Jít svým tempem a rýpat klackem v zemi. Dnešní děti nechodí samy ven a bude jim to v životě chybět, říká Jan Kršňák

0
(0)


Dětství se proměnilo. Dnešní děti tráví výrazně méně času o samotě venku. Nechodí si tam hrát a nepouštíme je samotné ze školy. „Dopřejme dětem scházet se se svými kamarády. A dopřejme to i sobě. Budujme komunitu, jinak se to, co nazýváme lidským společenstvím, rozpadne,“ říká Jan Kršňák.

Jan Kršňák

Čím to je, že se o děti tolik bojíme? Je dnešní svět objektivně nebezpečnější?
Zadal jsem do Googlu „unesené dítě“. V článku Lidových novin z ledna 2017 jsem se dočetl, že od roku 2005 do roku 2015 se pohřešovalo 95 dětí. To je deset ročně. Do oné stovky dětí se započítávají i ty unesené vlastními rodiči a děti, které se prohlásí za ztracené po útěku z domova či z ústavu a za pár dní se najdou. Co se týče opravdových únosů, tak jsem za poslední dobu našel jeden únos kojence z Motola v roce 2014. Dítě se v okamžik únosu nenacházelo na ulici, ale v nemocnici, kterou obecně považujeme za zabezpečené prostředí. Chtěla si jej vzít nějaká zřejmě nemocná žena. To se dělo i dřív, pamatuju si z dětské četby novin, že v Rudém právu psávali, že někdo ukradl před obchodem kočárek. A v září 2016 unesl chlapík s pistolí děti 13 a 16 let a pár dní je držel v garáži. Letos ani loni se tedy asi žádné dítě neztratilo. Vycházíme-li z Googlu.

O lecčems vypovídá také to, že z jeho prvních deseti odkazů je šest odkazů na filmy a knížky s tématikou únosu. To podle mě znamená, že se o únosech dětí víc točí filmy, než že by se děti reálně unášely. Když se jednou za x let opravdu nějaký únos odehraje, média to omílají tak dlouho, že o tom všichni víme. Jako třeba případ britské holčičky Maddie, která zmizela v roce 2007 v Portugalsku. Natasha Kampuschová, ona nešťastná dívka z rakouské garáže, je vlastně mediální hvězda.

Podle vás tedy pocit, že svět je nebezpečný, vytvářejí média?
Hrají v tom podstatnou roli. Šíření strachu z rozmanitých nebezpečí je jedním z jejich hlavních témat. Strach poutá pozornost, přitahuje čtenáře a diváky. Samozřejmě, že dnešní svět není nebezpečnější než třeba za války. V naší společnosti se neděje, že někdo přijde a zastřelí tě. Nebo tě jen tak zatkne, protože potřebuje vykázat pracovní činnost. Nevraždíme se, neunášíme, nekrademe si orgány, nežijeme v životně nebezpečném světě, na ulici je málokdy k vidění bitka a v tramvaji nikdo nezvyšuje hlas. Otázka je, co je to to bezpečí a proč o něj tak strašně usilujeme. A proč kvůli tomu nepouštíme děti ven.

Cesta ze školy, to je dvacet nebo třicet minut svobody se rozhlédnout. Jít svým tempem, moct se toulat. Projít se po obrubníku, rýpat klackem v zemi. Jít se někam podívat. Být v dětském kolektivu, který je autonomní.

Když se zamyslím nad svými důvody, proč moje dcera nechodí sama po městě, bála bych se, že si nedá pozor na auta.
Auta jsou rozhodně reálnější hrozbou než únosy. To, že jsme naše města přeměnili na autodromy, je průšvih. A protože jsme správně usoudili, že je nebezpečné se pohybovat poblíž půltunových věcí, které se pohybují rychlostí padesát nebo sto kilometrů v hodině, tak se nám mezi ně nechce pouštět naše děti.

Radši je posadíme do vlastního auta a bezpečně je převezeme do školy…
Rozhodli jsme se žít v permanentním strachu a založili jsme na něm vlastní způsob existence. A já nemám argument, jak lidi přesvědčit, že to není v pořádku. Žijeme v době, kdy je jednou z největších ideologií bezpečí. A bezpečí je slovo, proti němuž nelze nic říct. Všechno dnes musí být zabezpečené! Když jdou děti ven se školkou nebo školou, musí si vzít svítivé vestičky. Dětem se tím říká: pozor, jdete po ulici, je to tam nebezpečné.

O co dnešní děti přicházejí, když si nehrají venku?
Vzpomínám na pár dlouhých táborových túr. Zbývalo ještě 5 kilometrů do konce a začalo pršet. Šel jsem jako poslední, už jsem nemohl, byl jsem naštvanej, hladovej, pláštěnka přestala fungovat před hodinou. Je to o sbírání vnitřní síly. O objevování toho, co já jako člověk, i když je mi teprve pět nebo šest, dokážu. Proto jsou klíčové lesní školky. Tam děti zažívají přirozený kontakt s životem, s hranicí mezi bezpečím a nebezpečím. Učí se žít s nejistotou, nevěděním, chybou, pádem, třeba ze stromu. Když nemám žádné překážky, protože mi je rodiče všechny preventivně odstraní, jak se je pak mohu naučit překonávat? Jak se naučím zvedat, když nikdy neupadnu? Co když se člověk nestane člověkem, pokud nezažívá životní komplikace? A právě ty dítě zažije, když je samo venku. Samo za sebe a mezi ostatními, co jsou taky sami za sebe. Bez táty a bez mámy. Každý se musí naučit vyrovnat se s tím osmákem, co řídí celou bandu. V tom jsou pouliční bandy dětí důležité – starší získávají sebedůvěru a mladší se učí od těch starších.

Jenže my teď vychováváme lidi, kteří se bojí chodit ven. A nemají schopnost se orientovat. To není jen o tom, že neznají přírodu. Neznají ani město, ulici, ve které žijí. Ani děti na venkově už nechodí ven. Sedí doma u počítačů, protože to je bezpečnější. Venku by se jim mohlo něco stát, třeba by si mohli zlomit nohu.

Být venku sám je o sbírání vnitřní síly. O objevování toho, co já jako člověk, i když je mi teprve pět nebo šest, dokážu. Co když se člověk nestane člověkem, pokud nezažívá životní komplikace?

A dalším klíčovým bodem je volný čas, kdy děti nemají daný žádný program a samy si ho musí vytvořit. Co podnikneme, kam se vypravíme, co budeme objevovat. A my jsme krom odpoledního běhání měli ještě cestu ze školy.

Co dítě zažije na cestě ze školy?
To je naprosto klíčový okamžik, kdy má zodpovědnost samo za sebe. Má dvacet nebo třicet minut svobody se rozhlédnout. Jít svým tempem, moct se toulat. Projít se po obrubníku, rýpat klackem v zemi. Jít se někam podívat. Být v dětském kolektivu, který je autonomní. Jdeme čtyři, postupně se odpojujeme a bavíme se o našich věcech. A je nám jedno, jestli půjdeme dvacet minut nebo třicet pět.

