´Inkluzi´u nás zavedl už zákon z roku 2005. Proč se tedy o ní tak vášnivě diskutuje teď a proč je to tak žhavé téma, které vzbuzuje tolik emocí? A co dalšího potřebujete o inkluzi vědět? Zde jsou základní fakta, která vám umožní udělat si kvalifikovaný názor.
Jako inkluze se označuje společné vzdělávání dětí včetně těch, které mají speciální potřeby, ve spádových školách. U nás je zavedl zákon z roku 2005, který stanovil právo na vzdělávání ve spádové škole pro každé dítě, včetně těch s mimořádným nadáním nebo naopak nějakým tělesným či mentálním hendikepem. Od prvního září toho roku začalo platit, že peníze na práci s dětmi, které mají nějaké speciální vzdělávací potřeby, dostávají všechny školy, nejen ty speciální a praktické.
Již třináct let je tedy i běžná základní škola povinna žáka se speciálními potřebami nejen přijmout, ale i zajistit maximální možnou podporu jeho vzdělávání. Tady je dobré říci, že děti, které potřebují podporu, se nedělí na ty „hodně chytré“ a na ty „s poruchou“. Často jde o jedno a totéž dítě, které má v nějaké oblasti mimořádné nadání (třeba na matematiku), ale zároveň nějakou poruchu chování nebo jiný hendikep.
Právo bylo, peníze ne
Už od roku 2005 tedy platilo, že škola mohla například na plat asistenta pedagoga čerpat peníze ze státního rozpočtu. Ale s penězi to dost vázlo. Školám je přidělovaly kraje, často ale jen velmi skromně, takže pokryly třeba jen dvě hodiny práce asistenta denně. Zbytek na dorovnání i tak velmi nízkého platu musel ředitel najít někde jinde, a někdy nezbylo než sáhnout do rozpočtu na osobní hodnocení učitelů. To samozřejmě nebyl populární krok. „V letech 2014–2016 se na naší škole podařilo ze státního rozpočtu zaplatit pouze 62 % nákladů na asistenty. V roce 2014 to bylo pouze 46 %. Celá řada škol na tom byla podobně a jako ředitelé jsme řešili složitý úkol, jak tuto činnost dofinancovat z ostatních zdrojů. V našem případě v uvedeném období přispěl zřizovatel a zbytek se dočerpal z projektů a grantů,“ potvrzuje Vladimír Foist, bývalý dlouholetý ředitel základní školy v Poběžovicích, který se nyní inkluzí zabývá na Úřadu vlády.
Za takové situace většina škol o děti, které potřebovaly asistenty, nestála. Odmítavý postoj byl zdůvodňován tím, že „nejsou peníze“ a že si třídní učitelka takového žáka netroufá vzít do třídy.
Děti, které potřebují podporu, se nedělí na ty „hodně chytré“ a na ty „s poruchou“. Často jde o jedno a totéž dítě, které má v nějaké oblasti mimořádné nadání (třeba na matematiku), ale zároveň nějakou poruchu chování nebo jiný hendikep.
Změna – peníze se našly
Od září 2016 se ale podstatně změnil způsob financování. Každá škola má nyní nárok na úhradu podpory od státu v plné výši. Kvůli tomu musí u každého dítěte se speciálními potřebami pedagogicko-psychologická poradna znova vyhodnotit, jaký stupeň podpory potřebuje. Stupňů je pět s rozsahem od „zvýšené pozornosti“, přes speciální pomůcky až po podporu asistenta. Proto jsou taky pedagogicko-psychologické poradny přehlcené a jejich pracovníci si na inkluzi stěžují s odůvodněním, že práce s papíry jim ubírá prostor pro práci s nově příchozími dětmi.
