„Rodiče by neměli slyšet od školy, že na podpůrná opatření pro jejich dítě nemá peníze. To už neplatí,“ říká předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková. Větším problémem je nedostatek asistentů a dalších specialistů. Učitelé by uvítali menší počet dětí ve třídách a větší metodickou podporu.
Nedávno jste představili výsledky průzkumu mezi řediteli a učiteli škol. Co vás na nich nejvíc zaujalo?
Mně přišlo jako velmi dobré zjištění, že přes 70 procent ředitelů škol už nevnímá jako bariéru inkluze nedostatek peněz na asistenty a pomůcky. To bylo donedávna zmiňováno jako důvod číslo jedna, proč inkluze nejde. Pozitivní také je, že 49 procent ředitelů má pocit, že poskytují žákům se speciálními vzdělávacími potřebami lepší podporu než před zavedením „inkluzivní novely“ školského zákona.
Ještě nějaké dobré zprávy?
Třeba ta, že 94 procent ředitelů uvedlo, že mají dlouhodobé zkušenosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Takže se dá říct, že v téměř každé základní škole jsou nějaké děti s potřebou podpory, ať už jsou to hendikepy zdravotní či sociální. A jsou tam už dlouho, žádné dramatické přesuny dětí nenastaly. Právo vzdělávat se ve spádové základní škole přiznává každému dítěti ve věku povinné školní docházky školský zákon již 14 let. Přibývá také podpůrných pracovníků v terénu, což je jednoznačně pozitivní trend. Ukazuje se, že i učitelé vnímají přítomnost asistentů pedagoga jako něco, co jim usnadňuje práci.
Co naopak školám chybí?
Ředitelé škol uvádějí jako největší překážku nedostatek uchazečů na pozice asistenta pedagoga nebo speciálního pedagoga. Pro učitele je největší problém velký počet žáků ve třídách. Polovině učitelů vadí zatíženost administrativou. Obě skupiny se shodují, že jsou oblasti inkluze, kde se necítí být dobře informováni. Na tom, že by potřebovali intenzivnější metodickou podporu, se shodla naprostá většina učitelů i ředitelů.
Je to ten důvod, proč se stává, že škola žáka se speciálními potřebami přijme, ale pak neví, co s ním?
Určitě se takové případy dějí a asi bohužel ještě nějakou dobu dít budou. Jsme na cestě, je to proces. Nyní ale mají školy rozhodně více možností, jak žáka podpořit než v době před novelou zákona. Je zároveň dobře, že rodičům zůstala možnost volby školy. Není pravdou, že do speciální školy či třídy může dítě s těžkým zdravotním postižením přejít až na základě selhání v běžné škole, to je mýtus, který je bohužel v laické i odborné veřejnosti poměrně hojně rozšířen.
Liší se nějak míra úspěšnosti inkluze u jednotlivých typů znevýhodnění?
Učitelé v průzkumu uvedli, že nejhůře se jim daří pracovat s žáky s psychickým onemocněním, poruchami chování a poruchami autistického spektra. Těchto dětí přibývá a poskytovat jim podporu je v českých školách považováno za velmi náročné. Pomohlo by, kdyby si učitelé mohli v kurzech osvojit efektivní metody práce s těmito dětmi, a také větší spolupráce s externími odborníky – terapeuty, sociálními pracovníky, psychiatry. Ovlivňování náročného chování žáků totiž často vyžaduje koordinovanou multioborovou spolupráci, která v České republice téměř není rozvinutá. Koneckonců všech jmenovaných odborníků je velký nedostatek.
Co s tím?
Součástí výsledků našeho průzkumu je doporučení pro ministerstvo školství a Národní ústav pro další vzdělávání, aby ve spolupráci s pedagogickými fakultami navýšili počet kvalifikačních a specializačních kurzů, ale také počet přijímaných studentů oboru speciální pedagogika. Pomohlo by i rozšíření nabídky v programu celoživotního vzdělávání. Ruku v ruce s navýšením počtu a kvality těchto odborníků by měly růst i jejich platy.
Kterým žákům se speciálními vzdělávacími potřebami se naopak daří ve školách nejlépe?
