Bloger Táta parťák: Vedeme děti k zodpovědnosti, nebo k poslušnosti? Já totiž nechci, aby mé děti byly poslušné

0
(0)


Přečetl jsem si článek Marka Hermana, že „tříleté dítě by mělo mít nejméně dvě povinnosti“ a zamyslel jsem se. Co to  vlastně jsou, ty povinnosti? A proč je mají děti mít?

Nemám slovo povinnost rád. Na pozadí cítím: Musíme vás k tomu donutit, jinak byste to nedělali. Typicky třeba povinná školní docházka, povinná četba, povinný domácí úkol. Cítíte chuť to dělat, když je to povinné? Já naopak. A když něco z toho naopak povinné není, lidé to přesto (nebo možná právě proto) dělají, a dobrovolně. Protože jim to dává smysl.

Možná Vás napadne: Ale děti přece musí mít povinnosti! Musí po sobě uklízet, pomáhat s mytím nádobí, dělat domácí úkoly. Když se to nenaučí, v životě narazí, protože v životě se pořád něco musí!

Co ale vlastně v životě musíme, bez možnosti volby?

Možná si řeknete: Musím přece chodit do zaměstnání, a plnit tam své pracovní povinnosti!

Je ale zaměstnání povinné? Zaměstnání je smluvní vztah, ze kterého těží obě strany, obě nějak zavazuje, a obě tak činí dobrovolně. Podpisem pracovní smlouvy nesu zodpovědnost za své rozhodnutí, které mohu případně změnit. Mohu z práce odejít, změnit zaměstnání, začít živnost či podnikání.

Článek Marka Hermana o tom, že tříleté dítě by mělo mít doma nejméně dvě povinnosti, si můžete přečíst zde.

Možná mi budete oponovat: To není tak jednoduché, potřebuji peníze, abych uživil rodinu, takže nemám volbu. Pracovat musím!

Ale ta volba je už v tom, že jsme si pořídili rodinu. I to dělám dobrovolně. Důsledkem pak je, že potřebuji peníze na její zabezpečení – nesu zodpovědnost za své předchozí rozhodnutí.

Můžete namítnout: Bez peněz ale přece zemřu! Musím je někde vydělat!

Ano, pokud chci žít, tak se podle toho zařídím.

Jsem toho názoru, že pokud budu děti na jejich budoucí život připravovat tím, že je budu nutit do povinností, aniž by jim to dávalo smysl, naprogramuji a uvězním tak předem jejich mysl, a ony pak budou opravdu žít v tom, že něco musí, bez možnosti volby. Dalším neblahým důsledkem bude to, že jim svým vzorem ukážu, že je v pořádku nutit ostatní z pozice moci něco dělat proti jejich vůli.

Za každým nucením vidím strach z toho, co by se stalo bez nucení. Čeho se ale tak bojíme? A kým bychom bez toho strachu byli? Čemu chceme vlastně děti do života naučit? Zodpovědnosti a samostatnosti, nebo poslušnosti? Upřímně – co vlastně víme o jejich budoucím životě? Musí být nutně stejný, jako ten náš?

Já své děti poslušnosti učit nechci. Chci, aby se naučily o sobě rozhodovat a aby se naučily, že za svá rozhodnutí nesou zodpovědnost. K tomu je vedu příkladem. Vysvětluji jim, proč něco dělám, a co se může stát, když to neudělám. Někdy ani netřeba vysvětlovat. Vidí to.

Pak to samy dělají. Ne proto, že musí, ani ze strachu z potrestání, ale proto, že chtějí, protože jim to dává smysl. Když jim to smysl nedává, nedělají to. Stejně jako já. Občas se spálí. I to k tomu patří.

Zkrátka, chci společnost stojící na dobrovolnosti, ne na nucení. Snažím se tak tedy sám přistupovat ke svým dětem, a jít jim v tom vzorem.

Jakou společnost chcete vy, a jakými jste v tom svým dětem vzory?

Táta parťák vystudoval informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a působí jako konzultant a analytik na volné noze. Je otcem dvou dětí a ve svém stejnojmenném blogu se zabývá tématy výchovy bez poražených a svobodného učení. Je členem iniciativy Svoboda učení, se kterou prosazuje myšlenky dobrovolnosti ve vzdělávání. Účastní se jako řečník konferencí o vzdělávání a besed o výchově. Časopisem Forbes byl zařazen mezi 18 inspirativních osobností roku 2018.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
261 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lea
Lea
27. 1. 2019 19:11

Ahoj, táto parťáku.Tady se asi moc nechytáte.Co Vás proboha přimělo, tady své názory prezentovat?

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 19:32
Reply to  Lea

Sloupek navrhla redakce. Článek Marka Hermana o povinnostech vyšel tady u nás a měl asi 220 000 čtenářů. Polemický názor je taky hodný zveřejnění, nahlíží na věci zase z jiné strany a my se těšíme na plodnou diskuzi:-)

Lea
Lea
27. 1. 2019 19:45

Jak myslíte.paní Polanská.Zatím moc lidí, co tady podobné názory prezentovali,moc dobře nedopadlo.Ale jak znám články Táty parťáka, on to zvládne

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 19:56
Reply to  Lea

Máte pravdu, věřím, že si poradí. Nikdo, jehož příspěvky jsme sem dali, neměl pocit nějakého neúspěchu nebo frustrace, byť je tu někteří diskutující ostře kritizovali. Pravda, není moc příjemné slyšet takové ty výkřiky „je mi líto vašich dětí“, ale vystoupit veřejně znamená i to, že můžete být kritizován neznámými a z neznalosti. Nám jde o debatu samotnou a tenhle názor Táty parťáka, byť radikální, může vést k zamyšlení o tom, co je svoboda a jak žít svobodně, dost se o tom ostatně dnes vedou řeči. A ve spojení s odpovědností se proti tomu nedá moc namítat…

Lea
Lea
27. 1. 2019 21:24

Souhlasím,on asi ano. Jste si ale jistá. že to opravdu nikomu osobně ani profesně neublížilo?Proč jste tedy stáhli ten článek o paní ředitelce,už nevím jaké školy ,aleVy si jistě vzpomenete.To jsem tady zažila poprvé.Doufám,že tam ještě stále dělá ředitelku.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 21:56
Reply to  Lea

Na to jsem si nevzpomněla, myslela jsem na lidi tady v té názorové rubrice. Za ten více než rok fungování se stalo, ano, že dvě paní požádaly o stažení rozhovoru a v obou případech hrály roli vztahy na pracovišti a nějaké pro ně nepříjemné reakce jejich kolegů. Ale myslím, že ve škole, na kterou se ptáte, se to uklidnilo. S paní ředitelkou jsme mluvily celkem nedávno a je na svém místě.

