Většině matek se nelíbí, když děti hrají násilné počítačové hry. Ale především kluci je mají rádi. Dávají jim příležitost stát se hrdinou, což je v dětském věku v naší společnosti poměrně těžké zažít jinde. Ale když si dítě nezažije pocit hrdinství, jak se může v dospělosti stát hrdinou? Možná proto je kolem nás hrdinů tak málo. Nevíme, jak se to dělá, žádné hrdinné dobrodružství jsme nikdy nezažili.
Další věcí, kterou se děti hraním akčních her učí, je spolupráce. Spoluhráči mohou sedět na druhé straně planety, ale častěji jde o spolužáka nebo kamaráda z kroužku. Hraní her tak pro děti představuje společný čas s kamarády. Ani k němu nemají děti v dnešní době nejlepší podmínky jinde. Děti zmizely z ulic, protože rodičům připadá, že bude bezpečnější, když budou sedět doma než běhat po okolí. Žádný rodič nechce obírat své dítě o kamarády. Přirozeně chápeme, že interakce s vrstevníky je pro stávání se dospělým člověkem důležitou činností. Děti se dnes druží ve virtuálním světě. Ostatně podobně jako dospělí.
Je vysledováno, že děti, kterým rodiče soustavně zakazovali přístup do kyberprostoru, se v něm později chovají rizikověji. Zákazy nic neřeší. Pokud dítě tráví hodinu (či dvě) denně hraním, ale dobře spí, má normální známky a zajímá se i o něco jiného než o počítač, není důvod obávat se závislosti. Je dobré pro čas na počítači stanovit pravidla. Lépe fungují ta sepsaná po dohodě s dítětem.
Klidná máma je nejdůležitějším médiem v domácnosti.
Často se nicméně zdá, že dítě nic jiného nezajímá. Děti se dokáží neskutečně nadchnout pro věc. Když je necháte touhu uskutečnit, brzy si najdou novou záležitost k objevování. V případě počítačových her, pravda, to může trvat i roky, než je to pustí.
Pokud máte dojem, že hra je příliš násilná a dělá se vám z ní špatně, řekněte to. Neříkejte však, že dítěti škodí, protože to jej nezajímá. Mluvte o svých emocích. Většina dětí, zvláště před pubertou, vám rádo vyhoví a najdou si jinou hru. Klidná máma je nejdůležitějším médiem v domácnosti. Děti to ví a moc dobře ví, že je lepší si s jejím klidem nezahrávat. Ale jak to udělat, aniž by to znělo jako zákaz?
Zajímejte se, co hrají. Ne z důvodů kontroly a bezpečnosti, ale ze zvědavosti. Hry jsou okna do dětské představivosti. Zajímá vás vnitřní život dítěte, že? Posaďte se vedle něj a dívejte se. Ptejte se. Aniž byste hodnotila, kritizovala, aniž byste se bála. Dozvíte se mnoho věcí, děti rády sdílejí své světy. A pak, až si zvyknete na krev na obrazovce – nemusí to být při prvním sezení – zeptejte se, zda-li si to můžete vyzkoušet. Nechte si poradit, která zbraň je nejlepší. V klidu se nadechněte a sundejte to monstrum, co po vás jde. Možná z toho nebudete mít dobrý pocit. To je v pořádku. Ale budete mít dobrý pocit z pohledu vašeho syna. Budou mu zářit oči. Nazítří o vás bude vyprávět ve škole. Tak se člověk stává hrdinou. Asi by bylo lepší, kdyby se stával hrdinou díky skvělé večeři, ale o nákupech, vaření a mytí nádobí si dnes děti mezi sebou nevyprávějí.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Nevím, ale pro mně by to rada nebyla. Měla bych možnost si ještě v době školních let vystřelit z pistole, ale tak jsem se bála, že jsem na ni ani nechytla. Potom jsem se stala členkou tehdejšího střeleckého kroužku Svazarmu, střílela jsem z malorážky, probudila se ve mně soutěživost, ale na kluky jsem neměla. Tam jsem si našla taky svého manžela. Ale když teď vidím, jak sedí u počítače a je tak zabraný do hry, že slyším, vidíš, teď mně zabili, tak jsem naštvaná a taky mi to vadí. Syn taky hrával tyto hry, ale v současné době už od nich upustil. A jsem ráda, že raděj řeší něco, kde musí trochu přemýšlet. Cestu jsme našli společnou, protože on je teď tím, který mně učí, protože se práci na počítači věnuje, programuje. Někdy slyším, mami to neřeš, tomu nerozumíš. Ale pomáhá, abych se učila.