Nejsnadněji se učitelům pracuje s žáky s poruchou učení a s těmi, kteří mají tělesné nebo smyslové postižení. A pro ně je opravdu dobře, že mohou chodit na běžné školy. Dřív bývalo častou realitou, že takového žáka škola odmítla a rodiče potom hledali podporu od čerta k ďáblu, nuceně vzdělávali své dítě doma nebo ho museli poslat na speciální internátní školu daleko od domova s vědomím, že svého prvňáčka budou vídat jen o víkendech a prázdninách.
Jsou krajové rozdíly? Funguje inkluze někde líp než někde jinde?
Ano. Velké rozdíly jsou například v počtu vykazovaných hendikepů, což svědčí o nejednotné diagnostice. A jsou i rozdíly v tom, jak zodpovědně chápou kraje svou roli. Některé jsou proaktivní a jiné možná ještě ani nepřijaly fakt, že rodiče mají právo na svobodnou volbu toho, kde bude jejich dítě vzděláváno. Jedná se o regiony zatížené i dalšími problémy jako je karlovarský, ústecký nebo moravskoslezský. Jak ukázal průzkum, v Praze a dalších větších městech se školám snadněji hledají asistenti, a ředitelé z Prahy a Středočeského kraje také absolvovali nejvíc školení a doputuje k nim nejvíc informací týkajících se inkluze.
Máte nějakou radu pro rodiče, kteří mají pocit, že se jejich dítěti ve škole nedostává dostatečné podpory?
Škola by určitě neměla odpovídat na žádosti rodičů tak, že na asistenta nebo jiné podpůrné prostředky nemá peníze. To už prostě neplatí. Pokud mají rodiče pocit, že škola neposkytuje jejich dítěti podpůrná opatření v souladu s doporučením poradenského zařízení, školský zákon jim umožňuje svolat tripartitní jednání se školou a poradenským zařízením. Ředitel školy je povinen toto jednání bezodkladně svolat a společně s odborníky z poradenského zařízení nastavení podpory zlepšit. Rodiče mají samozřejmě také i nadále právo obrátit se i na Českou školní inspekci.
Mění se české školy spolu s tím, jak v nich přibývá inkludovaných žáků?
Ano, inkluzivní vzdělávání přináší do škol jiný styl a mění principy, na kterých stojí práce učitele. Netlačí pouze na akademický výkon, ale rozvíjí děti celistvě. Základním principem je podpora maximálního rozvoje vzdělávacího potenciálu každého dítěte, skutečně každého žáka. Není to přitom o tom, že by učitel měl trávit s každým žákem individuální čas. Stačí více diferenciovat vzdělávací cíle, využívat kooperaci žáků. Je to jiný styl práce, ale rozhodně jej lze aplikovat i v běžně početných třídách.
Výzkum s názvem ROK POTÉ zjišťoval názory ředitelů a učitelů na dopady reformy společného vzdělávání (inkluzivní novely). Mezi respondenty bylo 507 učitelů a 126 ředitelů základních škol ze všech krajů ČR.
Zadavatelé: Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, Nadace OSF a Českomoravský odborový svaz pracovníků školství.
Kompletní výzkumnou zprávu si můžete přečíst zde
A jakou radu máte pro rodiče, jejichž děti prospívají dobře, ale mají pocit, že jim pobyt ve škole ztrpčují inkludovaní spolužáci?
Ten pocit je naprosto legitimní, máte právo chtít pro své děti bezpečné vzdělávací prostředí a dobrou práci učitelů. Když jsou dobře ošetřeny podmínky pro společné vzdělávání – to znamená přítomnost asistenta a možnost pedagogů konzultovat s experty a dostat supervizi – měla by být většina běžných obtíží bez problémů zvládnutelná. A navíc: v pestrých žákovských kolektivech se děti učí navzájem si pomáhat, učí se, že rozmanitost je něco přirozeného, rozvíjí své komunikační a sociální dovednosti. Když se jako děti naučíme zvládat náročnější situace, je to dovednost, ze které budeme těžit celý život. Je třeba si uvědomit, že benefity inkluze nejsou jen pro děti, které potřebují podporu trvale. Můžou se hodit i dětem momentálně oslabeným třeba rozpadem rodiny. A to je věc, která se může stát každému.
