Dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, ADHD a další poruchy učení jsou strašákem moderní doby. Dětem komplikují cestu ke kvalitnímu vzdělání a učitelům přinášejí práci navíc. Na jednom pražském gymnáziu ale ukazují, že kde je vůle, tam je cesta. Poruchy učení tu vnímají jako výzvu, ne jako problém.
Je středa, 7:30 ráno. Parta terciánů a kvartánů v příjemné světlé třídě Gymnázia EVOLUTION v Sázavské ulici staví lavice do půlkruhu. Je jich dvanáct, kluci i holky. Za chvíli tady začíná seminář – takzvaný Dys klub. Ve škole ho třikrát týdně vede učitelka Klára Spáčilová.
Čárky, tečky, vzory a chyby
„Pracuju s dětmi metodou Feuersteinova instrumentálního obohacování. Zní to šíleně, ale v podstatě jde o metodu, která jim formou poměrně zábavných a snadných cvičení pomáhá trénovat určité poznávací schopnosti nutné pro učení, jako je paměť, soustředění, prostorová představivost a podobné,“ vysvětluje. A jakmile vchází do třídy, startuje velmi dynamická hodina. „Co jsme dělali minule?“ zeptá se. „Čárky!“ „Tečky!“ „Srovnávali jsme vzory a snažili se je napodobit.“ „Bavili jsme se o chybách a co s nimi dělat.“
Ačkoliv je brzy a venku se teprve rozednívá, třída je aktivní a nápady z nich padají ve vysokém tempu.„Dnes budeme dělat něco trochu jiného,“ říká Klára Spáčilová. „Budeme pracovat s ilustracemi. Máte rádi ilustrace?“ „Jo, protože čím víc obrázků, tím míň textu ke čtení,“ přiznává jeden z chlapců a ostatní se rozesmějí.
Dalších 45 minut třída tráví nad kartičkami, které postupně obracejí. Rozvíjí se před nimi bajka o žábě, která chce být větší než slon, a tak se tak dlouho nafukuje, až praskne. Snaží se předvídat, co bude dál, všímat si detailů na obrázcích. Baví se o emocích, které prožívají jednotlivé postavy příběhu.
Někdo potřebuje antistresový míček, jiný barevnou fólii
Tempo hodiny je rychlé, žáci velmi živě reagují, přitom ale nevykřikují hlouposti, „nezlobí“. Když je bajka u konce, vybídne je Klára Spáčilová, aby novinářské návštěvě prozradili, proč na seminář docházejí.
„Já mám dyskalkulii a poruchu pozornosti,“ začíná sama učitelka. „Já mám dyslexii… dysgrafii… zkříženou lateralitu… poruchu pozornosti… ADHD…“ ozývá se ze třídy. Je vidět, že nikdo z dětí nemá problém svou odlišnost přiznat a pojmenovat. Zároveň si ze sebe dokážou udělat legraci. „Mně si hned každý pamatuje. Učitelé vždycky už první den věděli, jak se jmenuju,“ říká jeden z kluků a další ho hned usazuje: „Jo, protože pořád jen říkali, Viktore, buď zticha.“
Dys klub dětem pomáhá, aby se naučily svůj handicap kompenzovat. Společně hledají způsoby, jak se vypořádat s náročnou výukou. Kdo má problém se čtením textů, dělá si na okraj poznámky, kterým místům nerozumí, a může zajít na konzultaci za učitelem s konkrétními otázkami. Když jsou děti ze čtení unavené, přiloží na stránku barevnou fólii a sníží tak kontrast mezi písmeny a zbytkem stránky.
