Zrovna nedávno se ke mně do poradny objednali jedni prarodiče. Obyčejní lidé, ale srdeční, vstřícní, komunikativní. A přece došlo mezi nimi a rodiči dětí ke konfliktu, který se posléze vyhrotil tak, že rodiče prarodičům zakázali se s dětmi stýkat. Ti se teď o vnoučatech, o jejich dětských radostech a starostech něco dozvědí jen od prababičky. Ale i ta prý musí tajit, že babičku a dědečka informuje. Z obavy, aby zákaz nakonec nepostihl i ji.
A důvod toho drastického opatření? (Drastického i pro vnoučata, jimž ten kontakt s babičkou a dědečkem chybí.) Prý, režim dětí u prarodičů je jiný, než by si rodiče představovali a přáli. Volnější než doma, děti tam mohou být ráno déle v posteli, prarodiče přimhouří oči i nad lecčím, co už rodiče netolerují. Zkrátka, rodiče jsou přesvědčeni, že babička s dědečkem děti kazí.
Dokonce jim prý dávají nevhodné dárky. Podle rodičů má dárek dítě především vychovávat, prarodiče se spíše snaží dárkem udělat vnoučatům radost. Plní jimi dětská přání. Rodiče na to reagovali vskutku originálně. Peněz mají dost, nakoupili tedy dárků do zásoby, přísně podle svých představ, a prarodiče smějí dětem darovat jen to, co si vyberou ze zásoby nakoupené rodiči. Aby dětem zase nedarovali nějaký „bezcenný šunt“. Že je to dost ponižující, že takový dárek postrádá to hlavní, že přestává být vyjádřením osobního vztahu mezi dárcem a obdarovaným? To zřejmě není pro tyto zásadové rodiče podstatné.
Jistě, je třeba vyslechnout i druhou stranu. Je možné, že za zákazem kontaktu jsou i další příčiny. Možná i prarodiče udělali nějaké chyby, možná jednali příliš přímo, nediplomaticky, možná až moc spoléhali na svou formální autoritu. Těžko bez dalšího soudit.
Se spory rodičů a prarodičů o styl výchovy se v odborné praxi setkávám dost často a chtěl bych k tomu jako psycholog říct jedno. Tak či tak, určitě se není nutno obávat, že rozdílné výchovné styly, třeba ten přísnější rodičovský a volnější prarodičovský, jsou pro dítě na škodu, a že benevolentní přístup dědečka s babičkou děti „zkazí“. Děti chápou, že doma si nemohou dovolit tolik, jako u prarodičů. Stejně jako chápou, že ještě jiný režim je ve škole nebo třeba v zájmovém kroužku a úplně jiný v dětské partě. Dokáží rozlišovat a přizpůsobit se.
A ono je dokonce žádoucí, aby se dítě postupně setkalo a seznámilo s celou škálou výchovných přístupů a stylů. Aby pokládalo za normální, že není jen jeden jediný. Vychováváme pravidly a povinnostmi, ale i tolerancí, trochou pochopení pro to, že na všechno nemusí být nepřekročitelná pravidla. Nestane se nic nenapravitelného, když dítě někdy jako dárek upřednostní ten „šunt“ – a dostane ho. Kdo z nás si jako dítě někdy nedonesl z pouti papírovou růži nebo pilinami naplněný míček na gumičce v barevném, blýskavém obalu? A brzy někde neodložil, protože ho přestal bavit?
A určitě si nemyslíme, že nás to zkazilo, nebo snad ano?
PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pokud mají děti ke svým prarodičům pěkný vztah, najdou si cestu i bez dárků. Dědeček i babička by to měli zkusit bez dárků. Ověří si, jak to děti myslí a pokud to bude i bez dárků, jsou na světě jiné věci, kterými vyjadřujeme vzájemný vztah. A rodiče si můžou dárky schovat. Třeba potom pochopí. A jsem moc ráda, že se s Vámi zase setkávám. Vzal jste to za správný konec. Přeju hodně sil a úspěšně vyřešených případů.
No nevím,v článku se píše,že rodiče dětí zakázali prarodičům veškerý styk s dětmi.Tam bude asi špatně víc věcí,nejen neshody ve výběru dárků a stylu výchovy.Je tam málo konktétních skutečností,ale ze své zkušenosti bych řekla,že rodiče normálně takové situace berou s nadhledem a rozhodně to neřeší tak kategoricky.Vždy je možné se dohodnout,ale ještě jsem neslyšela,že by děda s babičkou nějak narušili vývoj či výchovu dítěte.
Máte správný názor – naštěstí jako většina normálních rodičů.
Také si myslím, že to není jen o dárcích. Jenže: svět a život se hrne dopředu mnohem rychleji, než dříve. Pokrok se nesmírně zrychlil a život dnešních dětí je natolik jiný, než byl život dětí před 15 lety a natož život jejich rodičů v dětství, že to nikdy v předchozí historii nemělo obdobu. S ním se objevila rizika, která v minulosti nebyla, a touhy dětí, které dříve neměly. A tak si docela dobře dovedu představit situaci, kdy se rodičům nepodařilo s prarodiči dohodout na životním stylu dětí, anebo to prarodiče nerespektují. Z těsné blízkosti znám příklad rodičů, které vidím skoro denně. Rodiče jsou vzdělaní, mají velký rozhled a jsou svědomití, myslí na budoucnost dětí. Jsou profesionálové v oboru IT, vědí o rizicích užívání některých moderních technologií dětmi. Dětem omezili čas strávený s mobilem, počítačem a tabletem na hodinu denně (čas z toho někdy potřebují na domácí úkoly), na zařízeních, které dětem koupili, jim nainstalovali rodičovské filtry, takže krvavé střílečky apod. si děti na vlastní zařízení nestáhnou a doma si je nezahrají. Playstation jim nekoupili. No jo, ale kamarádi to mají, a tak to děti chtějí a proti všechno si to vyžebraly na prarodičích. Tajně. A tak místo toho, aby děti trávily s prarodiči čas v přírodě, nebo na výletech, nebo na hřišti, nebo si společně četli apod., sedí u nich celé hodiny nad playstation., anebo chatují na sociálních sítích na mobilech, které tajně dostaly od babičky a domů je nenosí. A to se pak rodičům divte.Když se to rodiče dozvěděli, byl oheň na střeše a je po dobrých vztazích. Výše uvedený příklad (technologie a přístup na sociální sítě a ke střílečkám) a otázky stravování dětí, které dnes mají mnohem méně pohybu než v jejich věku měli jejich rodiče, takže snadnou kynou, jsou myslím nejčastější příčiny dnešních podobných rozporů. Samozřejmě, že pro děti je škoda, že nemají kontakt s prarodiči, a prarodiče jsou jistě zoufalí. Jenže za výchovu odpovídají rodiče a pokud mají nějaká zásadní pravidla, mají je prarodiče respektovat. I já jsem babička a toto respektuji. Rodiče mají lepší přehled o rizicích současného života.