Klára Laurenčíková je speciální pedagožka a předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV). Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky PedF UK. Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství, poradkyně ministryně práce a sociálních věcí, pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Intenzivně se zajímá o kvalitu a otevřenost vzdělávacích systémů, je aktivní rovněž v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Za mých let existovaly zvláštní školy, kde měli tito žáci svou výuku a na základních školách se vyučovalo normálním způsobem.
No já nevím.. a co zřídit speciální školy pro normální děti..to by šlo ne?
Kdybych neměla denně inkluzi v přímém přenosu, tak bych vám mohla i uvěřit. Asi jste ale chtěla slyšet a vidět jen to, co chcete….
A jse si tím opravdu jitá, paní Laurenčíková? Já jsem nedávno četla vyjádření nového ministra školství,které vyzněnělo trochu jinak.Podpůrná opatření jsou drahá,zvláště asistenti, vlastně celá inkluze vyšla dost draho,budeme se nato muset ještě podívat atd.To mi nějak nesouzní s názvem článku,naopak.
Dobrý den paní Laurenčíková. Zaujala mne úvodní věta článku a s tím obrázek s vaším portrétem. Na tabuli máte formulované jednotlivé body vize. Tak jsem je trochu přičetla, protože mi připomínaly tak trochu několik školení absolvovaných v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Prošla jsem jimi už po třiceti letech praxe ve školství a vždy jsem konfrontovala nové s bývalým. Zjistila jsem, že práce s dětmi zůstává pořád stejná. Jen metody a nové formy musí člověk zařazovat do práce vzhledem k tomu, s kým pracuje. Od roku 1980 jsem pracovala jako logopedická asistentka a tak mi bylo dopřáno projít si metodikou diagnostiky dítěte. Na základě toho jsem se dostávala do oblasti, kdy jsem sledovala odlišnosti dětí v jejich chování,dovednostech myšlení a celkovém rozvoji. Je to práce velice zajímavá, jen se člověk musí neustále vzdělávat. Proto se dívám na váš obrázek, že jste opravdu ještě ve věku těch mladších a chtěla bych se zeptat, na základě čeho máte zpracovanou vizi práce s inkluzí. Jestli máte nějaké zkušenosti z vlastní práce s dětmi, nebo vycházíte ve svých přednáškách s oborné literatury. Vážím si vzdělaných lidí a jsem moc ráda, když se dozvím, kam až to moje děti dotáhly. Ale vím také o těch, se kterými jsem pracovala ještě před tím, než se s inkluzí začalo. Byly to tak zvané integrované děti. Za celoroční práci s nimi jsem dostala finanční odměnu 2. tisíce korun a nějaké drobné na pomůcky, které jsem u těchto dětí používala. Bylo to vždy jedno, nebo dvě děti za ten rok ve třídě. Pamatuju si je dodnes a mám možnost porovnat, jak si počínají v současném životě. Absolvovaly školní docházku, některé v praktické škole, ale žádné výjimečné pokroky nezaznamenaly. Byla jsem ráda, když se naučily číst, psát a počítat a začlenily se do praktického života. Mají své děti. Protože mám možnost konfrontace, tak už sleduji i jejich děti. Získávají většinou dědičně stejné schopností, dovednosti, je možnost porovnat také úroveň slovního vyjadřování, slovní zásoby a chování. Myšlenka inkluze je možná dobrá pro děti se zdravotním a drobnými poruchami učení,ale děti, které nejsou myšlenkově na úrovni, nikdy pocit úspěchu nezažijí. Kolikrát si budou moct říct, já jsem to dokázal sám. Když je dítě trochu vnímavé, tak musí zákonitě vidět, že ti druzí jsou lepší. Nevím, je to o každém jednotlivém dítěti. Naučila jsem vždy své děti chápat, že někdo z nás může být odlišný a potřebuje naši pomoc. Dokázaly se zastavit a popovídat si s pánem, který byl upoután na vozík, poznávaly i u svých kamarádů, že potřebují pomoc. Ale vím,že i lidé s postižením, touží po tom, aby byli pokud možno soběstačné. Zeptejte se těch, kterých se to týká, jak se v nové situaci cítí. Vždyť jde přece o ně.
