Škola nemá dávat na všechno odpověď. Cennější je, když ji studenti najdou sami, říká učitel z lycea, kde to dělají trochu jinak



Naučit studenty myslet, pěstovat jejich silnou vůli, ale i vztah k umění. Umožnit jim vyzkoušet si co nejvíc činností a zjistit, co je pro ně to pravé. To jsou hlavní zásady, kterých se drží na lyceu ve východočeském Jevíčku. Alternativní odnož tamního gymnázia vznikla teprve před třemi lety, ale už nyní má čím inspirovat.  „Naservírovaná fakta jdou studentům druhým uchem ven, je lepší, když si na vše přijdou sami,“ říká matikář Lukáš Műller.

Lukáš Müller učí na lyceu matematiku a chemii.

Čím se vaše škola nejvíce odlišuje od ostatních středních škol?
Tak třeba epochovou výukou. Vždycky dva týdny máme každý den dvě hodiny stejného předmětu. Děti říkají, že si z epochy mnohem víc pamatují, než když mají jednu hodinu v pondělí a druhou ve čtvrtek. Každý den se téma dál a dál rozvíjí a výuka tak hezky plyne. Dobře to vyhovuje konstruktivistickému způsobu výuky, kdy studentům nesdělujeme, co si mají zapamatovat, ale podněcujeme je, aby si sami kladli otázky, o věci přemýšleli a závěr si udělali sami.

Můžete dát nějaký příklad?
Když jsem učil chemii na gymnáziu, při laboratorní práci dostali studenti zadání: stanovit hustotu zinku, a k tomu podrobný návod, jak to provést. Po hodině jsem si stoupl ke dveřím a když z laboratoře odcházeli, schválně jsem po nich chtěl, ať mi ve dvou větách řeknou, o co šlo. Ukázalo se, že vůbec netuší, co dělali. Na lyceu jim řeknu pouze: zjistěte hustotu zinku. A oni musí přemýšlet a postup sami vymyslet. Tak si z toho odnesou mnohem víc. V literatuře, když se probírá Karel Čapek, tak je běžné, že se vyjmenují jeho díla a učitel studentům řekne, v čem byl Čapkův přínos. My začneme tak, že si každý z Čapka něco přečte – dle vlastního výběru, tím zajistíme, že sáhnou po něčem, co v nich rezonuje. Pak si povídáme o tom, proč si vybrali zrovna toto a v čem jim je text blízký. Víc si zapamatují a daleko víc jim to dá i uvnitř. Nejde nám totiž jen o intelekt, ale o rozvoj celé osobnosti.

Chceme dát studentům možnost umění prožít. Oni totiž v období dospívání umění nesmírně potřebují. Potřebují ty city a emoce někam nasměrovat. Zatěžovat je právě v tomhle období jen v oblasti intelektu není moc moudré.

Odtud tedy motto vaší školy: hlavou, rukama, srdcem?
Ano, snažíme se rozvíjet nejen myšlení, ale i cítění studentů, a také jejich vůli. Cítění rozvíjíme třeba tím, že se hodně věnujeme umění. Máme klasickou hudební a výtvarnou výchovu, a kromě toho přímo předmět Umělecká tvorba – v něm projdou truhlářstvím, řezbářstvím, knihvazačstvím. Ve druhém ročníku nají intenzivní šestitýdenní blok divadla. Když si to sami vyzkouší, už navždy budou divadlo vnímat jinak. Stejně jako budou vnímat jinak zámek, když mají v rámci výtvarné výchovy za úkol ho zkusit namalovat. Chceme jim prostě dát možnost umění prožít. Oni totiž v období dospívání umění nesmírně potřebují. Potřebují ty city a emoce někam nasměrovat. Zatěžovat je právě v tomhle období jen v oblasti intelektu není moc moudré.

V čem jste ještě jiní?
V uspořádání vyučované látky. Jednak přichází „v pravou“ chvíli, kdy je na ni dítě připraveno, a jednak má zcela jinou strukturu. Na běžné škole je třeba v matematice blok goniometrie – učí se řekněme měsíc v druhém ročníku. U nás se s goniometrií žáci setkají za celé studium osmkrát – je to podobné jako se stavbou domu – také nejprve vybetonujete základy a ty necháte zrát, pak postavíte zdi a zase je necháte tvrdnout, pak přicházejí omítky apod. Podobně je to s naším uspořádáním látky – nejprve se žáci poperou se základy a ty se nechají nějakou dobu zrát a mezi tím se věnujeme jiným věcem. Jakmile je dítě připraveno pokračovat, pokračujeme s další stavbou. A jen to, že se osmkrát rozpomínáte, co jste v goniometrii kdysi před nějakým časem dělali, způsobí, že vlastně pořád podprahově opakujete a přidáváte malé kousky. A ani se nenadějete a máte dům postavený… V konečném součtu tedy umějí skoro to samé jako na gymnáziu, ale dospějí k tomu daleko přirozenější a příjemnější cestou.