A některé z nich prozrazují i další fígle, jak svůj mozek přispět ke spolupráci: „Nosím si antistresový míček a mačkám ho. Zaměstnám tak ruce a líp se zvládnu soustředit na výuku,“ ukazuje Kryštof s brýlemi jako z Harryho Pottera ohmataný bílý balónek. „Já jsem si přestala nosit do školy hromady hloupostí, které mě jenom rozptylovaly,“ prozrazuje hnědooká Rebeka. „Už nenosím v penálu sedm gum, které se mi pořád vysypávaly a ztrácely.“
Vysoký intelekt, velké problémy
Studenti působí uvolněně, spokojeně, nemají problém odpovídat i na osobní otázky. A tak přichází na řadu citlivé téma: jak vzpomínají na základní školu, a kdy si jejich okolí všimlo, že je u nich něco jinak?
„Já byla na základce úplně mimo, vůbec jsem nedávala pozor, i když jsem tedy měla samé jedničky. Až v páté třídě jsem se nějak probrala, sedla si do první lavice a zapojila všechny síly, abych se trochu soustředila. Musím říct, že i tady mám s pozorností problémy,“ vysvětluje Rebeka. Svůj příběh vypráví i Kryštof s brýlemi: „Na základku vzpomínám nerad. Měl jsem samé jedničky, ale těžko jsem zvládal třeba dlouhé diktáty. Učitelka pak ostatním dětem ukazovala, koukejte, jak ošklivě to Kryštof napsal. Až do čtvrté třídy jsem byl za zlobivého. Pak jsem se začal učit francouzsky a moje nová učitelka mamce řekla, ať mě vezme do poradny. Tam odhalili, že mám dysgrafii a ADHD.“
Ostatní děti pokyvují hlavami. Jejich scénáře ze základní školy jsou velmi podobné. Na vysvědčení jedničky shora až dolů, a k tomu velké problémy. „Děti, které tu dnes vidíte, mají takzvanou dvojí výjimečnost – vysoký intelekt kombinovaný s poruchami učení. U některých dětí se dokonce porucha odhalí až u nás na gymnáziu, kde je výuka náročnější než na základní škole. Každý sám i společně hledáme cestičky, jak potíže kompenzovat,“ vysvětluje Klára Spáčilová.
Individuální přístup potřebuje každý, ne jen dítě s poruchou
Děti s poruchami učení procházejí standardním přijímacím řízením. Pokud přinesou potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny, mají na vypracování úloh více času. Během studia musejí zvládnout učivo ve stejném rozsahu jako ostatní. Učitelé mají ovšem možnost jim například zkrátit písemné práce nebo povolit některé pomůcky.
„Já píšu výpisky a všechno jenom na tabletu nebo notebooku. Je to trochu otrava, ale aspoň to po sobě přečtu,“ říká tercián Adam. „A já můžu povinnou literaturu místo čtení poslouchat jako audioknihy,“ přidává se jeho spolužák David.
Dys klub jako předmět vznikl již při založení GEVO (tehdy Gymnázium Jižní Město) v roce 1992 – tehdy byl koncipován jako Čeština pro dyslektiky. Přenesl se pak i na druhou pobočku školy v Sázavské ulici. Postupem času v něm ubývalo procvičování pravopisu a čtenářské gramotnosti a přibývalo kompenzace poruch, zjišťování učebních stylů a strategií. Je to nepovinný předmět, ale studenti s poruchami učení na něj chodí, protože jim pomáhá – byť jen v tom, že se pravidelně setkávají a můžou případně řešit některé aktuální obtíže a jak s nimi naložit.
„V naší škole se my učitelé snažíme přistupovat ke studentům skutečně individuálně. Klademe na ně vysoké nároky, ale snažíme se jim umožnit, abych jich mohli dosáhnout. Nastavili jsme si tu obecně přátelskou atmosféru, a možná proto nás ve zvýšené míře vyhledávají i studenti s poruchami učení, protože věří, že je přijmeme takové, jací jsou,“ uzavírá Klára Spáčilová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„Já mám dyslexii… dysgrafii… zkříženou lateralitu… poruchu pozornosti… ADHD…“ ozývá se ze třídy. Je vidět, že nikdo z dětí nemá problém svou odlišnost přiznat a pojmenovat. Chudáci ti, co nemají „nic“. Nejhorší je, když se nevychovanost, nezdravá ctižádost rodičů a podobné vlastnosti schovávají za „poruchy“. Znám to, vidím to denně kolem sebe ve třídách s 30 dětmi, kde ti co nemají „nic“ v podstatě často na ty, kteří vyžadují zvláštní pozornost jen doplácí.
