„Když se nějaké síly dostanou příliš do převahy, objeví se protisíly. Nemějme tedy starost a tím méně strach. Jděme svou cestou,“ říká Rudolf Hettich, který přijíždí do Česka vzdělávat učitele z lesních školek. „Účastníkům jeho seminářů se pod jeho vlivem často úplně změní pohled na přírodu,“ říká Luboš Vedral z Asociace lesních mateřských škol, který s propagátorem přírodní pedagogiky Hettichem udělal rozhovor.
Co je to prahra, termín, který už desítky let používáte?
Prahra je elementární přístup k přírodě, pohyb dětí v přírodě a hra s přírodními materiály, která nemá žádná přesně daná pravidla. Když jsme nyní přicházeli se posadit k rozhovoru, šli jsme kousek po nakloněné podlaze. Skoro nikoho z dospělých by nenapadlo se tam začít klouzat, děti na to přijdou hned. Ale my jim stále častěji takové věci a příležitosti bereme. Přitom je to skvělé pro jejich vývoj.
Proč je pro děti tak důležité být venku, v přírodě?
Venku se nic neopakuje, stále tam lze nacházet nové a nové podněty. Každý den je vše nové. Proto může být i “prahra” každý den jiná. Děti si také hrou venku cvičí sociální kompetence, kromě jiných věcí. Naučí se se přirozeně organizovat, daleko víc spolu mluví. Když jsem na návštěvě v některé z klasických školek, vídám, že si dvakrát víc dětí hraje zcela samotných, naopak venku v přírodě si děti častěji hrají spolu.
Venku nejsou hračky…
Vytvořili jsme společnost, která dětem předkládá vše v hotové formě. Doma i ve školce stojí bedny, z nichž se dají vytahovat hračky už připravené ke hře. Oproti tomu v přírodě je vše syrové, bez formy i obsahu. To nutí dítě k myšlenkovému pohybu, k rozvoji fantazie. My dospělí často podléháme iluzi, že čím jsou hračky technicky dokonalejší, tím lépe si s nimi děti můžou hrát a tím víc se vyvíjejí. To je ale chyba. Hračka je už hotová a dítě ji může prostě jen používat. V přírodě dítě dělá všechny kroky, které průmyslové výrobě hračky předcházejí. A udělá je samo, nikdo mu nic nevnucuje, nepředkládá. Dítě se tak stává vynálezcem, vědcem, řemeslníkem, mechanikem. Kdežto u té bedny hraček někde ve třídě nebo doma je v roli zákazníka a uživatele.
Chtějí opravdu děti raději nehotové hračky?
Jsem si tím jistý. Děti chtějí vše rozebírat, zkoumat a znovu dávat dohromady, nechtějí dostávat už hotové věci. Dříve společnost neměla takový zájem o dětské hry a hračky. Dnes je chtějí ovlivňovat velké firmy i politici. Manažery obřích koncernů to opravdu zajímá, závisí na tom jejich zisky, děti jsou přece potenciální zaměstnanci, je nutné je na to optimálně připravit. Společnost vyvíjí tlak, aby děti už byly vlastně malými dospělými. Tuhle globální strukturu je těžké měnit.
Proč?
Lidé ztrácejí sebedůvěru, rodiče se bojí, že dítě něco zamešká, že ve svém vývoji o něco přijde.
Co by se dalo poradit rodičům, kteří by se přece jen chtěli pokusit o jiný přístup?
Někdy si myslím, že bychom vlastně neměli mít žádné ponětí o pedagogických poučkách, příkazech, zákazech a nápovědách. Měli bychom děti nechat, jak jsou.
Co může přinést dětem přírodní pedagogika?
Nejdůležitější pro rodiče je jít tam, kde chtějí být jejich děti. Tedy do přírody. Děti vědí, co je pro ně dobré, když je to dospělí nechají dělat, odmalička.
A co rodičům obvykle radíte?