Dále hodně pracujeme s třídním kolektivem. Máme pravidelné třídnické hodiny, záleží nám na tom, aby se děti v kolektivu cítily dobře. Povídáme si o tom, co se komu podařilo či nepodařilo, slavíme slavnosti související s různými svátky v průběhu roku, děti společně něco vyrábějí, podnikají. I během těchto činností se poznávají daleko líp než v běžné třídě. Jsou zvyklí spolu sdílet niterné pocity, nebojí se, že je druhý odsoudí.

Záleží nám na tom, aby se děti v kolektivu cítily dobře. Hodně si povídáme, studenti spolu sdílí niterné pocity a vědí, že je nikdo neodsoudí.

Mluvil jste také o rozvoji vůle – to se dá udělat jak?
Dnešní svět klade obrovské nároky na vůli dětí: teď zavřu Facebook a budu se věnovat škole. My s vůlí pracujeme mimo jiné prostřednictvím takzvaných „podmínek“- to jsou dlouhodobé úkoly, které dostanou v září a mají na ně třeba půl roku. Je tam část povinná a část si volí podle svých zájmů. Nejsou to referáty nebo něco podobného, ale třeba to, že vylezou na tři tisícové hory v ČR. Prostě mají nějakou povinnost a musí si sami ohlídat, kdy a jak ji splní. Obvykle to vypadá tak, že v prvním ročníku nechají všechno na poslední týden, kdy nespí a nestíhají. Ve druhém ročníku už s časem zacházejí mnohem lépe a ve třetím ročníku se povinnost stává samozřejmostí. Navíc čím jsou starší, tím více si vybírají témata, která jim jsou blízká, která je osobně zajímají.

Vůle se posiluje také při práci s materiálem – to je to „rukama“. Máme epochu řezbářství a truhlářství. Takže je třeba 14 dní, kdy první dvě hodiny ráno řezbaří. Vyrábějí stoličky nebo třeba stojan na výkresy a nejde o to z nich udělat řezbáře, ale dovést je k tomu, že výrobek dokončí.

Dbáte i na rozvoj schopnosti formulovat své názory – na tom pracujete jak?
Tak, že jim dáváme prostor. Nepředkládáme jim učivo jako hotovou věc. Nechceme, aby jenom opakovali to, co jim nadiktujeme. Ptáme se jich, co si o té věci myslí. Už jsme mluvili třeba o té chemii – první den si udělají pokus a mají za úkol si zapsat, co viděli. To znamená, že to musí myšlenkově uchopit. Tím se v nich začnou přirozeně otvírat otázky. Druhý den přijdou a ptají se: jaktože to bylo modré? Kdybychom jim to řekli předem, tak to půjde druhým uchem ven. Škola by neměla dávat na všechno odpověď. Spíš by měla děti naučit klást otázky. 

Jak se takové cíle projevují v práci učitele?
Nepoužíváme učebnice, což dovoluje učiteli stavět si hodinu tak, jak on potřebuje. Velice často se stává, že si něco připraví, vejde do třídy a vidí, že v dětech žije něco jiného. A on má možnost se na ně naladit a řešit s nimi to, co potřebují. Protože když to udělá, potká se s nimi mnohem silněji, než kdyby jel slepě podle nějakého plánu, který kdosi kdesi sestavil. Další věc: učitelé se schází a baví se o tom, co se ve třídě děje. To myslím není úplně běžné na jiných školách, kde se na pedagogické radě řeší, jestli je vyškrtaná třídní kniha. Učitelé vědí, co v té třídě učí kolegové a mohou na to reagovat. Výuka je pak víc provázaná.

Hodně také vyrážíte ven…
V každém ročníku máme nějaký týdenní kurz. V prváku zeměměřičský – opět: nejde o to vychovat třicet zeměměřičů, ale o trénink vůle. Mají konkrétní problém a musí se ho pokusit vyřešit. A také trénovat spolupráci, protože mapa je hotová, až když každá skupina odevzdá svůj díl. Posiluje se vědomí, že jsou součástí celku. Ve třeťáku jedou na ekologicko-zemědělské praktikum, neboli: makají na farmě. Je tam s nimi zemědělec, nejedná s nimi v rukavičkách, to jim dá víc, než kdyby seděli v lavicích a učili se z učebnice ekologie.