Tenhle článek spoustu věcí vystihuje.
Navíc chápu autora i ženský které si na ty (převážně kluky) stěžují – prostě kluk došel do věku, kdy se prostě projevuje že je to kluk a ne ženská jako jeho matka.
Počítačový hry jsou prostředek nejen jak se odreagovat a zabavit, ale taky mají výrazný společenský aspekt… V době internetu je to opravdu ekvivalent „hraní si s kámošema na dvorku“ protože normálně u toho dítě vysí na drátě a kecá s nějakou skupinou lidí co zná.
To že je spousta her násilná, no… to je. O kolik víc než běžný akční film ? Navíc ti hráči co hrajou střílečky neberou neberou ty cíle jako lidi, je to prostě loutka obalená barvou co vypadá jako člověk, něco do čeho když střelíte, tak máte bod. Takže pokud dítě není v hloubi duše psychopat (za což hry nemůžou) tak se stane to samý jako když jsem já a všichni mí vstevníci jako dítě koukal na Terminátora, Vetřelce… atd. Nic. Vůbec nic.
Navíc to člověka časem přestane bavit protože je to pořád to samý – střílečky sem hrál tak do 15, ale třeba závody, strategie… to občas hraju dodnes.
Co by mě ale zajímalo je to, co je vhodný zájem pro kluka nebo „drsnější“ holku 14-17 let když na hraní na compu škodí.
Sport ? OK, ale podle mě ten nebaví ani zdaleka každého, zvlášť když v něm nijak nevyniká a taky „běžného kluka“ nezabaví každý den.
Kamarádi ? OK, a co budou dělat ? Zase sport ?
Motorka ? Jasný, supr koníček, o hodně bezpečnější než hry, zvlášť v tomhle věku.
Holka ? OK, ale v tomhle věku spolu trávit dny… No čerstvě zamilovaný asi jo, ale to nevydrží věčně =P
Má čučet na telku ? Trávit věky před knížkou ? Nebo už má pro jistotu makat na brigádě „ať si zvyká“ ? Nebo se učit (jako dobrovolně ?!?) ?
Nevím, prostě mi ty hry vycházejí jako logická volba jak vypnit čas něčím zajímavým o čem se dá pokecat s každým druhým klukem. Funguje to jako zábavná „vata“ když není nic lepšího – ať už tréning, holka… cokoliv.
Mimochodem, celou dobu se bavím spíš o klukách, protože mi přijde že téma her holky to mají trochu jinak – v zásadě jen málokterou to zajímá. Proto asi dělají zpočátku matkám (= taky ženskejm) větší radost, protože ty koníčky jsou k sobě blíž.
Ale to, že průměrná holka v tomhle věku věky drbe přes telefon na FB, případně řeší jak vypadat dostatečně sexy… No nevím zda je to nějak výrazně přínosnější.
Máte pravdu, že vystihuje, dobu ve které se teď děti nacházejí. Mladé mámy jsou schopny pochopit, některé to vadí, jiné ne. Od toho jsme každý jiné nátury. K těm klukům to střílení a boj nějak patří. Když se kluk chová jinak, že se zapojí do hry s kočárkem, obléká se do něčeho, co připomíná ženskou, mimo karnevalu, masopustu, tak nám to nesedí. A vzorem pro staršího kluka by měl být tak trochu táta. Máma má být spíš ten, který ochraňuje. Taky jsem s klukem hrála hry na počítači, ale ty bojovky mi neseděly. tenkrát šla hra o princi z… taky jsem se do toho někdy zasekla až moc. Ze začátku to taky bylo že jsem končila někdy až po půlnoci. takže vím, že hrát a umět od toho odejít a nebo hrát a nevnímat svět je rozdíl. Je důležité se naučit si to dávkovat. Patří to k té dnešní době, ale já raděj vidím na ulici, když se děcka třeba honí, hrají nějakou pohybovku, prostě komunikují přímo a nepotřebují k tomu tu techniku.