Ještě mě tak napadá: Kdybych řekla svým dětem, ať jdou samy před dům, nechtěly by. Potřebují k tomu kamarády.
Ano, to je ten problém. Děti nemají přirozený způsob, jak se seznámit s kamarády z ulice. Na malém městě to ještě může nějak fungovat, ale v Praze, kde je vozíme do škol, které jsme jim pečlivě vybrali, bydlí nakonec v jedné ulici děti z deseti různých škol. Kamarády mají někde úplně jinde, takže se s nimi musejí scházet na sociálních sítích. Nebo ve videohře. Proto jsou radši tam než venku.

Kolik znáte míst, kde se schází mladí lidé? Sem tam je nějaký skate park nebo parkour park, ale zase je v tom ta kontrola prostranství, kdy těm dětem designujeme, kde a na co si mají hrát.

Co s tím?
Nechci říkat lidem: Nevozte děti do školy. Konstruktivnější je říct: když už do té školy každý den chodíte, využijte to. Bavte se s ostatními rodiči. Stanovte si, že se tam sejdete třeba jednou týdně ve čtyři, vyzvednete děti, necháte je tam volně běhat a sami si popovídáte. Stačí, když dvě aktivní maminky rozešlou email, aby každý přinesl něco dobrého a zahradní party, kde se vytváří komunita kolem školy, je na světě. Není to nijak časově náročné a totálně to změní atmosféru ve škole.

Když už vozíte dítě denně do školy, využijte to a bavte se s ostatními rodiči. Totálně to změní atmosféru ve škole.

Dopřejte dětem scházet se se svými kamarády. A dopřejte to i sobě. Scházejte se s kamarády a nechte svoje i jejich děti, ať se spolu vyblbnou. Dovolte dětem, aby si vodili domů kamarády a pošlete je ven. Nacházejte co nejvíce příležitostí, aby děti mohly být mezi dětmi a volně si hrát.

A budujme události, při nichž má možnost vzniknout komunita. Ve světě už si to uvědomili a mnoho západních měst má třeba vyhrazenou ulici, kterou jednou do týdne zavřou, aby do ní nemohla auta, a lidé se mohou družit. Vytáhněte před dům gril, židle, pozvěte sousedy a nechte děti, ať poznávají sebe navzájem i svět. Bez takových akcí se to, co nazýváme společenstvím, rozpadne.

Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
59 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Petra
Petra
2. 4. 2018 14:11

Moc vám za tento článek děkuji, mluvíte mi ze srdce. Přesně o tom, že si dnešní děti neumí samostatně hrát. Jsou buď ve škole, potom v družině, potom v kroužku (někdy i více za s sebou)a pak přijdou domů, úkoly večeře a spát. Je tam pořád někdo, kdo je hlídá a říká co budou dělat…… vlastně si vůbec neodpočinou a jsou více méně pořád se stejně starými dětmi. Jak jste krásně řekl, měli by poslouchat nejstaršího. Vychováváme si asociály. Když se to snažím vysvětlit kamarádkám, nechtějí mě poslouchat… je nebezpečno.
Ještě jednou díky

Alois Kršňák
Alois Kršňák
2. 4. 2018 16:41
Reply to  Petra

Naše generace tj.ročník 50+-,jsme neustále denně běhali po lese.Domů jsme přišli pro chleba s máslem a pro hrušku a zase šup ven.A to jsme nedělali žádnou škodu ,ani rámus.Prostě jsme vlastně poznávali přírodu.Nikdo nám nemusel říkat co máme a nemáme dělat.Akorát,kdy máme být doma.

Troll
Troll
3. 4. 2018 07:43

Ano každá generace si myslí že byla ta nej. A tvůj táty , nebo děda to viděl úplně jinak.

Jana Bártová
Jana Bártová
4. 4. 2018 20:23

Já jsem ročník 89 a manžel 87 a mohu jen říct, že jsme také běhali se svými vrstevníky venku. Já tedy jen ojediněle, protože jsem měla rodiče, co mě drželi zkrátka, ale venku jsme byli skoro celý den, ať to bylo na zahradě, na dvoře a nebo když jsem si vyšetřila chvilku a rodiče mě pustili, tak mimo náš pozemek s ostatními dětmi. Je pravda, že toto chování mých rodičů zanechalo následky, že špatně navazuji kontakt s cizími lidmi. Jsem kumunikativní, ale jen ve známém prostředí. Je mi 29 a musím konstatovat, že dosud jsem si nenašla pořádné kamarády, co by za to stály s nimi trávit čas. Jen mám plno známých, ale nemohu říci, že jsou to kamarádi. Kamarád je člověk se kterým trávím svůj volný čas a on se mnou. Jedinýho kamaráda, kterého jsem si našla, jsem si nakonec i vzala, takže je to a není to kamarádství. Není to takový ten nestraný člověk, se kterým se můžete bavit o čemkoli a on má na to nezaujatý názor… – jestli chápete.
Já počítač poznala až v 6.roč ZŠ a měla jsem k němu přístup jen ve škole. Dnešní děti vysedávají u PC neustále – to je hrůza!!! Miluji být venku, s našimi dětmi chodíme – hlavně o víkendu (já jsem na mateřské, ale manžel je přes týden v práci, takže mnoho času pro děti nemá, jen já jsem tedy s nimi) chodíme na pochoďáky do přírody. Ráno sbalíme batoh a jde se i 30 km a starší děcko křičí, že ještě nechce domů, venku se jim líbí. Můj téměř dvouletý syn by nejraději byl venku též celý den, jen co zalezem domů, vyzuji ho z bot a svléknu z bundy, už si naráží na hlavu zpět čepici, bere boty a táhne mě ke dveřím. Přes týden chodím s dětmi ven na kratší procházky po okolí a nebo si vyjedeme na kole, koloběžce apod. A jiné děti – po nich ani památky, s kým si pak mají ty mé děti hrát, když nikdo není venku a všichni seděj u TV a PC – katastrofa!!!! – nechápu to… A už vůbec nechápu jejich rodiče, že je nevykopou ven.