Další blábol na téma rozvratu školství a dalších generací. Kdo stále nechápe inkluzi, doporučuji velmi jednoduchý text z LN:
„…Ponechme teď fyziku stranou a podívejme se na již naznačenou problematiku inkluze. Hawking, skvělý příklad, že zdravý duch může sídlit i v nezdravém těle, nám názorně dokázal, že inkluze má smysl – tedy tam, kde může rozvíjet potenciál, jenž by jinak zůstal nevyužit. Na druhou stranu – prosím bez jakéhokoliv cynismu – je zřejmé, že inkluze (například) paraplegiků do běžných sportovních aktivit či hodin tělocviku by asi nebyl optimální nápad.
A teď nechrne vstoupit symetrii: pokud se lidé s nemocným tělem neúčastní běžných tělesných aktivit (a mají svoje speciální sporty) prostě proto, že například v kolektivních sportech by pro své spoluhráče byli spíše zátěží než přínosem, plyne ze symetrie něco o tom, zda se lidé s nějak narušeným intelektem mají účastnit běžného vyučování, které je také svého druhu kolektivní aktivitou a v němž jsou pak rušivým elementem, ať už přímo, nebo tím, že studijní látka musí být probírána pomaleji či v omezeném rozsahu.
Změnit současný školský model, jenž je nesymetrický nejen v té „tělocvičné“ rovině, ale také v tom, že sice poskytuje nadstandardní péči těm méně nadaným, ale prakticky zcela postrádá systém podpory žáků s mimořádným talentem, ba naopak jejich rozlet spíše omezuje, má přitom zásadní význam pro budoucnost. Pokud nezačneme široce podporovat tu nejschopnější část mladé generace, staneme se v historicky dohledné době zaostalou zemí. Určitě je dobře, aby se vzdělání dostalo i těm, u nichž to vyžaduje neběžné úsilí, ale co skutečně potřebujeme, jsou programy intenzivního rozvoje talentů ve vědeckou a technickou špičku, která zajistí, že se udržíme mezi rozvinutými národy.
Karel Oliva, LN, Poslední slovo, 22.3.2018
Podle vašeho názoru a z vašich slov je zjevné, že skoro všechno považujete za bláboly a odkázal jste na článek druhé osoby. V jeho závěru je myšlenka s kterou se taky ztotožňuji. Spoléhat na to, že děti dokážou samy dostatečně rozvinou svůj talent je nemyslitelná. Také slavnému Mozartovi pomáhal otec, aby dosáhl věhlasu. Taky mám názor, že potřebujeme daleko víc dětí s nadáním. Je to vidět všude. Ale zajímal by mne názor na inkluzi vyjádřený vašimi slovy. Já taky asi nedokážu razantněji vyjádřit, to co si o inkluzi myslím. Při pořadu Máte slovo na téma Má li být dítě v mateřské škole od dvou let jsem se pořádně nadzvedla. Jenže, pokud nebudou nahoře slyšet, jak to v praxi chodí, záleží na lokalitách, jiné možnosti jsou v Praze a jiné na Ostravsku a podobně. Jenže z jaké myšlenky takový nárůst z integrovaných dětí přímo na téměř povinnou inkluzi vznikl. Kdo se nejvíc ohrazoval diskriminací, že se v praktických školách nic nenaučí. Nebyl to tak trochu nátlak a udělalo se něco aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Co z toho vzniklo vidíme teď a co bude dál. Když to vidím, mám strach.
Můj osobní názor? Dopřejme každému péči, která bude odpovídat nejen jeho schopnostem, ale i přepokládanému budoucímu uplatnění dle jeho schopností. Má-li dítě v prvé třídě poruchy mentálního rázu (a záměrně vynechávám handicap tělesný), nelze očekávat žádoucí obrat samovolně, a pro rychlost probíraného učiva je jeho setrvání mezi normální populací nežádoucí jak pro něho, tak i pro ostatní, neboť se stává vyloučeným ve třídě. To se týká i dětí, které se v dalších ročnících postupně propadají, a to jak kvůli svým schopnostem, neinspirativnímu rodinnému zázemí nebo jiným faktorům. Naopak je žádoucí podporovat děti s vůlí k dalšímu studiu, ovšem za předpokjladu, že stát se navrátí ke klasickému modelu, který bude opět vzdělání považovat za přínos pro společnost, nikoli kšeft pro jednotlivce, a to jak u středoškolského, tak i u vysokoškloského vzdělání. jistě, nezapomínejme na ty ostatní: je třeba opět rozvinout zájem o učební obory (jelikož katastrofální stav tohoto typu školství již nelze zamlčovat), a stavební výrobu, která byla určena právě pro ty, kterým nebylo dáno. Bohužel jsme uvěřili sametovým lžím, a šmahem zrušili vše co bylo, což byl fatální omyl.
