O alternativních rodičích se ví, že jim moc nezáleží na školním prospěchu jejich dětí. Ale co za tím je? Jsou snad lhostejní k tomu, jak to s potomkem v životě dopadne? Tady se dozvíte víc o tom, jak přemýšlejí.
Ještě do nedávné doby nejpočetnější skupinou rodičů byli lidé vyznávající filozofií „co člověka nezabije, to ho posílí“. Sami zažili tvrdou školu a třeba i ponižování, ale říkají: „Přežil jsem to, a kdoví co by ze mě jinak bylo.“ Myslí si, že škola, která je postavená na přísných pravidlech, odměnách a trestech, je dobrá příprava pro život, který je obecně tvrdý a neúprosný. Člověk je přece vystaven různým tlakům, musí často ustupovat, podřizovat se, dělat i věci, které dělá nerad. Klasická škola funguje podobným způsobem: dítě se tam musí přizpůsobovat, ustupovat, dělat věci, které dělá nerado. Taková škola dítě připravuje na dospělost v dravém, soutěživém světě.
I pokud je tento postoj upřímný a neskrývá de facto nezájem o vlastní dítě, je problematický. Přinejmenším v předpokladu, že bez takové školy by onen rodič skončil hůř. Není tu i možnost, že by skončil lépe?
Teď tu jsou ale v rostoucím počtu rodiče nového typu.
Úspěšní
Tuto skupinu tvoří nejčastěji muži pracující v moderních profesích, které jim dávají svobodu i slušný příjem. Založili s kamarády nějakou IT firmu, práci si zkrátka vymysleli. Dělají, co je baví, a tohle chtějí umožnit i svým dětem. Tito rodiče jsou hluboce a radikálně přesvědčeni o tom, že klasická škola a klasické metody nemají žádný smysl, nevidí v nich nic pozitivního. Sebejistě požadují školu alternativní, která ponechá jejich dítěti volnost a nebude se ho snažit „dávat do latě“.
Mají načtené životopisy Steva Jobse nebo Billa Gatese a knihy o osobním rozvoji a vědí, že životní úspěch se školním úspěchem nemusí vůbec souviset. Bill Gates, donedávna nejbohatší člověk na světě, přece ani nevychodil vysokou školu. Spíš než znalosti by podle nich dítě mělo ve škole rozvinout schopnosti, neboli klíčové kompetence, a nezakrnět tam. Vědí, jakou výbavu potřebuje člověk v době rychlých změn. Jsou pragmatičtí, škola podle nich má připravovat na život, ale o podobě této přípravy mají úplně jiné představy než běžný rodič středního proudu.
Jsou to rodiče spokojení se svou profesní dráhou, a nepřenášejí tak na své děti nenaplněné ambice a nerealizované sny. Jsou to většinou vysokoškoláci, ale když se jejich dítě nakonec stane truhlářem, vadit jim to nebude. Myslí si, a asi správně, že pokud se jím stane, bude to jeho volba, nikoli nouzové řešení.
Tito rodiče jsou často tahouny alternativních škol. V některých zemích, které jsem navštívil, alternativní školství zafinancovali a vybudovali právě oni.
Sentimentální
Druhá skupina radikálů je převážně ženská, i když v poslední době zahrnuje víc a víc mužů.
Tito rodiče považují běžnou školu a priori za hrubou a nelítostnou. Takovou ji zažili, takovou si ji pamatují. Bytostně nesnášejí výchovu příkazy a donucováním. Jsou velmi citliví na jakékoli trestání a ponižování dětí, prožívají to, jako by se to dělo jim samotným. Někdy nedokáží odlišit pocity své od pocitů svého dítěte.
Pro své dítě si přejí školu, kde se všichni mají rádi, usmívají se na sebe, o děti je tam krásně a láskyplně postaráno. Trochu jako v pohádce. Takovou pohádkovou školu pomáhají aktivně budovat a zkrášlovat, vkládají do toho spoustu energie.
Tito útlocitní rodiče těžce snášejí jakoukoli disharmonii, nesnášejí spory ani výměnu názorů, nedokáží v nich obstát a považují každý konflikt za něco velmi špatného. Jejich sluníčkové nastavení se může změnit ve svůj opak, když se v někom zklamou. Někdy jejich počáteční vlna nadšení ze školy a učitelů opadne a najednou to, co viděli růžově, vidí černě. Dokáží pak být velmi negativní. Někteří začnou školu vinit ze zrady původních principů a začnou s ní i bojovat.