Lea
Lea
27. 1. 2019 22:57

Tak to mě opravdu těší. Bála jsem se trochu o ni.Ale nemyslím, že by článek o té škole jí ,nebo i škole nějak prospěl.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
28. 1. 2019 08:05
Reply to  Lea

To se nedá moc posoudit. Byla to slova paní ředitelky a neřekla nic, co by nebyla pravda. Reakci nečekala, a i to je velmi užitečné, že si uvědomila, jak tuto veřejnou zpětnou vazbu berou kolegové. Upřímností se vždy něco stane. Možná mohla volit jiný způsob, ale že to bylo zcela neprospěšné, bych netvrdila. Ale tady se řeší Táta parťák a jeho přístup k výchově, paní Leo. 🙂

Lucie Fialová
Editor
Lucie Fialová
28. 1. 2019 10:15
Reply to  Lea

V prosinci jsem paní ředitelce telefonovala, abych se jí zeptala, jak to celé dopadlo a zpětně to vidí pozitivně. Situace ve škole se uklidnila, zjistila, že školská rada za ní stojí a článek prý ve výsledku přinesl čerstvý vítr.

Táta Parťák
Táta Parťák
27. 1. 2019 23:25
Reply to  Lea

Hezký večer, Leo. Nedávno jsem napsal na článek pana Hermana polemiku na svém blogu. Byl jsem osloven místní redakcí s nabídkou, zda bych chtěl tuto publikovat na stejném fóru, kde vyšel původní článek – tedy zde, a tuto nabídku jsem přijal. Diskuze s oponenty mi osobně dává mnohem větší smysl než diskuze v bublině přitakávačů. Věřím, že tady bude diskuze plodná a vzájemně obohacující.

Lea
Lea
28. 1. 2019 00:11
Reply to  Táta Parťák

Já Vám věřím, parťáku

Hans
Hans
28. 1. 2019 00:35
Reply to  Táta Parťák

Tato Partaku, chci vas podporit, dle meho nazoru mate pravdu. Pri cteni se mi vynorilo nekolik vyrazu: autonomie osobnosti, kriticke mysleni, proces individuace (K.G. Jung), Fandim Vam.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 00:52
Reply to  Hans

Díky za podporu

Chim.
Chim.
28. 1. 2019 19:06
Reply to  Táta Parťák

Sdílím Vaše názory, děkuji za jejich projevení. Je nás víc, kteří – přestože sami žijeme svými povinnostmi – si myslíme, že musí se akorát umřít a platit daně 😀 Moje děti ve třech letech žádné povinnosti neměly, nabírají si je postupně, podle toho, co koho baví. Vidím na svých studentech, kam to vede, když člověk něco musí – ono se mu to pak nelíbí. Proč by vlastně děti musely mít povinnosti? Já je doma neměla – a když jsem se v 18 osamostatnila, naučila jsem se všechny domácí práce sama a natošup 😀

Jindřich Mitter
Jindřich Mitter
28. 1. 2019 09:32
Reply to  Táta Parťák

V principu souhlas, poslušné dítě bez vlastního názoru , které není schopno se vzepřít autoritě, to není ideál. Ale jisté věci je nutné v životě dělat. Třeba se uživit a to i když jsem sám a nemám rodinu. Věta Chci li žít, zařídím se podle toho… v podstatě obsahuje povinnost pracovat. Pokud se tedy nechci živit zločinem, politikou, či sosáním veřejných peněz.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 16:24

Implicitně tam ta povinnost není. Najdou se i tací, co nepracují, a přesto žijí. I tak ale většina pracuje, protože došla svobodně k tomu, že jim to takto dává největší smysl. Je to ale stále svobodné rozhodnutí, které vychází z nějakých podmínek a okolností, které třeba mohou to rozhodování nějak omezovat. To ale stále neznamená, že je to povinnost. Stále se rozhodujeme a podepisujeme dobrovolně, a pak neseme zodpovědnost z takového podpisu plynoucí. Pokud jsem nespokojený, budu raději přemýšlet, jak to udělat, abych byl spokojený, než si stěžovat na to, že musím.

Lea Nováková
Lea Nováková
31. 1. 2019 21:39
Reply to  Táta Parťák

Ano, není to povinnost, a vůbec vám nevadí, že ostatní, co pracují, vás živí. Hanba vám.

Joska
Joska
17. 5. 2019 15:04
Reply to  Táta Parťák

Souhlas s Jindřichem Mitterem.
Nemáte rád slovo povinnost (jako premisa dobrý, těžko byste hledal víc lidí, kteří je milují)… ok, na tom bych se s vámi ještě shodnul. Ale celá vaše argumentace mi připadá jako slovíčkaření – docházíte k tomu, že do práce jdu svobodně, protože jsem se svobodně rozhodl vydělat peníze, protože bez nich nebudu mít jídlo, a bez nich zemřu… to je ale spíš pud sebezáchovy (domívám se, že i pro většinu populace) a tudíž těžko svobodné rozhodnutí (asi cítíme, že opačně – rozhodnul jsem se pojít hlady, abych si zachoval pocit svobody, nějak nefunguje…). Z mého pohledu jste si věci pro sebe jenom nějak přejmenoval, ale podstata zůstává pro všechny stejná…
Jinak pokud jde prostě o to vést děti k pochopení konsekvencí svých rozhodnutí – v pořádku, jen argumentace se mi jeví tak nějak úporně cool.

Jano Kocúrny
Jano Kocúrny
1. 2. 2019 19:21
Reply to  Táta Parťák

Verím, že konečne budú mať priestor k dislkusii aj ľudia, ktorí s vami nesúhlasia. Takí sa na vašich blogoch a FB okamžite ocitnú na čiernej listine a odoberiete im možnosť zapojiť sa do diskusie. Vy ste vôbec človek priam presiaknutý ideálmi demokracie a práva na lastný názor, však? Alebo sa mýlim?