Děkuji Vám mnohokrát za Váš názor, je pro mně o to cenější, že je Váš a popisuje situaci tak jak o ni přemýšlím i já. Rovněž nevidím moc velkou budoucnost v experimentu začleňovat do kolelktivu děti bez jakéholiv posouzení, zda mu setrvání v kolektivu prospěje či nikoliv. Protože každé dítě je individualita a potřebuje svůj přístup. je ovšem lepší dávat dohromady děti, které jsou všemi schopnostmi k sobě bližší a mají na sebe vzájemně pozitivní vliv. Jenže v některých lokalitách toho pozitivního vlivu ubývá, špatným přístupem rodiny ke spolupráci se školou. Někteří rodiče mají představu, že jsou všemocní a že těm učitelům, kteří nevyhoví jeho dítěti dají pořádně zabrat. To je jeden z problémů. Je jich v současné době dost. Rovněž musím souhlasit s názorem, že se šmahem zamítlo všechno co bylo před. Já jsem si z toho všeho vyřadila politiku, nechala si ten dobrý základ a jestě podle něho vedla pár svých praktikantek ve škole. Myslím si, že jsem jim nijak neuškodila. Ba naopak jsme spolu našly společnou řeč. Jsem ze staré školy a díky našim profesorům na naší škole jsem dostala dobré základy do života, nejen vědomostní ale také ty co se týče charakteru. Měla jsem štěstí na dobré kantory, kteří nám šli příkladem a dodnes jsem jim za to vděčná. Zdá se mi, že v současné době je nešťastným řešením, dostávat finance podle počtu žáků, ne podle odučených hodin. Školy potom uhýbají se svých požadavků jen proto, aby zaplatily učitele, berou do studia i méně vyhovující žáky. Ale je těch problémů mnoho a psala bych celý román. Jenže, chce vůbec Ministerstvo školství slyšet dobré a osvědčené připomínky a názory kvalitních učitelů?
Odzadu: nechce! A jen poznámku k Vašem učlánku, se kterým souhlasím. V jednom se mýlíte: nejde o „experiment“, ale předem připravenou genocidu původního obyvatelstva Evropy. Stejné podmínky jsou na západě, kde je úroveň znalostí žáků ve státních školách katastrofální, zvláště v Británii to dotáhli ad absurdum.
Několik indicií mě také přivádí natuto myšlenku. Dva kluci, kteří se s rodiči odstěhovali do Anglie, když u nás absolvovali docházku v MŠ, se vraceli zpět k nám asi v osmé třídě a když se jich naše paní ředitelka zeptala jaké to tam bylo, řekli, že lepší jak u nás, že se nepropadalo. Jednou taky můj kluk přišel ze školy s vykulenýma očima, mamko k nám do třídy přišli dva angličani. Jenže jeho nadšení brzy opadlo, protože angličtina byl jazyk, který ho zajímal a dnes dokáže komunikovat plyně anglicky, čte anglické knížky. Zjistil, že je to jen chlubení jak ve znalosti řeči, tak i vědomostí.
Inu, západ – náš vzor. A morálně pochybní lidé, kteří za peníze udělají cokoli, tu propagandu všemožně šíří. Vzpomínáte si na „reportáž“ ČT z Anglie, kde vychvalovali cikánské děti, kteří prospívají s vyznamenáním? To byla lež tak neuvěřitelná, že se ani nechtělo věřit, proč nás mají za takové hňupy. Úroveň znalostí střeoškoláků v Anglii na státních školách by se dala srovnat s našimi páťáky, ale pomalu je už doháníme… Na yt je toho mnoho.