Johana
Johana
14. 4. 2018 15:29
Reply to  Jana Bártová

…nejvíc se bavím v zimě, to fakt děti nejsou venku, říkám si co pořád doma dělají?!? Pořídili jsme si teď psa z útulku, je skvelá a venčí nás 🙂 Přestěhovali jsme se z Phy do menšího města a tady je to s dětma venku mnohem lepší.
PS Jsem ročník 82. Ve II. na gymplu jsem se teprve naučila jakym ze to tlačítkem se vypíná mobil 😀

Petr Kral
Petr Kral
2. 4. 2018 20:42
Reply to  Petra

O těchto věcech by se mělo mluvit ve škole. Tuto pravdu dnes chce slyšet málo lidí.

veronika
veronika
4. 4. 2018 16:49
Reply to  Petra

Souhlasím s vámi…tak ráda bych nechala děti si hrát někde venku, akorát je problém, že ty party už tam nejsou…zrovna včera, s příchodem jara, to vylákalo děti z ulice ven…šly i moje děti (5 a 3roky)….bylo to tak úžasné, nenápadně za plotem jsem pozorovala jak hned vytvořily partu, přišly i další děti, překvapivě i ty starší, krásně se staraly o mého malého, hlídaly ho když jelo auto…děti byly evidentně nadšené…kéž by to tak bylo celý rok a stalo se to normou a ne jen ojedinělou situací:-)

Jarda
Jarda
10. 4. 2018 17:22
Reply to  Petra

Děti byly ve škole a pak v družině vždycky, stejně tak dělaly úkoly a chodily do kroužků a hudebky vždycky… Ale chodily samy ven, a rodiče měly taky strach… Akorát nefungoval kult dítěte a mnohdy naprosto ulítlá a přehnaná péče plynoucí z přehlcení nasdílenými informacemi o všech nebezpečích, které všude na děti číhá…

Markéta 4M
Markéta 4M
2. 4. 2018 14:35

Dobrý den, syn- 9let mi tuhle oznámil, že jede na kole s kamarádem k rybníku na proutky na pomlázku. Já jsem jen mrkla co má na sobě a jaký nůž si vzal. 🙂
Jo, sedí na tabletu, ale umí vzít do ruky sekyrku, zápalky, nůž… plynový sporák umí používat.
Bydlíme na malé obci, hodně dětí chodí do školy pěšky, i prvňáčci.

KamilaK
KamilaK
2. 4. 2018 15:07

Svatá pravda.Nevím jak to bude vypadat za 20 let.Ráno děti nasednou do auta,jsou odvezeny před školské zařízení a toto se opakuje odpoledne cestou zpět přes organizované kroužky.Malé děti,s kterými pracuji neměly ve 3 letech v ruce sníh,nemají adekvátní oblečení ven,neboť jim stačí mikina do auta.Je toho hodně a jsou v „zajetí“svých rodičů.Knížky,motorické hračky,pastelky…..ne!,vždyť mají tablet a televizi.Pustit je ven?To nééééé a jít se s nimi jen tak projít…..nééé,nemám čas. 🙁

Jana
Jana
2. 4. 2018 18:32

Musím se přiznat, že tento článek byl pohlazením mé duše. Mám tři malé děti (7,5 2roky) a jsme neustále venku. Věčně máme plnou zahradu cizích dětí, věčně se ptám, kde Vás budu hledat. Bohužel, jen pár dospělých se připojí, přijde na kávu, grilovat. Učíme děti, že se musí dodržovat i tradice. Pracuji ve školce a vidím, jak ty rodiče nemají na nic čas.Ani posedět třeba na tvořivé školkové besídce. Spousta dětí neumí třeba postavit domeček v lese u kmenu stromu. Netvrdím, že jsem dokonalá matka ani to, že mé děti jsou nejúžasnější bytosti na světě, ale jsou to venkovní děti a to mi dělá největší radost

Milena
Milena
2. 4. 2018 19:17
Reply to  Jana

My jsme bydleli před školou – záviděla jsem spolužačkám, že to mají dál a jdou společně. Největší trest zněl – NIKAM, doma budeš !! Pravda je ale že jsme se na Základní škole doma prakticky neučili a úkolů nebylo tolik. Zato jsme měli povinnosti doma, poklidit v bytě, nakoupit pár věcí. Ven se chodilo za každého počasí -kdy bylo hodně ošklivě šlo se ke koním, nebo do kravína, jinak do lesa nebo k řece.

Troll
Troll
3. 4. 2018 07:52
Reply to  Jana

Ani posedět třeba na tvořivé školkové besídce.
Ano to je pro spoustu rodičů naprosté peklo. Protože dospělí už nejsou děti a dost špatně snáší když jim někdo řekne tak a teď bude tvořit s dítětem ve školce. Mockrát jsem se ptal jestli nebude škola, nebo školka organizovat výlety do přírody a ředitelka mi vždy pouze oznámila že ne že dělají tvořivá odpoledne po besídce. Je to něco jako když strčíte dítěti do ruky lístek do cirkusu a řeknete že tam s váma rodiče prostě musí jít. Na besídku člověk jde, a rád ale jak potom vysvětlit že nechci klečet na zemi u pidi stolečku v davu ( okolo 50 lidí) v neskutečném hluku a něco tam tvořit… a to mě potom ještě za to skásnou.

Vlk
Vlk
3. 4. 2018 16:15
Reply to  Troll

Holt by se museli smířit s tím, že na „tvořivé“ (haha) besídky nešel ani rodič ani dítě 🙂

Eva
Eva
3. 4. 2018 22:56
Reply to  Troll

Taky jsme pořádaly tvořivé dílničky, ale taky jsme si vymyslely drakiádu a měl jste vidět rodiče, byly jako děti a bylo to fajn. Taky jsme s dětma jely na školu v přírodě. Přes to všechno, že nesete zodpovědnost za 20 dětí, 4 osoby 24 hod. denně, vzpomínám na to strašně ráda. zažili jsme spoustu zajímavého a poznaly děti taky trochu jinak. byli jsme jedna velká rodina a bylo to fajn. Děti jsou bezva, když jim věnujete svůj čas a najdou zajímavou náplň pro své hry.

Pavel
Pavel
2. 4. 2018 20:41

Bohužel jeden z důvodů, proč děti nechodí samy ven, je obava, ne z únosu apod., ale z toho, jak by s rodiči zatočila sociálka kdyby se, nedej bože, něco přihodilo. Stát buzeruje ve všem čím dál tím víc a lidi se bojej! A abych parafrázoval jednu trampskou píseň: “ … chtěj si žít bez voplejtaček…

Mira
Mira
2. 4. 2018 22:51
Reply to  Pavel

Jak říkáte. Stát, zákony, systém je úplně za vším. Doba se ale mění, lidé se probouzejí, moc a odpovědnost si vezmou zpět do svých rukou a žádnou vládu už potřebovat nebudeme. Vztahy se nám zlepší, budeme si vážit jeden druhého, potom ani s výchovou dětí nebude žádný problém.