Nevím, jak jsou děti, o kterých píšete, staré, ale zakazovat dnes dětem chatovat s kamarády je (bohužel) dnes vyčleňuje z dětského kolektivu a dělá z nich lůzry. Taková je realita. Neříkám, že mají sedět celé dny s telefonem v ruce, ale i když se mi to nelíbí, nechtěl bych, aby se ostatní na moje děti koukali jako na exoty. A věřte, že děti umí být velmi zlé, pokud se jedná o nějaké odchylky.
A nekontrolované chatování na netu bez vědomí rodičů je podle vás v pořádku? Víte o nebezpečích, které toto může vašim dětem přinést? Jak víte, kdo je na druhé straně? Místo jiného dítěte to může třeba být i pedofil, který si s nimi např. takto podvodně domluví schůzku…
Přesně tak. Být před davem, který si ještě neuvědomuje, jak nebezpečné věci dělá, není nic lehkého, protože člověk vyčnívá z řady. Dítě vyčnívá a musí své spolužáky přesvědčovat, že lúzry se pravděporobně stanou oni, a rodiče vyčnívají, protože vědí něco (a tady jde o dva profesionály v IT), co si většina ostatních rodičů ještě vůbec neuvědomuje. Ovšem mnohem lepší je být krok napřed a ochránit děti před riziky (nejde „jen“ o pedofily, ale také např. o dnes už prokázané změny neuronů v mozku, pokud děti, které jsou ještě ve vývinu, sledují obrazovky televizí, mobilů, tabletů a kracích konzolí více než 2 hodiny denně), než se pak do smrti trápit.
Díky, že to respektujete. jste vzácná žena…..
p.Leo, velmi se mi líbí váš komentář! <3
Paní Evo, lituji Vás, až budete babička tak pochopíte!
Asi v mém dětství bylo všechno jinak. Má babička měla 500,-Kč důchodu a početnější rodinu. Kdyby dávala dárky všem, nezbylo by jí na živobytí. Co jsem si považovala, že za dobré vysvědčení jsem dostávala asi do 5 třídy 5. korun. Dástávali jsme jiné dárky, je to ale na dlouhé povídání. Nevím, babička ještě nejsem a tak nemůžu posoudit, jaké dárky budou převažovat. Ale doufám, že se vnoučat dočkám. Zatím jsem rozdávala dárky těm menším v rodině, ale při těch slavnostnějších okamžicích. Jeden za všechny. Od mého synovce syn začal závodit v krasojízdě. bral to vážně a dařilo se mu. Koupila jsem mu plyšového tygra, když ho dostal rozzářili se mu oči. Dobývá svá vítězství dál, jako mistr republiky a na evropském poli se umísťuje na předních místech. Má i další sporty. Mám radost, když se jim daří a držím jim palce. Hlásí se všichni i když jim dárky moc nedávám. Prostě o sobě víme. Myslím, že v případě popsaném v úvodním článku jde o nedorozumění a všichni dospělí by si měli spolu sednout a říct jim, jestli jde o jejich děti, nebo malicherné spory o kvalitu dárků, nebo o něco víc. Člověk by musel vědět, co si o tom myslí obě strany a po delším rozhovoru věřím, že by vyšlo najevo v čem je zakopaný pes.
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Proč? Za co paní Evu litujete? Jsem babička. Vnoučata jsou má obrovská radost, největší potěšení (ne, neznamená to, že nemám svůj plnohodnotný a bohatý život osobní, pracovní i zájmový, jenže děti s jejich čistotou, bezelstností, radostí z poznávání, radostí z pokroků jsou konstantním, nepřetržitým zdrojem radosti a údivu nad tím, co příroda dokázala a dokáže; ostatní život je, přirozeně, nahoru, přichází mnoho smutných chvil jako odcházení nejbližších a příjemných novostí je méně než v dětství a mládí). Přesto souhlasím s každým slovem paní Evy. Láska není o dárcích. Ani láska vnoučatů k prarodičům. To spíš pro nás, prarodiče, je těžké zdržetr se dávání dárků. Pro děti je ale určitě důležitější náš čas, naše pozornost tomu, co dělají, co je těší, co je trápí, vědomí, že babička s dědečkem za nimi vždy budou stát a vždy se jim mohou svěřit s bebíčkem, trápením i radostí, dostanou pohlazení, dostanou objětí, když mají strach, nebo se zkrátka potřebují někde schovat. bylo by mi smutno, kdyby mě vnoučata měla kvůli dárkům.
Díky, popsala jste to přesně jak to cítím a taky žiju.
tady přece nejde o dárky ale o to že se prarodiče nesmí s dětmi vídat proto že to rodiče zakázali
Je chyba v rodičích, neuvědomují si, že oni taky jednou zestárnou a jejich děti budou následovat jejich příkladu. Jedině, že by děti pochopily, že jejich rodiče udělali chybu a daly jim na stará kolena vědět, jak moc se mýlili ve své výchově.
A neni to jen o tom, ze rodice uplatnuji ten samy vzorec chovani a vychovy jaky byl uplatnovan na nich? Clanek je jen vytrzeny kousicek z cele casove osy.
Neni to o zastavani se tech rodicu.
Proste jak byli vychovani, tak pokracuji dale.
Rekl bych, ze prarodice ted spise sklizeji co sami drive zaseli…
Možná jste si něco domyslela. V článku se nikde nepíše o dárky k jakým příležitostem šlo. Klidně to mohly být dárky k svátku, narozeninám, vysvědčení… A to mi přijde normální. Osobně bych na místě rodičů byl rád za jakýkoliv dárek, i za úplný šunt s vědomím, že si na děti vzpomněli a i když třeba nemají dost peněz. A ano, vůbec nejde o ten dárek, ale o to vědomí, že jim nejsou ta vnoučata lhostejná. Od rodičů to je hloupé a jednou toho mohou hodně litovat.
Máte naprostou pravdu. Děti jim to jednou vrátí.
Dobrý den pane Miroslave, vidíte, jak vaše téma dokázalo tolika lidem zamýšlet se nad tím, jak žijí ti druzí? Vidíte, je Vás tu potřeba a myslím si, že dokážete pomoci ještě mnoha lidem v řešení jejich problémů a pomůžete jim hledat tu správnou cestu v životě. Já Vás zdravím a přeji Vám hodně sil a úspěchů ve vaší práci.
Nejhorší je, když si rodiče myslí, že se dá dítě vychovat k jejich obrazu. A pak se strašně diví, že jim utíkají z domu nebo se dají na drogy…
A jak to vypadá s prarodiči z druhé strany? Svoji roli se musí učit rodiče i prarodiče. Většinou ze života, ale to někdy nestačí a někdy může dojít ke vztahovému neštěstí. U rozumných a milujících lidí by to mělo být řešitelné komunikací bez předsudků.
Víte, život je čím dál víc složitější a někdy se v tom vyznat je složité. Za čtyřicet let své práce jsem zažila více případů, které mi přinášely smutek na duši a já jen kvůli dětem jsem s tím nemohla nic udělat. Připadáte si bezbranný a zdá se Vám, že jste selhal. Ale, když jsem při školeních probírala své pocity s odborníky, řekli mi, že situaci nemůžu nijak ovlivnit. Zachránit všechny nemůžu.
