Kateřina Polišenská FOTO: Jitka Polanská
Každý rok přezkušování, každý rok věštba psychologa: „Letos vás tu ještě necháme, ale příští rok už bude muset jinam.“ Na výsledku jednoho testu ještě před pár lety záleželo, jestli chlapec s Downovým syndromem zůstane v běžné škole, nebo bude muset jít do speciální. Zatím se to nestalo a maminka třináctiletého Martina doufá, že syn školu u nich v Morkovicích na Moravě nakonec dochodí. Od změny zákona, který dal větší pravomoci rodičům, už přeřazení do speciální školy nehrozí, ale přezkušování povinných výstupů vzdělávání tuhle hrozbu neustále připomíná. Přitom Martin je nekonfliktní, přátelský, zvídavý, stačí mu málo a nikomu nepřekáží. „Chceme, aby zůstal ve svém prostředí, aby ho tu lidé znali,“ říká maminka.
Martin chodí od první třídy do místní spádové školy ve vaší vesnici. Bylo to vaše přání?
Ano. Chtěli jsme, aby se poznal s vrstevníky, se kterými tady pak bude žít a kteří by se ho zastali, kdyby mu někdo cizí chtěl ublížit, například. Nebo jednoduše jen proto, aby na něj byli zvyklí. Kdyby jezdil do speciální školy, která je v Kroměříži, nikdo by ho tu neznal, byl by vyčleněný.
Co zařazení do běžné školy pomohlo?
Bylo to velmi těžké. Speciální pedagogické centrum takové děti před novelou zákona platnou od roku 2016 automaticky směřovalo do speciálních škol a mělo pravomoc to rozhodnout. Strašili nás, že běžná škola bude pro Marťase utrpení. Opak se ukázal pravdou, ale stálo nás to dost energie je přesvědčit. Měli jsme podporu ředitelky a učitelek ze školky, ty na školu apelovaly, ať to s Martinem zkusí. My jsme poukazovali na to, že Martin bude mít asistentku a ta bude moci pomáhat i dalším žákům, že jim to celkově ve třídě pomůže, ale paní učitelky na to moc neslyšely, a na jejich kývnutí to stálo. Až se na nás usmálo štěstí. Jedna z nich sháněla práci pro svou dceru a ta se stala Martínkovou asistentkou. Díky tomu mohl nastoupit k této paní učitelce do první třídy.
Zvládá Martin číst, psát a počítat?
Čte docela dobře, dokáže přečíst povídku a rozumět tomu. Psaní moc rád nemá, píše tiskacím a písmenka se mu pletou, takže delší texty pro něj nejsou. Ale upřímně, ono psaní nebaví většinu dětí v jeho třídě. Martin nakonec ani moc neprotestuje, když musí něco napsat, nevzpírá se. Ale jsou situace, kdy psaní využije spontánně, napíše mi třeba vzkaz „mami, promiň“, když něco provede, nebo spolu píšeme krátké dopisy spolužákům, když jsou nemocní, nebo pohledy z cest. Na počítání nemá logické myšlení, ale s pomůckou základní počty dává.
Jak se vypořádává s povinnými výstupy vzdělávání?
Má individuální studijní plán a nesmíme se dostat pod minimální výstupy, což je samozřejmě trochu boj. Škola mu vyloženě prospívá, spousta věcí ho tam baví, ale těžko takové dítě nacpat do škatulky standartního žáka. Kdyby se mohl učit bez tlaku na povinné výstupy, šla bych na to i v domácí přípravě jinak, začali bychom později, šli bychom pomaleji, méně spěchali. Takto pořád před sebou tlačíme kouli povinných výstupů a nestíháme.
Jak probíhá přezkušování?
