Je to opravdu tak, že děti musí mít pořád něco nového? Ve waldorfské školce staví naopak na tom, že dětem dělá dobře, když se věci opakují. A tak oslava narozenin probíhá pohádkově, ale vždycky stejně. „Všichni jsou v klidu, protože přesně vědí, co je čeká,“ říká ředitelka školky Helena Baláková.
Narozeniny ve „waldorfu“, to je velká událost. Oslavenec se na jeden den promění v krále nebo královnu, se vším, co k tomu patří: dostane korunu, královský plášť, vybere si dva rádce, kteří mu budou po boku, a celý den se točí kolem něj.
Je předvánoční pondělí a ve waldorfské mateřské škole na Petřinách slaví své páté narozeniny Lola.
Ukládá to příjemné „povinnosti“ všem zúčastněným: Rodiče musí donést buchtu (ideálně domácí; bonbony a kupované sladkosti se nepřijímají) a sepsat zásadní body života dítěte, z nichž pak učitelky sestaví speciální narozeninovou pohádku. Každé z dětí namaluje oslavenci obrázek, často velmi osobní. Učitelky je potom svážou do památeční narozeninové knihy, kterou si ten, kdo slaví, odnese domů.
A úkol teď čeká i na Lolu: vybrat si dva rádce, kteří jí budou celý den po boku a na závěr oslavy se s ní vydají nabídnout zákusek i do ostatních tříd. Novopečení rádci Sofinka a Jonáš hned po tom, co jsou jmenováni, odbíhají do vedlejší místnosti stavět trůn pro královnu.
Základním principem oslavy je – tak jako u všeho, co se ve waldorfské školce děje – opakování, rituál. „Pokaždé je to úplně stejné a dětem se to tak líbí. Jsou díky tomu úplně v klidu, protože přesně ví, co je čeká,“ říká ředitelka školky Helena Baláková. V některých waldorfských školách nebo školkách to dělají dokonce tak, že mají pro narozeniny vyhrazený jeden den v týdnu, třeba pátek.
Celý rituál díky tomu probíhá s naprostou lehkostí, každý ví, co se bude dít, nezní žádná kanonáda povelů. Lola – už v královském pláštíku a koruně – sedí v koupelně a trpělivě čeká, až kamarádi postaví bránu z rukou. Tou pak za zpěvu ostatních prochází ke svému trůnu.
Blahopřáti jdeme vám,
k vašim narozeninám
štěstí, zdraví,
radost … přejem vám, zpívají děti i učitelky.
A přichází okamžik, na který prý všechny děti čekají. „Přijď, pohádko, mezi nás…,“ přivolávají pohádku obvyklou říkankou, a paní učitelka se dává do vyprávění…
Je o zlatém království vysoko na nebi, v němž žijí andělé a starají se o nenarozené děti. Děti se tam mají jako v bavlnce – jedí ze zlatých mističek, pijí ze zlatých pohárků, andílci si s nimi hrají a když se chce dětem spát, uloží je do zlatých postýlek. Jednoho rána se na obloze objeví duha a holčička, která se toho dne probudí jako první – pro dnešek se jmenuje Lolinka – se podívá z okna a vidí dole na zemi rodinu: maminku, tatínka a holčičku Františku. Jeden z andílků vezme Lolu za ruku, zašeptá jí „už je čas“ a nechá ji, aby sklouzla po duze dolů ke své nové rodině.
Když učitelka odříká nebeský úvod, stane se z pohádky velmi interaktivní a živá záležitost. Děti samy vyjmenovávají, co všechno si rodina musela připravit, než k nim Lolinka po duze sklouzla… „Kolíbku, kočárek, vyklepali peřinky…,“ volají děti. „Plenky…,“ navrhuje paní učitelka. „Trenky,“ doplňuje některé z dětí.
Významnými spoluautory pohádky jsou rodiče: sepsali učitelkám zásadní události každého roku života dítěte. „Většinu rodin známe, takže bychom zvládli příběh dítěte poskládat, ale pomůže, když nás rodiče vybaví drobnými detaily, i kdyby to mělo být třeba jméno křečka. To pak vždycky dětem zasvítí oči,“ říká paní ředitelka.
Za každý rok se během vyprávění zapálí jedna svíčka. Se třetí svíčkou je řeč o momentu, kdy Lola začala chodit do školky. Do jaké třídy? „Do Doubků,“ zní třídou. A jakou dostala značku? „Lodičku.“ A co všechno ve školce dělá a co umí? „Zadělává těsto na chleba, pomáhá mlít mouku, chodí na výpravy…“ Kdo chce, může přiložit i fotky, ty pak během pohádky kolují kroužkem.
