Jana Teriaki, ředitelka spádové základní školy v moravských Morkovicích, kde se vzdělává přes čtyři sta dětí, mluví o inkluzi v její škole a o tom, co by pomohlo, aby to podle ní fungovalo lépe.
Jak se inkluze projevila ve vaší škole?
Integrovali jsme i dřív, ale takzvaná „inkluze“ z roku 2016 se nás dotkla pozitivně v tom smyslu, že přinesla nárokové peníze. Před tím jsme peníze na asistenty dostávali částečně od kraje, zbytek jsme ale museli řešit z učitelského.
Často je problém v tom, že asistent je do třídy přidělen pouze na poloviční i menší úvazek, což mimo jiné znamená velmi nízký plat.
Aktuálně máme sedm asistentů pedagoga. Jejich úvazek doplňujeme dalšími činnostmi, které mohou pro školu vykonávat, a hledáme na ně peníze i odjinud. Další finance čerpáme z takzvaných šablon, což je zjednodušená administrace evropských projektů. Díky nim taky platíme například školní asistentku – což je jiná pozice než asistent pedagoga – nebo paní učitelku, která vede odpolední školní přípravu. Kraj nám zase platí sedmdesát hodin na začlenění osmiletého vietnamského dítěte, které teď máme v první třídě, protože skoro neumí česky. Má občas v hodinách přidělenou i asistentku, jedna paní učitelka dochází za ním domů, druhá se mu věnuje ve škole po výuce. Díky rozvojovému programu jsme taky mohli nakoupit pomůcky, například komunikační karty.
Co říkáte zapojení speciálních pedagogů v běžných školách?
Školy by speciální pedagogy potřebovaly. Prospělo by, kdybychom v rámci disponibilních hodin – které škola může použít, jak chce – mohli organizovat paralelní vyrovnávací skupiny či třídy vedené speciálním pedagogem. Byli jsme ve Finsku na stáži a tam to takto funguje. V rámci školy mají speciální třídy vedené speciálními pedagogy. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami učili běžní učitelé, speciální pedagogové i asistenti, vždy podle potřeby. A každé dítě má svůj vlastní rozvrh.
V naší obci byla dřív speciální škola a některé ze speckařek, učitelek se speciálním pedagogickým vzděláním, pracují teď u nás. Do určité míry tedy máme v tomto ohledu nadstandardní pedagogický personál. Ale někteří – je jich tedy naštěstí menšina – a to i speckaři, považují „problémové“ žáky prostě za nevychované a nedokáží se vcítit do jejich situace.
Hlavní důvod, proč podle vás inkluze u nás drhne?
Problém je v tom, že podpůrná opatření – spojená s „diagnózou“ speciálních potřeb žáka – mají různou „lhůtu platnosti“, na kterou je vázané financování. Není to tak, že byste měli jisté peníze na rok, od 1.do 1.září. To nám neumožňuje plánovat, najít speciálního pedagoga, postavit mu na některé předměty flexibilní třídu, kam by docházeli žáci, kteří to potřebují. V dané situaci můžeme něco dělat v odpoledních hodinách. Což má svá úskalí, děti i učitelé jsou už unavení. V rámci výuky by to šlo, pokud by škola mohla s penězi disponovat volněji. A jsou tam ještě další komplikace: u nás asistent pedagoga nesmí učit a často na to ani není kvalifikačně vybaven. Taky si nemůžeme moc vybírat, koho přijmeme. To zase souvisí s ohodnocením lidí ve vzdělávání.
Čím by vám ředitelům stát pomohl?
Administrativní vykazování nákladů na inkluzi položku po položce je opravdu náročné. Bylo by daleko lepší, kdyby školy dostávaly peníze v rámci takzvaných „ostatních neinvestičních nákladů“ a samy o nich rozhodovaly. Mohly by být vyčíslené nějakým procentem. Já bych je třeba využila častěji na školení než na pomůcky. Dobrý a vyškolený učitel je základ, důležitější než nějaká pomůcka. A na co je pomůcka, když ji učitel neumí nebo ani nechce používat? Dobrý učitel si pomůcku klidně vyrobí i sám. Ředitelům a školám by rozhodně slušela větší autonomie. Stát může a má čas od času kvalitu školy prověřovat, ale neměl by za námi pořád stát jak hlídací pes.
Proč si podle vás inkluze získala ve společnosti tak špatnou pověst?