Znám rodinu,kde prarodiče dali dětem rodinný domek a nyní,kdy je děda víc než půl roku v nemocnici za ním ani jednou ani jednou nedokázali přijít na návštěvu.A pomoc babičce která dojíždí denně do nemocnice víc než 100 km od domova?nikoho nezajímá.Prý mladí žijí budoucností,dětmi a vnoučaty a nemají čas na minulost.Co chtěli dostali a víc je nezajímají…
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Podle mě paní Jana žádné pravidlo neporušila.Toto se k tématu vztahuje a sem to patří.V článku není dost informací,abychom mohli diskutovat puze o tomto případu. Je to obecné téma,které se týká mnoha lidí.
Pokud příspěvek paní Jany považujete za porušení pravidel, tak jste asi udělala něco podobného a teď Vám není vhod, že to někdo připomíná. Bohužel znám stejný případ v rodině, ale nakonec, co kdo zaseje, to také sklidí, ono se to každému vrátí.
Paní jmenovkyně (také jsem Jana) přece žádné pravidlo neporušila. Uvedla příklad ze svého okolí, konstatovala fakta.
Ano, v rodinách se dějí věci, že kdybych to nepoznala na vlastní kůži tak tomu nebudu věřit. Od svých blízkých bydlím 400 km. Tak 1 – 2 do roka jsem je jela navštívit v podstatě na otočku. Je mi 88 let a snachy mě diplomaticky upozornily, že bude lépe, když synové budou jezdit za mnou. A důvod: abych prý nenabyla dojmu, že se budou o mně starat až budu nemohoucná. A synové? chtějí mít doma klid tak to neřeší a jednou za rok mě přijedou navštívit.
Děti jsou různé, můžete své děti sebelépe vychovat, pak přijde jejich partner a často je vše jinak, znám takových případů hodně ve svém okruhu a bohužel i vlastní. Zeť po nás chtěl náš byt, ve kterém bydleli 6 let zadarmo, platili si pouze energie a fond oprav, nebo 3 500 000 Kč, když byt prodáme, a když jsme to neudělali a peníze nedali, tak řekl, ať si přineseme papír od soudu, že můžeme vidět naše 2 malé vnučky. Tu starší jsme měli velmi často u nás, hlídali jsme ji, přestože jsme oba pracovali. Té mladší v té době byly 2 měsíce. Nakonec jsme si styk s nimi vysoudili. Kdo tím trpí nejvíce, nemusím říkat. Obdobné případy mají mé kolegyně a kamarádky, jo, peníze umí zničit dost vztahů. A spousta mladých chce dnes vše a hned a nejlépe od rodičů, případně i od prarodičů.
jejda ani jsem nevedela ze se da styk s vnoucaty vysoudit,tak to budu muset taky nejak podobne vyresit
Proč je člověk člověku vlkem a ne Karkulkou?
Také znám takový případ.
Proč nemohou prarodiče respektovat přání rodičů svých vnoučat? Kdyby byli schopni kompromisu, možná to nemuselo zajít do takového extrému. Nejde o to, v čem se rodiče a prarodiče neshodnou, jde o princip. Kdyby babička s dědou byli věčně na mol, hulili jednu za druhou a mluvili sprostě, asi by se našlo i zde na diskuzi dost takových, kteří by k nim své děti dobrovolně nedávali. Rodiče můžou mít jinak nastavené hranice toho, co je a co není únosné.
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Prosím v čem paní Kateřina nedodržela pravidla diskuse. Nebo jen neovládáte internet a tuto větu jste odeslal omylem?
????? Paní Kateřina přece nic, ale opravdu nic z pravidel diskuze neporušila.
Vy jste tady dnes za policajta?
Ono by nebylo nezajímavé, jaké pravidlo diskuze bylo z vašeho náhledu porušeno.
Kompromis – obě strany mají svůj názor na dané téma, sdělí si ho, pokusí se pochopit stanovisko druhé strany a zváží, zda není možné provést ústupky – nemůžete chtít „kompromis“ jen od jedné strany a to ještě bez dostatečných informací…
Nevím, rodiče nabídli vlastní dárky jako alternativu. Není to kompromis? Že s tím prarodiče neuměli nebo nechtěli pracovat, to už je věc druhá. Knížka, různé vzdělávací hry.. i ty se dají darovat s nadšením – zahrát si s dětmi danou hru, přečíst knížku. atp. Je zvláštní, že když jsou rozhádané dvě strany, tak ta druhá je vždycky ta špatná. Ještě jsem neslyšela, že by někdo řekl, to já, je to moje chyba, neumím se přizpůsobit, nechci kompromis, neznám meze a nechci slyšet nic, co odporuje mému názoru. Každý je chápající, kompromisu schopný, tolerantní a pomalu světec (když o tom vypráví) 🙂
Docela by mne zajímalo, co si představujete pod pojmem nevhodný dárek – šunt, který byste od prarodičů dětem zakázala.
A co takhle doslova životu nebezpečná hračka z tržnice, kterou prarodiče vnoučeti v klidu koupí?! Dítě si při hraní s ní může lehce ublížit, ale prarodiče jsou přece geniální a vědí nejlépe, co vnoučeti koupit, a na námitky rodičů nereagují. A když si následně při hraní dítě ublíží, budou nejspíš právě prarodiče dítěte ti první, kteří budou poté jeho rodičům nadávat, že ho s tou konkrétní hračkou nechali si hrát, když tedy věděli, že si s ní může ublížit. Znám to z vlastní zkušenosti. Děti u prarodičů můžou vše. Doslova. Dokonce jsou u nich na návštěvě poučovány, že své vlastní rodiče ani poslouchat nemusí dokonce ani potom po návratu domů atd. A když se něco vážného dětem stane právě kvůli tomu, že dítě v konkrétní nebezpečné situaci rodiče neposlechne, protože přece podle babičky nemusí, pak jsou ovšem i přesto rodiče u prarodičů ti první, kdo za všechno může. Co jiného potom rodičům zbývá, když domluva a dohoda s prarodiči není z jejich strany možná, jak danou situaci řešit? Jedině omezit styk samotných dětí s nimi – bohužel…
Tak hlavně že jste přežil jejich péči vy. (prarodičů ) Nevím proč mají všichni pocit, že prarodiče = dementní. Všichni prarodiče nejsou chudáci co chodi nakupovat jen do tržnice
To jistě ne, ale pán se ptal na příklad nevhodného dárku.
Také se Vám dostalo titulu vypatlaný mozek….promiňte, takto se do mne obula tchýně před dětmi, když jsem odmítla její dárek, kvůli zdravotním aspektům. Někdy je omezení styku jediné řešení.
Šunt někde z tržnice plný éček, jedu, toxinů, čokoládu to ani nezahlídlo, ale hlavně je to levné….
Pro mě není žádný dárek nevhodný, za každý se sluší poděkovat, protože byl pořízen především proto, aby udělal radost. Jak se s ním následně naloží už je věc druhá. Pokud je něco vyloženě mimo mísu, mírně naznačím, jakým směrem se ubírat příště.