Opakuji jim pořád dokola: čím jednodušší je materiál dětské hry, tím kreativněji se dítě vyvíjí. A čím přirozenější je prostředí, kde si dítě hraje, tím lépe se vyvíjí jeho motorika. Obojí je již vědecky dokázáno, ověřeno. Uvnitř se často děti schovají za nějakou tu bednu s hračkami, venku tu „bednu“ musí nejdříve najít a naplnit. Naopak co rodičům neříkám, je, že když je jejich dítě často venku, bude zdravější. To zatím není dokázáno.
Vedete semináře pro pedagogy v lesních školkách. Je možné přírodní pedagogiku využívat i na vyšších stupních škol? Děje se to například v Německu?
Se školními třídami jsem začal v přírodě pracovat zhruba před čtyřiceti roky. Až do roku 2000 to vypadalo docela nadějně. A pak byly v Německu zveřejněny výsledky mezinárodního šetření PISA a vše se změnilo. Školy najednou věděly, že mají co dohánět, v oblasti informací. A současně v poslední dvaceti letech vzrůstá vliv technologií.
Jak to souvisí?
Vidím to i na sobě a své rodině Jsem v mediálním světě na úrovni neandrtálce, kdežto můj syn už je profesorem. V tomto odvětví už žáci předběhli učitele i ostatní dospělé. Potřebovali bychom opravdu hodně energie a času, abychom je dohnali. A hodně učitelů se o to skutečně snaží, aby si v očích dětí zachovali kredit. Čas, který na dohánění znalostí potřebují, jim ovšem chybí pro pobyt v přírodě. Dříve měly děti víc možností, jak v rámci školy i po ní být venku. Mohly se například starat o bylinkovou zahradu a skutečně to dělaly. V posledních patnácti až osmnácti letech se tyto možnosti v Německu skoro vytratily, učitelé říkají, že na to nemají čas. Ve školách se často už neučí ani práce v dílnách. Kdybych to například svého syna nenaučil sám, vůbec by se s ručními pracemi nesetkal. Testy PISA zkoumají znalost jazyka, matematiky a dalších informačních oborů. Ale nezabývají se vztahem k přírodě ani hudbou nebo uměním. Zkoumají předměty důležité pro průmysl a byznys.
Máme šanci to změnit?
Ano. Existuje takové pravidlo rovnováhy. Když se nějaké síly dostanou příliš do převahy, objeví se protisíly. Nemějme tedy starost a tím méně strach. Jděme svou cestou.
Rudolf Hettich se již třicet let zabývá fenoménem volné hry, působí jako poradce pro design přírodních zahrad a hřišt, je vedoucím svobodného vzdělávacího zařízení, neziskové organizace Gessellschaft fur Natur und Umwelterziehung, lektor a fotograf na volné noze. Kromě toho vydává časopis pro pedagogy Urspiel.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Přetechnizovaným světem bereme dětem šanci se od přírody učit, i když jsme její nedílnou součástí.
Takže vůbec nic nového pod Sluncem. Rodiče a jejich děti se po letech experimentování s ultračistým a ultraprotektivním prostředím plným umělých hraček, se kterými děti nedokáží plně využít ani svou představivost, ani svou energii, což u nich místo kreativity rozvine leda tak astma a poruchy pozornosti, vracejí ke staletími ověřeným způsobem, jakým byla vychovávána naše generace – společnými aktivitami v přírodě.
Jen kdyby kolem toho nebylo tolik ideologických keců o tom, jak si z vás a vašich dětí dělají zlé nadnárodní koncerny své poslušné zákazníky a budoucí zaměstnance. Jako by někdo snad musel jejich výrobky kupovat.
Je pěkné s odstupem několika dekád sledovat, jak všichni ti dětští psychologové, sociologové, biomatky a jiní aranžéři davů, kteří dnes tak volají po návratu k přírodě, zapomněli, že ještě před nedávnem vyzdvihovali úžasné vlastnosti těch plastových nesmyslů „vyrobených speciálně pro rozvoj motoriky a představivosti“…
Když jste to věděl, proč jste nezasáhl a nechal to dojít až tak daleko. Mohl jste to zastavit.
Nemůžu být všude. 🙂
To chápu. Ale je možné, pokud to zdraví dovolí, najit partu lidí, či těch mladých, jak jsem vám už jednou psala a běžte do přírody. Něco je naučte. Bude to si kapka, ale i ta kapka když je jich vic, utvoří řeku.