Jozan
Jozan
2. 4. 2018 20:56

Myslim ,ze to je hodne nadneseny unosy jsou ,šikana a je větší zlo než bylo bohužel neviděla bych to tak idylické jak je tady popsáno ,,tablety ,telefony ,je bohužel v dnešní dobe velky problém a bude asi hůř ,ale je to všechno na společnosti a rodičích kde deti vyrůstají

Ilona Málková
Ilona Málková
2. 4. 2018 21:05

U nás na venkově jsou děti pořád venku. Ani své děti nemůžu v té bandě poznat. Děti z měst sem rádi a hodně jezdí k babičkám prý se doma nudí. Děti jezdí od první třídy autobusem, který jim zastavuje u školy. Náš pětiletý syn dokáže štípat dřevo, sekat kosou, leze po stromech, lítá po vsi na kole…zná spoustu rostlin a hmyzu o kterých děti z měst nemají ani tušení. Žít v přírodě má spoustu výhod….

Troll
Troll
3. 4. 2018 08:01

u nás na dědině chcípl pes. Je tu jen pár dětí, ty jezdí nevím proč do té nejhorší školy v okolí. Všichni z dědiny na ni nadávají ale děcka tam chodí pořád. Po tom co se synova učitelka zbláznila ( v té chvíli jí uteklo 20 dětí z 28) na jiné školy, syna také musíme vozit a vyzvedávat autem ve městě. Prostě jeden autobud jede v 7h a jede hodinu se třema přestupama a další jede až 9:30. školu máme od domu 5 km, ale přejíždí se velmi frekventovaná silnice, takže ani do budoucna moc nevypadá že by mohl jezdit do školy na kole sám.
V dědině máme rybník… hned vedle dětského a fotbalového hřiště. Je to betonová nádrž, voda je 1m hluboko pod okrajem. Pokud tam dítě spadne, nemá šanci z vody vylézt, leda že by přeplavalo až ke vjezdu ( asi 60m).
Prostě není to vždycky tak jednoduchý jak vypadá. U nás na dědině se lidé druží pouze tím že sedí před hospodou a kouří a pijou…

Eva
Eva
3. 4. 2018 08:20
Reply to  Troll

Jen ta věta, po tom, co se učitelka zbláznila. Nevíte z čeho ten podnět přišel, nebo jen tak popisujete konání učitelky. Taky někdy rodiče řeknou po některém úkolu pro dítě, že se učitel zbláznil, co po nich chce. Měla jsem taky někdy pocit,že z papírování mi někdy praskne hlava, ale děti mi z té deprese spíš pomáhaly. Děti samy neodcházejí jen tak, když je učitel dobrý.

Eva
Eva
3. 4. 2018 09:41
Reply to  Eva

Ještě k té dopravě. Mám vzpomínku z vyprávění v rodině. Moje sestra, když ji byly tři roky. Sedla si před domem na silnici, byla to méně frekventovaná ulice, auta byla, ale u nás to jako svátek. Jezdili spíš vlečky s koněm. Tenkrát ten kočí zastavil, slezl z kozlíku a sestru usadil na chodník k domu. Co by se stalo dnes. Nechci to slyšet ani přemýšlet nad tím, co by se stalo. Protože teď už těch aut jezdí v té ulici dost, prosadili si obyvatelé ulice, že tam při opravě zůstanou dlažební kostky, protože to na nich jak mi říkáme,, drncá,,. Je to o ohleduplnosti, dodržování předpisů. Zažila jsem sama dost stresových situací. Jedna z posledních, kdy už mi bylo padesát a měla za sebou řadu zkušeností. Převáděla jsem z kolegyní děti přes frekventovanou silnici, na přechod vstupovala až mi řidič zastavil a ukázal, že můžeme přejít. V tom se za ním ve stejném směru vyřítilo auto v nadměrné rychlosti. Já stála uprostřed vozovky na přechodu, děti začaly přecházet a já v tom okamžiku si říkala, stůj ty půjdeš první, nenecháš se zavřít. Řidič brzdil, skončil vedla stojícího auta . Děti postupně přešly a já jsem si uvědomila, že jsem se asi znovu narodila a se mnou i ty děti. Takže, co nám schází, ohleduplnost. A té mají ti mladí řidiči v současné době málo.Nadavaji na starší řidiče, že jezdí pomalu. Kolik je ve statistice mladých lidí v haváriích a proti nim, těch starších. Kdo ty děti vychovává, no my a máme čisté svědomí, že jsme to udělali všechno správně. Přesvědčíme se s vlastními dětmi, když jim dáme klíče od auta, jestli to opravdu zvládají, nikdy ale nemáme jistotu. Děti nemůžeme stále vodit za ručičku a proto je od malička musíme vést k zodpovědnosti za sebe sama. Je to někdy těžké, ale vyplatí se to.

Klára
Klára
2. 4. 2018 22:09

Moje děti jezdí od první třídy do školy i ze školy autobusem, běhají po zahradě i po okolí, jezdí na kole, volně navštěvují kamarády a ti zase je. Nemají telefon, někdy třeba dvě hodiny nevím, kde přesně jsou a připadá mi to v pořádku. Když chtějí, mohou zkusit pracovat se sekerou, pilkou, půjčím jim sirky, mají malý nožík. Mají i tablety a xbox, ale lítání venku s kamarády dají většinou samy přednost. Nemají problém jít se mnou na hory a vyšlapat pořádný kopec. Nejsme žádná alternativní rodina a v mém okolí je toto celkem běžný model, stejně pouští děti ven většina rodičů kolem. Myslím, že to, co popisuje autor, je naštěstí trochu zkreslený pohled „pražáka“, v menších městech a na vesnicích si to přirozeně sedne tam, kam má, protože když dáte dítěti možnost, tak lítání venku s kamarády vyhraje vždycky.

Arabel
Arabel
2. 4. 2018 23:45
Reply to  Klára

Pražáka? Víte, kolik lidí žije ve městech a kolik na vesnici? Zkreslený pohled máte spis Vy. Vůbec nejde Prahu. Já jako rodilý Pražák jsem v dětství trávil léto a další volno na chalupě na vesnici, na rozdíl od vesnických děti jsem tam třeba jezdil na koni a chodil do lesa. I pražské dítě může vědět, co je kráva, jak se rádo předhazuje.. vyžití v Praze je obrovské! ..nicméně opravdu vesnických děti je mnohem méně než těch mestskych, problém je to, kolik silnic dítě musí samo přejít, skrz jaký hnusný podchod má jít samo.. Když vzpomenu na chudinku Aničku Janatkovou,….. Radši nic. Sedmileté dítě samo busem? Hrůza. S článkem souhlasím, ale tohle procházení se s klackem není období od sedmi do čtrnácti proboha. Děti ve 12 letech už mohou být dobře samostatné, nemusí o nic přijít.

Katerina
Katerina
15. 4. 2018 12:39
Reply to  Klára

Ono to není jen o Praze…já jsem z krajského města, hrávali jsme si buď na chodbě, nebo na ulici pod oknem, či na takových pláccích kolem, když jsme byli starší, v lesoparku.
Za odpoledne tam na ulici projelo jedno, dvě auta. Dneska plácky nejsou, ulice je plná parkujících aut a jezdí jich tam docela dost. Hrát si není kde.
Lesopark se postupně „kultivuje“ a znepřístupňuje…
Místa na hraní ještě jsou, ale party dětí už nevídám, už to není tak, že menší kolem baráku (není kde), větší v širším okruhu, atd.
Škoda.