Kamínek na památku
Co by to bylo za oslavu bez dárků. Děti si v kruhu posílají cinkající klubíčko, každý drží kousek provázku, až klubíčko doputuje k Lole. Když se celé rozmotá, Lole zůstane v ruce malý látkový pytlíček (ty šijí obvykle rodiče – velké zapojení rodičů do chodu školky je dalším waldorfským specifikem) a v něm kamínek. Malý bílý kamínek, řeklo by se. Ale v historii waldorfských školek – a že jim letos bude sto let! – prý ještě nikdy nebyl nikdo zklamaný. Naopak, děti se těší, jaká barva na ně letos vyjde a na rozdíl od mnoha jiných hraček, které postupně končí v propadlišti dějin, školkové kamínky a narozeninové knihy mnozí waldorfští „absolventi“ schraňují ještě dlouhá léta.
Lola pak posílá svůj kamínek po kroužku a každé z dětí do něj šeptá své přání. Ani tady nedochází k velkému váhání – je znát, že to všichni už mnohokrát zažili. „Jakou ti máme zazpívat písničku?“ ptá se učitelka, když kamínek plný přání doputuje zpátky k oslavenkyni. „Rolničky,“ překvapí Lola výběrem, který jaksi není na repertoáru. Oslavencovo přání je ale svaté a tak se děti i s učitelkami pokoušejí dát dohromady aspoň první sloku.
Je čas ještě na jeden dárek: knihu s akvarelovými obrázky, sotva zaschlými. Prohlíží se obrázek po obrázku, autoři říkají co na nich je. Kouzelná voda, kouzelný nebíčko, stroj na všechny dobrý věci – waldorfská pedagogika si potrpí na svět plný magie a tohle je jedna z chvil, kdy je to znát. Často je hlavní postavou výtvorů přímo oslavenkyně – „Lolinka, jak se dívá na kometu“, „Lolinka na louce“ i avantgardní „Lolinka kouká do plenty.“
Je čas, aby oslavenkyně sfoukla svíčky. Děti za ní pak přicházejí jedno po druhém, potřesou jí rukou a něco popřejí. Zmiňují většinou to, co by samy chtěly: holky „kouzelný stroj, který vyrobí všechny šaty“, kluci „raketu“ nebo „auto na ovládání“. Ale naprostým evergreenem, který se při každé oslavě zopakuje několikrát, je podle učitelek „ať máš hodně kamarádů“. No nejsou ty děti moudří tvorové?
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Začnu tím koncem článku. Oslavy narozenin byly ve třídě událostí číslo jedna pro dítě. Myslím si, že probíhají ve všech mateřských školách bez rozdílu jaká škola to je. Jen to má jiný průběh. Naše oslavy končily taky gratulací, přání byla zajímavá. Když si nevěděly některé děti rady, pomohla jsem jim nápovědou. Co se mi líbilo, že kluci někdy využili možnosti a když se jim děvčátko líbilo, dostalo i narozeninový polibek. Protože jsme měli i jiné aktivity, dítě ten den mělo možnost vybrat pohádku na čtení, vybrat společnou hru, kdo byl šikovný i vést cvičení na koberci. Na vycházce vedl děti jako první ve dvojici. Byla to velká zodpovědnost a taky využilo možnosti mít na sobě reflexní vestu a terčík. Nebo mělo dítě možnost vybrat si písničku. Dá se vymyslet spousta nápadů, jak v ten den vyzdvihnout, právě když má narozeniny. Že to děti prožívají rády, to je jasné. Je to prožitek, který se opakuje a zažijí ho všechny děti ve školním roce. Děti mají vůbec rády oslavy a rituály. Jsou to situace ve kterých se orientují, nemají žádné negativní pocity. Co dětem pomáhá získávat jistotu a radost z toho co dělají je třeba na začátku roku v době adaptace je dodržování pravidelného režimu činností, aby se děti ukotvily v čase, věděly co bude následovat a neobávaly se, že třeba bude něco jinak. Prvním takovým ukotvením je, když se dítě ujistí, že máma pravidelně přichází, když dojídá svačinu a odpoledne odchází domů. Poznáte, kdy je si pevně jisté, když začne prosit, já si chci ještě hrát. Pravidelnost v čase má svůj význam, dítě se učí orientaci právě v tomto časovém prostoru. Malé děti je nutné na změny dobře připravit. První návštěva divadla nemusí vždy přinést radostný zážitek.