Jenom mně mrzí, že od jisté doby jsou nám předhazovány jiné alternativy školství, každý si může vybrat. Náš Jan Ámos Komenský se jaksi v té nové době ztrácí. I když právě on razil myšlenku, škola hrou. Začali jsme velice experimentovat a zapomněli rozvíjet myšlenku škola hrou, tak aby to zajímalo i další generace a pomohly jim rozvíjet jejich dovednosti a schopnosti v našich podmínkách. Jen škoda, že se to nepodařilo těm 19 ministrům školství v těch 25 letech vládnutí. Chudáci děti, pak to má nějak vypadat, když politika je důležitější je nové generace dětí.
Ano, nepodařilo, protože to nikdo nepotřebuje. A to proto, že Nová doba si žádá otroky, nikoli samostatně myslící bytosti. To, co přišlo po roce 89´, bych srovnal s morovými ranami středověku. Záměrná debilizace generací je cílená; bez předávání historie a pravdivém výkladu minulosti jsme odsouzeni k vyhynutí – bez minulosti není budoucnosti.
Co k tomu,prosla jsem si vaši inkluzí ze synem,pracovala jsem hako asistent pedagoga a můžu říct jen jedno,ze je to v lidech,bud chteji nebo nechtějí.Kdyz chtějí tak jsou peníze a funguje toa obráceně když nechtějí nejsou peníze a nefunguje to.
Dobrý den paní Sylvie, vím, že se v současné době považuje za samozřejmost, že každá práce musí být zalacena. Já jsem z té starší generace a každý mi může říct, že jsem byla hloupá, že jsem to dělala zadarmo. Ale v roce 1980 jsem se rozhodla udělat si kurz pro logopedické asistentky. Tenkrát se za každé dítě vykazovalo pět korun za jedno sezení. Nechtělo se mi přemýšlet nad papíry a raděj jsem čas věnovala dětem. Mívala jsem jich v poradně 15 až 20 Každým rokem. Věnovala jsem této práci svůj volný čas až po odpracované směně. Bylo to někdy náročné, ale bavilo mně to. byla to radost nejen pro mně, ale především pro dítě a zvlášť pro rodiče, když dítě odcházelo do školy se správnou výslovností, bez jakýchkoli obav z problému pro čtení a psaní. Když na mně vyšla nějaká odměna asi 200 Kč za rok, v pozdějších telech se částka mírně zvětšila, tak to bylo všechno. Považovala jsem to za dar, který dětem dávám do života. Takovým podnětem pro to co jsem dělala, byla moje spolužačka s první třídy. Protože v roce 1960 ještě nebyly takové možnosti, toto děvčátko bylo s řečí na úrovni asi 4 – 5 letého dítěte. Protože její patlavost byla dost rozsáhlá, děvčátko se nemohlo pro to ani učit číst. Už si přesně nepamatuju, jestli dokončila první třídu, nebo ne, ale do školy už nenastoupila a rodiči si ji nechali doma, nenaučila se ani číst, počítat psát. Neumí si zpočítat nákup v obchodě. Potkávám ji a ona mnš zdraví, jako cizí osobu, nevím jestli si vůbec pamatuje. Tohle mně provázelo celou mou pedagogickou prací. Pracuju s dětma a nemůžu přece dopustit, aby se stalo něco podobného i jim, je to přece taky vizitka mé práce. Velká většina rodičů pochopila, co je pro jejich dětě důležité a spolupracovala velmi dobře. někdy se stalo, že rodiče si problém dítěte nezabírali, přesto jsem s dítetem pracovala, abych mu dala šanci, aby správnou výslovnost zvládlo. S touto prací jsem končila v roce 2005. Nikdy jsem nelitovala obětovaného času. Vrací se mi to v jiné podobě a jsem ráda, že to všechno mělo smysl.