Teď jsem přečetla článek na stránkách flowee – medium nového světa – Dítě v síti. DISPLEJE DĚTEM NIČÍ MOZKY. cituji: Stačí když do nich zírají dvě hodiny denně. Zveřejněno 16.1.2019 Cituji:,, slova Martina Stránského podtrhují výsledky výzkumu amerického Národního institutu zdravotnictví ( NIH).
Právě připravuji k nám na stránky vyprávění jedné maminky, která dětem mobily do ruky nedává, a ví proč. Publikujeme na tuto věc různé názory, dnešní realita je opravdu složitá. Pan Stránský dnes na toto téma bude mluvit na fóru, kam se chystám. Možnám s ním udělám rozhovor.
Realita je opravdu složitá a názory roztříštěné. Každý má svůj. Jen tak lehce to vůbec nepůjde dát nějakou střední cestu, protože je to příliš dominantní problém. Na jedné straně výuka dětí, na straně druhé využívání pro jiné účely. V tom se opravdu těžko shoduje. Vidím tady ještě námětově odlišné články, pana Kršňáka. Chci se jenom zeptat. Když je napsal oba dva, který je mu jak se říká srdci bližší. Který by volil pro své dítě. Ten klacek v hlíně, nebo počítač? Nebudu podsouvat svoje myšlenky, ale zajímal by mně jeho názor, jako věkově mladšího než jsem já. Děkuji.
Moje děti jsou už dospělé, vlastně to neřeším. Ale náhodou jsme to dělali přesně, jak je psáno v článku. 3 děti na 1 PC, museli jsme mít pravidla. Každý maximálně hodinu denně, aby se vystřídali. Většinou kluci seděli spolu, takže z toho byly 2 hodiny 🙂 Musím říct, že násilné hry jsem do určitého věku (asi 9 let?) nedovolila, ale moc ani nepřišly na přetřes, možná si je zahráli u spolužáků.
Hry mě taky zajímaly, hráli jsme je všichni, povídali jsme si o nich, když jsem měla výhrady, řekla jsem jasně, co mi vadí. Měla jsem otázky, ale taky uznání. (Mafie – není mi příjemné, že srážíš autem chodce. Hudba je skvělá. Mají to dobře nadabované.) Děti viděly, že se se mnou dá mluvit.
Naučili jsme se s dětmi hrát on-line hru WoW spolu, to už bylo doma víc počítačů, děti ve věku asi 14 – 19 let. Syn mě hodně učil, radil mi, bavilo nás hrát celá rodina, občas jsme měli pocit skvělé spolupráce, někdy jsme se pohádali. To k tomu patří. Vrstevníci našim dětem záviděli, že mají s rodiči takové porozumění. (Psala jsem pak na to téma seminárku na sociologii, skutečně to prospívá vztahům, více ve výzkumu Nicka Yee – https://www.nickyee.com/daedalus/)
Celkově můžu říct, že má Honza v článku recht a že bych to jinak dělat nechtěla. Zároveň si uvědomuji, jak závislost na PC je nepříjemná a jak připravuje lidi o tvořivost. To také na dětech vidím. Musíme se s tím naučit pracovat – umět počítač vypnout (stejně jako mobily).
Myslím si, že je moc fajn vzít své děti i na opravdovou střelnici. Nevím jestli všechny, ale některé povolují střelbu od deseti let. Většinou je na vyzkoušení vícero zbraní a pokud to nebude vyloženě klučičí akce, ale k synovi s tátou se přidá i máma, tak je to pro děti super zážitek. Dětem takové hry nezakazuji, ale s mírou. A ani nechtějí abych je s nimi hrála. Vystačí si samotné. Já s nimi raději půjdu na tu střelnici