A vyskytnout se v pozici, kdy mám něco vysvětlovat člověku, který má svůj vlastní názor a ten můj nemusí brát na vědomí už z toho principu, že je výchova jeho dítěte stejně na něm a na tom, jak se rozhodne?
Jak myslíte, že to dopadne? Sama jste si dnes vyzkoušela, že člověk, který je v pozici příjemce nekonformních informací se nejdřív zeptá, kolik jsem vychoval dětí, a pak mi stejně řekne, že na tom, co on dělá, mám hledat pozitiva, aniž by se snažil aspoň chvíli skutečně zamyslet nad tím, co říkám…
Jste velký filosof pane Václave, asi na vaše debaty nemám. tak je raděj ukončím. Pokud nevím příčinu toho, co vás vede k vašim názorům , Působil jste dojmem člověka, který musí ve všem oponovat, ačkoliv jste někdy překvapil. Hájíte si svoje názory, máte na to právo, ale v některých případech reagujete neadekvátně. Raděj vedu debaty přímo, z očí do očí, protože na výrazu člověka se snažím poznat, jak smýšlí. Na tom psaném se to tak nepozná a někdy vyzní jinak, než jsou psány.
Když se například pozastavím nad tím, že v nějaké školce učí batolata drhnout okna, a Vy mi na to opáčíte otázkou, kolik dětí jsem vychoval, že si dovoluju se nad tím pozastavovat, pak jsem samozřejmě v opozici. Na tom není nic hluboce filosofického, neadekvátního ani nic takového, co by se změnilo debatou mezi čtyřma očima.
Také se nad tímto někdy zamýšlím – proč to, co naši předkové považovali za přirozené a normální – nebylo na tom nic vědeckého – my dnes nazýváme všelijakými učenými slovy a děláme z toho „vědu“. Ale odpověď je jednoduchá. Pro NÁS už to není přirozené, žijeme v jiném světě, navíc máme rádi slovíčka, která hezky znějí,výzkumy a vědecké experimenty. A říkám si: No a co? Hlavní je to, co se děje. Že se k přírodě vracet chceme a vracíme se k ní, a pokud názvy jako „ekodynamická biofarma“ (pro naše předky prostě statek) lidé potřerbují a pomáhá jim to orientovat se v „staronových“ metodách a v tom aby se navracely k přírodě – pak já říkám:jen tak dál!
Ta rádobyučená slova se tomu dnes dávají především proto, aby se to dalo draze prodat. Když někomu řeknete: „pojedeme na farmu, kde budeme dva dny pomáhat dojit krávy, krmit slepice a kydat hnůj“, tak se každý zeptá, proč by za to měl platit. Když ale řeknete, že se pojede na ekodynamickou biofarmu, tak se toho každá škola chytne a pošle tam pokud možno dvě třídy naráz, aby si na konci roku mohla dojít pro nějaké vyumělkované ocenění, třeba „skutečně zdravá škola“.
Je potřeba se tohoto myšlení a těchto pseudopotřebných nálepek zbavit. Pomáhají především navýšit tržby, ale i když možná někomu tyto líbivé termíny pomáhají v orientaci, především pomáhají běžným lidem zůstat v té mentální rovině, kdy se do přírody nechodí, pokud to není zrovna in, nebo tam nečeká něco cool. My jsme chodili do přírody, protože jsme si tam našli zábavu na celý den, a třeba k takové hře na indiány nám stačil klacík a péro z bažanta. Dnešní člověk ale potřebuje minimálně lanové centrum nebo stezku ve stromech, protože má pocit, že jinak by za tu „námahu“ spojenou s opuštěním gauče nedostal dost zážitků na oplátku. A internet, včetně tohoto webu, jde této mediální masáži vstříc tím, že neustále zdokonaluje nabídku „bezpečných a zábavných aktivit na každý den, aby se vaše dítko nenudilo“.