Inkluze nejde dělat s učiteli, kteří mají v hlavě jinou školu. Pokud převládá model, kdy učitel táhne celou třídu výkladem od tabule, je to pro něj za současné situace tak náročné, že z toho logicky vyvozuje, že to je nemožné. Což tak není. Jen se inkluze těžko napasovává na klasickou běžnou školu. Je to vše o lidech a o jejich flexibilitě. Systém se nemění paragrafy, ale ochotou lidí. Mělo by to začínat na pedagogických fakultách. Ale třeba i výběrem praxe studentů pedagogiky.
Máte v okolí speciální školy a pro jaké případy jsou podle vás užitečné?
Nejbližší taková škola je v Kroměříži, asi 25 km odsud. Podle mě ale není reálné ani žádoucí, aby se děti se vzdělávacími problémy jezdily vzdělávat mimo obec. Jednak by je to vydělilo z komunity, kde žijí a budou žít. Odcizilo by je to od vrstevníků, od sousedů, které budou potkávat v obchodě nebo na ulici. Za druhé jejich rodiče to ani nejsou schopni logisticky zajistit, takže by to vedlo k velkým absencím, proti kterým i tak bojujeme. Až na hraniční případy je lepší, když děti zůstanou ve své spádové škole. Máme tu pár žáků s LMP, lehkým mentálním postižením, což je označení žáků s nižší inteligencí, o které je největší spor, zda patří do běžné, nebo speciální školy. My je vzděláváme u nás. Mají individuální plán a snížené požadavky na výstupy.
Mnoho odpůrců inkluze poukazuje na to, že inkludované děti v kolektivu běžných dětí trpí, že se dá maximálně dosáhnout toho, aby byly tolerovány, ale vždy budou ve třídě izolované a ostatní děti je neberou. Jak to vidíte vy?
Mají nižší status, to ale platí i o dětech jen pomalejších nebo z chudých rodin. A bylo to tak vždycky. Teď jsou prostě jen větší rozdíly mezi jednotlivými rodinami i dětmi. V jedné třídě jsou spolu děti, které by se jinak už asi nepotkaly. Společnost se víc a víc stratifikuje. Hodně důležité jsou proto mimoškolní a zážitkové akce, spaní ve škole, výlety, outdoory, adaptační pobyty, dále takzvané „výchovy“, práce rukama, zahrada – tu již druhým rokem budujeme. Máme venkovní učebnu i louku, plánujeme park. Prostě aby škola byla co nejvíc komunita, nejen místo, kde se sedí v lavicích a prokazuje schopnost pobrat „učivo“.
Inkluze se navíc týká i nadaných žáků…
Přesně tak. Paradoxně, problémy mohou i u nich vypadat podobně. Neoblíbenost ve třídě, sabotáž výuky… Ti slabší mají pocit nedostatečnosti, ti nadaní se zase nudí… Musíme neustále hlídat, co se děje na obou stranách spektra.
Jana Teriaki vystudovala management cestovního ruchu, jazyky a pedagogiku. Učila angličtinu na střední i jazykové škole, tlumočila a překládala, pracovala jako manažerka. Po mateřské dovolené s dvěma syny nastoupila jako učitelka angličtiny na základní školu v Morkovicích, kde následně vyhrála konkurz na uvolněné místo ředitele.
(V širší verzi vyšel rozhovor v Akademii LN. Ředitelka tam popisuje například to, jak pracuje se sociálně slabými a nefunkčními rodinami nebo jak se rozhodli snížit počet žáků na druhém stupni. Můžete si ho přečíst zde).
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Systém se nemění paragrafy,ale ochotou lidí.Proč ne.Lidé by i ochotní byli,ale veškerá snaha vyjde vniveč,nejsou-li pro ni vytvořeny základní podmínky.A to nejsou.Přeplněné třídy,nedostatek specialních pedagogů,neproškolení učitelé i asistenti,pedagogické poradny nezvládají……..a je toho víc.Teď se všichni diví,že to leckde vůbec nefunguje,taky je to drahé-zjistili na ministerstvu.Bude se to muset nějak omezit.I paní ředitelka v článku píše,že se to těžko napasovává na klasickou běžnou školu.Takhle si inkluzi opravdu nikde nepředstavují.Tam,kde to funguje, to dělají jinak.