Jano Kocúrny
Jano Kocúrny
3. 2. 2019 09:18
Reply to  Táta Parťák

Tú bublinu pritakávačov ste si ale vytvoril sám, lebo ste všetkým oponentom udelil ban na komentátre alebo ste im celkom zamedzil prístup na váš FB a blog.
Je naozaj smiešne, ako sa tu teraz hráte na spravodlivého svätca, ktorý je kedykoľvek pripravený čťeliť kritike.
Nie, vy ste pred kritikou vždy zbabelo utekal a o žiadnu plodnú diskusiu v skutočnosti záujem nemáte.

Kateřina *
Kateřina *
27. 1. 2019 19:40

Hmm, na tátu parťáka mi článek trochu moc vyznívá na diktátora „já chci/já nechci“. Osobně dávám přednost „jít příkladem“. Co já, jako rodič, chci nebo nechci není vůbec podstatné. Je důležité vnímat, co chtějí a potřebují děti. V tom dobrém slova smyslu.

Táta Parťák
Táta Parťák
27. 1. 2019 23:05
Reply to  Kateřina *

Souhlas. Díky za názor. Já jen jinými slovy říkám podobný závěr – tedy poud to parafrázuji: „Já chci, aby moje děti mohly samy říkat co chtějí a potřebují, a o jejich potřebách nerozhodovali jiní.“

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 04:28
Reply to  Táta Parťák

Děkuji za reakci. Asi je to jen o osobním pocitu. Když slyším/čtu „já chci“, hned to ve mě evokuje malé nevychované dítě, které není přístupné kompromisu. Takhle se u nás věty běžně nezačínají, ale to je můj problém. Jen jsem chtěla vysvětlit, proč na mě vaše sdělení působí jak jsem napsala.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:26
Reply to  Táta Parťák

A co budete dělat až Vám dítě ( třeba v pubertě ) řekne, že nechce chodit do školy ? Pogratulujete mu k tomu, že je osobnost a ví co nechce ? Nebo když Vám tříleté dítě řekne, že chce jít do školky v kraťasích a je mu šumapytlík, že je venku -20°C ?

Katys
Katys
28. 1. 2019 12:47
Reply to  Milan

Milane, tak tohle jsou ty nejmenší problémy a doma jsme je už několikrát řešili. Když mi můj 9-ti letý syn řekne, že nechce do školy – OK. Do školy nemusíš, ale já půjdu do práce, táta je v práci. Budeš tady sám a plán co máš na dnešní den ve škole se ti posune na další den. Klidně buď doma, je to tvoje rozhodnutí a tvoje důsledky…. ještě nikdy se nestalo, že by do školy nedošel. A je to, myslím, především tím, že má možnost volby. Sám si zhodnotí, co je pro něj v danou chvíli lepší. A než dohánět jeden zameškaný den ve škole, to raději těch pár hodin v ní. To samé krátké kalhoty a školka. Opět mám zkušenost, kdy se mladší syn rozhodl, že i když je venku -5, on půjde do školky bez bundy, čepice, rukavic….tak šel. Já dané věci dala do tašky a asi po 100 m přišel s tím, že by se teda oblíkl…. tohle přece nejsou věci, které musíme dětem diktovat….

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:34
Reply to  Katys

No, já měl na mysli třeba to, že se puběrťák chytí šptných kamarádů a odmítne tam chodit vůbec. Takže nic se mu neposune, prostě půjde s podbnými ven a nebudou do té školy chodit.

Blanka
Blanka
30. 1. 2019 09:29
Reply to  Katys

Víte, že si odporujete? Jaký plán do školy? Přece, když nechce , nemusí nic nikdy odsouvat……a pokud nechce do školy a podle Vás nemusí, tak ale Vy musíte zůstat doma s ním, protože jej nenecháte doma samotného…takže se dětem podřizujete? Starost o děti a vzdělání mají svá pravidla…a ta pravidla jsou tedy asi jenom pro rodiče? Vůbec nechápu názory, které tady čtu, pracuji ve školství 42 let, ale i výchova dětí je hlavně na rodičích, neuznávám výchovu x nevýchovu. Již od narození musíme děti k něčemu vést, dítě se učí, nemá žádné názory, neumí mluvit, neumí chodit, neumí používat nočník, pak WC…zamyslete se všichni, co tu píšete…..mohla bych tu uvádět mnoho příkladů, které tou vaší nevýchovou brzdí a narušují výuku ve škole. Vaše dítě přece nemusí nic! Takže nechce psát např. diktát, dostane nedostatečnou a vy rodiče hned běžíte do školy, že to vaše dítě umí, takže si nedostatečnou nezaslouží . Běžte si to vyzkoušet na jeden den s takto nevychovanými dětmi do školy, pak názor změníte. Nemohu sem vypsat všechny příklady, raději je naučte zavázat tkaničky u bot, naučit jíst příborem, naučit slova „děkuji a prosím“, naučit mít okolo sebe pořádek…….. děkuji, že jste to dočetli až sem, prosím, zamyslete se, rodiče suplovat nikdo nemůže ………..

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:36
Reply to  Blanka

Naprosto s Vámi souhlasím.

Lukas
Lukas
6. 3. 2019 13:35
Reply to  Blanka

Dobrý den, z vašeho příspěvku mám pocit, že „nevýchova“ podle Vás znamená, že nechám dítě ať si dělá co chce. Tak to ale není. Z tohoto pohledu je Nevýchova stále výchovou, jen na jiných než represivních principech. Nočník se např. dítě naučí používat samo, stejně jako WC, stačí jít příkladem. Děti se učí zejména nápodobou. A jestli někde nezdraví a nepoděkují apod. tak pokud to nedělají rodiče, těžko to budeme hledat u dětí. Tedy určitě se shodneme na tom, že za vše mohou rodiče:-)

Silvia
Silvia
30. 1. 2019 15:33
Reply to  Katys

Takze nakonec ho ty povinnosti stejne dozenou…

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 19:37
Reply to  Milan

Tady se naprosto ztotožňuju s tím, co píše Katys. Máme to úplně stejně. Ale rozumím těm Vašim obavám. Vlastně jsem je míval taky. Pak jsem ale zjistil, že ty děti si to chtějí jen vyzkoušet. Pokud budu bránit, ponesu zodpovědnost já. Když ale předám informace, a umožním jim to vyzkoušet, už nesou zodpovědnost samy, a má zkušenost je taková, že se pak nakonec rozhodnou docela racionálně – tedy že v -20 v kraťasích dlouho být nechtějí 🙂

Lea Nováková
Lea Nováková
31. 1. 2019 21:40
Reply to  Milan

Táta parťák mu zcela jistě řekne, že má možnost volby. Ustoupit, nebo zmrznout. Když dítě zmrzne, udělá si nové. Tak je to jednoduché.