Přezkušování jsou nervy. Jednou za rok Speciální pedagogické centrum dvojhodinovým testem zkoumá, zda vzdělání probíhá podle plánu a v souladu s předepsanými výstupy. Psycholožka ho nezná, vše může ovlivnit, jestli se dobře vyspal, nebo jakou má náladu ona. Naposledy mi vyšli vstříc a nechali mě s ním a psychologem ve stejné místnosti. Martin má problémy s výslovností, ale já mu rozumím, tak jsem mohla dělat „překladatelku“. Syn je navíc šprýmař. Když se mu zdá něco moc jednoduché, tak řekne nějakou blbost, nebo zase když je něco moc těžké, tak se z toho taky chce nějak vykroutit a něco plácne. A takový jeden test může ovlivnit celou jeho životní dráhu, ale i naši. Ale už je mu třináct, tak doufám, že základní školu dokončí u nás v Morkovicích.

Jaké komplikace by přesně nastaly?
Kdybych ho musela vozit do speciální školy, zatížilo by to organizaci celé rodiny. Mám sociálně právní vzdělání a pracuji už několik let jako školní asistentka ve škole v Morkovicích, kam chodí Martin i moje mladší desetiletá dcera. Starší je již na gymnáziu. Kdyby Martin nechodil do stejné školy, asi bych tuhle práci nemohla dělat. Ale o to jde v zásadě jen okrajově. Důležité je, že to je opravdu lepší pro něj.
Proč je mu podle vás ve spádové škole lépe?
Je v přirozeném prostředí vrstevníků. Má s nimi tělocvik, hraje s nimi vybíjenou. Trochu ho šetří, ale občas se mu taky něco povede. Učí se reagovat na prohru, ale zažívá i úspěchy. Není ve všem nejhorší, běhá rychleji než některé děti, skáče i přes kozu. Kdyby byl ve speciální škole, byl by ve třídě s různě znevýhodněnými dětmi. Děti se nejvíc učí napodobováním, od koho by měl co odkoukat? Všechny logopedické hodiny nevydají za tolik, jako když může komunikovat s vrstevníky. Být s nimi. Marťas je kamarádský a nekonfliktní, nikomu nepřekáží.
Jak ho berou spolužáci?
Tak nějak berou. Na prvním stupni jsme doma pořádali pro děti z jeho třídy akce, holčičky se mu věnovaly. Na druhém stupni už je to moc nebaví, jdou do puberty, ale jsou na něj zvyklí, takže mu nikdo neubližuje. Jemu stačí málo, aby byl spokojený. Stačí, když na něj spolužák kývne přes ulici. Přijde pak domů z obchodu a říká: viděl jsem Erika. A je šťastný.
Kateřina Polišenská vystudovala Střední ekonomickou školu a Sociálně právní akademii. Pracovala v denním stacionáři pro hendikepované děti, v ekonomickém oddělení velké firmy i místním mateřském centru. Nyní působí jako školní asistentka a asistentka na základní škole v Morkovicích, kam chodí i její třináctiletý syn Martin. Kromě něj mají s manželem ještě dvě dcery.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Po přečtení článku jsem se zamyslela a shrnula si fakta – chlapci je 13 let, tj. chodí do 7. třídy. Podle toho, co matka přiznala – umí trochu psát, asi zvládá sečítat a odčítat ( ale co rovnice apod?), nevidím nikde nic o tom, co ostatní předměty, např. chemie nebo povinný cizí jazyk? A od 7. třídy je nyní povinný i 2. cizí jazyk. Moje otázka je, jestli by pro chlapce nebyla opravdu lepší praktická škola se speciálními pedagogy a vhodným učebním plánem. Nevím, jestli si to matka uvědomuje. Kritizuje zkoušky, ale pokud její ditě chodí do základní školy, tak i v rámci hodně zredukovaného individuálního uč. plánu by měl mít nějaké výsledky .
Podívejte se na ty „výstupy“ v dnešní generaci „normálních“ lidí. Dospělých. Kolik si toho ze školy pamatují, například z té chemie (hahaha, minulý týden mě kolegové přesvědčovali, že magnezium rovná se vitamín B, protože tak to mají napsáno na krabičce koupené v lékárně, a moje vysvětlování, že prvek není sloučenina, smetli ze stolu, že to je věc ze školy a s tím ať na ně nechodím), co umějí spočítat, jak ovládají gramatiku. Jak ji ovládají vysokoškoláci (trpím, když moje bývalá spolužačka inženýrka napíše v mejlu „milý spolužáci“), jak ji ovládají ti, co se jí písemně živí – třeba novináři.