Tady je rozhovor, jak vyšel v Lidových novinách. Ředitelka tam popisuje například, jak rozdělila na druhém stupni třídy, takže mají kolem 16 žáků.
https://www.eduin.cz/clanky/lidove-noviny-rodice-motivuji-cukrem-i-bicem/
Proti paní ředitelce jsem nenapsala ani slovo.Psala jsem o tom,že celý systém inkluze,tak, jak ho zavedla ministrině Valachová,byl nepřipravený,taková hurá akce,jak je v našem školství běžné.Paní ředitelku šlechtí mnoho snah,určitě to nemá jednoduché,ani mít nebude.Je dobře,že se inspirovala ve Finsku,ale tam na tom pracovali mnoho let.Začali přípravou učitelů,např dosáhli toho,že na jejich pedagogické fakulty se dostane jen desetina uchazečů,takže je kvalita zajištěna.Také to tam je prestižní povolání.Tady bychom měli začít.
Já jsem to taky tak nebrala, vzpomněla jsem si jen, že ta verze rozhovoru v LN je kompletnější a že ukazuje, že v té škole o tom uvažují dost komplexně. Není to vůbec jednoduché, to máte pravdu.
Přesně tohle je mor školství. Šílená představa určité skupiny pedagogů a „odborníků“ , která se naplňuje a tím poškozuje nejen školství jako takové, ale i ty tzv. znevýhodněné děti (nemluvím o tělesně hendikepovaných) i ty, říkejme jim normální žáci, kteří se musí omezovat a často trpět přítomností asistentů a prazvláštních ohledů na ty „jiné“. Obrovské peníze, které tento experiment provázejí, snaha o zviditelnění se a pokrytectví jsou hlavními motory této tvz. inkluze. Navíc ve třídách kde je kolem třiceti žáků a poměrně striktně nadefinovaný objem učiva jde o holý nesmysl. Učím 14 let, nevystudoval jsem management a naštěstí ani jazyky. Je mi jen líto dětí a učitelů v Morkovicích.
naprosto s Vámi souhlasím,mám dceru v první třídě a s ní se „vzdělává“ chlapec,autista.Byla sem na několika hodinách v rámci dne otevřených dveří a podle mě je inkluze naprostý nesmysl.Autista neuvěřitelně ruší ostatní děti včetně učitelky,brzdí ostatní,chvílemi je i agresivní.Zdravé děti se nemohou soustředit na výklad protože autista vyluzuje různé zvuky a poloskřeky.Nic proti postiženým ale do normálního kolektivu podle měnepatří a nebo pouze se svobodným souhlasem všech zůčastněných…
Dobrý večer,
věnovala bych se tedy tomuto konkrétnímu případu s chlapcem autistou, který zde popisujete. Neznám sice detaily tohoto případu, jelikož se nejedná o naši školu, ale zde je možný další postup (podle toho, jak tomu já rozumím a jak to děláme u nás) ve spolupráci s výchovným poradcem a poradnou. Tento žák má nastavené IVP a PO (Individuální vzdělávací plán a podpůrné opatření). Pokud nastavená podpůrná opatření a IVP selhávají, pak lze kdykoliv kontaktovat poradnu a poradit se. Pak nejspíše dojte k okamžitému hodnocení IVP jako nefunkčního a řešení celé situace. (takto by to fungovalo u nás).
Také je možné, aby AP (asistent pedagoga) a učitel vyhodnocoval průběžně stav žáka a v případě problému s ním odcházel do klidové místnosti – pokud takovou škola disponuje.
Je i možné, že se nakonec přece jenom rodiče dají školou a poradnou přesvědčit, že by pro tohoto žáka byla lepší speciální škola. Zde hodně záleží na práci poradenského týmu ve škole a spolupráci s poradnou.
My máme ve škole žáka autistu a prakticky bez problémů. Záleží také na formě autismu.