Jitka
Jitka
3. 4. 2018 10:28

Tohle se ale fnukanim zmenit neda. Tady v Norsku jsou vlastne vsechny skolky „lesni“..a i druziny. Deti jsou doslova! cely den venku..a rypaj si tim klacikem do hliny, padaji ze stromu apod…a taky lovi ryby s chlapy uciteli, padluji snimi na kanoich, uci se lyzovat s minivlekem na skolnim pozemku (tady musi byt 50% ucitelu muzi). A kdyz se ucitelu zeptas proc se ty skolkove deti neuci tanecky, nazvy mesicu, anglicky atd atdatd..tak ti reknou, ze prave proto, ze jindy uz na to rypani se v zemi, cachtani se v louzich a pod nebude cas. Svata pravda. Je mi lito, ze moje deti zazily sterilni ceskou skolku a ucily se v ni veci, ktere by se beztak pozdeji naucily ve skolce. Tak snad aspon vnoucata. Doba je zkratka jina. Musi se to tak brat a zmenit to, co se zmenit da: a to je skolka. Vic ucitelu a nekonecne vic casu venku. Norove uz to pochopili..Oni totiz vedi, ze zadny zazracny pobyt venku po skole uz nenastane. Zmenit ale muzou ty skolky. Tak to udelali…

havlae
havlae
3. 4. 2018 10:37

Mně se dnešní doba nelíbí… Např. se zamykají školy, aby tam nedošlo k ohrožení, ale když k němu dojde před školou, jsou z obliga…

Anet
Anet
5. 4. 2018 18:29
Reply to  havlae

A kde vsude myslite, ze jeste bude skola zodpovidat za vase deti? Staraji se vam o ne ve skole, zbytek je na vas. Ucitele nejsou chuvy, jsou to vase deti a vase zodpovednost. Dnesni rodice sami na vsechno kolikrat dlabou a kdyz prijde problem, umeji akorat obvinovat a ukazovat na ostatni..

Traud
Traud
3. 4. 2018 11:50

u nás na malým městě je to v poho. Děcka jdou do lesa, nebojí se chodit sami, dokonce i píšťaličku z dubovýho dřeva si vyřežou. Nevím jak v zóně bydliště pana Krsňáka, ale jestli žije v Praze, tak tam ty děti mají trochu jinej režim nejen co se putování venkem týče, ale i celkově, co se životního stylu týče.

Eva
Eva
3. 4. 2018 14:03
Reply to  Traud

Jak naši předkové říkali, zaplať pánbůh za to že existují taková místa, škoda, že nejsou pro děti všude. Moc bych si přála, aby to bylo možné. Ne všude jsou k tomu podmínky. Ztrácí se také rodiče, kteří dětem dokážou ukázat, jak je příroda krásná a co v ní všechno dá objevit. Já jsem si to zkusila a zažila. Kluci si dávali závody, kdo vydrží, když mu zelený koník (Ferdy Mravence) dokáže vyskočit až na rameno. Děti si hrály se šneky, dělaly jim domečky z lopuchu. Poznávaly drobné živočichy ve vodě malého jezírka, pozorovaly čápy jak přilétají na hnízdo. Chodily rady k rybníku, pozorovaly naší malou říčku, která protéká krajem. Rády pozorovaly zajíce v poli, zkoušely co se stane, když šlápnou do kaluže. Milovala jsem všechny tyhle vycházky s nimi do přírody i když sebou přinášely určité ryziko, ale tech jsem si musela být vědoma ještě než jsme vyšli. Děti si to vždycky náramně užily. Když jsem dala volbu kam, zvítězila příroda a nebo blízké hřiště s parkem. Někdy to odneslo oblečení, ale to bylo to nejmenší ryziko. Šťastné očí to vynahradily.

Jadwiga Zlá
Jadwiga Zlá
3. 4. 2018 14:38

Není se moc čemu divit…
Dnešní děti už jsou potomci těch, kteří už to lítání po venku tak nezažili.
Těžko si lze představit, jak „slečna Bárbí“ bude podporovat dítě, aby šlo ven v dešti, natož aby proběhlo kaluží nebo se dokonce čvachtalo v blátě. To by jí přece zkazilo image a zničily by se značkové hadříky.

Hana
Hana
8. 4. 2018 12:58
Reply to  Jadwiga Zlá

To je naprosty nesmysl! Jsem rocnik 86, bydleli jsme v okresnim meste, ale vyrostla jsem s nasima na kole, s kamosema na sidlisti na hristi, s babickou v lese na houbach apod. Tata me naucil vsechny sporty, mama spoustu rostlin, babicka za treba mastit karty. 🙂 Dodnes travim volny cas nejradeji v prirode.
Presto jsem byla zaroven vedena k tomu, abych dbala o svuj zevnejsek, chodila hezky oblekana tam, kam se to slusi, a byla vzdy upravena. Do mesta chodim asi jako ta „bárbí“, ale bezne taky jezdim na cundry, skoro denne sportuju a klidne vam nastipu drivi. Tak to neberte tak povrchne. To, ze nekdo nevypada po ceste na nakup jako lesana, neznamena, ze musi byt nutne fiflena. A ano, kdyz ma na sobe moje dite „svatecni“ boty po ceste z divadla, tak ho do kaluze nepustim. Protoze ho pochopitelne ucim, ze se ma ke svym vecem nejakym zpusobem chovat. Do kaluzin se skace, kdyz se jde ven a ma obleceni „na litacku“.

Eva
Eva
6. 5. 2018 13:53
Reply to  Hana

Jste jedna z těch šťastných, které maji rodiče, co věděli co děti v životě znamenají. Máte bezva rodiče. Važte si toho a užívejte života.

Michal
Michal
3. 4. 2018 20:14

Nádherný článek – ve 3 letech umí zapnout DVD, TV, Tablet, XBox, ale v 10 si NEUMÍ – ukrojit a namazat chleba, zavázat tkaničku, koupit jízdenku na autobus, dojít do obchodu pro rohlíky, nepozná kosa ale ví co znamená exekuce, že má svoje práva a ta musí být dodržována protože jinak může na rodiče zavolat sociálku a policii.