Pro život nejsou nejdůležitější výstupy vědomostní, ale to, o čem píše maminka. Začlenění do společnosti. Klid, důvěra a sebedůvěra, mít kam patřit. A brát tak i lidi kolem sebe.
To píšu mimo jiných svých profesí i jako bývalá učitelka.
Máte samozřejmě pravdu,jáVám rozumím,a nejvíc asi jeho mamince.Jen bych ráda připomněla,jak je pro tyto děti a jejich dospělý život podstatné získat různé manuální dovednosti,na které v zš není čas.Přeji Martinovi i jeho rodině ať se jim to podaří.
Díky za komentář. Obecně by to byla pravda, ale rodina žije ve vesnici, má zahradu, s tatínkem Martin seká dřevo, tohle mu tedy nechybí.
moc krásně shrnuto, jsem taky v šoku, z pravopisu vysokoškoláků, jak vůbec mohli vystudovat. Ostatní vědomosti nemohu posoudit. Mně osobně základní škola nedala nic, na své vnučce vidím, že psát, číst, počítat, by se naučila sama nebo s pomocí okolí, rodičů, sourozenců. Prostě napodobovala. A Martin se taky učí napodováním, ve speciální škole by toho dobrého asi moc nepobral. A u dětí s poruchou je opravdu důležité se začlenit do společnosti a to dobře zvládá. A to je důležité. Začlenit se.
Tak nevím, Martin musí absolvovat každý rok přezkoušení a ostatní nemusí? Proč? Chodí běžně do školy jako ostatní. Mám určité výhrady k inkluzi, zejména, když se jedná o dítě, které je agresivní. To vidím jako problém. Jestliže, ale maminka uvádí, že je nekonfliktní, tak by neměl být problém. No, tak bude mít na vysvědčení dostatečné, vyučí se jednoduchému řemeslu a třeba najde jednoduché zaměstnání. Možná na rozdíl od spolužáků, ze kterých třeba nikdy nic nebude.
Na me to pusobi asi tak,ze maminka ma hlavne problem kluka dopravit do specialni skoly,kde by to pro nej bylo nejvhodnejsi.Zajimalo by me co chlapec dela treba pri hodine,chemie,fyziky,matematiky…protoze to urcite nezvlada,asi tam jenom tak sedi a kouka…
Tak určitě kdyby měla syna vozit do školy nemohla by pracovat. A kde berete jistotu,že jeho „zdraví „spolužáci dávají ve skole pozor?
To jste rekla hezky. Fascinuje me chut nekterych diskutujicich uklidit toto dite do specialni skoly, v jeho vlastnim zajmu, i kdyz cely rozhovor je o tom, ze je mu ve skole dobre, a nikomu tam nevadi. No a ze asi neumi fyziku jako spoluzaci? A on by ji ve specialni skole umel?
Je nad slunce jasné, že autorce článku šlo pouze o glorifikaci inkluze a matce o nátlak na školu, aby do ní její Martin mohl dál chodit a ona mohla chodit do práce, o hocha jde až na posledním místě. Kdyby tomu tak nebylo, plán začlenění jistě milého kluka by vypadal jinak. Stačí pořádně číst, takto mu matka totiž zadělala na naprostou izolaci. Kdyby ho nechala v normální škole jen na prvním stupni, tak by se s dětmi z vesnice sžil, pamatovaly by si ho a byly by k němu dál shovívavé. Protože ale teď už jsou rozdíly mezi jejich a jeho zájmy a chápáním propastné, je jen trpěn. Ve speciální škole by se nejen pravděpodobně naučil víc, ale hlavně by si tam našel kamarády na obdobné mentální úrovni, řekl by něco, co by jim přišlo třeba i vtipné, na rozdíl od současných spolužáků, pro něž budou jeho glosy trapné. Takže až vyjde ze školy, bude se zřejmě toulat po vesnici nebo stát u vrátek a čekat, až na něj bývalí spolužáci z útrpnosti milosrdně kývnou, namísto toho, aby si našel sobě rovné přátele, Nebo ho maminka vnutí některému spolužákovi do práce, překážet tam nebude…
Třeba tomu tak nebude. Já jsem měla také holčinu, která ve třídě moc nevynikala. V rodině to nebylo jednoduché, ale našla si chlapce s tělesným postižení, mají spolu hezkého chlapečka, který je bystrý, zajímá se o všechno. S výchovou pomáhá babička i prababička. Žádný z nás nejsme stejný a proto je ten život tak pestrý a zajímavý.