Zdravím, pane Václave.Bože, Vy s tím naděláte.Můj vnuk má od září novou školu,kterou pod svá „křídla“ vzal řiditel školy z jiného města,jako „odloučené pracoviště“.A protože to myslí vážně,chtěl,aby se děti seznámily.Obě pracoviště tedy zorganizovaly pobyt v přírodě,kde si děti celý víkend hrály různé hry,rozdělávaly oheň ,vázaly uzly atd.Ovšem ,jmenovalo se to „Start cros“, nebo tak nějak. No a co? Není důležitější cíl a náplň?Doba je prostě jiná.Tak se stím smiřte.Děti se vrátily plné nových zážitků a taky našly nové kamarády. Zrovna minulý táden vnuk psal jednomu z nich.
Svou otázkou, zda není důležitější cíl a náplň, krásně demonstrujete způsob myšlení, o kterém jsem mluvil.
Když se mají setkat dvě skupiny dětí v přírodě, musí to mít do poslední minuty zorganizovaný program plný aktivit, název ne nepodobný rockovému festivalu a logistiku srovnatelnou s evakuací Prahy před povodní. Bez toho by děti z výletu do přírody neměly ty správné zážitky asi nebo co…
Tím, že děláte z prostých výletů do přírody zážitkovou turistiku, své děti nenaučíte chodit do přírody jen tak a nacházet zdroje zábavy a potěšení v tom, co najdou v přírodě.
Já z toho vědu dělat nemusím. Jsou to lidé, jako Vy, Leo, kteří si na tomto webu stěžují, že školy musejí mladé naučit dělat, co je baví, vztahu k přírodě, a všechny ty věci, ve kterých dnes selhává rodina. Přitom jste nedílnou součástí problému a ještě se díváte skrz prsty na každého, kdo na to upozorní.
Ano,byly to přece školy,a ty musí mít na všechno program,s tím toho asi taky moc v dnešním světě nenaděláte.Ale ty děti to opravdu nestálo víc,jen proto,že se to jinak jmenovalo. Mějte se .
Pokud si myslíte, že řeším finanční stránku věci, pak jste nic nepochopila. Mějte se.
„Ta rádobyučená slova se tomu dnes dávají především proto,aby se to dalo draze prodat.“
Jistě Vám také neuniklo, že to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem finanční stránku zmínil. Bylo to v odstavci, kde jsem popisoval, že tohleto pozlátko, podobně jako také zmíněné pseudoceny typu „skutečně zdravá škola“, nemá za cíl přivést lidi přivést zpět k přírodě či jiným prospěšným aktivitám. Nezmínil jsem to kvůli penězům jako takovým, ale kvůli tomu, že dneska mají lidi pocit, že když není pořádná show, tak nemá cenu nikam chodit nebo něco dělat. No a za show se holt musí platit. Na rozdíl od obyčejného výletu do přírody. Toť vše.
Jako vždy slovíčkaříte a pointa Vám uniká, Leo.
Pán Václav presne s vami súhlasím.
dnes je doba plastová, hodně plastových hraček.
A čo lego??
Lego je lego, to do plastu nemíchejte.:))
Bohužel, ale i to lego je vyrobenu z plastu a taky podléhá zkáze dost rychle, stačí šlápnout na kostku, ale je výhoda, že se dají některé prvky dokoupit, nebo pokud je velikost kostek stejná, dá se kombinovat.
Náš 10letý syn byl v tak těsném souznění se dřevem, že si rozsekl palec na ruce od kloubu do půlky nehtu…pěkně hluboko….5stehů. Ještě to vypadé dost děsně, ale už ho to nebolí, tak vesele seká třísky na podpal. A v pátek jsem přišla z práce a syn mě naservíroval palačinky. Tak asi jsme to vzali za správný konec.