Co je podle vás hlavním smyslem vzdělávání?
To nejcennější, co dítěti můžete ve škole dát, je prostor, aby našlo sebe samo. To nedocílíte tím, že ho budete někam násilně směřovat, že budete po všech chtít, aby uměli to samé. Kolektivní učení získalo určitou pachuť, ale ono to má svůj význam dělat v určitém období určité věci. Respektujeme ale, že v někom něco zarezonuje a chce se tomu věnovat víc, a v někom ne. Nabízíme všem všechno a oni si vybírají, co z toho chtějí zařadit do svého života. Každé dítě má jiný cíl. Někdo chce jít dál studovat, někdo bude pást krávy. A je to jeho věc. Pro učitele bývá těžké tohle přijmout: mívají podvědomou představu, že ty děti musí někam docpat. Tak tomu my se snažíme vyhnout. Důležité je dát jim bezpečný prostor, v němž to můžou najít.

Co je to LYCEUM
Lyceum je čtyřletý maturitní obor, který poskytuje všeobecnější odborné vzdělání z přírodovědné, technické či humanitní oblasti. Někdy se lyceum popisuje jako „něco mezi gymnáziem a střední odbornou školou“. Absolventi jsou připraveni pro studium na vysoké škole, ale najdou uplatnění i v praxi. Lycea jsou v Evropě rozšířena zejména ve Francii a Švýcarsku, ale vzhledem k požadavkům zaměstnavatelů se začínají zřizovat i v ČR.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anna-Marie
Anna-Marie
5. 4. 2018 14:12

Děkuji za velmi zajímavý článek. V podstatě ano, takhle bych si opravdu představovala školu pro své děti. Přesto ve mně vzbuzuje některé otázky, nejen ty praktické typu – Kolik studentů je v jedné třídě? Je studium zdarma? Jak je to s hodnocením? Píší se testy? Naučí se dítě dost, aby mohlo pomýšlet třeba na studium lékařství? Spousta těch námětů by byla velmi vhodná na druhý stupeň základních škol, kéž by si i tam děti mohli osahat něco praktického, například…
Ale asi mám velmi zastaralý způsob myšlení, ale pořád se nemůžu smířit s tou obrovskou svobodou… Prostě, mám-li tu absolventa lycea, tak nějak budu předpokládat nějakou úroveň celkových znalostí (třeba jazyky, matematika…). A pak se ukáže, že to je ten, co si ve druháku uvědomil, že chce pást krávy, tak to u něj učitelé nehrotili… Asi je to v pořádku, ale jak říkám, osobně mi dělá potíže to vstřebat.

Petr Vácha
Petr Vácha
5. 4. 2018 15:55
Reply to  Anna-Marie

Dobrý den,

my jsme se v Jevíčku byli podívat na dni otevřených dvěří. Bylo by špatně, kdyby to vyznělo, že si děti jen hrají. Naopak – ona výuka, kde máte berličky v podobě učebnic a všechno učitel řekne, je ve své podstatě snadnější. Mnohem náročnější je si věci formulovat a strukturovat sám. Tzn. v konečném důsledku ta děcka makala o mnoho víc jak na klasické škole. Takový výkon jsem dosud ve škole neviděl…Jen je to baví…Je třeba se oprostit od představy, že jestli se mám něco naučit, tak to musí být nuda…
Navíc – Výstupy jsou navíc srovnatelné státní maturitou – a tam absolventi lyceí dopadají velmi velmi dobře…

Anna-Marie
Anna-Marie
5. 4. 2018 16:32
Reply to  Petr Vácha

Děkuji za odpověď:)
Ale to ano, sama mám podobnou zkušenost s Montessori základkou a moc těmto směrům držím palce! A velmi dobře vím, že (jen) o hraní to není. Ale mimochodem zrovna o článek vedle je diskuse o nesmyslnosti státních maturit, zejména té matematické, a jak bychom ji měli zrušit. Uvědomuji si, že jsem třeba v myšlení trošku rigidní, ale mně se zdá velmi dobré hledat jiné, lepší cesty, třeba jako tady… ale pořád bych byla ráda za alespoň poněkud srovnatelné výstupy (jiná věc je, že třeba ty děti z Monte byly ve spoustě věcí naopak lepší… ale bylo by také na velkou diskusi proč. A i tamní učitelky se zkušenostmi odjinud říkaly, že „není Montessori jako Montessori“, tedy že kvalita kolísá škola od školy.).
Jen prostě ten závěr „Někdo chce jít dál studovat, někdo bude pást krávy. A je to jeho věc. Pro učitele bývá těžké tohle přijmout: mívají podvědomou představu, že ty děti musí někam docpat.“ je pro mě taky těžké přijmout, to je celé.