Rozepsala jsem se o penězích. Třeba peníze na Inkluzi budou, jenže, bude dost lidí s odbornými znalostmi, aby pomoc dětem byla vždy efektivní? Máme dost vyškolených asistentů pedagoga, specialistů, kteří budou spolupracovat s učiteli, protože, ne všichni se při svém studiu zaměřili na speciální pedagogiku. Nevím, kolik učiva je obsaženo v jednotlivých ročnících pedagogických fakult, ale pokud budou mít učitelé za úkol pracovat s dětmi s postižením, musí mít dostatek podkladů a poznatků, jak s touto problematikou sladit vzdělávání ostatních dětí. Myslím, že učitel je také člověk, který potřebuje ke své práci psychickou pohodu, dostatek času a správných podmínek. aby také mohl pocítit radost z úspěchu, jako ty děti. Pokud se mu bude dařit, půjde jeho práce správným směrem. Pokud mu bude nakládáno víc a víc, bude málo šancí, aby si zažil ten krásný pocit s dětma, kdy si může říct, Tak takhle je to správně a nám se daří.
Paní Laurenčíková, vy o inkluzi asi jen přednášíte na vysoké škole, že? Běžte si to na týden zkusit a pak realisticky napište, co si o tom myslíte. Určitě byste tak více pomohla českému školství. Jsem učitelka, která vzdělává v běžné třídě dva mentálně retardované žáky, věřte mi, je to beznaděj.. jak házení hrachu na zeď. Ať mentálně retardované děti navštěvují běžné základní školy, ale prosím, ať je učí odborníci ve speciálních třídách, kteří to vystudovali a kteří to chtěli dělat, a ne my chudáci, kteří to musíme dělat, protože tak někdo rozhodl..
Paní Lenko, mluvíte mi z duše, nikdo z těch, co rozhodli o inkluzi mentálně retardovaných vůbec nebrali v úvahu právě tento fakt, že jsem šla studovat učitelství pro běžné děti, měla jsem k tomu svoje důvody. Ale v průběhu pracovní kariéry mi někdo nařídí, že vlastně musím změnit zaměření svého oboru a když si to dobře zorganizuji a budu se hlavně snažit, tak to přeci půjde a ještě se mám tvářit nadšeně, jak je báječné, že jste na pokraji sil a valí se na vás téměř nesplnitelné úkoly, protože jste na vše sám a vše slibované vůbec nefunguje. To je jako kdyby zubaři rekli, že když si to dobře zorganizuje, tak si po odpolednách může přibrat pár porodů. Křeslo tam už má, medicínské vzdělání také, tak o co jde. Jen musí hlavně chtít a ono to půjde. Asistovat mu může kdokoli, kdo bude mít 40 hodinové školení……
Dobrý den, děkuji Vám za odpověď. Pevně věřím, že současná vláda rozhodne o zrušení inkluze, je to moje vnitřní naděje.. jinak bych musela ze školství odejít. Jsem nadšenec, svoji práci dělám poctivě, věnuji tomu spoustu času, ale dlouhodobě se to opravdu vydržet nedá. Nejde jen o nás učitele, ale především o mentálně postižené děti, které nezažívají opravdový úspěch, nemůžou zdravým dětem konkurovat. Navíc ztrácí čas, spíš by se měly věnovat praktickým věcem – přípravě pokrmů atd. – věcem, které budou opravdu potřebovat pro běžný život.
Dobrý večer,
nezruší, věřte tomu, že nezruší. Nikdy nepřiznají, že ten splašený kůň jménem inkluze se nepovedl. Když je takový dostatek financí, a o ty jde přece vždy v první řadě-proč prošla novela a už nyní je z poraden říkáno, že asistentni budou mít maximálně poloviční úvazky, kde jsou pouze 2 hodiny týdně pro nepřímou pedagogickou činnost. Jak se vyřeší, když dítě má nyní asistenta s maturitou a vzděláním a najednou v poradně zjistí, že tak vzdělaného, čili po novu vyšší úrovně nepotřebuje? Bude se hledat nový asistent, nebo je jednodušší stávajícího hodit do páté platové třídy ještě s polovičním úvazkem? Někde se prostě ušetřit musí. Jak se budou řešit stop stavy jako ke konci roku? Kde je tedy ten dostatek financí? Proč už nyní po školách kolují letáky, jestli to, či ono dítě skutečně asistenta potřebuje?
Už dlouho nebude, za poloviční úvazky v páté platové třídě by to dělal jen blázen….