Vůči provedení ´inkluze´ se kriticky vymezila i Asociace speciálních pedagogů spojených se speciálními a praktickými školami. Z bouřlivé diskuse, která trvá od roku 2015, vznikl dojem, že přítomnost asistentů a jejich svěřenců je v běžných školách něco nového. V souvislosti s novelou ale do škol přibyla ve skutečnosti jen necelá polovina ze současného počtu asistentů, zbytek tam působil již před tím. Pro mnohé školy ´inkluze´ tedy přinesla pouze změnu financování. Na peníze se teď mohou spolehnout, nemusí je pracně shánět. Každá mince má ale dvě strany – školám přibylo hodně papírování s vykazováním těchto peněz.
Pár čísel
Na konci školního roku 2016/17 působilo na veřejných základních a středních školách 7656 asistentů pedagoga, přepočítáno na plné úvazky. Mnoho z nich ale plný úvazek nemá, takže celkový počet je větší. Pro srovnání: počet učitelů na základních školách je podle statistické ročenky asi 73 405; přepočítáno na plné úvazky je to o něco méně.
Na mzdách přišli za zmíněný školní rok asistenti stát na o něco méně než 1,7 miliardy korun, jak ukazují data z informačního systému ministerstva financí zpracovaná v datové analýze Českého rozhlasu a EDUin. To vypadá jako hodně peněz, platy asistentů jsou ale vesměs mizerné, vezmeme-li v úvahu náročnost profese. Tabulkové ohodnocení plného pracovního úvazku je kolem 18 000 korun hrubého. Většina asistentů, nebo častěji asistentek, ale plný úvazek nemá a reálně bere polovinu, někdy i méně. Proto se mnozí ředitelé snaží doplnit jim úvazek jako družinářkám nebo vychovatelkám, aby se podařilo je ve škole udržet.
Novinkou je vyhláška MŠMT z konce minulého roku, která upravuje odměňování asistentů tak, aby se ušetřilo. Asistenti mají být zařazováni nejen do 8. platové třídy jako dosud, ale i do nižší 5., podle toho, jak odborné je jejich zapojení. Ministr školství Robert Plaga nově deklaroval také svou snahu lépe asistenty ve škole využívat, aby z toho mělo prospěch více dětí, jejich spolužáků i učitelů.
´Inkluzi´chce ministr věcně revidovat, nikoli však rušit. „Většina dětí, kterých se inkluze týká, v běžných školách už byla. Jen se jim teď dostává nové podpory,“ shrnuje situaci v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „S ohledem na to, že jsou to desítky tisíc dětí, je debata o zrušení inkluze naprosto lichá. Má smysl se bavit o tom, v jaké míře jim má být poskytována podpora nebo například jak ji co nejúčelněji dostat.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Konečně fundovaný článek. Jako ředitelka školy jsem se současným stavem péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami velmi spokojená.
Děkujeme
No já Vám také moc děkuji. Tak nejprve jsme chodili s chlapečkem do mateřské školy, tam občas mj. pokousal nějaké dítě. Nyní s ním chodíme na základní školu, má sice asistenta, ale ten není všemocný. Takže občas napadá děti našeho syna nevyjímaje. Jen nevím, jestli bude mít také asistenta v zaměstnání. Umíme pečovat o dětičky se speciálními potřebami, mohla bych prosím dostat radu co ti ostatní?
Dobrá škola pečuje o všechny. Asistenti tomuhle pomáhají, vlastně nevím, co je podle vás problém. Že to někde naní dokonalé? No, není, nežijeme v dokonalém světě.
Evidentně nevíte vůbec nic, ale jako výplň duševní i duchovní prázdnoty tohoto nadbytečného webu sloužíte dokonale…
Nevíte co je problém? Problém je, když jedno dítě má jiné podmínky než jiné. Vyrušuje, je agresivní atd. Jak vysvětlit dítěti bez speciálních potřeb, že on opravdu v hodině nemůže vstát a hrát si. Prosím můžete mi sdělit, kolik let jste učila? Každý má plno nápadů, ale děti vlastně nikdo neučil. Hlavně se upíchnout v nějaké neziskovce a kecat do všeho. Ovšem bez jakékoli odpovědnosti. Dnes bych nechtěla být učitelem ani za 100 tisíc měsíčně. V 6. třídě odcházíme do třídy se zaměřením na matematiku, tam totiž nebudeme mít nikoho se speciálními potřebami.