Paní Evo – to, že se škola jmenuje „speciální“ neznamená, že se dětem „speciálně“ věnuje – čest výjimkám – často jsou to školy, které se dříve jmenovaly „zvláštní“ a chodí tam stále stejný typ dětí – tedy děti problematické, s výchovnými problémy. Tyto, pak odlišné děti šikanují. Učitelky nemají kapacitu nebo náladu to řešit – hovořím ze zkušenosti – nepaušalizuji, je to samozřejmě o lidech a přístupu… Pokud je Martin ve své škole šťastný a učitelé s tím nemají problém, pak je vše v pořádku. Držím paní Polišenské palce!
Moje připomínka byla k tomu, že ne všechny děti zůstanou stranou. Ba naopak k mému překvapení si tyto děti najdou partnera dřív než jeho spolužáci. Protože jejich myšlení je vedeno víc citem, než rozumem, jak je to u ostatních.
Matka chtěla pro syna podnětné prostředí, aby zbytečně nezakrněl. To je chválihodné, naprosto v pořádku a zaslouží si to respekt a podporu. Proč se ale matka zlobí, že ji nějaké testy nutí toto podnětné prostředí využívat, když právě o to jí přece šlo od samého počátku? Synovy spolužačky a spolužáci jsou přece testováni také, navíc daleko častěji a daleko přísněji. A to, že je kantor zná, nijak nesnižuje pravděpodobnost nějaké hypotetické zaujatosti, právě naopak.
Pro mně je tím nejdůležitějším slovem slovo přijetí. Matka a rodina přijmula syna takového jaký je. Důležitá je duševní harmonie dítěte. Rodiče zodpovídají za výchovu a také i za vzdělání svého dítěte a to ve všech situacích. Hledá cestu, jaká je pro dítě z jejich pohledu ta nejlepší. Měla jsem dítě u něhož si matka nepřipouštěla to, že její syn je v něčem jiný a za každou cenu prosazovala stejnou cestu jako děti ostatní. Pomoc zpočátku razantně odmítala. Podle toho jak se dítě chovalo, slovíčko přijetí nefungovalo, protože matka si nechtěla připustit, že dítě má nastaveny podmínky jinak.Chlapec byl opožděný v rozvoji řeči a v návaznosti také v rozvoji myšlení. Pokud matka chlapcev Morkovicích hledala pomoc s tím, že ví co ji čeká, spolupracuje a dítě má oporu v rodině, je to práce poněkud snažší. ne ve vzdělávání, ale začlenění dítěte do kolektivu. Pokud dítě rodina nepřijme, bere ho jako přítěž, dítě má pocit zrady a projevují se u něj prvky agresivity. Zažila jsem dítě, které přijala rodina, také kolektiv dětí v mateřské škole velmi pěkně. Matka také hledala cestu v menší základní škole, kde ji paní učitelka pomohla. Chlapec prošel základní školu s indiv. plánem, přešel na speciální učňovskou školu a sám si vybíral povolání, čím by chtěl být. Absolvoval také kurz tanečních a to úplně s jinou skupinou dětí s jiné Základní školy. Dnes už by měl být zaměstnán ve svém vybraném oboru. To je příklad ještě tehdejší integrace dítěte. Je to opravdu všechno na rodičích a škola, učitelé by měli mít podmínky a hlavně právo rozhodovat o tom, zda je na přijetí takových dětí připravena. Všechno je o přijetí a podmínkách. Proto je tak důležitá znalost rodinných podmínek dítěte. Na vesnicích je to jednodušší, lidé to mají k sobě blíž.
Hezký příspěvek, teprve teď ho čtu. Krásné slovo přijetí. Díky