Zase jeden článek co nás nutí jít ode zdi ke zdi. Já jsem pro zlatý střed. Nejsem zastánce rodičů co svoje děti posadí k televizi, nebo PC, ale také nejsem zastáncem opičích rodičů, co celý den skáčou kolem dítěte a nechají ho dělat si, co chce a všichni si musí z jejich nevychovaného dítěte sednout na zadek. Moje žena pracuje ve školce. Klasické. Každý rok se jim tam jako předškoláci dostávají děti z Lesních školek. Mají za sebou „báječné dětství“, kdy nic nemusely. Bohužel také nic neumí. Neumí držet tužku, neumí stolovat, neumí se soustředit, počkat si až na ně při nějaké činnosti dojde řada, neumí, neumí, neumí … Jak pohodlné pro „alternativní“ rodiče. A ty se učitelko zblázni, máš na to necelý rok a dožeň to, co my svým líným přístupem 3 roky zanedbávali …
Tyhle vaše slova mně taky zajímají, protože jsem o lesních školkách ze začátku taky hodně přemýšlela. pak o nich začali psát samé plusy a já jsem je pustila ze z očí. Zajímalo by mně srovnání vidět dvě děti každé z jiné školky v předškolním věku. Nevím jaká jsou kritéria pro hodnocení lesních školek. Pro běžné mateřské školy to bylo dost náročné a obsáhlý byl i seznam, co všechno děti musí umět a znát. U státních školek to proběhne během tří let, ale lesní školky, tam jsem měla výhrady pro hygienu a stolování, když jsem viděla a četla,jak jsou děti samostatné. Taky jsem četla článek jak venku probíhá hudební výchova, že poznávají přírodu, to jo,ale kde mají srovnání s jinou, když nemají knížky, obrázky a pod. nechci učitelkám ublížit, ale lešní školy vznikly jako alternativa státních. protože těch se nedostávalo. Takže se jim možná dost odpustilo. Hlavně že tam bylo dost vysoké školné. Něco pravdy na těch alternativních rodičích je, protože, nevychovává jenom škola. Bylo by dobré, aby opravdu korektně srovnával výsledky práce všech mateřských škol. Debata z vaší ženou by mi mi objasnila ledacos. Děkuji za podnětné myšlenky. A jak je v úvodu napsáno, je tento článek napsaný právě pro novodobé rodiče, kteří ještě nevzali možná na vědomí, že jejich dítě potřebuje všestranný rozumový a pohybový rozvoj, což zahrnuje jak tu přírodu, tablet, ale také dovednosti, které budou potřebovat pro celý život. A ono se řekne. Ty učitelky v mateřině si jenom hrají. Držím palce vaší ženě a učitelkám, aby se jim podařilo napravit chyby, ale taky aby o tom daly vědět dál, jaké jsou výhody a nevýhody alternativních škol. Neříkám, že všechny jsou špatné.
Teď jsem se ještě vrátila, je vidět, že taky čtu útržkovitě. Ten pán přijel školit učitelky z lesních školek. taky by mně to velmi zajímalo. Já jsem měla před očima poznávání přírody a to podstatné z článku jsem přehlédla. Tam by byla diskuse opravdu pro mně zajímavá. Až vaše připomínka mně vrátila zpátky. Člověk musí číst důsledně. Jsem velký milovník přírody, ale i zastánce toho,že dítě má dostat na začátku všechno co potřebuje pro to, aby se mohl rozvíjet dál. Když neumí zacházet s knížkou, stříhal, lepit, je toho strašně moc, co dítě ve třech letech zvládne. Jen si vezměte, co musí zvládnout za tři roky od prvního pohledu na svět. A považujeme to za úplně samozřejmé .
Není přece nutné hned všechno srovnávat,hodnotit,škatulkovat.Lidé i děti jsou různé a každý preferuje něco jiného.Je dobře,když existuje více možností a rodiče si mohou vybrat,co jim vyhovuje.Život, ani výchovu ,nemůžeme nalinkovat jen jedním směrem a říct-jen a pouze takto a nijak jinak.
je dobré, že si mohou rodiče vybrat, ale když přijde na lámání chleba, když si dítě neumí poradit s dovednostmi, které by už mohlo a někdy mělo umět, druzí musí dotahovat, aby dítě nemělo ve škole takové problémy, potom je to jiná řeč . Když dítě přijde do školy a neumí držet tužku, kdo za to může, rodič nebo školka, do které chodilo. U nás to bylo vždycky tak, že si škola stěžovala u nás, ne u rodičů. Přesto, že jsme se na to v posledním roce, než šlo dítě do školy dost zaměřovaly a rodičům vysvětlovaly. Takže, co škola to výběr, dítě ty se snaž, záleží, jestli ti v tom někdo pomůže. Někteří rodiče by měly poznat co obnáší práce s dětmi s postižením, aby si mohly říct, vždyť to moje dítě stojí za to, abych se mu věnoval.