Gratuluji vám k tomu, že jsou prarodiče vašich dětí ochotni respektovat i pouhé vaše naznačení toho, že ten dárek byl nevhodný. Já znám opačný extrém. Ani výslovná žádost, aby nebezpečný dárek příště nekupovali, nepomůže. A naopak je vyžadováno, aby si dítě s nebezpečným dárkem hrálo, jinak je přímo před dítětem vyřčeno, že rodiče jsou fuj, když mu s ním nedovolí si hrát. Ale když se něco stane v důsledku hraní si s danou hračkou, tak je zle. Prarodiče z obou stran okamžitě obviní nás rodiče jako zodpovědné osoby za zranění, a to i v případě, že s tou hračkou si dítě nechali hrát oni v nepřítomnosti nás rodičů, i když předtím byli na její nebezpečnost upozorněni. Takže vám gratuluji k prarodičům a nám zase vy popřejte, ať se ti naši někdy změní. A to upozorňuji na to, že dětství s nimi jsme přežili, protože např. takovou hračku by kdysi oni sami nám nedovolili, ale když to se ženou namítneme, je nám záměrně přímo před dětmi řečeno, že to není pravda, že my lžeme, že oni nám kdysi přece vždy bez jakýchkoliv námitek dovolili úplně všechno (se vším si hrát, všude moct bez dohledu dospělých, dělat si jen to, co jsme chtěli atd.), i když to absolutně není pravda. Naše malé děti jim to nejdřív bohužel věřily a dalo velkou práci jim citlivě vysvětlit, že ten, kdo tu nemluví pravdu, opravdu v tomto případě nejsou rodiče, ale někdo jiný. Ničit naši autoritu před dětmi je snad jejich koníček. Nechápeme to. Těžko tento jejich současný přístup vysvětlit, ale na návštěvy už tam jezdíme s dětmi co nejméně. A bez dohledu už je tam nenecháváme vůbec. Případně k nim přijedeme na otočku rovnou bez dětí, které jsou v té době třeba na nějakém kroužku, nebo jim zajistíme hlídání ověřenou známou osobou, když prarodiče potřebují od nás s něčím pomoci. Vykašlat se na ně i přes ten jejich výše popsaný přístup nechceme, ale je to pro nás psychicky často velmi náročné…
To se asi prarodiče cítí hodně fajn, že jim není dána důvěra koupit dárek Nepřijde vám to hodně ponižující?
Skutečně mi to nepřijde ponižující, možná proto, že kdybych sama někdy takový požadavek měla, měl by jiné opodstatnění, než ponížit.
Nevím, ale pokud rodiče vychovali tak úžasné děti (myslím tím rodiče vnoučat) proč pochybují o jejich schopnostech. Nebylo by naopak vhodné, mít úctu ke svým rodičům a nediktovat jim podmínky, za kterých budu vídat svá vnoučata? Nepamatuji si, že by někdy narušili mí rodiče (bohužel manželovo rodiče zemřeli, když byl manžel sotva plnoletý) vývoj našich dětí dárky či sladkostmi. Max. jsem se s úsměvem zeptala „kdo jim to dal?“, no zpravidla děda, protože to v té hračkárně nemohli nechat. A byla to klidně i maličkost. To jsem naprosto chápala. Mí rodiče svá vnoučata vždy milovali a děti je. Proč někteří lidé nejsou schopni pochopit jakou chybu páchají tím, že nevyužijí každou volnou chvíli, kterou mohou být děti se svými prarodiči.
Tady se asi ani tak neřeší schopnosti, jako spíš styl života. To, že dědeček s babičkou vykouřili fabriku s tabákem, když mě vychovávali, neznamená, že souhlasím s tím, aby to čuchali i mé děti, ale ani to neznamená, že by selhali ve výchově – jedná se pouze o příklad. Stejně lze aplikovat na jídlo, způsob trávení volného času, utrácení za „zbytečnosti“, atp. Každý má své hranice někde jinde. Je jiná doba a styl vedení rodiny – domácnosti se velmi liší. U některých více a u některých méně. Vždy a každému „diktuji“ za jakých podmínek k nim naše děti mohou, přijde mi to logické především ze zdravotních důvodů. I u nás jsem zažila, že chlapec, těžký alergik, byl neustále „bodře“ ponoukán, ať si dá dobroty s alergenem, že se nic nedozvím. Já se to dozvědět nemusela, ale chlapci hrozily zbytečné potíže nejen kožní a se zažíváním, ale i s psychikou. Je tak těžké respektovat přání rodičů? Asi ano, nezbývalo mi, než se domluvit přímo s chlapcem a ten pak sám musel prarodiče „poučovat“, že to opravdu nechce a proč – to vše v jeho třech letech. Především jemu následky po požití alergenu nebyly 2x příjemné. Pro Vaši informaci, styk jsem jim nezakázala, pouze jsem probrala se synem situaci a nabídla mu řešení, jak ji zvládat. Prarodiče s ponoukáním přestali, až když to slyšeli od něj a několikrát. Někdy je to opravdu smutné a hlavně zbytečné.
Průměrně inteligentní prarodič respektuje zdravotní omezení svých vnoučat. Myslím, že držení dětí v zakouřených prostorech asi není obvyklé u většiny prarodičů. Protože mám pořád dítě na prvním stupni ZŠ, myslím, že ještě nejsem tak stará. To jestli prarodiče koupí dárek mým dětem, pak je to jejich vydání, ač jsem jim vždy říkala, že nemají zbytečně utrácet. Přes tuto skutečnost neočekávají od prarodičů peníze, protože pro to nevidí jediný důvod, Ač byli zahrnováni hračkami.Máte pravdu, doba se liší, chudáci děti. U nás také bydlí rodiče, kteří si myslí, jak úžasně vychovávají své děti. Má to však jeden háček, zapomněli svým dětem vysvětlit, že je to pro jejich dobro. Pak tyto děti jsou zlé, protože zcela „logicky“ chtějí to co mají ostatní děti. To je opravdu fajn, když jsou hnusní na mé dítě, které jim tu hračku nechce hned půjčit. Jen taková maličkost, Vám také někdo organizoval dětství – jak trávit volný čas, s kým se stýkat, omezování v jídle, omezování v dárcích? Nejspíš ne, tak proč to děláte svým dětem. Vlastně moje děti jsou šťastné ani neví jak, že mohli k prarodičům bez omezení.
Máte můj hlas,chtěla jsem napsat něco podobného.
Víte, proč většina lidí škodí? Protože může. A to s inteligencí nemá co dělat. Opět netuším, na základě čeho jste dospěla k závěru, že své děti v něčem výrazně omezuji. Pokud se opíráte o větu, kde píši, že „diktuji“ podmínky, je to především informace dospělým co se jídla (alergenů) týče, ale chovají se podle ní děti, pokud to uznají za vhodné. Jestli si syn chce projít silným alergickým záchvatem a řešit kožní problémy i v řádu měsíců, je to jeho volba a moje zbytečná starost. Už je dost starý na to, aby si takovou věc mohl rozhodnout sám. Ale dospělák by měl mít v sobě tolik soudnosti, aby ho alespoň upozornil, pokud je látka obsažena někde v jídle, to je celé. Moje dětství bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli, takže do tohoto tématu bych se raději nepouštěla 😉
Pokud samozřejmě ohrožují prarodiče zdraví dětí jako ve vašem případě v případě alergie, či jiného zdravotního omezení, pak vás chápu. To by mé rodiče opravdu nenapadlo, úzkostlivě dbali, aby se dětem nic nestalo. Dnes ale spíše slyším o případech, kdy šílení rodiče jedoucí na vlně alternativního rodičovství deptají celé okolí svými nápady. Pak je mi prarodičů moc líto, to si nezaslouží.