Václav
Václav
5. 4. 2018 21:05

Nelze než souhlasit, že dítě má získávat všechny dovednosti, které snad může zmíněnými i jinými kurzy získat. Rozhodně by je ale nemělo získávat ve škole, tedy alespoň primárně ve škole. Toto všechno jsou totiž dovednosti, které má získávat od útlého věku hrou, interakcí s vrstevníky i dospělými, vlastními zájmy a koníčky, rodinnou výchovou atd, a ve škole je již pouze pilovat k dokonalosti. Rozhodně není na místě, aby školy přejímaly a suplovaly rodičovskou péči, od toho školy nejsou a snaha je k tomu nutit je pro budoucnost našich dětí „toxická“.

Václav
Václav
6. 4. 2018 11:27
Reply to  Lucie Fialová

Jistě, zdaleka ne každý má doma ideální prostředí. Řešením ale není nahrazovat vzdělání činnostmi, suplujícími chybějící rodinnou výchovu. Tím stávající problém nevyřešíte a akorát si zaděláváte na další, ještě větší.

K těm knihám – dnes je díky mnoha sdružením a neziskovkám možné zajistit přístup ke knihám zdarma a téměř bez námahy. Dítě se tak dostane k mnoha knihám, pomohou mu s výběrem a v některých případech mu pomohou i naučit se číst. Dítě neznalé knihy je tedy neomluvitelné selhání rodičů, které by měla velmi přísně řešit sociálka ve spolupráci s policií a soudy. Ne školy.

Iveta
Iveta
5. 4. 2018 21:29

Konečně na to někdo přišel… Byla radost to číst. Co já bych dala za takovou školu pro své děti. Škoda, že je to tak daleko. Držím vám v Jevíčku pěsti… A nenechte se odradit všemi těmi „odborniky na školství“, kteří mají pocit, že „klasická“ výuka ještě funguje…

Václav
Václav
5. 4. 2018 21:53
Reply to  Iveta

rád bych se zeptal, proč si myslíte, že „klasická“ výuka nefunguje… máte pocit, že dřívější generace, které si tímto stylem výuky prošly, jsou snad nedovzdělané, nebo v něčem pokulhávají? podle mezinárodních srovnávání jsme se dlouhé generace drželi ve vzdělání mezi světovou elitou… podle mě dnešní snahy o reformy přístupu ke vzdělání nereagují na nějaké domnělé selhání klasického přístupu ke vzdělání, ale spíše na to, že dnešní mladé generace nejsou rodinnou výchovou směrovány ke zvládnutí klasické výuky, protože ta na rozdíl od všech těch moderních vymožeností vyžaduje disciplínu, schopnost se soustředit i na věci, které vás nebaví, nepovažovat domácí úkoly za legálně nepřípustný zásah do volného času a respektovat autoritu učitele…

Iveta
Iveta
5. 4. 2018 22:23
Reply to  Václav

To si určite nemyslím, naopak. Já sama k té „starší“ generaci patřím. Ale jak správně píšete, jakési naladění společnosti je dneska jiné. My, když jsme dostali domácí úkol, tak téměř neexistovalo, abychom jej nesplnili. Dnes, když děti dostanou domácí úkol, tak rodiče píší petice. Ale s tím nic nenaděláme, s tím můžeme nesouhlasit a hlasitě vykřikovat v internetových diskusích, ale to je tak všecko… A ta „klasická“ výuka s tím jednoduše počítá. Mně příjde, že už jsme zapomněli – nevím, jak jste to měl vy – ale já jsem si ve škole pěkně psala sešit a skoro všecko se učila doma. Já se ve škole opravdu moc neučila…. A teď si představte, že to domácí učení vlivem toho „naladění“ odpadne…. tak ta klasická škola prostě selže… A pokud mi nevěříte, přijděte se podívat na druhý stupeň základky… Já tam učím už 25 let a propadám hlubokému zděšení…

Prostě je třeba to vzít za jiný konec – a v článku je popsán pěkný způsob. Nic jiného jsem nenapsala…