Káča
Káča
3. 4. 2018 20:50

Ono to není vždy jednoduché. K nám například autobus nejezdí, ano jsou i takové oblasti. Obec si nemůže dovolit zajistit dopravu, protože na to prostě nemá. Máme 10 školáků. Jsme přidružená obec. Takže by děti do školy musely buď 4 km po silnici nebo 2 přes les. Tak kudy by jste je poslal? Takže všechny děti vozí rodiče a samozřejmě těžko mohou pracovat na plný úvazek. A protože jsme sice malá obec, tak jsme současně i vyhledávanou oblastí. Když jsme se přistěhovali projela 4 auta denně, dnes 4 za hodinu a o dodržování rychlosti si můžeme nechat jen zdát. Největší katastrofou se pro nás stala paradoxně opravená silnice. Bohužel nikoho za ta léta nenapadlo, že by bylo fajn zavést školní autobusy.

Eva
Eva
3. 4. 2018 22:46
Reply to  Káča

Zkuste se domluvit a podat žádost na váš místní úřad, aby to zkusil ze začátku s menším autobusem, tak pro deset lidí. školáky by mohl vozit ráno a odpoledne, mezi tím dospělé k lékaři a k vyřizování záležitostí ve městě. myslím, že byste rádi dětem tu dopravu zaplatili a tím ušetřili nějaké peníze, ale také životní prostředí. Místo deseti aut by jelo jedno. Za zkoušku to stojí, když se spojíte rodiče a další občané. držím Vám palce, třeba se podaří.

Káča
Káča
5. 4. 2018 22:38
Reply to  Eva

Městský úřad to samozřejmě řeší, ale nabízená cena po dotaci kraje činí 100 tisíc ročně pro město, děti samozřejmě platí. Problém je, že by malé děti musely čekat na autobus před školou nebo v hale školy. Ale samozřejmě to znamená tam sedět a max. koukat na televizi. Také samozřejmě problém, nemáte pro děti zajištěnou toaletu atd. Vzhledem k tomu, že autobus nejezdí vůbec stejně všichni jedeme auty do práce na osmou a v jednu už ty malé vyzvedáváme. V Německu mají školní autobusy u nás bohužel ne.

Marie
Marie
6. 4. 2018 08:29
Reply to  Káča

A proč ty děti nepočkají v družině? Mají tam dohled, toalety a mohou si i udělat úkoly nebo si pohrát.

Káča
Káča
6. 4. 2018 13:11
Reply to  Marie

No to je právě to, že do družiny odmítají. Já se jim vlastně ani nedivím. Máme sice hry v družině, jen děti si s nimi nehrají. Nemají kdy. Máme vychovatelky, jak já jim říkám bachařky. Děti jdou za každého počasí ven. Tedy i v hustém dešti. A to na procházku, boty obalené od bahna, že bych v tom blátě vychovatelkám vymáchala čumáky. S rodiči jsme to několikrát řešili, že opravdu nemáme náladu na tento postup, vše marné.

Jiří
Jiří
4. 4. 2018 10:21
Reply to  Káča

Ty dva kilometry přes les nejsou pro školáka problém, zvlášť když jich půjde víc, aby se mladší pod vlivem pohádek nebáli. A ty čtyři po silnici jsou problém jen pěšky – u nás třeťáci z přidružené vesnice normálně jezdili do školy na kole po silnici, kde jezdilo rozhodně víc než čtyři auta za hodinu. Jak tu vzdálenost překonávají dospělí? To se tam takový kousek vozíte autem?

Káča
Káča
5. 4. 2018 22:43
Reply to  Jiří

No asi bych ho nepustila ani přes les a na kole také ne. Kam by ta kola dávali? Když bude pršet budou celý den mokří sedět ve škole. Samozřejmě všichni jezdíme auty do práce a v každé rodině jsou auta dvě. Vyložíme děti u školy a jedeme do práce. Ve většině případů má jeden zkrácený úvazek. No, ale prostě takhle to je. Zavedení školních autobusů by to vyřešilo.

Heffy
Heffy
4. 4. 2018 07:10

V okamžiku, kdy zarach přestal být trestem a stal se výsadou, se započala velká změna. Z těch dětí dnes máme generaci mileniálů se vším, co z toho plyne.

Julie
Julie
4. 4. 2018 07:20

Já osobně vnímám tyto strachy hlavně v souvislosti se silnicí. Ze zlomené nohy nemám takový strach to vím že se zahojí, ale srážka s autem, která u nás jezdí na 50 někdy í hravě kolem 100 přímo před domem je fakt problém kor když už nám přesto že jsme v rovné přehledné ulici skončil v plotě usnuvší řidič a zbořil nám dvě auta a ž jednoho z těch aut jsem 5 vteřin před srážkou vylezla. Tím problémem jsou u mě opravdu reálná osobní a rodinná stigmata. Když v rodině máte jedno unesené a nenalezené dítě a druhé v rodině sousedů, pak jedno utopené, dvě sražená auty a tři děti sousedů 14, 16 a 21 zemřelé v autě při nehodě ve vedlejší vesnici, ten strach se opravdu těžko překonává. Při každém okamžiku kdy není se mnou zažívám krušné okamžiky. Vím, že se mu může stát něco í když je se mnou, ale i situace kdy je s manželem beze mě nebo s prarodiči je pro mě velmi těžká. Velkou kompenzací je pro nás veliká zahrada. A další fakt je ten že v dnešní době velmi problematického početí a nárůstu rizikových těhotenství mám pocit že ty strachy o děti nabývají také na síle.

Mimi
Mimi
4. 4. 2018 11:04

My zijem na vesnici a syn ven s detmi chodi. Bohuzel spise narazi na to, ze nema s kym by sel. Do skoly ho vozime,pripadne vodime, je prvnak a musi do sousedni vesnice po silnici. Kdyz jsem ja chodila do prvni tridy,taky me rodice vodili. Rozdil je urcite vesnice a mesto, ve meste ciha mnohem vic nastrah nez tady,kde projede par aut,nejsou tu tramvaje,autobusy atd. Ja sama jsem sice vyrustala na rusne ulici ve meste, ale pred temi cca 20 lety to s tim provozem jeste vypadalo uplne jinak nez dnes. Vim ze kdybychom tam zili i ted tak taky budu mit strach poustet kluka ven. Neco jineho je zas treba sidliste na kterem je klid a jsou tam detska hriste atd. My jsme za kouskem prirody nebo cehokoliv museli jezdit dost daleko. A taky kolik lidi se pohybuje ve meste a kolik na vesnici. Tady se vsichni znaji a kdyz se tu objevi nekdo cizi,hned vsichni vi ze sem nepatri. Ve meste si tezko nekdo vsimne ze se s ditetem bavi nekdo kdo k nemu nepatri.

Eva
Eva
4. 4. 2018 16:12

Snažím se dětem dát občasnou svobodu. Na chatě jdou do krámu 1.5 km sami – tedy spolu oni dva. kluk spadl do potoka a já byla ráda že si cestu užili. Ale ve městě mám úplně šílený strach z aut. Budeme se stěhovat na vesnici a budou chodit ze školy a do školy sami 6 a 8 let a setkávám se s názorem že jsou moc malí na to aby byli hodinu než přijedu z práce sami. Co si o tom myslíte? Já osobně bych jim tu důvěru dala….