Dobrý večer,
pročítám se komentáři a na Váš příspěvek jsem se rozhodla zareagovat jako úplně na první. Možná proto, že je spolu s podkomentářem paní Jany dost vyhraněný. Předem bych chtěla říci, že problém není úplně integrace v minulosti či inkluze v současnosti. Problém je generalizace a unifikace. O vhodnosti či nevhodnosti inkluze budou uvažovat jinak na zapomenuté malotřídce, odkud je všude daleko, a ve městě, kde je několik základních škol a hned vedle i škola speciální. Pro jedno dítě s SVP bude inkluze požehnáním, pro jiné trestem. Pro jeden kolektiv dětí bude spolužák s LMP přínosem do života z hlediska sociálního, lidského, pro jiné bude neviditelný. Tudíž při otázce „inkludovat či neinkludovat“ záleží na regionu, demografické struktuře, dostupnosti speciální školy, náladě komunity/obce, připravenosti managementu školy najít cesty, jak vše zvládnout, v neposlední řadě (a vlastně v řadě první) pak také na připravenosti učitelů, struktuře jednotlivých tříd, spolupráci s PPP nebo SPC (poradnami), připravenosti a kompetentnosti poradenského týmu na škole, komunikaci s rodiči, vhodnosti výběru asistenta pedagoga a jeho práci ve třídě, nastavení formativního + kurikulárního hodnocení a komunikace způsobu hodnocení s rodiči a žáky, a mohla bych pokračovat dále. K tomu všemu navíc máme na školách děti mimo podpůrná opatření. Děti hraniční, pomalé. Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, děti s psychiatrickou diagnózou, děti v pěstounských rodinách, děti, které neustále mění školu (popř. i rodinu), děti týrané, děti alkoholiků žijících v neuvěřitelných podmínkách, děti, které za svůj život zažily, nebo den co den zažívají to, co by mnozí dospělí nezvládli…… nebudu pokračovat. Proto není možné vše nacpat do tabulek a unifikovat. Proto se mě neptejte, jestli je inkluze dobrá – nevím. Vím jen to, že to není na mě rozhodnout. Já jako ředitelka školy musím respektovat zákony a status quo. V rámci daných mantinelů se pak musím snažit o to, aby se žákům, učitelům a rodičům v naší škole dobře žilo a aby žáci z naší školy odcházeli připraveni na svá další studia a život. Jestli to dělám dobře nevím, ale dělám to s nejlepším svědomím. Není to jen moje práce. Mám to štěstí, že jsem obklopena mnoha pracovitými lidmi, kterým osudy našich žáků nejsou jedno a jsou schopni obětovat i svůj volný čas. Máme na škole skvělé lidi. Bez nich by to nešlo.
Prosím mohla byste sdělit, kolik % dětí z morkovické školy rodiče vzali po ohlášení jejího spojení se speciální školou a kolik jich odešlo během 1. roku od tohoto sloučení?
Zvýšil se od uzákonění inkluze, nebo klesl počet případů šikany řešených vyučujícími a/nebo vedením školy? Jaký podíl tvoří „normální“ a „inkludované“ děti mezi původci a mezi oběťmi šikany?
O kolik vzrostl/poklesl počet žáčků morkovické školy přijatých na víceletá gymnázia? Ptám se na víceletá gymnázia, protože úspěšnost 15letých při zkouškách na SŠ nemá vypovídací hodnotu o kvalitě výuky na ZŠ – vždy se najde SŠ, která ochotně přijme i toho nejlínějšího flákače, evidentně neschopného odmaturovat.
Problémy plynoucí z inkluzí mohou vést ke snížení kvality výuky dětí s normálním a nadprůměrným IQ (není na ně tolik času, postižené děti s asistentem mohou hlučet a rozptylovat ostatní, rozsah učební látky se seškrtá tak, aby ho zvládly i nejslabší žáčkové). Ani paní ředitelka, kromě jedné frázovité věty, nevysvětlila, jak se od inkluze zlepšila práce s nadanými dětmi a jejich studijní výsledky.
Předem děkuji za odpověď.
Mrkněte na celý rozhovor do lidovek, paní ředitelka se snaží, aby děti na víceletá gymnázia neodcházely. Klikněte si na odkaz paní Polanské.
Paní ředitelka se snaží, aby děti na víceletá gymnázia neodcházely? A jak se to líbí rodičům nadaných dětí ? Já chápu, že nadané dítě je tahoun zbytku třídy, ale jak k tomu to dítě přijde, že je to na úkor jeho lepšího vzdělání?
To ale neznamená, že tam ty děti drží násilím, snaží se o to vytvářením vzdělávacího programu, který vychází vstříc jejich potřebám. Pokud je tam rodiče nechávají, je to jejich svobodným rozhodnutím. Tak jsem to alespoň pochopila já. A pokud je vzdělávání ve škole dobré, je asi pro děti fajn zůstat ve spádové škole a nemuset dojíždět buhvíkam už od jedenácti let.
K problematice nadaných žáků – být nadaným a mimořádně nadaným žákem nebo jeho rodičem není žádný med. Zvláště u mimořádně nadaných může být oslabena schopnost zapadnout do kolektivu, chovat se tak, jak ostatní – no prostě sociální stránka. Při vhodně vedeném vzdělávání na základní škole je naopak dle mého názoru žádoucí, aby takové dítě zůstalo ve své spádové škole se svými spolužáky a dorovnávalo své nedostatečnosti, které zde většinou bývají – např. komunikace, práce rukama, pohyb apod.