Hans
Hans
28. 1. 2019 00:14
Reply to  Kateřina *

Katarino, narazila jste nekdy v zivote na jakehokoliv cloveka ktery presne vedel co chcete a co potrebujete?

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 04:22
Reply to  Hans

Samozřejmě, že ne. Proto je důležité si umět říct a také si říkám. Děti to tak nějak převzaly jako samozřejmost. Také jsem použila slovo „vnímat“, nikoli vědět. Když někoho milujete, vnímáte, jestli je mu dobře a nebo ho něco trápí. V každém případě hraje podstatnou, ne-li nejdůležitější roli komunikace. A budete se divit, děti se mě vždy ptají „Jakto, že ty vždycky víš, mami?“. Jsou ještě mladší, až přijde puberta, nebudeme vědět nikdo nic 🙂

Linda
Linda
27. 1. 2019 19:52

Ahoj tato partaku,behem mesice musim na povinnou preventivni lekarskou prohlidku ke svemu pridelemu lekari -tak pravi zakon.Jinak nemohu svou praci pedagoga vykonavat…a to i presto,ze jsem v srpnu navstivila sveho obvodniho lekare….vubec se mi tam nechce…ale je to pro nas ucitele povinne….co byste mi vy nebo pani Polanska poradili???

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 20:00
Reply to  Linda

Proč já?

Věrka
Věrka
27. 1. 2019 20:55
Reply to  Linda

Nejsem sice paní Polanská, ale jestli s něčím nesouhlasíte, můžete vždy aktivně bojovat a říci svůj názor ohledně úpravy zákonů.

Lea
Lea
27. 1. 2019 23:05
Reply to  Linda

Ahoj Lindo.Preventivní lékařská prohlidka je opravdu povinná.Původně opravdu stačil obvodní lékař.Ale to se už dávno změnilo. Teď oprostě musíte jít k lékaři. který Vás nezná, v životš Vás neviděl,ale určil to zíkon.

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:37
Reply to  Lea

Buďte ráda, že Vás rodiče naučili, že některé věci se prostě musí, bez ohledu na to, co chceme nebo nechceme :).

Kristýna
Kristýna
27. 1. 2019 23:12
Reply to  Linda

Pokud byste ten článek četla pozorně, pak byste neopominula tu číst o tom, že zaměstnání je smluvní vztah, který jste uzavřela dobrovolně a tím přijala jeho podmínky? Nechcete na povinnou pracovní prohlídku? Dejte výpověď a najděte si jiné zaměstnání.

Roman
Roman
28. 1. 2019 12:55
Reply to  Kristýna

Nezlobte se, ale v jakémkoliv legálním zaměstnání je preventivka povinná. Když argument, tak prosím věcně správný.

Marian
Marian
28. 1. 2019 18:37
Reply to  Roman

Když vám to nevyhovuje,nemusíte být zaměstnanec,můžete být OSVČ , tam po vás nikdo preventivku chtít nebude. Přijde mi,že je to stále o akceptování smluvního vztahu,stejně jako akceptujete dohodnutý příchod a odchod z práce, přestávku na svačiny atd.

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:38
Reply to  Kristýna

Ano, a pak hledejte tak dlouho, dokud nenajdete zaměstnání, kde si budete moci dělat jen to, co Vás baví :)))).

Táta Parťák
Táta Parťák
27. 1. 2019 23:13
Reply to  Linda

Díky za dotaz, Lindo. Necítím se být kompetentní dávat Vám rady. Pokud vyjdu z hlavní myšleny článku, tak dospělý člověk svým rozhodnutím stát se pedagogem přijímá zodpovědnost za své rozhodnutí, a pokud tu profesi chce vykonávat, čeká ho plnění podmínek s tím souvisejících. Tak tomu tedy rozumím. Není ale povinností být pedagogem. Tahle „povinnost“ ale tuším platí pro všechny zaměstnance kdekoliv, a osobně ji považuji za šikanózní a nesmyslný. Nemyslím, že stát by měl přebírat zodpovědnost za zaměstnance ani zaměstnavatele, a preventivně je nutit k prohlídkám. Tohle si dokáží lidé zařídit sami na vlastní zodpovědnost. Opět je to ale věc volby – živnostník takovou povinnost nemá. Takže je tu volba – „stojí mi za tu prohlídku podstoupit? Chci tu činnost vykonávat i přes tuto nepříjemnost?“ – Tedy další rozhodování. Ten článek je právě o tom, že dávám přednost naučit děti o sobě rozhodovat (resp. dopřát jim to od útlého dětství) místo umělého nucení do povinností, které je rozhodovat dle mého až tolik nenaučí. V tom vidím spíš tu poslušnost a automatické podřizování se bez přemýšlení.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:30
Reply to  Táta Parťák

Obávám se že va jakémkoli zaměstnání v ČR je povinný „závodní lékař“. Takže co radíte těm, co s tím prostě nesouhlasí ?: Odstěhovat se do zahraničí ? Nebo máte ještě jinou, podobně geniální radu ? Pro mne jste fakt jen potížista. Co když Vám napíšu, že nechci stát s autem na červenou a projíždět křižovatky jak se mi zlíbí, bez ohledu na ostatní a na dopravní situaci ?

Janička
Janička
28. 1. 2019 13:07
Reply to  Milan

Ale Milane, to už trošku zacházíte do extrémů. Nikdo přece nepíše a neříká, že nemáte dodržovat zákony. Jde přece o to, že ve většině věcí v životě se můžete rozhodovat a nepodřizovat se tomu, že musíte. Nemusíte do práce, nemusíte mít televizi, nemusíte k lékaři, vlastně ani nemusíte stát na tu červenou, jen si z toho pak ponesete důsledky a je na vás, aby jste zvážil, co je pro vás lepší…. a myslím, že jste dost inteligentní a svéprávný na to, abyste se rozhodl, co je pro vás lepší a správné…

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 14:05
Reply to  Janička

Zapomínáte na jednu zásadní věc, svoboda a zodpovědnost by měla jít ruku v ruce se správně nastavenými hodnotami. Bez těch totiž nevzejde nic jiného, než kriminálník. Aby byly hodnoty správně nastaveny, musí být fungující základní element a tím je rodina (stačí i 1 rodič, 1 dítě). Takže svobodnou – volnou výchovu v podobě parťáctví si můžou dovolit jen ti, kteří se dětem maximálně věnují a předávají jim ty hodnoty. Těžko můžete apelovat na svědomí u někoho, kdo má všechno a všechny u zádele. A kdyby Vám, nedej bože, někdy někdo ublížil nějakou trestnou činností, snad si jen řeknete, no co, nechtěl se podřídit systému a pravidlům. Nemusíme zacházet do krajností, stačí vynechání pravidelné prohlídky třeba u řidiče, který svou zhoršující se krátkozrakostí přehlédne dítě na přechodu.