😀 …a že se pí. Ředitelka nepodepíše jménem a nepřidá adresu školy… A ty palce hore, stojí vám to za to, klikat si na své vlastní články? 😀
Mohu dodat konkrétní výrok žákyně 6. třídy: Ty nemluv, tebe zachránili včas, jsi tady už dlouho, ale já jsem tam musela vydržet pět roků! (Ke spolužákovi, půl roku po přestupu na specializovanou základní školu)
Já, jako učitelka, jsem s inkluzí hrubě nespokojená. I mezi dětmi, které nemají diagnostikovánu nějakou poruchu, jsou osobnosti vyžadující individuální přístup, někdy velmi intenzivní. Papírování kolem inkluze je dost. Učitel kromě dětí učí i asistenty, často jsou to jen lidé s jakýmsi kurzem. zajímavá situace nastává, když asistent chybí. … Učitel, který chce kvalitně všem požadavkům vyhovět, by musel být kouzelník.
A nespokojená jste proto, že kdyby inkluze nebyla, bylo by ve škole vše v pořádku?Mnoho dětí potřebuje zvýšenou pozornost, ale to nezavinila inkluze. Papírování je bohužel součástí dnešního světa a chápu a učitel má mnoho věci na práci, ale přesto bych vnímala spíš jako pozitivní, že se mu stát snaží pomoct, i když třeba ne dokonale.
A mohla by jste mi vysvětlit, jak pomáhá učiteli stát? Vy jste byla dlouhodobě mimo ČR?
Nikoli, pí. Dokonalá je pouze mimo realitu…, stejně jako její soukmenovci, parazitující v různých ziskovkách napříč obory.
Moje chyba. Vyjádřila jsem se nepřesně. Nespokojená jsem především se způsobem, jakým školám s inkluzí „pomáhá“ stát. Celé roky jsem ani já, ani většina mých kolegů neměla problém zapojovat do výuky žáky s různými dysfunkcemi, tělesnými hendikepy i lehčími formami ADHD. Nebylo to vždy snadné, chtělo to důkladnou přípravu výuky. Od okamžiku, kdy s tím začal pomáhat STÁT, mám na tu skutečnou práci učitele méně a méně času. A ještě něco. Údiv STÁTU nad množstvím peněz, které inkluze za první rok spolkla, je velice názorným důkazem toho, jak diletantsky to všechno bylo připraveno a jak zmatečně zavádění probíhá.
Vaše zkušenosti by mě zajímaly podrobněji, „inkluze“ neboli „společné vzdělávání“ je „horkým“ a ne moc prozkoumaným tématem. Kdybyste chtěla, ráda se od Vás dozvím víc. Bavím se s hodně pedagogy i specialisty a rodiči a snažím se přijít na to, kde co funguje a nefunguje, a proč.
Obávám se, že teď už nebudu ta správná osoba, která by mohla posuzovat, co ve škole funguje, a co ne. Vzdala jsem to, poohlédla se jinde a na školství už budu nahlížet jen jako laik. Jen mi to občas nedá a zadiskutuji si na síti.
Jste vítána.
Pokud někdo napíše „´Inkluzi´u nás zavedl už zákon z roku 2005“, je jakákoli diskuse zbytečná. Inkluzi nikdo nezavedl, postupně se rozšiřovala od roku 1966. Dávno před rokem 2005 byla běžná a její omezení způsobil až pokles žáků v kombinaci s podfinancováním školství.
Tohle není fundovaný článek, ale bezcenný blábol diletantky.
Milý pane Wagnere, článek kontrolovali odborníci na „inkluzi“ a neshledali jej blábolem. Do roku 2005 žáci se zvláštními potřebami ve spádových školách byli, ale v jiném režimu.