Dobrý den, z článku mi připadá zjevné, že se v Morkovicích věnují lidem, dětem, kteří a které to opravdu potřebují, i když to někdy možná sami ani neví.
Umím si představit, že je to práce dva kroky dopředu a tři dozadu, možná čtyři.
Zdá se mi, že přispěvatelé do diskusí zde ale hledají pouze nedostatky, které by mohli kritizovat.
Věřte, že i nadané dítě z takového kolektivu možná bude v dospělosti vzpomínat, kdy mohlo samo být někomu prospěšné, kdy opravdu zářilo a bylo reálně užitečné. Vzdělání přece není jen o informacích nalitých do hlavy, ale to určitě víte:-)
Tedy doufám, že talentované děti nejsou v morkovické škole drženy násilím:-)
Dobrý večer,
V prvé řadě bych chtěla uvést na pravou míru fakt, že nejsme školou sloučenou se školou speciální a ani bych si to nepřála z toho důvodu, že nedisponujeme vhodnými prostory ani personálem. V minulosti (v dávné minulosti, nesouvisí se změnami v posledních letech) zde ovšem speciální škola bývala.
Co se týče Vašich dalších dotazů, ráda na ně odpovím (tedy už jen proto, že se opravdu nemáme za co stydět:-)
počet žáků v jednotlivých letech (vždy ke 30.6.):
rok 2013 = 377 žáků
rok 2014 = 379 žáků
rok 2015 = 395 žáků
rok 2016 = 387 žáků
rok 2017 = 390 žáků
dnes = 408 žáků
Jeden z mých prvních cílů, když jsem nastupovala na pozici ředitelky školy, byl zajistit, aby nám děti na víceletá gymnázia neodcházely. Původně to bylo hlavně z finančního hlediska – udržitelnost poddimenzovaných tříd na 2. stupni při normativním financování na žáka. Postupem času se má motivace změnila. Spíš teď vidím jinou stránku věci – víceletá gymnázia by měla být opravdu jen pro zlomek z celkového počtu dětí. Výstupy jsou stejné jako na základce, ale tlak na výkon jistě vyšší.
V posledních několika letech se jednalo jen o pár žáků. Letos odchází jeden žák na šestileté a jeden žák na osmileté gymnázium.
V současné době máme jednoho mimořádně nadaného žáka a dva nadané žáky, kteří byli diagnostikováni. Aktivně se snažíme identifikovat další. Snažíme se najít způsoby, jak s nimi efektivně ve třídě pracovat a své zkušenosti jako pedagogové sdílíme. Máme rozsáhlou mimoškolní činnost. Ještě před inkluzí jeden žák docházel na konverzaci v AJ z 1. stupně na 2. stupeň a jeden žák z 1. stupně docházel na fyziku na 2. stupeň. Dnes jsou nadaní a prostě šikovnější a šikovní žáci většinou v seminářích, které v rámci širokého spektra volitelných předmětů na 2. stupni nabízíme. Problematika nadaných je možná ještě závažnější než problematika druhého konce spektra. Navíc, v nadaných je naše potenciální budoucnost. Jsme členem Krajské sítě podpory nadání. Společně se snažíme najít řešení.
No jestli jste ze čtyř set žáků diagnostikovali jen tři žáky jako nadané a současně jen dva opustili vaši školu na víceletá gymnázia, může to znamenat drastické zhoršení kvality výuky…
Dobrý den,
Základní školy jsou dnes s diagnostikou nadání v PPP na začátku. Mnoho ze škol nemá zatím diagnostikované žádné žáky na nadání. Neznamená to, že nemáme spoustu žáků moc šikovných. Začali jsme se na tuto problematiku soustředit a snažíme se navrhnout k diagnostice další. Mimochodem žádné z těchto dětí diagnostikovaných v loňském a letošním roce jako nadané naši školu neopustilo a nepřešlo na gymnázia.
Žáci šikovní nerovná se automaticky žáci nadaní.
Vážení, žasnu nad pokřiveným výkladem nosné myšlenky společného vzělávání v publikovaném članku. Stejně tak nad použitou terminologií LMP = lehká mozková porucha. Bohužel dilatantství ve vzdělávacím procesu ve školách nepřipravených na společné vzdělávání je velmi častým jevem, stejně jako zde, kde neovládají základni speciálně pedagogické postupy ani triviální teminologii. Bravo :-(((
Dobrý den, z Vašeho příspěvku není jasné, co přesně považujete za pokřivený výklad nosné myšlenky společného vzdělávání, nijak jste to neupřesnil. Pokud to uděláte, paní ředitelka může nějak reagovat. Co se LMP týče, je to chyba editora, nikoli školy, ředitelka použila zkratku, my jsme ji pro čtenáře rozvedli, nepřesně. Díky za upozornění, v článku jsme opravili.
