Jak vypadala taková německá obecná škola devadesátých let 19.století víme i díky tomu, že do ní chodil Franz Kafka – badatele zajímá každý kout jeho života, tedy i ten školní. V prvním díle rozsáhlého Kafkova životopisu autor Reiner Stach ukazuje, že chodit do obecné školy na Masném trhu nebyl žádný med. Souviselo to i s tím, že školská správa nahrávala školám českým, na úkor těch německých.
Německá obecná a měšťanská škola v Praze na Masném trhu, kam chodil i žák Franz Kafka, budoucí nejslavnější spisovatel z českých zemí, byla nuzná instituce. Měla velmi skrovné vybavení a jen malý dvorek, kam se děti stejně o přestávce nevešly. Do této školy chodili většinou synové nepříliš majetných židovských obchodníků, kteří měli své krámy na Starém Městě. Zámožnější židovské rodiny vodily děti do škol soukromých, které provozoval řád piaristů. A to i přesto, že děti tam odříkávaly katolické modlitby a dobré známky se u piaristů vykupovaly v podstatě povinným doučováním, kterým si učitelé přivydělávali.
Německojazyčné vzdělávání bylo pro židovské rodiny vždy první volbou a souviselo to s jejich plány na společenský vzestup, který se tradičně pojil spíše s německým než českým jazykem. V době školních let Franze Kafky ale české národnostní – nebo nacionalistické – hnutí začalo ve školství získávat pro Čechy výhody přímo mílovými kroky, a to i na úkor Němců. Důsledkem toho byly i špatné podmínky v německých obecných školách a tedy i ve škole malého Franze.
Reiner Stach píše: „Škola ani neměla ředitele, poněvadž se nedostávalo prostředků. Správa města ovládaná Čechy udržovala německé veřejné školy jen s nechutí, plány na další rozšiřování byly sabotovány, a tak v nich panovaly poměry, které nejenom byly v rozporu s říšským zákonem o školách, ale nebyla slučitelné ani s pedagogickými a hygienickými standardy doby.“
Sto dětí ve třídě
„V Kafkově třídě se tísnilo osmdesát až devadesát chlapců, od třetí třídy stoupl počet na sto a víc,“ píše dále Stach, „takže bylo nezbytné rozdělit žáky do paralelních tříd, aniž se dalo oddělit je pokaždé i prostorově. Ani když mrzlo, nebylo možné mít v tak přeplněných třídách okna stále zavřená…“
Do školy se už v první třídě chodilo několikrát v týdnu i odpoledne, což podle autora nebylo přípustné, ale pouze nouzové řešení dané nedostatkem učitelů. Na prvním stupni tak děti trávily ve škole až 36 vyučovacích hodin týdně a chodily domů často až ve čtyři, v zimě skoro za tmy. S sebou si nesly haldu domácích úkolů.
Konečně učitel člověk
Většina učitelů děti ponechávala více méně svému osudu spočívajícím v samostatném nebo osamoceném biflování. Kontakt mezi učitelem a žákem se omezoval na přezkušování. Jak bylo vypočteno pro jakousi dobovou analýzu, učitel měl ve svém předmětu pouze osm minut času na jednoho žáka za rok. Což, jak autor poznamenává, bylo trochu přitažené za vlasy, ale zas ne tolik.
Na učitele, kteří se k dětem i přes nepříznivé podmínky chovali lidsky, žáci dlouho vzpomínali a citově na nich lpěli. Ve třetí a čtvrté třídě učil Franze Kafku takový učitel, jménem Mathias Beck. Ten se podle autora biografie o své žáky zajímal, mluvil s nimi i po vyučování a udílel jim i rodičům rady. „Navzdory časovému tlaku dokázal Beck osobní vztahy udržovat a náklonnost žáků proměňovat v motivaci,“ píše se dál v knize.
Spěch se vymstí
Beck Kafkovým rodičům doporučoval, ať konstitučně křehkého chlapce dají na gymnázium až z páté třídy, nikoli rovnou ze čtvrté, kdy to bylo možné, pokud složil zkoušku. „Nechte ho do páté třídy,“ řekl Beck rodičům, „je příliš slabý, přílišný spěch se později vymstí.“ „Samozřejmě jako by mluvil do větru. Žák s výtečnými známkami aby zůstal dobrovolně celý rok dřepět se všemi těmi méně nadanými, a navíc přivodil nepotřebné náklady – to by nikdo z celé rozsáhlé rodiny nepochopil,“ parafrázuje Stach úvahy rodičů, kteří učitele nevyslyšeli.
A tak se Franz Kafka stal gymnazistou, jak to nejrychleji šlo. Podle jeho pozdějších zápisků měl Mathias Beck pravdu. Jak v přímém, tak i v daleko hlubším a širším smyslu.
Poměry na pražském gymnáziu, kam tedy Kafka nastoupil hned po 4.ročníku obecné školy, vylíčíme v dalším článku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Němci Čechům školu taky nepřáli. Viz TICHÁK, Milan: „Vzpomínky na starou Olomouc“, Votobia, Olomouc 1997. Německé městské zastupitelstvo ve 2. pol. 19. stol. bránilo postavení české školy v Olomouci. Česká škola v Olomouci sice existovala, ale městské zastupitelstvo vydalo nařízení, že všechny veřejné budovy ve městě musejí mít pouze německé nápisy, takže na české škole v Olomouci bylo napsáno „Städtische slawische Volksschule“ („slovanská“ proto, že v Rakousku-Uhersku se česky mluvící obyvatelstvo Moravy a Slezska označovalo jako „slovanské“, aby Češi neměli v Království českém početní převahu nad Němci).
Ano, jistě, nikdo netvrdí, že to jen Češi byli nepřejícní, ale není to hezký obrázek, ať už se to děje na jakékoli straně, a hlavně to tak nemusí být.