Myslím, že jste si to celé vymyslela. Neznám prarodiče, kteří by úmyslně ubližovali svým vnoučatům. Leda byste měla prarodiče mentálně zaostalé. Ano, že jim koupí lízátko, přestože si to neřejete, že jim koupí hračku, přestože nemají ani svátek či narozeniny, to je běžné, však na výchovu jsou rodiče a na rozmazlování prarodiče. Ale že by vnoučatů kupovali něco, po čem jim je špatně i když to vědí, to jsem neviděl a nevěřím vám.
Věřte tomu! Moc byste divil, jak jsou někteří prarodiče schopní bagatelizovat zdravotní problémy vnoučat a dělat ze sebe chytré. Nejčastěji s argumenty, že děti jsou jenom zchoulostivělé a proto je naopak potřeba do nich ty škodliviny nacpat, aby se otužili, nebo že oni v mládí jedli úplně všechno a nic se jim nestalo, …. atd.
Představte si situaci, kdy se u prarodičů sejde hejno vnoučat, každé, KAŽDÉ dostane balíček sladkostí, vynikající oběd a to „chuďátko“ by mělo zůstat ošizené? Však alergie jsou jen výmysl moderní doby, za nás nic takového nebylo! Dá si trošku, ať se taky poměje, je to naše zlatíčko a ta troška mu určitě neublíží. – Opravdu Vám to přijde tak nereálné? Oni to nedělali se zlým úmyslem. Jen prostě nerespektovali, co je po nich žádáno. Nezazlívám jim to a už vůbec jsem s nimi neomezila kontakt, ale musela jsem přenést tu zodpovědnost na dítě, protože dospěláci to nebyli schopni akceptovat. Až po čase, kdy pochopili, že to opravdu není výstřelek moderní doby, začali sami vyžadovat „pokyny“, co syn smí a co ne. Bohužel jsme s takovýmto výrazným omezením nejen v jídle byli první v rodině, o to hůř se to asi vstřebávalo.
Díky za to a nechápu proč by jste si to měla vymýšlet-viz Jana Honys. Já to měla v bledě modrém- moje mamka si to nechala vysvětlit, ale manželovo rodiče, hlavně maminka ne. Ono pro alergika je i to lízátko život ohrožující-2 hlídání, 2x kapačky a více jsem neriskovala….
Nu, asi ti rodiče vědí, jak je jejich rodiče „vychovávali“… Co když chtějí svoje děti takové „výchovy“ ušetřit? A nechodí nikde vykládat svoje pravé důvody. Z toho, že je někdo komunikativní u psychologa a uvede mu svoje argumenty, nevyčtete nic.
Svou jednu babičku jsem nade vše milovala, byla mi oporou a já VĚDĚLA, že jsem její zlatíčko. A rozhodně mne nerozmazlovala dárky. Podobný vztah má můj syn k mému otci, a to přesto, že kdyby věděl, jak tvrdě vychovávali mne, asi by se mu to nelíbilo. Myslím, že člověk při výchově vlastních dětí dělá i chyby, vždyť to dělá poprvé v životě, ale pokud je rozumný, u vnoučat už ví, co je důležité. A když ne, nesuďme matku, která si (možná) se svými rodiči zakusila své.
Dle mého názoru si rodiče dětí „zadělávají“ na zajímavé stáří. Jsou svým dětem silným vzorem i v tom, jak se ony v dospělosti budou chovat k nim. S stejným „patentem na rozum“ budou jednou hodnotit je, jak se chovají k jejich dětem a kdo ví, co potom zakážou jim.
Někdy ano, někdy ne. Stává se, že se matka prvního dítěte „musela“ vdávat, a pak to dítě nenávidí, jako kdyby ono za to mohlo. A když má pak další dítě, které pak už chtěla, tak mezi nimi dělá stále rozdíl a to i v dospělosti, když už to první má svoji rodinu. A neustále proti tomu prvnímu dítěti brojí a to tak, že poštve proti němu i další členy rodiny včetně vnoučat. Je to opravdu těžké posuzovat. Pokud chci něco posoudit, tak jsem pro, aby se vždy vyslechly obě strany, ale v jejich přítomnosti, teprve pak si mohu udělat úsudek. Nejhorší na tom je, že to vždy odnesou děti, které za to nemohou.
A ještě jedna připomínka, teď už k mému případu. Dokud jsme s manželem celé rodině pomáhali a to i finančně, tak jsme byli skvělí a všichni s námi komunikovali. Když pak manžel těžce onemocněl, měl několik těžkých operací vč. rakoviny a já jsem měla 3 úrazy, kdy mně hrozila i amputace ruky, tak nás najednou nikdo neznal a všichni se k nám otočili zády a najednou jsme byli ti nejhorší. Prostě z našich kohoutků přestalo téci, tak do nás všichni kopli. Jo, takový je život.
Neznáme pohled druhé strany, rodičů, takže není možnost spravedlivě posoudit situaci. Znám podobný příklad (popsala jsem ho výše), rodiče měli z mého pohledu naprosto zodpovědné a oprávněné požadavky, k čemu nechtějí dětem umožňovat přístup. Prarodiče, kteří oblasti, o kterou šlo (moderní technologie, počítačové hry, volný pohyb na sociálních sítích) vůbec nerozuměli, to nerespektovali. Rodiče vídám skoro denně, vím, jak je mrzí, že styk s prarodiči omezili na návštěvy celé rodiny do chvíle, než s prarodiči najdou společnou řeč.
Tohle je těžké. Pokud by se některé z dětí stalo předmětem šikany na internetu, nebo rodině někdo vybílil byt kvůli tomu, že děti na sociálních sítích vyžvaní všechno (a jsou i mnohem horší důsledky, než jen vybílení bytu), budou potom prarodiče říkat, že netušili?
Dcera takle zakazala dětem aby nas jako dědu a babičku chodily navštěvovat už je to 6 let
a proč jim to zakázala?