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:36
Reply to  Janička

Je to jak jsem už někde psal. Hrajete si se slovíčky. Pokud chcete přežít, prostě musíte. A hotovo.

Magdalena
Magdalena
30. 1. 2019 09:02
Reply to  Milan

Mám za sebou 4 zaměstnání a teprve v tomhle posledním byla povinná prohlídka…

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:41
Reply to  Milan

Souhlas, potížista je opravdu to pravé slovo. To, že někdo něco musí, ještě neznamená, že není osobností s vlastními názory!

Tomáš
Tomáš
30. 1. 2019 07:09
Reply to  Táta Parťák

Hodně naivní představa. Pokud žijí v nějaké společnosti vždycky něco MUSÍM. To je princip fungování jakékoliv společnosti- dodržování určitých pravidel . Pokud se budu řídit pravidlem, že nic nemusím, tak pak přestávám žít ve společnosti a žijí v anarchii. Bohužel v poslední době to tak v našem státě vypadá.

Adam
Adam
31. 1. 2019 14:48
Reply to  Tomáš

No hele ta anarchie by upřímně nebyla zas až tak špatná, určitě by tu byl menší bordel než v současném státě, kde mají povinnosti jen ti dole, zatímco ti nahoře mají práva , nulovou odpovědnost a ještě právo práva ostatním omezovat a nařizovat povinnosti nové. Já jsem se vším všudy pro anarchii, představujeme si ji jako divočinu, ale přitom by stačilo přijmout ty hodnoty které tady propaguje táta parťák. A rázem by bylo nám všem líp. Nejsem přímo proti povinnostem, ale každá by měla být vyvážena nějakým právem, něčím co získám když ji dodržím, ne jen trestem když ji nedodržím.. 🙂 Celkem se mi líbí princip anarchie postavený na NAPu (principu neagrese), který propaguje Urza.

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:43
Reply to  Tomáš

A co teprve ve škole, často s takovými rodiči „parťáky“, to je pak síla :).

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:40
Reply to  Táta Parťák

A co kdyby tedy všichni začali dělat jen to, co je baví? Vždyť je to podle Vás tak snadné! Vůbec nechápu, proč nejsou všichni dokonale šťastni…

Hans
Hans
28. 1. 2019 00:08
Reply to  Linda

Lindo, odpoved je prosta, bezte pracovat jinam kde prohlidky nejsou treba.

Roman
Roman
28. 1. 2019 12:56
Reply to  Hans

Jak jste na tom se znalostí zákonů?

Martin
Martin
28. 1. 2019 06:37
Reply to  Linda

Já bych se zkusil zamyslet nad tím, co mi na tom vadí, pak jestli je možné dostát té povinnosti a tomu vadícímu se vyhnout, pokud ne, tak jak moc mi to vadí, a když hodně, tak co všechno by obnášelo se tomu vyhnout.

Alena
Alena
27. 1. 2019 19:56

Ahoj. Mám děti ve věku 15 a 18 let a vedu je přesně takovymto způsobem. Nikde jsem si to nenastudovala. přišlo mi to tak vždycky samozřejme. Jsou skvělé. uvěomnelé. pohodové osobnosti.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 00:50
Reply to  Alena

Díky, Aleno za sdílení. Vidím to stejně. Děti jsou super. Jsou to stejní lidé, jako my, a zaslouží si stejný respekt, jako kdokoliv jiný.

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:45
Reply to  Táta Parťák

O to se s Vámi také nikdo nepře, pouze o to, že je zkrátka třeba některé věci udělat, ať chceme nebo ne. A u dětí to platí naprosto stejně.

Jaroslav
Jaroslav
27. 1. 2019 21:15

Myslím,že článek napsal sám redaktor, který chce vyprovokovat „optimální“ reakci. Normální rodič by nebyl takový debil aby ničil autoritu pedagogů. Pokud to není fake, tak bůh s námi. Ne každý ve státním systému může pracovat na bázi dobrovolnosti.

Eva
Eva
27. 1. 2019 21:58
Reply to  Jaroslav

Táta parťák má v něčem pravdu. Ono se líp pracuje, když si člověk řekne, teď na tom máknu protože chci,aby to k něčemu bylo, než když nám někdo striktně zadá úkol musíš tohle a tohle. Protože jsem absolvovala školení pana Hermana, pamatuju si, jak nám tuto větu objasnil. Nesmí se vytrhovat z kontextu. Dítě právě, aby se učilo samostatnosti, rozhodnosti a dobrovolně dělat nějakou činnost, musí se k tomu vést. Právě tím, tak jak popisuje právě ten táta. To, že si uklidíš hračky, ušetříš práce mamince, nebo mně a zbude nám čas na nějakou hru, či výlet. Vysvětlením jednotlivých rolí v rodině, jak každý může přispět k dobrému klimatu, vede dítě k zamyšlení a rozhodnutí. Když si neuklidím nebude mít máma čas si se mnou hrát.To je smysl toho, že si má dítě postupně uvědomovat v čem může rodičům pomoct a když bude potřebovat pomůžou rodiče jemu. Je to o tom, že se dítě učí na něčem společném podílet, rozhodovat a uvědomovat si své postavení. Ne jen přijímat a vyžadovat. A o to nám myslím jde všem.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:36
Reply to  Eva

Na to Vám mohu odpovědět, že to někdy jde a někdy prostě ne. Člověk není na světě sám a musí dbát na práva ostatních, dodržovat zákony atd. To celé co píše Táta parťák je jen slovíčkaření člověka, který je prostě z přesvědčení „prudič“. Bohužel, jinak ho nevidím. A že už jsem v životě takových potkal hezkou řádku. Jeví se mi jako demagog a manipulant. Když takového budete mít za partnera, nebo kolegu, tak Vás zničí. Mějme svůj rozum. Ne rozumy nějakého Táty …

Víťa
Víťa
28. 1. 2019 19:51
Reply to  Milan

Milane, na práva otatních dbáte jen a jen proto, že musíte? Tak nevím jestli bych Vás chtěl za souseda :).

