivce, důraz na lidskost. Přesvědčení, že i od dětí se lze učit. A že je důležité jim vybudovat příjemné prostředí, aby se mohly zdravě vyvíjet. A pak tam vnímám obrovskou dávku sebereflexe – všichni neustále zvažují, jestli dělají věci dobře a jestli by je nemohli dělat ještě líp.
Jan: Společné pro ty školy je, že nevyznávají žádné super metody. Prostě se jen o děti zajímají, kladou jim otázky… Věří jim. Pak se dá očekávat, že z dětí, které vyrůstají v kolektivu, kde jsou brány vážně, nevyrostou lidi, kteří se nechají zmanipulovat. A budou umět řešit problémy, protože v těchhle školách se učí, jak se vypořádat s emocemi. My pořád řešíme Hejného matematiku jako alternativní věc, ale daleko alternativnější je, že když je dítě ve škole smutné a nechce se mu učit, tak ho k tomu nikdo nenutí. Dostává svobodu a cítí samo sebe. To je něco, co naše generace ve škole vůbec nezažila.
Co je úplně první věcí, která praští člověka do očí, když navštíví některou ze škol, které jste mapovali?
J: Je tam úplně jiná atmosféra. Místo kontroly tam panuje atmosféra důvěry. Což neznamená, že by tam nebyly hranice nebo pravidla.
L: Úplně tam chybí ta pozice nadřazenosti učitele nad žáky – já stojím vepředu a jsem jako pánbůh a všechno vím a naliju vám to do hlavy. Dítě je vnímáno jako někdo, kdo taky má co říct.
Čím by se běžné školy mohly inspirovat od těch, které jste navštívili?
J: Jsou věci, které se dají dělat zadarmo, protože spočívají jen v tom přestat něco dělat. Jeden z problémů státního školství je, že potřebuje měřitelné výsledky. Už jen zrušení známkování by byla velká změna a přitom to nic nestojí. Místo známkování se děti mohou hodnotit samy. Základem je důvěřovat dětem, že se naučí to, co ke svému životu budou potřebovat. My vůbec nevíme, jak bude vypadat svět za patnáct nebo za dvacet let. Tak k čemu nám je mít přesné osnovy s vyčíslitelnými výsledky?
Co je tedy podle vás ve škole opravdu podstatné?
J: Vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti naučí být samy sebou. Když nevíš, co chceš, staneš se snadno obětí sociálních sítí, reklam, zaměstnavatele, kterému musíš sloužit 24/7, jinak tě vymění… Školy, o kterých je naše knížka, by podle mě stát mohl brát jako experimentální prostředí, kde za něj někdo vyzkouší, co funguje a co ne. Protože co si budeme povídat – sám si se školami moc rady neví.
Mluvili jste o tom, že v alternativních školách se dbá o emoce…
J: Velmi. Když je v rozvrhu matematika, ale mezi dětmi dojde ke konfliktu, v drtivé většině škol, o nichž píšeme, je v tu chvíli důležitější vyřešit konflikt. Matika se dá odsunout na jindy. Ty školy mají jasno v tom, že je daleko důležitější věnovat čas řešení téhle věci než trvat na kurikulu.
L: Jsou si totiž vědomi toho, že cpát do dítěte vědomosti ve chvíli, kdy není emočně v pohodě, je úplně zbytečné.
Co z alternativních škol by se ještě mohlo rozšířit?
J: Zásadní téma je les. Uvědomit si, že les nepatří jen do biologie, ale škola patří do lesa. A že se v lese dají učit všechny běžné předměty. Výuka matematiky na prvním stupni fakt nepotřebuje tabuli. Stačí strom. Stromy se dají počítat a dá se na ně kreslit. Les je bezpečné prostředí, kde děti volně běhají, dýchají, jsou svobodné a přirozeně se učí.
Vrátím vám otázku z titulu vaší knihy: Jak se učí živě?
J: Třeba tak, že se nezříkají her. V alternativních školách si děti daleko víc hrají a vůbec to neznamená, že se toho míň naučí. Nedochází tam k tomu náhlému předělu, který dítě zažije v šesti letech: teď už si nesmíš hrát a musíš se začít učit. Ve škole Bezinka se učí děti pády tím, že padají ze židlí v pořadí těch pádů. Takže si dvacet minut hrají na židlích a výsledek je, že všechny děti umí pády, protože si je prožily tělesně.
L: Anebo třeba tak, že se škola neuzavře před opravdovým životem. Olomoucká ScioŠkola má ambici propojit se s dětským domovem, škola Edisona zase s domovem pro seniory. Senioři budou vyprávět dětem o svém životě.
Jan Kršňák přednáší a píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz.
Lucie Kramperová se věnuje dvěma dcerám, koučování a osobnímu rozvoji. Provozuje stránku cestazivotem.cz.
Společně napsali první dokumentární knihu o životě inovativních škol s názvem „Jak se učí živě?“. Tři sta stran rozhovorů se zakladateli, řediteli a průvodci inspirativních škol, kteří se rozhodli, že budou učit děti jinak. Na dokončení a vydání knihy vybírají peníze na Startovači.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