Markéta 4M
Markéta 4M
4. 4. 2018 18:30
Reply to  Eva

Dejte jim důvěru:) vy je přece nejlíp znáte. Jen je potřeba překonat váš vlastní pocit nejistoty, dětem říc, že jim věříte, že jsou šikovní a pořádně je pochválit, když to v pohodě zvládnou.

Nikola
Nikola
4. 4. 2018 17:54

Článek mě dost zaujal a ráda bych vyjádřila svůj názor. Z poloviny souhlasím a z poloviny s vámi musím nesouhlasit. Není pravda, že se únosy nedějí. Rozhodně to není tak bezpečné, jak píšete. Nedokážu posoudit, jestli to v minulosti bylo jinak, nebo stejně, přecejen je mi pouze 22. Sama média nesnáším a raději zprávy ani nesleduji. Všechno zbytečně překrucují k obrazu svému. Mnohem radši se řídím vlastní zkušeností. Skutečnost, že jsem byla přepadena, v práci, mezi stovkami lidí a nikdo se ani neotocil. Skutečnost, že jsem viděla video od důvěrného zdroje, kdy se děti brutálně (nemyslím rvačku mezi kluky) ale fakt brutálně naváželi do svého spolužáka a div ho neukopali do bezvědomí. Že se ztratila stále pohřešovaná Míša na škole, na které jsem vedla kroužek. A mám mnohem víc osobních zkušeností, je zbytečné je jmenovat. Nedivím se rodičům, že děti nikam samotné nepouštějí. Ale ani nezastávám názor, že je to dobře. Sama si své dětství neumím představit jinak. Že bych jej netravila venku „za barákem“ lezením po stromech a kde jakýma hovadinama. Bohužel.. svět se vyvíjí takovým způsobem, že tomu asi nelze zabránit. Stejně jako nelze zabránit technologickému pokroku. To už jsou prostě důsledky s kterými musíme počítat.

Sona
Sona
6. 4. 2018 00:49

Ten radoby vyzkum je dost bagatelizovan. Co umrti deti, na ktere spadla branka na detskem hristi, utonuti v rybnice, odsouzeni rodice za to, ze deti vbehli drive do silnice na prechodu pro chodce. Tech nebezpeci je daleko vice a zodpovednost je casto hazena prave na rodice. Vite kolik deti je treba zmrzacenych po padu ze zebriku, po utoku psa, po hrach s pyrotechnikou (viz film Obecna skola)? To rikam jen par veci, na ktere myslim, kdyz beru dite ven. Casto mne upozornuji starsi spoluobcane, ze to nebo tamto beru na lehkou vahu. Myslim si, ze drive se dost rodicu muselo vyrovnat se smrti sveho potomka (umrti pri porodu, nestastne havarie, apod.). Dnes je takovy rodic bran jako nezodpovedny, protoze nenaucil dite to nebo ono. Pamatuji si jednu rodinnou znamou, ze mela na ruce jen 4 prsty (nehoda s pilou). Z jine strany zase sestricka spadla ze zebriku a zemrela. Deda nechal vybuchovat munici z 2. svetove valky, kterou nalezli v lese a odnesl si z toho jizvy na ruce. Stryc ma jizvu, jak ho omylem jeho sestra strelila do bricha. Nicmene zastavam nazor, ze dite si musi razit svoji cesticku samo a ja stojim v pozadi a fandim mu. A ted prijde to nejdulezitejsi slovo „verim“ diteti, ze to zvladne. Vira se obecne z naseho zivota vytratila a kdo nema zivot pevne v rukach tak je looser.

Mimi
Mimi
11. 4. 2018 09:59
Reply to  Sona

Jenze tak stejne se dite muze zranit i doma, porezat,popalit,odnekud spadnout atd. Neznamena ze kdyz nebudu dite poustet ven, nic se mu nestane ve smyslu,ze si samo neublizi.

Brani
Brani
6. 4. 2018 06:46

Skvelý clanok!
V CH je uplne normalne, ze deti uz do skolky maju chodit po svojich a naj samy alebo s kamosmi. Samozrejme sa vsade najdu rodicia, ktori nerespektuju toto nariadenie. Ktovie preco.
Len jednu vec, by som vytkla. A sice: do.google bolo zadane asi nespravne slovo. Ja by som to vyskúšala s nezvestne deti, nie unesene.
Tam vyslo totiz uplne ine cislo.
……. Slovensku sa podľa stránky projektu Hľadané deti každoročne stratí vyše 800 detí a mladistvých do 18 rokov. V skutočnosti je stratených oveľa viac, ale rodičia z rôznych dôvodov prípady nenahlásia.

Pepa
Pepa
6. 4. 2018 18:17

Ano, formuloval jste velmi pěkně dnešní situaci. Bohužel, slovy klasika, bude hůř! Dnes ráno mi od kamaráda – pedagoga přišla následující zpráva: Naše ředitelka byla na školení o bezpečnosti a přišla mj.s tím, že by děti měly mít na běžkách helmu, chrániče na zimních bruslích, žádný rozchody při výletech (náměstí ne, obchodní centrum ne, max.v malém obchodě) a jako třešinka na dortu – neměli bychom jezdit do objektů, kde se na pokojích otevírají okna zevnitř…
Smát se, plakat? U nás na vesnici si děti venku ještě hrají. Chodí samy do školy i ze školy. Lezou po stromech a přes řeku po kmeni stromu. Ale oproti nám je rozdíl v tom, že je tam musíme posílat my – rodiče (protože jsme si vědomi, že by jim ta zkušenost a ty zážitky jednou chyběly). A protože těch na bezpečnost hledících (tj. pohodlných) rodičů je tu ještě méně než těch, kteří jsou ochotni určité riziko podstoupit. Komunita je tu naštěstí skvělá a do Prahy bych se nevrátila ani za zlaté prase…
A pozor – kroužky vás nespasí. Víte co dělají děti cestou autobusem na zápas/závody? Hrají na mobilech nebo tabletech. Většinou ani nepoznají spoluhráče z vlastního týmu, když se převleče z výstroje/dresu. To nepovede jen k rozpadu komunit, ale i rodin (které nebudou mít šanci vzniknout) a úspěšných týmových sportovců (kdo chce kopat za tým, kde neví, kdo je kdo). Ale jak se tak kolem sebe koukám, je nám to asi jedno. Tedy většině.

DavidB
DavidB
6. 4. 2018 21:22

Souhlasím s článkem… jsem 89 ročník a jsem za to lezení v roští, stavění bunkrů, hry na mrazíka apod. se svými kamarády hrozně rád. Dnes se ztrácí reálný kontakt s lidmi, jelikož masáž medií ohledně ,,nebezpečí“ je velká.