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:41
Reply to  Víťa

Víte, oni jsou kolem nás i jedinci, kterým jsou Vaše práva a přání u zadele a jednoduše si vezmou co chtějí a ještě Vám u toho dost fyzicky ublíží. Obávám se, že celá teorie Táty prudiče je jen teorie.

Víťa
Víťa
29. 1. 2019 16:22
Reply to  Milan

Milane, myslím, že jste vůbec nepochopil o co Tátovi jde. Zkuste si to přečíst ještě jednou a hlavně v klidu. Cítím z Vás zlost a v takovém rozpoložení člověk není moc otevřený nezvyklým myšlenkám. To, že jsou na světě lidé zlí přeci nikdo nezpochybňuje. Takže Vašim argumentům vůbec nerozumím. Míří úplně jinam než o čem je řeč.

Adam
Adam
31. 1. 2019 15:00
Reply to  Víťa

Jo takoví jedinci tu jsou, a to že musí ty práva respektovat pro ně nic neznamená. Prostě tu jsou, budou a nějaké musí na tom nic nezmění.
Musí v dnešní době akorát svazuje ruce jejich obětem, kteří jsou omezeni v možnostech se bránit a případně je efektivně potrestat. Máme tu stát, který chrání naše práva pomocí zákonů (tedy toho pověstného „musí“), ale když bude chtít a bude mít patřičnou oporu v lidech, kteří ho tvoří, může se na chránění vašich práv vyprdnout a ještě stíhat vás za to, že si je chráníte sám. (To je v podstatě nelegální, když je to úloha státu):)
A teď si vyberte co je lepší. Jestli systém, který obsahuje „musí“ a tudíž rozvazuje ruce agresorům a svazuje je obětem, nebo systém který „musí“ neobsahuje a krom agresorů rozvazuje ruce i jejich obětem.
Zavázat ruce agresorům fakt nejde, to by jste je museli prostě vyvraždit. Oni prostě agresory budou a nějaký systém na tom nic nezmění.(povinnost neubližovat ostatním mají u háku). Za mě je tedy lepší ten systém, který zprošťuje povinností kromě nich samotných i jejich oběti.

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:48
Reply to  Víťa

Já tedy žádnou zlost necítím, pouze vlastní názor. A zdá se mi, že je naprosto k věci…

Petra
Petra
31. 1. 2019 17:47
Reply to  Milan

Zcela s Vámi souhlasím.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 21:58
Reply to  Jaroslav

Ne, Tátu parťáka jsme si nevymysleli. Není to myšleno tak, že se člověk může ze dne na den zbavit svých povinností, ale že povinnosti a závazky si během života vytváří, opravdu se na to nedá podle vás podívat i takto?

Eva
Eva
27. 1. 2019 22:17

Já nejsem vůbec proti tomu, co napsal, ba naopak si myslím, že svou metodu si obhájí. Já taky nejsem zastánce příkazů musíš. Zjistila jsem u svého syna i u dětí v mateřské škole, že fungovalo spíš, můžeš mi pomoct, podívej se, líbí se to, co tady máš, co by to asi chtělo, nebo podobné. Dítě většinou zapřemýšlelo a došli jsme ke společnému řešení. Já se na to tak dívám, ale možná jsem to trochu jinak popsala a vysvětlila.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 22:20
Reply to  Eva

Odpovídala jsem panu Jaroslavovi, který si myslí, že jsme si Tátu parťáka vymysleli. 🙂

Eva
Eva
27. 1. 2019 22:26

V tom sledu příspěvků se někdy odpovědi posunou někam jinam, tak se omlouvám za reakci.

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
27. 1. 2019 22:29
Reply to  Eva

To je v pořádku, paní Evo. Hezký večer!

Táta Parťák
Táta Parťák
27. 1. 2019 23:17
Reply to  Jaroslav

Díky za reakci, Jaroslave. Článek jsem psal já. Spousty další příspěvků pak najdete na mém blogu https://www.fb.com/tatapartak.
Zajímalo by mne, co si představujete pod pojmem „autorita“. Kdo je pro Vás autoritou, a jak si u Vás tu autoritu získal? Já neuznávám autority vynucené silou.

Bara
Bara
28. 1. 2019 16:21
Reply to  Táta Parťák

Ale bohužel,pane Táto parťák,takový je život ve společenství. Jakýkoliv stát je autorita,která nedodržování svých zákonů vynucuje silou (armáda,policie). A být občanem státu,součástí společenstvi,je nutnost,ne volba. Leda by jste bral jako variantu zašít se někde o samotě na sibiři nebo v kanadské tajze.

Honza
Honza
28. 1. 2019 17:14
Reply to  Bara

Existují i varianty, jak se vyhnout státu. A věřte nebo ne, dokonce i legální!
(Je o tom přednáška na youtubu Paralelní Polis od chlapíka, který žije různě po světě bez občanství a z toho vyplývající státní šikany).

Adam
Adam
31. 1. 2019 15:08
Reply to  Bara

Jo jo a proto je už jenom existence téhle státní moci porušením základních práv. Navíc zákony fakt svazují jen ty, kteří jim přikládají nějakou váhu, ne zločince , kteří na ně budou kašlat ať budou existovat nebo ne. Pokud zrušíme zákony a stát , nic moc se nestane – naopak bych řekl že bude hůř pro zločince protože oběti budou mít větší možnosti s i to s nimi vyřídit.

Legie
Legie
28. 1. 2019 14:56
Reply to  Jaroslav

je překvapivé, kolik lidí má problém akceptovat koncept vnitřní motivace. Vnější motivace by měla sloužit jako individuální berlička v případě, že je s tou vnitřní něco zásadně v nepořádku (např. u mentálně postižených, feťáků apod.).

Lea
Lea
28. 1. 2019 16:46
Reply to  Legie

Mne to nepřekvapuje. Celé naše školství je založeno na vnější motivaci.Všichni jsme tím prošli.A většina lidí si myslí,že to jinak nejde.