Umírnění a pohodáři
Umírněný rodič by cestu do alternativní školy nehledal, ale na vlastní oči vidí, že klasická škola – tedy ta, která ani nehnula prstem, aby něco změnila, nikoli každá běžná škola – prostě nedosahuje výsledků, kterých dosahovala ještě v minulé generaci. Nezavírá oči před tím, že výuka i výchova jsou v této škole slabé. A tak jde a dívá se po dalších možnostech. K alternativní škole má zpočátku určitou nedůvěru – tam si přece děti jen hrají, a nic pořádného se nenaučí, myslí si – ale když takovou školu pozná více zblízka, vidí, že to není úplně pravda, že výsledky tam jsou. Navíc se mu líbí přátelská atmosféra a partnerský přístup k žákům. Na rozdíl od ideologických zastánců alternativy tento rodič přece jen očekává, že škola dítěti předá určitý znalostní základ, a požaduje alespoň nejzákladnější kontrolu školního prospěchu. Chce vědět, jak na tom jejich dítě je třeba v porovnání s dětmi v klasické škole. Rodiče první a druhé kategorie toto srovnání nezajímá vůbec.
Umírnění rodiče jsou nejúspěšnějšími věrozvěsty alternativního školství. Sami byli původně skeptičtí, do skeptiků se tedy umí vcítit, a skeptici jim proto naslouchají.
K umírněným patří ještě pro Českou republiku poměrně typická skupina, kterou bych nazval pohodáři. Rovněž bez ideologických vášní zvažují klady a zápory alternativního vzdělávání a když nakonec vyhodnotí, že alternativní škola je lepší volba, vidí i její nedostatky. Tito lidé nejsou skálopevně přesvědčeni, že alternativní přístup je jediný správný nebo že většina běžných škol způsobuje v dítěti nenapravitelná traumata. Celkově se ale spíš přiklánějí k alternativě. Jsou to lidé často klidní a vyrovnaní, bez extrémních názorů. Nejsou moc ambiciózní, umí hezky trávit volný čas a svým dětem se věnují. Nejsou soutěživí a nevštěpují dětem dravost.
Tato skupina se postupně zvětšuje a vychází z české tradice zlaté střední cesty. Střední cesty orientované méně na kariéru, vnější úspěch, a více na pohodu, zážitky ve volném čase a pospolitost.
A do které kategorie byste se zařadili vy?
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„Mají načtené životopisy Steva Jobse nebo Billa Gatese a knihy o osobním rozvoji a vědí, že životní úspěch se školním úspěchem nemusí vůbec souviset… Spíš než znalosti by podle nich dítě mělo ve škole rozvinout schopnosti, neboli klíčové kompetence, a nezakrnět tam. “
V životopise žádného z těchto známých, úspěšných a bohatých lidí nenajdete ani zmínku o tom, že se stali bohatými navzdory tomu, že nechali znalostní výuky na škole a soustředili se na nějaké kompetence. Naopak, každý z nich se stal znalostním expertem ve svém oboru! Źádný z nich se na školu (ve smyslu vzdělání) nevykašlal. Jenom vyměnili formální institucionální vzdělání za cílené zodpovědné a disciplinované samostudium, které svým zaměřením více odpovídalo jejich cílům.
Bohužel, ani jeden z těchto velikánů nemůže ve skutečnosti sloužit ani Vám, pane Kraemere, ani těm vámi zmíněným „úspěšným rodičům hledajícím alternativy“ jako skutečný důkaz toho, že je potřeba rozvíjet nějaké kompetence před znalostmi. Tady zaúřadovala kognitivní konsonance, nebo jak se říká česky: přání otcem myšlenky.
V zásadě s Vámi souhlasím. V článku neprezentuji svoje vlastní názory, charakterizuji názory určitých skupin rodičů. Jejich vidění je často zjednodušené, s tím s Vámi souhlasím. Já osobně nejsem zastánce učení se pouhých kompetencí bez znalostí. I mnozí ze zmíněných rodičů by možná s Vámi souhlasili. Oni pouze rezignovali na myšlenku, že by škola mohla děti znalosti efektivně naučit. Připadá jim samozřejmé, že pokud se člověk něco skutečně naučí, tak je to mimo školu a navzdory škole. Takže ani od alternativních škol seriózní učení znalostí neočekávají.
Říká se, že k tomu, aby se člověk stal uznávaným expertem v nějaké oblasti, je potřeba, aby se dané věci věnoval alespoň 10000 hodin, což odpovídá cca pěti letům praxe na plný úvazek (40 hodin týdně x 50 týdnů v roce x 5 let). Je tedy nad Slunce jasné, že chcete-li dělat kvalifikovanou práci, nemůžete čekat s rukama v klíně, co vám naservíruje sebelépe organizovaná školní výuka.