Bylo to zhruba takto: V roce 2014 měla podle Týdeníku Školství zkušenost s asistenty čtvrtina českých běžných škol. Ministerstvo školství eviduje přítomnost asistentů na školách od roku 2011. Starší data nejsou k dispozici, ale odborníci i pamětníci říkají, že první asistenti přišli do českých škol na konci devadesátých let. Možnost souběžného působení dvou pedagogických pracovníků v jedné třídě byla ustanovena v roce 1997 vyhláškou o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Jako asistenti pedagoga působili v té době mladí lidé vykonávající náhradní vojenskou službu -„civilkáři“.
Postavení asistentů pak upravil již zmíněný školský zákon z roku 2004, účinný od roku 2005. Do roku 2005 nebyli placeni ze státního rozpočtu, ale z grantů pro školy, případně z grantů neziskových organizací. Někdy plat asistentům hradili rodiče. V tomto případě se jejich status označuje jako ´osobní asistent´.
Mějte se hezky.
Roztomilá paní Polanská, můžete ty „odborníky“ jmenovat? Jinak k uváděným datům:první asistenti byli původně nasazeni na podporu tělesně hendikepovaných, a podporu dětí s lehkými poruchami soustředění; o podpoře mentálně hendikepovaných se neuvažovalo, i z hlediska nežádoucího dopadu na zdravou populaci (min. Gruša,12/97). Bohužel nezisková verbež, nasazena coby trojští koně v tomto prostoru, tlačila ve spolupráci se svými chlebodárci z EU (potažmo hlavními zdroji ze zámoří) na rozšíření úplné degradace (nejen) školského systému v ČR. Jinak se pan Wanger (se který lze rámcově souhlasit) patrně překlepl; počátek tohoto sebevražedného experimentu, za který by se měli někteří houpat, se považuje rok 1996.
Nepřeklepl, opravdu to bylo v roce 1966.
Omlouvám se; v tom případě mám špatné informace.
Máte pravdu v tom, že inkluze se přehoupla opravdu do trošku jiných sfér a počítalo se s inkluizí pro děti s pohybovým omezením, proto se ve školách budovaly výtahy. U nás je jeden taky, ale zatím snad nebyl využíván. Zato děti s psychickými problémy míří do základních škol běžně, taky do škol mateřských. Možná proto začalo Ministerstvo školství vyžadovat vysokoškolské vzdělání pro učitelky mateřských škol. Ale nevím, jestli je to krok správným směrem. Za své chování tyto děti nemohou. Je vyvoláno buď psychickou poruchou vrozenou, nebo získanou, nebo nevhodným chováním v méně podnětném prostředí, v současné době i děti narozené drogově závislým rodičům. I takové děti už existují a problémy nejsou jednoduché a někdy se těžko chování takového dítěte vysvětluje dětem ostatním. Takže inkluze, ale možná za jakou cenu. Možná by na toto téma mohl přinést trochu osvěty člověk povolaný Jiří Halda, který se problémy dětí a jejich rodičů již delší dobu zabývá a řeší je. Řešila jsem na jeho přednáškách i některé své případy s dětmi, na které jsem neznala odpověď.
Paní Polanská, větou „Do roku 2005 žáci se zvláštními potřebami ve spádových školách byli, ale v jiném režimu.“ míníte, že před rokem 2005 nešlo o inkluzi?
A ještě jedna poznámka: inkluze opravdu není jen nasazení asistenta pedagoga, jak se nám snažíte dlouhým odstavcem „Bylo to zhruba takto:“ zřejmě naznačit.
Dobrý den, ne, ale asistent pedagoga je pro veřejnost nezjevnější změna. Jde samozřejmě o komplexní pomoc, jak již je napsáno v mém článku. Kdo chce, může slovíčkařit a snažit se mě shodit, ale já jsem přesvědčená o tom, že jsem téma široké neodborné veřejnosti představila dobře. Napadlo mě, že jste si zřejmě kritikou chtěl připravit půdu pro postování odkazů na Vaše stránky. Už jsem Vás to viděla dělat i jinde. JP
Proč by se Vás kdokoli snažil schazovat? To zvládáte sama. Evidentně totiž nevíte , o čem píšete. Celá „inkluze“ je mj. především past na peníze daň. poplatníků, které se utápějí v marných „projektech“ se záporným číslem. Masa nadbytečných „tvoří“ pouze na základě vlastních potřeb, výsledky jsou zmanipulované a závěry vyloženě lživé. Jeden konkrétní příklad „odborné“ studie: https://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/GAC_Prechody_RD_ze_ZS_na_SS.pdf
A takových budižkničemů je přisátých na erární vemena mnoho. O pravé podstatě celého cirkusu, a tím je debilizace společnosti a její následné zotročení, jsem psal jinde.
