Tomáš Feřtek: Je nuda povinná aneb naučí se děti to, co mají, když se učí to, co je baví?



Skoro všichni trpíme představou, že správné učení musí být do jisté míry i namáhavé a otravné. Utrpení a nuda ve škole jako dobrá příprava na pozdější trápení v zaměstnání. I část učitelské veřejnosti je alergická na zmínky o tom, že na nějaké škole učení děti baví. Takové školy bývají podezřelé i mnohým rodičům. Vnímají to jako lacinou propagandu a signál, že na takové škole není něco v pořádku. Logicky. Oni, ať už jako žáci nebo učitelé, zažili a zažívají školu hlavně jako souboj mezi otráveným, líným žactvem a přísnými (ale spravedlivými) učiteli. A obě strany pak po létech vzpomínají, jak to bylo hrozné, ale ta nezvedená děcka nakonec pochopila, že to s nimi jejich učitelé mysleli dobře. Oblíbené téma abiturientských večírků.

Takže (si) kladou otázky jako: Není to trochu přehnané? A může škola bavit všechny děti? A má vůbec děti všechno bavit? Nudu potkají i v životě a musejí se k tomu umět postavit. Jde o to najít a rozvinout sebezapření. Nebo ne?

Co na tu otázku z titulku odpovídám na svých přednáškách? Mám hned dvě odpovědi. Samozřejmě nemohu ručit za všechny školy, které akcentují, že učení by mělo děti bavit, ale mám zkušenost, že problém líných dětí, co nechtějí dělat namáhavé věci, se v takových školách moc často nevyskytuje. Pro děti je totiž klíčový smysl toho, co dělají. Pokud se škole podaří dát dítěti pocit, že pracuje na něčem, co si samo vybralo, co ho z nějakého důvodu zajímá, co se ho týká, je vyhráno. U starších funguje, když činnost má nějaký přesah a význam i mimo školu. Proto náctiletí třeba tak rádi titulkují pirátsky stažené filmy nebo točí youtuberská videa. Využívají své znalosti k tomu, co ocení jejich vrstevníci. A pak jim nevadí, že je něco zdlouhavé a pracné. Což překládání titulků opravdu je.

Sám si pamatuji, jak jsem kdysi u tetičky v podkrovním pokojíku taky trávil dlouhé hodiny počítáním délky světelného roku a vzdálenosti k Alfa Centauri v kilometrech. A taky mě zajímalo, jak dlouho bych letěl do souhvězdí Labutě. Inspirován zvetšelou astronomickou příručkou a romány Stanislava Lema jsem s pocitem objevitele násobil a násobil. Kalkulačky nebyly, takže jsem tím strávil hned několik letních odpolední. Platilo to tehdy a platí to teď. Děti poznávají rády, a když je zaujmete, jsou schopné mimořádného nasazení.

No a ta druhá odpověď? Zhruba tak v pětadvaceti jsem se rozhodl, že chci dělat v životě jen  věci, které mě baví a dávají mi smysl. Doteď se toho držím – snad s výjimkou luxování – a dost se mi to osvědčilo. A jestli k tomu nějaká škola vede své žáky… Já nejsem proti.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Václav Šobr
Václav Šobr
1. 4. 2018 09:18

A jako to vám trvalo několik odpolední?

otázka převodu světelných let na kilometry je otázka několika jednoduchých násobků… otázka čtvrt hodiny pro průměrně kompetentní dítě v matematice… defacto příklad na jednoduché a nudné násobení které bych očekával od žáka šesté.

60x60x24x365,25x (300 000) =
3600x24x109575000= 36x24x109575 x 10e5 na tohle už potřebuju papír ale je to otázka pěti minut…

krát 4,2 k proximě, a jak daleko jsou labutě si opravdu nepamatuju.

Lea
Lea
1. 4. 2018 11:29
Reply to  Václav Šobr

A kolik je Vám let? A jak víte, v kolika letech to počítal pan Feřtek? A nakonec,o rychlost výpočtu tu přece nejde,pan Feřtek tím dokládá pouze to,že u dětí je nutné vzbudit zájem o danou problematiku.

šárka
šárka
11. 5. 2018 14:51
Reply to  Václav Šobr

Tohle je přesně to zákeřné a demotivující hodnocení druhých, které začíná známkováním na škole a potutelným úšklebkem nadřízeného konče.
Doufám, že Vam to zvedlo náladu a věřím, že zapálení pro smysluplné úkoly u p. Feřteka to nenabouralo. Naštěstí mu už neni 10 a už něco ví….na rozdíl od bezbraných žáků podobně zahořklých učitelů.

Jirka_1
Jirka_1
1. 4. 2018 11:38

Už Komenský tvrdil, že škola má být hrou, tedy má děti bavit, protože hry děti skutečně baví. A hrou se děti učí, to přece víme všichni. A postupně pochopí, že se musí naučit další věci, aby si mohly dále hrát, protože s omezenými znalostmi jim brzy dojde „počet her“, které je baví. Přitom není nic jednoduššího, než vytvořit pro nabývání znalostí další hry… Viz waldorfská pedagogika a další. Systém vojenských kadetních škol, který se praktikuje od dob Marie Terezie, je dávno překonaný a prakticky neúčinný.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.