Znám podobný případ z opačné strany, tedy ze strany rodiče, přesněji matky dítěte. Znám tuto matku mnoho let a její nyní tříleté mateřství jí úplně vymylo mozek. Je posedlá novodobou výchovou a striktními pravidly (čas a délka spánku, cukr v potravinách, pitný režim v podobě čisté vody, bezpečnost VŠECH věcí kolem dítěte – lžička, hrníček, materiál na postel, povlečení, oblečení, prací prášek, čistící prostředky jehož výpary dítě dýchá,..atd). Dítě je její celý svět. Neustále se vzdělává a informuje a je šílená hrůzou, jestli svému dítku náhodou něčím nemůže uškodit, neb jej naučit nevhodný zlozvyk. Nutno dodat, že své dítě absolutně rozmazluje nekonečným nakupováním všeho, co by si dítě jen mohlo přát od dětských ozdob, neustále nového úžasného oblečení až po křesílka a nábytek v pokojíčku. A tohle vše své posedlé chování očekává i od prarodičů. Kdo nejedná stejně, jedná proti zájmu dítěte! Ohrožuje jej cukrem v lízátku, salmonelózou ze zmrzliny, malým atestem autosedačky, nevhodnou lžičkou poškozuje sklovinu,.. ! Kdo nezahrnuje dítě novými a novějšími dárečky, nemá jej dostatečně rád. Takový člověk se pak k dítěti nesmí přibližovat bez přítomnosti matky, jelikož je dítě ohroženo nezodpovědností dospělých. – Tato matka je posedlá opičí láskou ke svému dítěti a co je hlavní – sama má s prarodiči velmi studený vztah, který postupně před zraky nestranných pozorovatelů přerůstá v nenávist. Své dítě teď používá jako zbraň k ničení jejich vztahů a vydírání. Jelikož matku znám už mnoho let, myslím si, že problém pramení z toho, že sama jako dítě neznala skutečnou láskyplnou náruč (to je holý fakt), nepoznala pochopení natož pohlazení, necítila, že je na ni matka pyšná, nedostalo se jí uznání vůbec za nic a vůbec .. měla opravdu duchovně velmi chabé dětství. Znám i babičku (ne až tak důvěrně..) a ke své dceři, matce jejího vnoučete se chová studeně, chladně, někdy to zavání až opovržením. Nicméně pokud zná někdo jen babičku a dceru ne moc dobře, pak vidí pohled pouze ze strany babičky – tedy musí přihlížet striktnímu programu pro její vnouče a pokud se ho nebude účasnit, vnouče už neuvidí (skutečná výhrůžka). Tak a teď suďte.. Matka, která se dnes chová opravdu jak (promiňte) magor je z mého pohledu výtvorem své vlastní matky. Je postižená strachem, že není dost dobrá, že udělá chybu, že nedělá dost, že nedává dost. Upnula celý svůj život ve prospěch, štěstí a slávu svého dítěte. A jde přes mrtvoly (obrazně). Je skálopevně přesvědčená, že se pokouší jít tím nejlepším směrem!!! Osobně to vidím na Chocholouška. Snažím se jí být oporou ač mě to samu většinou stojí opravdu mnoho sil a sebezapření. Dřív to byla opravdu pohodová žába s nízkým sebevědomím. Věřím, že se tam zas vrátí a bude zdravě sebevědomou ženou a mámou. Zřejmě bez babičky.. Její postoj vůči zbytku světa je, myslím, odplata vlastní matce.
To nejspíš nedopadne dobře pro nikoho z nich
A proč vy nemůžete respektovat její pohled na výchovu JEJÍHO dítěte? Protože vy jste to dělala jinak a jenom ve svém vlastním stylu výchovy vidíte ten jediný správný?! Představte si, že třeba ani vašemu vlastnímu dítěti tak správný připadat nemusel např. ani v dětství. Jen třeba prostě proti vašemu stylu výchovy nijak neprotestovalo, protože to tak dělala jeho maminka (tj. vy sama) jako jeho hlavní autorita v dětství, víte? Nepleťte se do výchovy někomu jinému. Nemáte na to prostě právo, i kdybyste stokrát byla přesvědčena o své vlastní pravdě. Docela by mě zajímal názor dotyčné matky na vás osobně, protože na mně ze svého příspěvku působíte jako pěkně pomlouvačná osoba, která se ráda plete jiným do něčeho, do čeho jí nic není, a která nesnese, když její „dobré“ rady jiným nejsou okamžitě akceptovány… Matka, která řádně dbá na zdraví a dobrou výchovu svého vlastního dítěte, mi opravdu jako nesvéprávná nepřipadá. Spíš naopak. V dnešní nebezpečné době opravdu leckdy nejde vychovávat dítě stejně jako kdysi před x lety, i kdyby člověk třeba hodně chtěl, jasné? Samozřejmě nic se nemá přehánět a vše by mělo být děláno s určitou mírou, ale kde je ta správná míra, to já posuzovat v tomto případě nemohu, protože soudit něco a někoho jen z pohledu jedné (navíc opačné nesouhlasící) strany není správné, a proto vám tu prostě nemohu dát automaticky za pravdu, jak jistě očekáváte. A teď mě můžete rovněž poslat k Chocholouškovi, když jsem vyjádřil svůj vlastní názor na věc. Mějte se moc fajn. A klidné nervy…
Pane Ivo, docela nerozumím Vaše pobouření nad mým příspěvkem. Omlouvám se, jestli se Vás nějak dotkl. Nebylo mým úmyslem matku dítěte očernit či pošpinit. Pouze jsem chtěla popsat skutečnou situaci v rodině, kde znám pohled jak rodičů, tak prarodičů. A přes všechna nehezká slova na adresu matky nejsem zaujatá vlastní představou o výchově. Věřte, že jsem nezmínila mnoho dalšího, jak si matka vynucuje skutečně hysterickými scénami nové úžasné věci, dárky a atrakce pro své milované dítě. Je útočná na veškeré okolí včetně lékařů, personálu školky, kadeřnice, ba i prodavaček. Ale aby nedošlo k dalšímu nedorozumění. Já její chování naprosto chápu. A na to jsem svým příspěvkem chtěla upozornit – totiž matka je dle mého názoru obětí vlastní matky – babičky.
Jejich rodinu znám mnoho let a kdyby se mé vyprávění promítlo do článku, pod který právě přispíváme, tak by si prarodiče možná také mohli postesknout u odborného poradce a povyprávět o matce jejich vnoučete mnoho nehezkého. O rozporech ve výchově a pohledu na rodičovství.
Nicméně vše, co nyní jejich dcera, matka vnoučete, dělá, je dle mého názoru právě vinou prarodičů. Právě kvůli nim je nyní chorobně úzkostlivá a šílená hrůzou, že někde udělá chybu. Není vyrovnaná a nevěří svým instinktům. Paranoidně zjišťuje složení papíru, na který si její dítko maluje. Její vlastní matka jí ukazuje jen opovržení a proto se ukryla do skořápky a má skutečně strach, že dítěti může být ublíženo ‚nedostatečným úklidem v navštíveném bytě – vždyť u dítěte může vzniknout alergie (přeci už posledně se zakuckalo – opravdu to nepřeháním)‘.
V těhotenství měla strach, že nedokáže porodit, k tomu se přidal strach, že nedokáže kojit, k tomu se přidal strach, že nebude umět své dítě držet, přebalit, okoupat – v podstatě naprosto přirozené pocity prvorodičky. Všechny strachy jsme společně „vydriblovávaly“, smály se jim, plakaly nad dojemnou pohádkou a tak.. – zatím co nastávající babička užívala termíny : „.. ježiš ty si blbá jak hrouda másla! Proč bys jako neměla porodit? .. proboha vzpamatuj se, všechny ženské kojí, proč bys jako neměla kojit?“ (Jak lásky plné, že?) Budoucí maminka plná dojmů a vzbouřených hormonů se upnula k internetu a četla a četla. Všechny hrůzy, co se kdy staly umí odvyprávět dodnes. Všechny příznaky chorob, nebezpečné složení mléčných výrobků a piškotů důkladně nastudovala a detailně se seznámila s úúúúplně všemi komplikacemi, které mohou nastat u porodu. Čím víc se připravovovala, tím horší věci se dozvídala. Po narození dítěte (měla krásný a pohodový porod) se všechny předchozí strachy začaly zhmotňovat v pláči maličkého, špatně zbarvené stolici, blinkání při odříhnutí, zvýšené teploty .. Babička přispěchala na pomoc své neschopné dceři, novopečené mamince, se slovy: ukaž, já ho uspím, když to neumíš.. běž si lehnout, vypadáš hrozně.. . Matka díky vyčerpání z vlastního strachu ustupovala a nechala se srážet na kolena. Prohluboval se pocit neschopnosti a dle mého názoru vznikla i porucha osobnosti. Během následujících let pak usilovně studovala a aplikovala vše správné, co na internetu vyčetla a totéž striktně vyžadovala od ostatních (samozřejmě v zájmu dítěte). Veškerou duševní bolest, kterou pocítila od své matky (obou rodičů), kompenzuje svému dítěti v podobě lásky a nekonečného rozmazlování.