Kdyby měly tyto děti na základce skutečně tak velké problémy, neměly by samé jedničky. Dále mě zaráží, že je zde v souvislosti s gymnáziem zmínka o dyskalkulii, jako by to by byla jen „rýma“. Jde o velmi závažnou poruchu, její náprava je nesrovnatelně složitější než u dyslexie nebo dysgrafie. Dítě se závažnější formou dyskalkulie nemá vůbec pojem o čísle, nic si pod ním nepředstaví, neporovná dvě čísla, neznázorní je na číslelné ose, neřeší slovní úlohy, nepřevede třeba metry na centimetry, nechápe rozdíl mezi násobením stem a dělením stem, nedokáže odhadovat, zaokrouhlovat atd. Jak by mohlo takové dítě studovat gymnázium a složit maturitu z matematiky?
Máte pravdu,ale dyskalkulii zmińovala učitelka u sebe
Také vám to přijde jako pohádka?
Jano, takové děti, jsou-li k tomu podmínky, mohou vystudovat velice dobře. Jedna moje známá se dozvěděla o své dyslexii teprve ve chvíli, kdy už měla úspěšně vystudovanou vysokou školu a byla zaměstnaná na prestižním místě. Diagnóza jí sice není k ničemu, ale alespoň se vysvětlilo, proč měla se čtením vždycky potíže a nečinilo jí radost, proč se jí lépe učilo ve skupince, kde někdo texty předčítal nahlas. Přesto měla ale celý život skvělé studijní výsledky, protože dokázala svoje problémy kompenzovat pílí, dobrou pamětí a tak dále. Nemusí být pravda, že dítě s poruchou něco nedokáže, jenom to nedokáže standardně používaným postupem. A děti, které jsou dostatečně talentované, prostě své nedostatky překonají pomocí ostatních svých dovedností.
jak píšete,, v jednom seriálu přišla genderově vyvážená osoba ke genderově vyvážené osobě pro radu a genderově vyvážená osoba ji nabídne „dyslexie, dysortografie, dysgrafie a dyskalkuli?“ néé děkuji-není potřeba 🙂
Pěkně se ztrapňujete. Než začnete plivat „moudra“, něco si o tom zjistěte. Urážíte inteligentní dyslektické děti i jejich rodiče. Vadí Vám, že sama žádné znevýhodnění nemáte a přesto nedosahujete ani kousek výsledků studentů s dys.
Dobrý den, jmenuji se Lukáš. Je mi 44 let a trpím dyslexii. Jako dítě jsem nebyl schopen se připravit do školy a bylo to pouze tím že.
Kdybych četl text sám, nemá to efekt. Nedokázal jsem si jej zapamatovat, prosit rodiče, ty měli své starost. Pamatuji si že mi máma četla text s učebnice na magnetofonový pásek a já se následně učil s nahrávky a vždy to bylo lepší.
Shodou náhod pracuji ve společnosti, která dodává na český trh ruční skener Scanmarker Air.
S ním by mi to šlo tak jednoduše, jednoduše naskenujete text s knihy do tel. PC, zařízení ho přepíše a přečte. To naprosto mění situaci pro dyslexii, student si vše zapamatuje s mluveného textu.
Pani ucitelku jsem poznala prave na skoleni Feuersteinova insrumentalniho obohacovani a musim rici, ze takoveho cloveka bych si prala potkat jako dite ve skole i jako rodic. Jinak metoda je uzasna a moc doporucuji! A Klaro, zdravim!
Poslouchá se to dobře,ale myslím,že kdyby děti opravdu měly potíže,které zmiňujete,těžko by měly jedničky od shora dolů,jak už psala Jana. Vystudovat s těmito poruchami se ale skutečně dá,o tom žádná,jen to stojí hodně času a úsilí.A ještě musíte mít na základce štěstí na schopné a vstřícné učitele,kteří Vám to vzdělání neznechutí od samého počátku.