Ještě prosím ,jestli je možné, jaké informace máte o fungování lesních školek a jestli máte nějaké zkušenosti a poznatky, můžeme srovnávat.
Příspěvek před šesti hodinami mi navodil hodně témat k přemýšlení a já jsem si přečetla článek o dost pozorněji než před tím. zajímavá je tam věta ,, Kdybych to například svého syna nenaučil sám, vůbec by se s ručními pracemi nesetkal. Je dobré, že pro svého syna udělal další dobru věc, že naučil syna dovednosti, které ho škola nenaučila. Já jsem taky učila svého syna jak zacházet se sekyrou, aby to dříví uměl rozštípat. To by mu ani škola neumožnila. právě proto jsme rodičové, abychom to co umíme předali svým dětem. Škola je má vzdělávat. Že převažuje v současné době trend, tlačí na to vývoj techniky, nových poznatků a že není možné je všechny najednou dětem do hlavy naskládat, ještě k tomu spolu s historií, přírodou, vztazích a pod. Je toho prostě teď jaksi moc a nikdo ještě neutřídil, jaké požadavky na děti klást. Doba vývoje přerostla vývoj časového rozpětí vzdělávání. Asi je potřeba zvážit. Co je prioritou vzdělání dětí. Vyznat se v novodobé technice, která určuje směr pro uplatnění mladých lidí v životě. nebo poznat historii a další věci kolem sebe. Myslím si, že jsme nasadili dětem dost vysokou laťku, ale ten rozběh dětí tříštíme, protože každá škola pojímá vzdělání jinak. Jedna se zaměřuje víc předávání poznatků, druhá se zaměřuje víc na osobnostní rozvoj, hledají se cesty. Je běh na dlouhou trať. Další věta v tom článku navazující, zdůvodňuje proč tomu tak možná je.
Jak píšete sama,držet správně tužku se nenaučí ani všechny děti,které chodí do běžné školky.A vůbec to nemusí být děti z rodin,kde se dětem až tak nevěnují.Zase mohou mít jiné přednosti .Na tom opravdu svět nestojí.A školky taky ne. A srovnávat tyto typy školek asi ani dost dobře nejde,každá má jiné podmínky a možnosti.
„Jak píšete sama,držet správně tužku se nenaučí ani všechny děti,které chodí do běžné školky … Zase mohou mít jiné přednosti .Na tom opravdu svět nestojí.“
Ano. Na držení tužky opravdu svět nestojí. Že je správný úchop potřeba k tomu, aby člověk mohl nejen psát, ale i kreslit a vůbec se dál v čemkoliv vzdělávat, to vem čert, protože základní gramotnost je přežitek a vzdělání se přeceňuje, že?
Leo, kam až Vy tu dekadentní degradaci vzdělávání posunete? Pokud podle Vás není potřeba ani držet tužku, pak můžete rovnou vylézt zpátky na strom… za paní Fialovou, která si totéž myslí o násobilce…
Paní Leo jenom na svou obhajobu, myslím, že výchova, gramotnost a vzdělání by měly být propojené součásti. Vím, že tužky jsou proti počítačům zastaralý nástroj, ale pořád se bez něj neobejdeme.
Nevím Evo,proč byste se měla obhajovat.Sama jste to přece zmínila,že ne všechny děti to umějí,když nastoupí do školy.To je fakt. A už vůbec jsem to nemyslela tak, že tužka je zastaralý nástroj. A rodiče dětí,kteří se rozhodnou pro lesní školku,prostě musí počítat s tím,že držení tužky bude dítě procvičovat třeba doma.Nakonec existují u nás i ve světě děti,které do školky nikdy nechodily .
V tom s vámi souhlasím.