Roky běží a dítě roste. (Napříč všem peripetiím je našestí zdravé, opravdu krásné a učenlivé. Říká mi teto a mám ho moc ráda.) Matka je zoufale upnutá ke štěstí svého dítěte a nechá jej se houpat na vlastních copech. Za to od něj vyžaduje pusu 4x do hodiny, včetně pohlazení a slov „miluju tě“. Dítě na oplátku dostane smršť polibků na celé tělíčko, vřelé ojetí a taktéž slova „miluju tě“.
Takto se podepsala babička na matce vnoučete. Takto vypadá skutečný příběh jedné rodiny, kdy se není čemu divit, když matka zamezí styku s prarodiči bez její přítomnosti.
Pane Ivo, aby nedošlo k nedorozumění, jsem na straně matky, neboť ona je v tomto lidském příběhu obětí.
Chci svým příspěvkem dát nahlédnout druhé straně. To, co by vyprávěla v tomto případě babička, by byl jistě srdceryvný příběh. – Babička překypuje nepochopenou láskou k vnoučeti a je jí bráněno vlastní dcerou… Ale sama je na vině!
Kdo nezná obě strany mince jen těžko může pochopit.
Popsala jste příběh matky a babičky, který se podobá jako vejce vejci tomu mému. Nářky babiček jsou vytržené z kontextu a mají za cíl jen další ponižování rodičů a dokazování si babičkou, že ona je přeci ta nejlepší a jediná, která má právo vychovávat dítě, které by mělo žít život se svými rodiči. Babička už svůj život žila.
Myslím, že jste si odpověděla sama…ona se mu jen snaží vynahradit to, čeho se jí podle ní v dětství nedostávalo a i to se může někdy vymknout….
Rodiče, kteří brání dítěti ve styku s prarodiči dělají hloupou chybu a svoje dítě ochuzují. Ochuzují ho o něco, co mu sami nikdy dát nemohou. Prostě o širší rodinu. To jsou scény pro nějaký pytlík bonbónů. Rodiče, kteří si neuvědomí, že jejich názor není jediný správný (a prarodiče rovněž) jsou dost chabí rodiče.
A prarodiče mají jednat přímo a ne nějaké „diplomatické“ lhaní. V rodině se má jednat přímo. Lhát si můžete v práci.
Chudáci děti dneska.
I moje děti dostávaly od prarodičů jako dárky věci, které bychom s mužem nikdy nekoupili. Čas pak ukázal, jak kvalitní dárek je. Když zůstal nepovšimnut, nabídli jsme ho potichu známým zadarmo. Ale abych bránila dětem mít babičku a dědu, to bych nikdy neudělala. A že byla tchyně nějaký generál….!
My jezdíme k vnoučatům na vánoce, dáme si z manželem mašly, já do vlasů aon na krk. Když se vnoučata ptali co to je,tak naše odpověď byla- my jsme váš dáreček . Dnes už jsme opět pozvání.
No, vidíte a co já bych dala za to,kdyby si babička- tchyně- vnoučata,kdysi vzala nebo jim koupila nějakou maličkost. Pokud k ní nejdeme sekat trávu nebo řezat dříví, tak se o vnoučata nezajímá, tzn.léto- nepotřebuje dříví ani vidět vnoučata , ochladilo se…ejhle…. Děti od ní mají po 20Kč, zvykly si ani nic nechtějí. Nejde o peníze ani dárky…jde o kontakt, a ten si babička nevytvořila a dnes děti vědí, že když se babička ozve, tak jen kvůli dřevu.
Budiž slyšena i druhá strana. Takhle to vypadá na žabomyší válku, ale co když jsou rodiče v nějaké sektě, indoktrinují děti šestnáct hodin denně nějakými nesmysly a odřízli všechny, kdo by jim mohli poskytnout jiný pohled na svět? Možností je samozřejmě mnoho, ale nad takovýmhle půlčlánkem nelze moc diskutovat 🙂
V článku opravdu není konkrétní důvod rodičů k tak radikálnímu kroku. Tedy chybí pohled druhé strany. Je dost trhlých aktivistů vyžadujících až neuvěřitelná pravidla. Ale vzhledem k tomu, že jsem sama několikrát stála před rozhodnutím zda omezit či ne kontakt našeho dítěte s partnerovo rodiči, chápu že důvody rodičů mohou být někdy velmi oprávněné. Sama jsem vzhledem k bezpečí svého dítěte nakonec přistoupila k tomu, že jsem si dítě v jejich přítomnosti téměř nepřetržitě „hlídala“ což bylo nepříjemné a neskutečně vysilující. Ale pokud máte nedonošené dvoukilové miminko a prarodiče nerespektují jistá omezení z toho plynoucí tak člověk moc na výběr nemá. Protože babiččino „Vidíš nic se nestalo, jsi jen hysterická.“ Znamená jediné, že kdyby se to „něco“ stalo, tak se to nebude dít babičce nebo dědečkovi, ale maličkému dítěti a důsledky bude řešit většinou matka. A pokud dítěti něco doporučí nebo naopak zakáže pediatr, kardiolog, neurolog,… tak by to měli respektovat všichni dospěláci v rodině bez ohledu na své ego. Nikdy na to nechutné, hloupé a ubohé handrkování nezapomenu, ani na svou nechuť k další víkendové návštěvě a následnou únavu. Do dnes si nejsem jista, zda jsem se neměla na ohledy k partnerovi a jeho rodičům prostě vykašlat a místo neustálého dohadování a vysvětlování je prostě sprostě nekompromisně vydírat.
Měla…ušetřila by jste si nervy a stejně Vám za ty ohledy nebyl určitě nikdo vděčný…také jsem to tak řešila, u velkých průšvihů jsem řekla rovnou ne a ať si myslel (la), co chtěla ….já jsem rodič a já mám zodpovědnost a na nikom bych si pak nic nevzala…. pokud se to někomu nelíbí, měl dost příležitostí na svých dětech se jim věnovat
To „něco“ myslíte knedlík s omáčkou tří měsíčnímu dítěti….:O))))To jen pro ilustraci , že chápu co některé rodiče vede až k tak razantnímu řešení…..