Tady by snad byla na místě omluva: paní ředitelce i čtenářům.
A ještě jedna chyba: „Do určité míry tedy máme v tomto ohledu nadstandartní pedagogický personál.“
Opraveno, díky.
Dobrý večer,
nejsem si jistá, že rozumím Vašemu komentáři. Tudíž je pro mne těžké jej komentovat. Prosím popište konkrétně (mimo již vysvětlené LMP), co je na článku pokřiveného, či co nese známky diletantství. Měla jsem za to, že jsem se v tomto ohledu dost připravila a vzdělala. Může ale být, že mám nedostatky, které si ráda doplním. Děkuji
Podle mě je to úplný nesmysl a plýtvání prostředky které by mohly být využity jinde. Fakt nevidím žádný přínost v tom, když různé opožděné, nebo postižené děti ruší nebo brzdí ostatní jen proto, aby se mohli rodiče pochlubit že jejich dítě chodí to normální školy. Stojí to opravdu velké peníze a z toho dítěte stejně nikdy žádný přínost pro společnost nebude. Zato společnost díky němu může přijít o nadaného vědce, doktora nebo jiného specialistu jen proto, že jako dítě přišel díky těmto nesmyslům o motivaci. Kdybych já jako dítě měl ve škole jedno nebo i více postižených spolužáků, kteří by celé hodiny mohli rušit a výuka by se jim přizpůsobvala, tak bych buď dělal jen blbosti a nebo bych spal. Jaký význam by pro mě taková škola vlastně měla? Jestli budu mít někdy vlastní dítě, které nebude postižené a zjistím že chodí do třídy s nějakým takovým „spolužákem“ tak můj potomek půjde do jiné školy kde se takovéto nesmysly nedějí i kdyby to měla být soukromá škola a já musem doplácet 10 000 měsíčně. Přece nenechám zničit svému dítěti budoucnost.
Když čtu některé komentáře, musím se smát. Můj syn s ADHD a vadou řeči prospívá bez individuálního plánu v normální škole výborně (lépe než většina tzv. normálních dětí). Vše je to o společném vstřícném přístupu učitelů i rodičů (a důkladné domácí přípravě). Chápu, že například s autisty je často těžké pořízení, ale i „normální“ děti často vyrušují, jsou zlé na spolužáky atd. A rodiče těchto „normálních“ dětí nemohou např. vědět, jaká vnoučata se jim narodí a jestli v budoucnu nebudou vystaveni podobným netolerantním komentářům.
… klobouk dolů je vidět, že paní ředitelka má vše docela zmáknuté,
asi široko daleko jediná, ale vše se točí kolem peněz, tady se chtějí věci dělat rádoby vše v souladu se zákony, které ovšem stát neumožní dodržovat, nejspíš by stát chtěl , aby lidé pracovali s nadšením zdarma, inkluze je složitá věc nebude vyřešena ani za deset let a nejde dělat od 1.ledna a od – do, což si nikdo neuvědomuje spíše nechce, přehodí práci na někoho dole, aby se starostí zbavil … 30 let se tady řádně nepracuje a teď hrrr najednou … jdeme do toho co neumíme
Mě na tom právě nejvíc vadí,že to neumí hlavně ti učitelé,to jim proboha nevyčítám,nejsou to přece speciální pedagogové.Tím méně asistenti.Tahle škola má zřejmě výhodu,vzhledem ke zrušené speciání škole,že nějaké speciální pedagogy má.Ale vůbec to není pravidlem,naopak.Školy často mají jen jednoho speciálního pedagoga,který tak nějak koluje po třídách.To v lepším případě.Ale znám i některé menší školy,které to řeší tak,že tam spec.pedagog třeba jednou týdně dojíždí.To ty děti určitě vytrhne. Ale vlk se nažral a koza zůstala celá.Situace zachráněna, „péče speciálního pedagoga “ zajištěna.A to vůbec nechci mluvit o tom,že tyto děti potřebují mnoho hodin praktické výuky,kterou jim normální zš nemůže zajistit.
Celý článek by se dal shrnout do jediné věty: koho chleba jíš…