Michal Lang
Michal Lang
27. 1. 2019 23:03

Jsem rád, že „táta parťák“ nikomu nic nevnucuje… To oceňuji, a proto jsem si celý článek aspoň zvládl přečíst a trochu se nad ním zamyslet. No a jsem si jistý, že si jeho přístup vnutit nenechám. Oceňuji, že zde dostal prostor, a jsem rád, že se s námi o to podělil. To je vše, jinak na tom neshledávám nic přínosného, bohužel. Těší mě, že se mu tento přístup osvědčuje a do budoucna přeji jen to nejlepší! Sám si ponechám svůj, poněkud autoritativnější, přístup… (ale ne příliš). Budu rád, pokud se za nějakou dobu tento „táta parťák“ zase někdy ozve a dá vědět, kampak se za tu dobu „posunul“… Hodně zdaru, sil a optimismu!

Táta Parťák
Táta Parťák
27. 1. 2019 23:49
Reply to  Michal Lang

Díky Michale. Je mi jasné, že to každý děláme tak nejlépe, jak dovedeme. Mám radost, že oceňujete to „nevnucování“, a že jste dočetl do konce. Pokud sám chci společnost založenou na dobrovolnosti a „nenucení“, nevidím jinou možnost, než jít sám vzorem a nevnucovat – i když ne vždy se mi to úplně daří. Jinak pokud máte zájem, tak další postřehy a příběhy s dětmi dál píšu na https://www.fb.com/tatapartak

Zdena
Zdena
27. 1. 2019 23:06

Názor je to líbivý a moderní , něco na tom je – a něco není . Člověk v životě musí i mnoho věcí , které se mu zrovna nechtějí a nevybral si je , třeba dodržovat dopravní předpisy , respektovat zákony svého státu a další , všechno si nemůžete vybrat … A vidím to i jako učitelka – dnes nám sebevědomé děti jednoduše řeknou , že se budou učit jen to , co je baví – a co proboha osnovy ? Učitel musí plnit školní vzdělávací program a učit všechno , co je v něm , jak si pak s takto vychovanými dětmi má poradit ?

zuza
zuza
27. 1. 2019 23:36
Reply to  Zdena

Už jsme zase u té „zlaté střední cesty“. Ano, je to moderní nechávat dítě žít po svém, ale výchova zcela v tomto duchu může být obtížná pro okolí, nechť si „táta parťák“ uvědomí známé heslo, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Bohužel čas od času musím jet vlakem s dětičkami s volnou výchovou, které buď rodiče vůbec neomezují, nebo je jen kníkavě prosí, aby si sedly, neskákaly po sedadle, nekopaly do něj. Budoucí silný jedinec bez povinností na to zvysoka kašle a trpí spolucestující. Stejně budou trpět spolužáci, ale asi ne, ono se bude možná učit, a když už, tak jen doma. Tudíž razit, že někdo není nic povinnen je hloupost, egoismua apod. Pravdu samozřejmě autor má v tom, že co je povinné, to už člověka v základu štve, stejně jako samozvané autority, ale nelze jít ode zdi ke zdi, buď dítě poslušný robot, nebo nevycválaný spratek. Nu, a když půjdeme do extrému, dítě, které si dělá co chce, se nemusí dožít dospělosti, případy nám to ukazují jasně.

majka
majka
28. 1. 2019 09:27
Reply to  zuza

Rozumný názor a táta vám neodpověděl…asi nemá co, protože máte zcela pravdu. S prominutím nechat si s..át na hlavu od nevychovaných dětiček je cesta do pekel , v dospělosti vám třeba ukopnou hlavu na nástupišti, neb je to jejich svobodný projev. A to píšu já, která jsem vychovala slušného, hodného syna až právě moc pomocí bezpečnostních příkazů a zákazů( pracovali jsme v kravíně od jeho 3,5 roku a ty byly bohužel na místě, když byl často doma sám.)Dnes bych si přála, abych ho nechala víc osobitějšího.Ale zas vím, že ve stáří, které už v 65 máme, nás neobere jen s nataženou rukou o důchod.:)

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 11:29
Reply to  majka

Díky za názor, Majko. Vidím v tom právě ten strach, že když nebudu nutit, děti mi ve stáří na nástupišti ukopnou hlavu. Jak byste k dětem přistupovala bez tohoto strachu? A jak moc je ten závěr reálný? Mimochodem – nikde nepíšu o tom, že si nechám od dětí líbit násilí. Nenechám si ho líbit od nikoho. Připadá mi, že ve společnosti je ukotvený tenhle černobílý pohled na výchovu – tedy buď totální zákazy, a kdo to nedělá, ten dovoluje určitě dětem úplně vše, a nechá si skákat po hlavě. Z čeho tohle pramení? Sám si odpovídám tím, že z nedostatku vzorů. Jako děti jsme vždy buť prohráli (vyhrál rodič) nebo vyhráli (prohrál rodič). S dětmi se dá jednat s láskou, bez omezování, a při tom si hájit svoje vlastní hranice bez vytváření hranic umělých kolem dětí, a především hledáním hranic společných, na kterých se spolu dohodneme ku spokojenosti všech tak, že vyhrají společně všichni. A takové vzory kolem sebe moc nevídám. Líbí se mi, jak jste sama došla k tomu, že byste to zpětně dělala jinak, a dala více prostoru pro osobitost.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 11:21
Reply to  zuza

Díky za názor. „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ se mi líbí. Samo o sobě bez konkretizace je to pro mě ale bezobsažné. Jde o to co kdo považuje za osobní svobody. Mluvíte o volné výchově, ale tu ani já nezastávám. Mám svoje hranice, které si nenechám překračovat od nikoho – ani od dětí. V tom vlaku mám svobodu odejít, a nebo svobodu jim říct, že mi to vadí – což bych nejspíš sám udělal, pokud by mi to opravdu vadilo – a řekl bych to v klidu přímo těm dětem, které možná ani netuší, že by to někomu mohlo vadit.

Lenka Mrázová
Lenka Mrázová
28. 1. 2019 14:02
Reply to  Táta Parťák

a neměli by to dětem říci rodiče? Už se mi stalo to, o čem právě teď píšete. Když dospělý ve vlaku napomenul „nevychované“ ( a křik, bezohlednost, skákání po sedačkách není opravdu o svobodě, ale o nevychovanosti ), rodiče mu PŘED DĚTMI odvětili, když se mu to nelíbí ať odejde!!! To je také vzor o kterém píšete. Děti jsou si vědomy, že můžou cokoli, a končí to např. smrtí šikanované učitelky (asi jim nedala dost svobody….)