Někdy je to těžké na obě strany a nejvíc na tom všem tratí děti. Asi nikdo nevíme, proč došlo k takovému rozhodnutí rodičů, ale souhlasím s psychologem panem Hudcem, že je dobré, když se i naše, vaše děti už v rodině setkají s rozdílným přístupem. Nakonec přece nejsme všichni stejní, že. Základní výchova je samozřejmě u rodičů dětí, pokud není chování rodičů k dětem naprosto nevhodné, i takoví rodiče jsou. Ale to jistě není popisovaný příběh. Ale upřímně, není někdy zákaz to „nejjednodušší řešení“, které vlastně řešením vůbec není? Hezký život a úspěch v něm není vždycky dán jen drilem. Možná že ten pocit trocha volnosti, svobody a fantazie je důležitější. A to i pro děti.
Vidíte, co člověk to názor. Každý z nás díky Bohu má svůj názor a řídí se svým svědomím. Jak by ten život byl nezajímavý, kdyby jsme byli všichni stejní. Všechno záleží z jaké pozice případ vidíte. Jaké máte zkušenosti. Myslíte, že tyhle řádky rodiče čtou a dokázali by nám dát vysvětlení, proč tak ve výchově postupovali? Nemůžeme nikoho odsuzovat, poradit můžeme, ale každý z nás se musí rozhodovat sám o svém životě. Od toho je tady.
Prarodiče taky nemají vždy pravdu. Když vědí, že dítě má na něco alergií a přesto mu to dávají, vědí, že je velmi citlivé na vliv obrazovek a má po nich záchvaty a prarodiče naopak podporují hraní PC her a nastalé problémy neřeší, protože dítě prostě hodí rodičům a je po problému. Stehné je to i s lidmi kolem. Vnutí bonbonek a myslí si, jak jsou hodní a ti rodiče zlí, že upírají dětem „radosti“. Lidi hodně štve, že se někdo rozhodl žít a vychovávát jinak, a navíc jim to jde… Pak si hrajete na oběť a ty „hodné a srdečné“ chudáčky. To už neprojde.
Docela masakr je, když babička hustí do vnoučat pomluvy a lži o svých známých. Znám velmi důvěrně. Byla důrazně upozorněná, že si to nepřejeme, přesto to dělá. Syn byl poučený, co si o pomluvách a hlavně jejich šiřitelích myslíme, tak snad si to dokáže přebrat.
Je smutné, když rodiče zakážou prarodičům se vídat s vnoučaty , je to dost sobecké a nezralé. Vždy je možnost se nějak domluvit na obou stranách. A děti mají právo na své prarodiče. Máme s mužem dvě děti, jako rodiče jsme dost přísní, ale tohle bychom prarodičům našich dětí neudělali, a hlavně prarodiče mají rozmazlovat. Já sama ráda vzpomínám na dětství o prázdninách u babičky a dědy. Přeji těmto prarodičům, aby se ještě nějak domluvili s rodiči těchto dětí.
Přečetla jsem všechny příspěvky. No je to děs jak jsou na své blízké lidi, děti zlí. Měla jsem úžasné moje rodiče i manželovi. Maminka mně kdysi dala radu (když chceš, aby tvůj muž měl rád Tvoje rodiče, měla bys mít ráda jeho rodiče). Vnoučata mám již dospělá a když bydlí jinde každou chvilku zavolají a nebo přijedou pomoci. Stejně se, ale chovají k rodičům a prarodičům svých partnerů.
Nevím je to ve výchově a nebo v určité intekigenci ?
Jak tedy postupovat v případě, kdy prarodiče dítě ponižují, podkopávají jeho sebevědomí, nutí ho k poslušnosti a dávají mu stále najevo, že takové, jaké je, je špatné?
Důrazná promluva s prarodiči a respektovat přání dítěte. Nenutit jej, když tam nechce…Není vždy možné najít cestu domluvy, jak někdo tvrdil výše…
Když babička s dědem nepřijde tak nic nedonese – aspoň jim neubude z důchodu a nebudou muset plakat, že jim nestačí důchod a tím pádem ani nemají důvod šetřit – leda tak na pohřeb – ale na ten možná nikdo nepřijde – takže je lepší si užít za živa.
Všeobecně se říká že babička a dědeček mají děti rozmazlovat a víc se dětem věnovat. A proč tomu tak je? Protože babička s dědečkem mají všeobecně více času se těmto aktivitám věnovat – již se nestarají o každodenní povinosti dítěte a tudíž mají více času a více se dítěti věnují a také mu umožní ( mnohdy i to co vlastním dětem nebylo trpěno). Je to zcela v pořádku u babí a dědy jsou jiné výchovné metody než doma. Když mám doma vnučku téměř stejně starou jako má poslední dcera tak taky nejdou spát v 9 hodin ale klidně je nechám i do půl 11 až 11 hodiny ponocovat. Jednak proto že vím že si toho ty cácorky musí hodně říct a jednak proto že se u nás cítí důležitá, že babička povolila. A proč ne ? Však druhý den nevstává do školy a nemá povinnosti tak proč jí nedopřát ten luxus, který doma nemá a ani nemůže mít- jít pozdě spát a ráno pozdě vstávat ? Pokud bych ale svoji vnučku měla v péči jistě bych taky dohlídla na to aby šla spát v určitou dobu aby byla do školy odpočatá to je logické. Myslím že zakázat dětem styk s babí a dědou je nerozum. Pokud se mi něco nelíbí ano mohu jim to říct, ale všeobecně pokud jsou u mě plně za ně odpovídám tak budou má pravidla. Pokud jim chci něco koupit byt je to třeba blbost podle rodičů měli by to rodiče přijmout. My prarodiče vidíme potřeby dítěte jinak než oni a tento přetechnizovaný svět. A navíc je klidně možné že zrovna to co dětem koupili je pro ty děti důležité protože se nějak „tajně“ domluvili že by zrovna toto to dítě „potřebovalo“. Ochudit babi a dědu o jejich radosti a bolísty je strašně kruté. Nebýt na dětském dnu s vnoučaty , na prvním školním dnu ? To si nedokážu představit. Vidět jejich rozzářená očka je k nezaplacení. Utěšit je když se jim něco nepovede a dát jim čokoládku když mají bolístku? Proč ne ? Však to není furt. Jen aby jim to milým rodičům pak jejich vlastní děti neoplatili.
Krásně napsané
Mě potkalo cosi podobného. Jen mi snacha sdělila, že nesmím vnouče vídat, protože špatně slyším a mluvím nahlas a malá by mohla být ze mě nervózní.. Vnučce to nevadí, má mě moc ráda a zákaz jí vadí Pořídila jsem si naslouchátko, ale mladí trvají na svém. Myslím, že za tím je něco jiného, jen nevím co….
Těžko někdy mládí chápou, že to jejich mládí taky jednou skončí a může se stát, že jim to právě jejich dcera ukáže podle jejich vzoru. Ale věřím, že mládí dostanou rozum a pochopí, že mít rodinu je důležitější než malicherné spory. Přeju Vám ještě hodně krásných chvil se svou vnučkou. Já jsem na své dítě čekala deset let a byla jsem ráda, že mám obě babičky i dědečky.
Tipoval bych také něco jiného. Nezbývá, než to z nich dostat