Radka
Radka
8. 4. 2018 11:55

Díky za článek, téma se mne dotýká. Nevím vlastne, jak se k tomu postavit. Jsme rodiče dvou malých dětí v Praze. Žijeme v místě, kde je hustá zastavba, dost aut, parky pár zastávek tramvají. Děsím se doby, kdy budou děti větší a budeme je chtít učit chodit ven samotné. Manžel je pražák a tvrdí, že běhal od malička po ulicích, hrál si na nádraží na odsunutých vagónech atd. Chce děti pouštět samotné ven co nejdřív.Ale já se bojím, hlavně aut. A na ulicích tu nikde žádné samotné děti nevidím. Občas jde tlupa větších děti ze školky a každé drží mobil. Uvažuji, že bychom se odstěhovali mimo Prahu, ale máme tu práci i vše ostatní. Navíc nevím ani, jak to dnes funguje na menších městech s dětmi, jestli tam by děti našly venku bezpečne místo pro hry a partu kamarádů. Na vesnici se mi zdá,že rodiče jsou taxikáři, vozí ty děti a když je večer unavené přivezou ze škol a kroužků, nevím jestli půjdou ještě ven. Není to lehké vymyslet řešení. Líbí se mi ty tipy na oživení ulice a komunity, ale u nás je všude tolik aut…

jitka
jitka
11. 4. 2018 23:23

Hmmm. ale proč do těchto záležitostí rýpají Ti,co nesnášejí v osobním životě děti tak to vážně nechápu . . . !

Jan
Jan
12. 4. 2018 17:43

„Letos ani loni se tedy asi žádné dítě neztratilo. Vycházíme-li z Googlu.“

To teda nevim, z jakyho Googlu jste vychazel, ale napr. loni se ztratila Misa Muzikarova z Usti n. L.
Ne, ze by to na veci neco extra menilo, ale kdyz uz delate takova tvrzeni, bylo by dobry si je taky nalezite overit. Jinak na to na duveryhodnosti implikaci moc neprida.

Johana
Johana
14. 4. 2018 15:20

Chodila jsem sama do školy a mám v hlavě uloženo několik nepříjemných situací s úchyly, které se mi zaryly pod kůži. Moje starší sestra dokonce zažila úchyla, který za ní vešel do domu a začal ji obtěžovat – vylila mu na hlavu pivo a táta ho pak honil po Dejvicích. Druhá sestra má stejné zážitky. Pravda, bylo to v Praze. Jenže děti jsou tak moc důvěřivé, v obdobných situacích je jim trapně, dospělý přeci ví co dělá, poslechnou byť je jim nepříjemně zkrátka jen proto, že neví jak reagovat. Vychováváme naše holky k používání vlastní hlavy, k vyjádření nesouhlasu a obhájení si vlastních pozic, k diskusi. Je to náročné na čas a na naše nervy, ale jsem šťastná, že z nich rostou pevní jedinci. To co píšete v článku je nemoc dnešní doby a vše mají v rukou rodiče. Zrušili jsme televizi, posloucháme rozhlas. iPad používáme k poslechu dobré hudby, nikoli ke hrám. Jsme venku co to jde. Digitální prostředí bere dětem fantazii. A ony bez něho umí existovat, pokud to rodič chce. Digitalizace je droga stejně jako čokoláda, máme ji rádi, užíváme si ji, ale plánovaně a v takové míře, aby neuškodila, ale byla prospěšná. Na závěr – mě fakt tíží devianti, kdybych mohla sebe a mé sestry ušetřit nepříjemných zážitků, rozhodně bych to udělala. Jak? Jak holky pouštět všude samotné?? Mám z toho strach. Mám tenhle strach potlačit nebo je to instinkt? Věřím svému instinktu, zachránil mi život. Chci znát kamarády svých dětí a jejich rodiče. Ale rozhodně holky nenechám potulovat se po městě. Tam, kde jsme běhali po polích v kukuřici stojí dnes domy. V naší ulici, kde jsme skákali na kolech přes skokánky, jezdí auta. Neznamená to, že je to špatně, jen je to venku jinak a je kladen větší nárok na rodiče. Je na rodičích vytvářet komunity, dávat příležitosti k volné hře a potulování – a nezlobte se na mě – ale ve známém prostředí.

Věra
Věra
27. 4. 2018 17:36

Není to tak dlouho….asi tři týdny, kdy můj 7letý syn přišel domů ze školy (vodí ho starší sestra), převlékl se a objevil se v obýváku s batohem na zádech (měl v něm hračky) s tím, že jde ven. Bydlíme v paneláku ve městě. Mezi bloky máme park s krásným hřištěm pro děti a betonový plácek. Překvapil mě, do té doby jsem ho samotného nepouštěla. Je divoký, roztržitý. Navíc po čtyřech holkách jediný kluk. Z toho asi pramenily i moje obavy. No…zapřela jsem se a pustila ho. Na hřiště vidím z okna. Byl šťastný. A myslím, že i proto, že jsem do něj vložila důvěru a on si připadal najednou tak velký…..musím ocenit, že i plní slib a drží se v okolí parku 🙂

Petra
Petra
9. 6. 2018 09:03

Jsem z generace “Husákových dětí”. Dceru jsem měla pozdě, je jí teprve 10. Žijeme na Slovácku kam jsem se vrátila po studiích v Praze. Dcera má školu, kroužky ve městě, kam ji musíme vozit, veřejná dopravní obslužnost je totiž na naší vesnici nevyhovující. Přesto má čas na kamarády, které má různé z různých rodin, škol a kroužků. Po škole je často venku se spoustou dětí, do školy chodí spolu se spolužáky, dědeček na ně dohlíží. Neustále peru, protože po cestě domů nebo venku u nás na vesnici je tolik neprozkoumaného a to bláto prostě nesundáte jen tak z oblečení. Život zde je paradoxně velmi finančně náročný. Nízké platy i přes vysokoškolské vzdělání, nedostatek příležitostí jak v zaměstnání tak ve studiích pro děti. Dcera je aktivní ve folklorním kroužku a hodně cestuje a vidí i “bohatší a civilizovanějí” regiony. Bojím se, že mi jednou do takového regionu uteče, ale zatím se vždy šťastně vrací domů “na dědinu” kde se všichni známe a děti tu mají nádherné dětství. Myslím, že má všechno to, co vy popisujete, že dnešním dětem chybí a jsem za to šťastná! Je to sice na úkor jiných výhod, které vesnice a Morava ve srovnání s velkými městy všeobecně nemá, ale to krásné mládí a radost jí nikdo nikdy nevezme!

Vladimír Cejvik Bílek
Vladimír Cejvik Bílek
19. 10. 2018 05:51

Dnešní svět není o bezpečí ale pohodlí. Mobil, auto, internet kdekoliv… Kdo z vás to ve dvaceti měl?



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se