Dostal jsem zadání napsat novoroční pohádku o vzdělávání. Napsal jsem horor. V redakci se zděsili a odmítli to vydat. Dobře, povídám si, tak tedy pohádku. Jaká šablona by se asi nejvíce hodila? Červená karkulka je taky takový horor, tož něco jiného. O hloupém Honzovi by to být mohlo. Vždyť ten chlap se evidentně vyhnul formálnímu vzdělávání, neznal ani kazatele, ani dudy, tancovat neuměl, ale nakonec vlastní cestou ke štěstí přišel. Obával jsem se ale, že by mi v redakci zase řekli, že nemůžeme ukazovat cestu, která popírá důležitost vzdělávání. Tož jsem si společně s medvídkem Pú řekl “mysli, mysli” a napadla mě Popelka. To je totiž pohádka, kterou jako by stvořil dobrý znalec poměrů.
Vezměte si: vzdělání je krásné, prospěšné, užitečné, napomáhající. To je přesná charakteristika Popelky, přátelé. Nadto byla Popelka, chudinka, ožebračována obludnou macechou, která vládla jejich statku. Když dosadíte za macechu dosavadní české vlády a ze statku uděláte stát, máte stav věci tady a teď.
Tož co s tím? Končí rok 2017 a vzdělávání je pořád Popelkou. Nějací princové už se v jejím minulém životě vyskytli, ale zde podobnost s ustálenou verzí končí. Zatímco na taneční zábavě Popelka v šatech princezny ohromila celou společnost, ta česká Popelka vzdělávací zůstává skromně na lavici vzadu a princové se v kole vytáčejí s nepříliš půvabnými a bystrými dcerami macech. Evidentně nemají vkus.
Nu, uvidíme, co princ Andrej. Cestou na zámek povídal, že o Popelce slyšel a má o ni zájem. Ne že by to vypadalo zrovna na vdavky. Otázka je, jestli by dokázal nazout střevíček a jestli by vůbec našel ten správný statek a nezamířil rovnou na Čapí hnízdo. Co je doma, to se odjakživa počítá lépe. Nicméně mohl by alespoň vyvést Popelku v kole a ustavit ji právoplatnou majitelkou svého vlastního statku. Netřeba rovnou království. Stačilo by, kdyby Popelka byla konečně a doslova na svém, než aby živořila v přístěnku a přitom obstarávala celé hospodářství na dnešek i na zítřek. Jednou třeba přijde princ, který bude hoden toho, aby z Popelky, ze vzdělávání, udělal královnu.
Přeju si, aby cesta k tomu nastala už v roce 2018. A přeju si, abyste si to přáli se mnou, přátelé.
Bob Kartous je vedoucí komunikace centra o vzdělávání EDUin. Absolvoval Pedagogickou fakultu, Fakultu sportovních studií MU v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních studií UK v Praze. Na téma vzdělávání publikuje v českých médiích (Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Britské listy). Spolupracuje s Aspen Institute Central Europe, s centrem současného umění DOX, lektoruje v Education Republic.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Velmi velmi naivní pohádka. Který pán nad statky, sdělovacími prostředky i zákonodárnou mocí by si přál, aby popelka byla vzdělaná, kriticky myslela a používala vlastní rozum? Aby byla samostatná a zdravě sebevědomá? Byl by sám proti sobě. Popelka zůstane popelkou, bude s ní jen více manipulováno, budou hledána rozdělení v podobě osob s jakým-koli hendikepem, bude odváděna pozornost na slepou kolej. Je to následek toho, že jsme se nezaměřili na „integraci“ těch nejvíce hendikepovaných osob, které šikanují ostatní, že jsme nechali lháře lhát, manipulovat a posadili je na trůn. Škola je výchovně-vzdělávací institucí. A vzdělané elity, které mají společnost vést, ve výchově selhaly. Nejen peníze, ale především pravda a lež, sobectví versus úcta k druhým, nadrcená fakta nebo kritické myšlení a postoje – o to běží nejen ve školství, především v životě.