Václav
Václav
5. 4. 2018 22:52
Reply to  Iveta

potom jsme naladěni na stejnou notu 🙂 také patřím ke generaci, pro kterou byly domácí úkoly normální 😉

nemyslím si však, že ustupovat v tomto aktuální náladě ve společnosti je krok správným směrem… když nikdo jiný, tak zaměstnavatelé mi dají za pravdu – oni od těch dnešních dětí budou očekávat schopnost soustředit se i na nudné věci a ochotu doplňovat si vzdělání ve svém volnu, a absolutně je nebude zajímat, že někdo navštěvoval nějaké Montessori, kde se věci berou jinak, koneckonců s technickým pokrokem za chvíli nebude pro takové lidi ani místo, protože práci, kterou by mohli dělat, zvládne umně napsaný program zadarmo… rodiče a děti by si měli uvědomit, že existují nějaké konečné hranice, kam nelze dále ustupovat a pokud tyto hranice nebudou ochotni dodržovat, pak na to oni a bohužel především jejich děti tvrdě doplatí a i když nikomu nepřeju nic zlého, nemyslím si, že bychom při reformě školství měli brát ohledy na ty nejméně ochotné

Petr Vácha
Petr Vácha
6. 4. 2018 09:48
Reply to  Václav

Ale však tam dostávají dlouhodobé úkoly, aby to ta děcka cvičila… A že si ty dlouhodobé úkoly mohou z části vybrat (část je podle článku povinná)? a co je na tom zlého?

Václav
Václav
6. 4. 2018 11:41
Reply to  Petr Vácha

první část problému je v tom, že nutíme školy, tedy VZDĚLÁVACÍ instituce, aby přejímaly čím dál větší objem výchovných povinností rodičů a staly se tak VÝCHOVNÝMI institucemi na úkor vzdělávání

druhá část problému je v tom, že „řešíme“ výchovná selhání rodičů tím, že ustupujeme dětem, což je model, který nikde jinde v životě, mimo školu, nezažijí… místo abychom rodiče nutili přijmout plnou zodpovědnost za výchovu svých dětí, ve které mají plnou svobodu

Václav
Václav
6. 4. 2018 16:03
Reply to  Václav

třetí část problému je, že když vidíme dítě, které nemá základní návyky jako úcta k autoritě, schopnost soustředit se po vyměřený čas na výklad, a cílevědomost, hledáme viníka nikoliv v rodičích (jejichž povinností je tyto návyky v nich vypěstovat), ale v systému, který tyto návyky po dětech vyžaduje, a snažíme se vytvořit systém bez autorit, bez nutnosti sedět čtyřicet minut v klidu v lavici a bez všech dalších překážek, které podle nás „brání svobodnému sebevyjádření dítěte“, a zaklínáme se pseudostudiemi a právními rozbory, dokazujícími, jak jsou tyto základní návyky pro děti škodlivé, drastické a nelegálně obtěžující… prostě umetáme dětem cestičku, a zapomínáme přitom, že potřebují překážky, aby mohly růst

Katerina
Katerina
4. 5. 2018 01:43
Reply to  Václav

Ono záleží, jaký ten výklad je. Nezlobte se, ale jděte se podívat na pracovní školení dospělých…kolik si myslíte, že je jich schopno se soutředit 40 minut na něco, co je nebaví?
Téměř všechno lze udělat takovou formou, aby to bylo přínosné, a i částečně zábavné, tak proč toho nevyužít? Kde je dáno, že to musí být otrava a že je jaksi lepší, když to otrava je?
Navíc, fakt myslíte, že donucení je totéž co respekt autority? Podle mě zdaleka ne – naopak, ten, kdo přirozenou autoritu nemá, musí si ji vynucovat nařízeními a tlakem. Kdo ji má, toto nepotřebuje.

A když děláte něco, co vás baví, neznamená to, že tam nemáte překážky, nebo části, které vás baví míň, ale které jsou potřeba udělat. Ale dává to smysl v celém kontextu, cíli, navíc jste si to sám zvolil, což vede ke zodpovědnosti za volbu.
V klasické výuce je cílem „známka“. Ale co je to známka bez vazby na život? Nic. A to, že je to tak i v mnohých zaměstnáních, je věc druhá. Lze to prostě i jinak.
Není to o formě, ale o vnitřním nastavení, proměně. I frontální výklad může být superzajímavý, i projektové vyučování vopruz beze smyslu

Kuba
Kuba
17. 4. 2018 17:46

Super a díky! Jen tak dál.

Je vtipné, že momentálně studuju pedagogiku na státnice a mnoho věcí, které prakticky děláte v teoretické pedagogice a didaktice pro strandardní vzdělání je.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.