Jako dítě jsem vnímala začátek školního roku jako příležitost začít znovu. Dávala jsem si předsevzetí, jako si jiní dávají prvního ledna. Důležité bylo sedět s kámoškou, přijít dost brzo na to, abychom obsadily tu nejlepší lavici, dostat od učitelky knížky v dobré kondici a dychtivě je prolistovat, ostrouhat si všechny nové pastelky, vložit je do nového pouzdra a to do nové aktovky. Sešity podepsat, obalit a udělat okraje. Některé roky se nedařilo a dobrá předsevzetí byla hned ta tam. Při nástupu na gympl jsme se s kámoškou zdržely na nádraží natolik, že jsme přišly po zvonění a jediná volná lavice byla ta u katedry. Nicméně, jak známo, pod svícnem bývá tma a nakonec se ukázalo, že sedět v první lavici je prostě luxus – všichni kantoři se k vám točí zády, popřípadě si na vaši lavici sedají a vy si můžete dělat, co chcete.
Jako ředitelka vnímám začátek nového roku jako nový start o dost méně. Vývoj a směřování školy je proces, který není ohraničen prázdninami. A jestli si někdo myslí, že si ředitel o prázdninách oddechne, tak se šeredně mýlí. Jakmile se v červnu rozdá vysvědčení a učitelé a žáci se rozprchnou na prázdniny, nastupují řemeslníci, hluk, prach, ze skříní a z mailové schránky se na vás valí lejstra, na která prostě během roku nebyl čas. Navíc je potřeba konečně ředitelnu včetně skříní buďto uklidit, nebo vydat plán orientace v chaosu. Tahle fáze trvá asi tak měsíc. Pak přichází fáze zamýšlení, plánování a také obav, jestli ten rozpočet oproti plánu nečerpáme přespříliš, což odhalí až cash-flow nejdříve v září.
Zásadní věci pro následující školní rok jsou však již dávno vyřešeny. V září se plánuje další kalendářní rok. V tomto ohledu každý ředitel vizionář doufá, že zákonodárci nevydají nic převratně nového, co by jim již pevně dané plány mohlo zhatit.
Když se v přípravném týdnu škola opět naplní učiteli, musíte je s úsměvem přivítat, rozdat rozvrhy výuky, dozorů, tělocvičny, sportovní haly, rozdat úkoly a termíny jejich splnění, přizvat je do pracovních skupin… Taky v procesu některé kolegy naštvete malými změnami, které vy osobně máte za pokrokové, ale jim se tak nejeví. Přípravný týden je prostě blázinec, kdy se kromě jiného snažíte školu nafouknout a dát každému novému zaměstnanci pracovní místo, sehnat borce, kteří přestěhují klavír, potýkáte se se starou čtyřmetrovou lavičkou do vaší nové dívčí šatny, se kterou se na chodbě nestočí ani Houdini, a pak třeba také zjistíte, že se vám v týmu pár lidí přes prázdniny pěkně dohádalo.
Pak je pátek, poslední den přípravného týdne, a vy stále ještě nevíte konečný počet žáků pro školní rok, který má v pondělí začít. Tři děti, na které máte asistenta, se odstěhovaly neznámo kam a vy už máte smlouvu s asistentkou podepsanou, ráno přišla teta s klukem, kterému je patnáct a tvrdí, že má jít do šesté třídy, a vy se ocitáte ve víru správních řízení a předběžných opatření soudu. K tomu na poslední chvíli měníte úvazky jazykářům, protože prostě dnes přišel ten dvacátý pátý žák do skupiny a to nelze. Naštěstí jsem hyperaktivní.
V pátek je také pedagogická rada, kde máte jako sebevědomý ředitel kypící zdravím a optimismem předstoupit před své kolegy, na které máte přenést své nadšení a pořádně je na celý školní rok namotivovat. Zkrátka, moje práce je skvělá a já si ji opravdu užívám, každý den.
Ať žije škola. Nejen ta naše.
Jana Teriaki vystudovala management cestovního ruchu, jazyky a pedagogiku. Učila angličtinu na střední i jazykové škole, tlumočila a překládala, pracovala jako manažerka. Po mateřské dovolené s dvěma syny nastoupila jako učitelka angličtiny na základní školu v Morkovicích, kde následně vyhrála konkurz na uvolněné místo ředitele.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
03. 07. 2022 Lucie Rybová Pět největších omylů, kterými dětem při první pomoci jen ublížíte
01. 07. 2022 Lucie Kocurová Prvních deset minut v pondělí nemá smysl učit, říká učitelka a nabízí pohled do světa učňáků
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
