Tak nám tady v České Lípě Lidl postavil Rákosníčkovo hřiště. Dopředu říkám, že Lidl nemám moc rád, protože kvůli parkovišti nechali vykácet řadu topolů, údajně kvůli bezpečnosti, a pak se ukázalo, že byly o několik metrů dál a nebyl pro to žádný důvod.
No, ale zpátky k tomu hřišti, které si Lidl předsevzal postavit v různých českých městech a my už ho tu máme. Rodiče tou novotou nadšení, děti nadšené. Ale jen nějaký čas. Hřišťátko je sice barevné a tak trochu jako z pohádky, ale na druhou stranu podle mě poněkud sterilní, vždyť taky vzývá hlavně bezpečné hraní.
A tak se ho část dětí nabažila a přesunula se o kousek dál, k panelákům, kde na mezi už řadu let roste hlošina úzkolistá. Laik ji může pokládat třeba za nějakou divnou vrbu. Je to prastarý druh dřeviny a sází se v městských sídlech pro svou odolnost. Snáší totiž i neplodnou, udusanou, zimním posypem zasolenou půdu v městských sídlech i znečištěné ovzduší.
Děti na ní láká především typicky bizarně pokřivený kmen, který se v tomto případě pne skoro rovnoběžně s terénem jako nějaká kladina či lávka visící ve vzduchu metr, dva nad zemí. Je to místo, kde se dá šplhat, honit se po kmeni nahoru a dolů, houpat se na větvích, viset za ruce, skákat dolů z meze, zkrátka ideální přírodní tělocvičné nářadí.
Spousta peněz se vynakládá na nová hřiště a sportovní areály, aby se děti více hýbaly a sportovaly, ale čím dál víc se omezuje obyčejná příroda v okolí jejich domova, ve které se dřív pohybovaly úplně přirozeně. A to vše ve jménu bezpečnosti. Nevím nevím, zda děláme dobře.
Podle mě máme lezení na stromy v genech, vidím, že i městské děti to hrozně baví a nemohou se toho šplhání nabažit. Je smutné, že dospělí na to už zapomněli a máme jich tu dost, kterým to vadí. Vím to, protože se angažuji ve zdejší pobočce STUŽ, Společnosti pro trvale udržitelný život.
Často se vyjadřujeme i k žádostem o kácení stromů ze strany občanů. K žádostem často neopodstatněným. Důvodem pro kácení bývá pro některé i to, že po nich lezou děti – a „řvou“.
Už profesor Zdeněk Matějček, nestor československé dětské psychologie, upozorňoval na to, že dětem je třeba nechat prostor také k tomu, aby si mohly vyhrát a vyběhat se v alespoň trochu přirozeném prostředí a bez neustálého dohledu. Aby se v něm vůbec naučily pohybovat, aby si v něm uměly poradit, kdyby bylo třeba. Aby volný čas dítěte nebyl extrémně přeorganizovaný, aby v něm vedle množství nejrůznějších zájmových a vzdělávacích kroužků zbylo aspoň trochu času a místa i pro spontánní dětskou zábavu a – proč ne – třeba i na trochu toho dětského řádění. Což tak úplně nejde v životě plném těch kroužků, ZUŠek, jazykových kurzů a umělých hřišť. Byť líbezně vypadajících, načančaných a hygienických, jak jen to jde, vybavených všemožnými vymyšlenostmi moderní technické civilizace a stokrát jištěných množstvím bezpečnostních prvků.
Jednou to těm dětem může chybět.
PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Souhlasím, dnešním dětem určitý „nedostatek“ chybí. Někdo říká, že dnešní děti jsou nevděčné a rozmazlené, což podle mě není pravda, je to pouze jimi neovlivnitelný důsledek okolí ve kterém vyrůstají. Doba se bohužel/bohudík posunula tak, že vše se stalo cenově, společensky i jinak dostupným. Děti nemusí číhat s prázdnou kazetou u rádia aby získali svou oblíbenou skladbu (dnes je to otázka kliknutí a pár sekund), nemusí čekat do Vánoc na nové kolo, lyže. Dnes je snazší tyhle věci obstarat a rodiče v dobré víře chtějí kompenzovat dětem to co oni neměli, bohužel je připravili o tu radost získat něco vystoupením z komfortní zóny, která je násobně větší než když „jenom něco dostanou“.
Mám jenom jednu takovou malou vzpomínku z mládí. Byly jsme s mamkou nakoupit ve městě. protože po chodníku procházelo víc lidí, uhýbala jsem jim na travnatou plochu, aby mohly projít. nevím jak se tam objevil, ale najednou se mi za zády ozvalo, jako že si dovoluji stoupnou na trávník, to kdyby udělal každý. Měla jsem po náladě a ani nevím, co jsme tenkrát nakoupily. jen jsem si uvědomila, že tohle u nás neplatí. využívali jsme kdejakou travnatou plochu, stromy, po kterých jsme lezli, abychom si dokázali, jak to zvládnem, zvlášť když na nich byly třešně. Prolezli jsme kdejaké zákoutí a zkoušeli svou odvahu. Žádné průlezky, když se objevila houpačka na provazech, nebo jsme si ji udělali ze švihadla, různé překážky v přírodě, to bylo naše hřiště. Odřená kolena a někdy díry v kalhotách, to všechno k tomu patřilo.