Pokud by někdo měl zájem o popis historie inkluze u nás, přečtěte si článek doc. PhDr. Borise Titzla, Ph.D.: Naučit, nebo inkludovat?https://www.pedagogicke.info/2016/10/boris-titzl-naucit-nebo-inkludovat.html
O problému inkluze jsem psala v dopise bývalé paní ministryni školství. Seriózní formou jsem ji popsala jak jsem prožívala inkluzi v době své praxe ve školství u těch nejmladších. Paní ministryně přeposlala můj dopis na Oddělení speciálního vzdělávání a tam mi bylo poděkováno za práci. Asi jsem psala a popsala svou práci jemně a zapomněla zdůraznit silnějšími argumenty v čem vidím problémy inkluze. Asi by si ti lidé, kteří prosazují myšlenky možná, ne ze své hlavy, měli napřed ověřit sami na sobě. Prošla jsem taky období,kdy se zavedli množiny i na mateřinách a za dva, možná i za tři roky nevím už přesně se množiny z výuky vytratily. Škoda, že na nových věcech ve školství musí být ti pokusní králíci děti a s tím i jejich učitelé. Když nejede traktor, postaví se do dílny a opraví. Když se vytvoří něco co nefunguje ve školství, není opravář a bohužel chyby, které se vytvoří přebývají v rezortu školství hodně dlouho, protože ministři školství se střídají jak na běžícím pásu a žádný z nich není za tu krátkou dobu schopen posbírat tolik zkušeností aby chyby napravoval.
Evo, mluvíte mi z duše. Zažila jsem už několik „revolucí“ ve školství, vždycky se ti nahoře jakoby zajímali o názory řadových kantorů, ale ve výsledku si to udělali po svém a vznikl paskvil. Pak se to buď zrušilo, nebo se nechalo vyšumět. A že žáci neumějí, co by umět měli? Za to přece může nekvalitní učitel! A ještě by chtěli přidat!
Ti nahoře se bohužel nezajímají ani názory odborníků,které si sami objednají a zaplatí.Naposledy jsem se o tom přesvědčila při zavádění povinného předškolního roku v mš.Názor odborné asi sedmičlenné komise byl negativní a dobře odargumentovaný,přesto si ministersrstvo prosadilo svou.
Inklutze je blbost, není reálné začlenit všechny postižené osoby do běžn. ých škol. Vím o čem mluvím protože, jsem byla začleněná do bězné školy (mám DMO +vozík, spastickou kvadruparézu). Inteklektově jsem v pořádku, ale spolužáci mi dávali strašně najevo, že jsem „jiná“, měla jsem podpůrná opatření a spolužáci si mysleli, že mi učitelé nadržují. Asistenta mi byl dám jen na 15 hodin týdně (což bylo málo), tak mi pak dělal asistenta bratr. Spolužáci mně vůbec nebrali mezi sebe, kolikrát jsem plakala doma,že nechci jít do školy. Nikdo mi nepomohl. Třídní se poostavila za spolužáky. Nakonec jsem zatla zuby a školu jsem dokončila, ale už nikdy, nikoho nechci ze třídy vidět.
Z toho plyne, ze by bylo lepší, kdyby se už děti ve školkách učili, že existují i lidé s takovým a takovým postižením a potřebují pomoc takvou a takovou, a že lidé s postiřením jsou také inteligentní a „normální“, jen pouze mají např. vozík atd. A už by je potom braly jako sobě rovné.
Konec konců, každý člověk může být, kdykoli postižení nebo nemocný.