Navíc samotná existence základního a středního školství vyplývá z potřeby snižování strukturální a dlouhodobé nezaměstnanosti a zvyšování růstového potenciálu národního produktu. Výuka na těchto školách nikdy neměla za cíl pěstovat ono „skutečně naučí“, jinak přeloženo jako expertní znalosti ve vybraném oboru. Cílem výuky na těchto školách je produkovat člověka, který se díky přehledu snadno zorientuje a najde si svou cestu i v turbulentních časech, díky čemuž neskončí na úřadu práce jako dlouhodobě nezaměstnatelný pobírač dávek.
Jsem toho názoru, že první kroky jakékoliv snahy o zlepšení výuky na českých školách by měly směřovat k tomu, aby laická i odborná veřejnost pochopila tuto základní věc, a nezasahovala do odborných debat svými nerealistickými požadavky.
Pane Václave,ani si neumíte představit,jak moc souhlasím s Vaší větou ve Vašem prvním příspěvku.“Vyměnili formální intitucialní vzdělávání za cílené ,zodpovědné a disciplinované samostudium,které svým zaměřením více odpovídalo jejich cílům.“To je stěžejní věta,ke které by mělo směřovat naše školství.Pak by totiž to samostudium nastoupilo až po ukončení školní docházky,protože není pochyb o tom,že v dnešní i blízké budoucnosti je žádoucí,aby se lidé vzdělávali neustále.K tomu je ale je nezbytně nutné neznechutit dětem vzdělávání už na základní škole.Část laické i odborné veřejnosti tuto skutečnost už pochopila,proto je podle mě nejen nutné,ale i žádoucí,aby do těchto debat zasahovala.Jak se ukazuje, MŠ na to samo nestačí.
Jsem rád, že nacházíme společné body, na kterých můžeme stavět diskuzi, paní Leo. Avšak nesouhlasím s představou, že nechuť ke vzdělávání si lidé přinášejí ze školy. Tato nechuť totiž vychází ze životních postojů a žebříčků hodnot a ty se vytvářejí především v rodině.
Člověk, který se skutečně chce učit, bude školu brát v nejhorším případě jako nutné zlo a rozvíjet své znalosti po vlastní ose. Člověk, který se až tak moc učit zase nechce, se spokojí s vysvětlením, že za to může škola, která ho znechutila a vzala mu studijní iniciativu.
Prostě kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Bohužel, ať se nám to líbí nebo ne, tak způsob výuky školství je hodně zastaralý a vidím jej hlavně jako nástroj k výchově prosystémově poslušných lidí na základě místa kde žijí. Překonat potom v životě tyhle svobodu omezující dogmatické bariéry může některým lidem trvat desítky let a některým tahle vnitřní transformace uvědomění nedojde za celý život. Domnívám se, že škola je především nástrojem na programování dětí jak mají bezmyšlenkovitě poslouchat a ne jak mají myslet, být kritičtí a utvářet si vlastní názor. Možná se někde tohle snaží učit určitou formou v pozdějším věku, kdy už ovšem jsou ale vnitřní dogmata a poslušnost lidí tak hluboce zakořeněná z nalejvárny v útlém věku, že jim opravdový potenciál významu stejně uniká…pak jde už moudrost s věkem.
Používáte spoustu poměrně obviňujících slov jako „zastaralý“, „prosystémově poslušní“, „bezmyšlenkovitě poslouchat“, „zakořeněná dogmata“ apod, aniž byste kterékoliv z nich blíže objasnil. Můžete to, prosím, zkusit?
Pokud totiž jde třeba o Vámi zmíněnou indoktrinaci, tak ta je podle mě daleko větší od vstupu do EU, kdy se pod záminkou odbourávání nějakého neexistujícího rasismu a xenofobie politizuje výuka čím dál mladších dětí na školách.
Do cela s Vámi souhlasím,v mnoha klasických základních školách to tak opravdu je.Ale opravdu se alespoň někde „blýská na lepší časy“.Osobně si myslím,že nezáleží na typu rodičů,ani na typu škol.Zéleží na typu učitele a jeho osobnosti ,to rodiče poznají a začnou spolupracovat.A o tom to je,o spolupráci,učitelé rodiče,děti. Opravdu je to možné,ale zatím ne moc rozšířené.Stojí to totiž mnoho úsílí i osobního času.Ale výsledek opravdu za tu námahu stojí.
Trošičku propaganda, viz první a poslední kategorie. Ne každý úspěšný a ne každý pohodář chce mít dítě na alternativní škole. Obvykle k tomu mají i dost racionální důvody.
A chybí tam zastydlí rebelové, kterých je mezi propagátory „alternativy“ taky docela dost.
Nicméně netvrdím, že kdo dá dítě na „waldorf“, ten je blb, to určitě ne.