Je hrozně fajn, že dětem s ADHD či DIS se dostane pomoci k úspěšnému studiu. Mohou být v životě velice úspěšní. Jen si dovolím nesouhlasit s obrácenou lateralitou, to není vada, to je prostě stav. Odstraňovat obrácenou lateritu na gymnáziu je poněkud pozdě. Je to otázka cviku, ale již ve školce a zejména v prvních ročnících na základní škole. Vím o čem mluvím, máme v rodině leváky a jsem jím i já sama a žádné problémy mi to nečiní, neboť obrácená lateralita se týká hlavně leváků. Jen bych prosila vysvětlit, jak se žáci s takovými vadami dostanou na víceleté gymnázium, kde jsou přijímacím zkoušky spíše masakrem a to zejména v Praze. Nebo se jedná o úspěšný tah rodičů zařídit dětem delší dobu na přijímací zkoušky dokladem v pedagogicko-psychologické poradně.
Tím samozřejmě nepochybuji o úspěšných postupech paní učitelky, jen mám trochu pochyby.
Prosim, zde se hovorilo o zkrizene lateralite. Nejde o levactvi…..
Zkřížená lateralita a leváctví opravdu není totéž. (aby to nebylo tak jednoduché, ne každá zkřížená lateralita představuje ve škole problém) A aby to bylo ještě složitější, celá ta slavná lateralita neznamená (nemusí znamenat) dominanci jedné strany, ale dělbu práce mezi stranami. Když tohle někdo neví, občas se diví.
Tak to by jste se divil, obrácenou lateralitou „trpí“ dost leváků, zejména leváků. Ale to vás přeci vůbec neomezuje v výuce. Zkřížená lateralita se nazývá, pokud se neshoduje lateralita různých typů funkcí či orgánů. Zpravidla tedy dochází k tomu, že jste například levák, ale běžně používáte pravou ruku. Já jsem toho příkladem, levou píšu, pravou ale používám mimo psaní naprosto běžně a to včetně myši atd. Dítě může být levák, ale míčem hodí pravou atd. Stává se, že dítě v začátcích otáčí číslice či písmena, nebo může zaměnit d a b. Nic, co by mi bránilo ve studiu to tedy není. Stačil trénink a vše je vyřešeno.
Vždycky jsem měla zato,že zkřížená lateralita znamená. že jste třeba levák,ale vedoucí,dominatní oko je pravé.Nebo naopak.
Souhlasim s Vami.
Tomu, co popisujete, se obvykle rika v odborne literature nevyhranena lateralita.
„Pokud přinesou potvrzení z pedagogicko-psychologické poradny, mají na vypracování úloh více času.“ Takže ano, mají na přijímačky více času.
A taky mají možnost různých pomůcek, které by bez diagnózy používat nemohli. Všechno v článku je.
Já si pokládám otázku, jestli budou mít úlevu i při přijímačkách na vysokou školu.
A já si pokládám otázku, jestli jako zaměstnavatel budu muset dát na úkol zaměstnanci také více času? A za jakou mzdu? Vzhledem k tomu, že pracuji v oblasti, kde jsem navázána na termíny státní správy, tak marně hledám v daňovém řádu, že budu mít prodloužený termín na splnění povinností, protože zaměstnám zaměstnance s potvrzením. To jen tak na doplnění.
Co to je „čtenářská gramotnost“? Gramotnost je, když člověk umí číst a psát. To jako když člověk umí číst, ale neumí psát, je čtenářsky gramotný? Potom by se měl zavést taky pojem „písařská gramotnost“, to jako když umí i psát (vycházím z předpokladu, že každý, kdo umí psát, umí i číst). Jinak, jestli je pravda, co se tady píše, je to veliký pokrok oproti době, kdy jsem do ZŠ chodil já.
Čtenářská gramotnost je to, když chápete psaný text a dovedete získané informace použít.