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 19:51

Nerad dávám rady, co by měli nebo neměli říkat rodiče. Raději mluvím za sebe. Když mi něco vadí, tak to řeknu, a řeším to s tím, kdo mi s tím může pomoct, nejlépe bez obviňování. Skákání po sedačkách může být pro děti super hra. Děti vůbec nemusí dohlédnout důsledků. Proto tahle hodnocení jako „nevychovaný“ nemám moc rád. Vlastně obecně nemám rád hodnocení, protože moc nevedou k porozumění si ani k řešení, ale spíš k defenzivě a boji. Nikde tu nepíšu: „nechejte se od dětí mlátit a šikanovat, děti mohou cokoliv“. Předpokládám, že pokud někomu něco vadí, tak se sám ozve. Mně nejvíc vadí ti, kteří očekávají, že já, jako rodič jim čtu myšlenky, dokážu odhadnout, co jim vadí na mých dětech, a automaticky je za to pokárám. Takhle to nemáme. Nenechám třeba děti nikomu ubližovat ani ničit majetek. Pokud ale někomu vadí něco mimo to (třeba že ho moje děti nepozdraví), pak očekávám, že jim sám řekne, co mu vadí. Já to takto s cizími dětmi běžně dělám (bez obviňování), a mám s tím jen tu nejlepší zkušenost. Děti si zpravidla ani neuvědomují, že by to mohlo někomu vadit, a pokud v tom nejsem za „soudce“, tak se většinou v klidu domluvíme ku spokojenosti všech.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 00:01
Reply to  Zdena

Díky za názor Zdeno. Dopravní předpisy nemusím dodržovat, pokud nejsem účastníkem dopravního provozu. Za mě opět další volba. Účastnit se dopravního provozu není povinnost. Tedy alespoň ne jako řidič. Jako chodec chodím po kraji ne kvůli předpisům, ale aby mne něco nepřejelo, a stejně tak na semaforu. Dělám ty věci ne kvůli předpisům, ale proto, že mi dávají smysl, a chci to tak dělat. Občas ale přejdu i na červenou – a dokážu si představit i nouzové situace kdy je to vyloženě nutné, a kdy člověk spoutaný předpisy bude mít vnitřní dilema. A ano, zákonů je tu spousta. Tolik, že je běžný smrtelník ani nezná. Když už, tak mi nedává smysl říkat „musíš dodržovat zákony“, ale „je tu takový a takový zákon, a když ho nedodržíš, může se stát to a to – je to na tobě“ – tedy další volba. Samotné „musíš“ dle mého nevede k zodpovědnosti, ale jen slepé poslušnosti bez zamyšlení, zda ten zákon třeba není třeba úplně nesmyslný. Je řada zákonů, které považuji sám za vyloženě škodlivé, a většina největších zvěrstev (včetně válek) byla posvěcena zákony – toliko k těm zákonům. S těmi osnovami to vidím jinak – a v tomto budu spíš advokátem dětí. Sám si z nich nepamatuji takřka nic – nebo spíš jen to, co mne bavilo a dávalo mi nějaký smysl. Vy to máte jinak? Osobně bych byl pro mnohem větší svobodu ve vzdělávání, protože jsem přesvědčen, že právě to donucení do učení přispívá k mnohým negativním jevům ve společnosti. Chápu ale, že je těžké si představit svět bez nuceného vzděláváním, když jsme sami prošli systémem nuceného vzdělávání. Jinak ano, učitel učí dle ŠVP, ale jeho pracovní povinností je učit. Už není jeho povinností naučit. Kdo se co naučí beru jako zodpovědnost každého jednotlivce.

Lea
Lea
28. 1. 2019 00:22
Reply to  Táta Parťák

Nikdo to nemá jinak.Jen to tady bude spousta lidí obhajovat

Lenka Mrázová
Lenka Mrázová
28. 1. 2019 08:52
Reply to  Táta Parťák

Vůbec jste paní Zdeně neodpověděl na jízdu vlakem (návštěvu kavárny, restaurace, nedej bože dovolená s dětmi bez „omezování“) kde trpí okolí…a člověk, který by si dovolil nevycválané děti okřiknout, tak by se ze strany rodičů se zlou potázal…

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 11:15

Díky za připomínku. To, co píšete nepsala Zdena, které jsem odpovídal, ale zuza. Odpovím i jí.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:39
Reply to  Táta Parťák

Jenom slovíčkaříte … Samozřejmě, že vše je volba. I odpovídat na Vaši demagogii.

Diana
Diana
28. 1. 2019 12:01
Reply to  Táta Parťák

Dobrý den, Táto, parťáku, můj problém s akceptací Vašeho názoru není ani tak v souvislosti s povinností dodržovat pravidla, byť dopravní. Souhlasím s Vámi a také v hierarchii nad pravidlem je ještě můj mozek. Porušit pravidlo není smrtelný hřích. Ale nemít ho zakotvené v hlavě, je!
Hnát věcí do extrému a hlásat: „Dopravní předpisy nemusím dodržovat, pokud nejsem účastníkem dopravního provozu“, je demagogické. Když ležíte v posteli, tak i rozumem méně obdarovaní chápou, že pravidla silničního provozu jsou Vám ukradena.
Prostě svobodná výchova se vždy, jako věta výše, dokáže vždy překroutit k tomu, aby vyhovovala tomu, co názor zastává. Děti od sousedů svobodně strkaly, narážely kolem do ostatních dětí a potom si to v rámci svobody měly samy mezi sebou vyřídit, aby si děti cvičily své sebevědomí. Jejich rodiče v rámci svobodné výchovy nepociťovali potřebu do toho vstoupit. Naopak, sebevědomě vždy stály za svými dětmi. Co na tom, že jejich „oběti“ byly děti o 3-4 roky mladší ve věku 4-5 let.
Těch příkladů svobodné výchovy je nespočet, vždy to má jinou zápletku, jenom ten výsledek je vždy stejný. Vždy v neprospěch druhého. Ale chápu, že Vám ta „výchova“ vyhovuje.

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 12:48
Reply to  Diana

Přesně takhle reagovali rodiče mého spolužáka už kdysi dávno. Ať si to děti vyřídí mezi sebou. A odmítli se jakkoli angažovat, ale jen do té doby, než jejich miláčkovi hrozilo, že dostane slušně na budku. Najednou zasáhli a poskytli ochranná křídla tomu jejich sígrovi. Když jsme u nich zazvonili, ať jde „František“ ven, že jsme si to přišli teda vyřídit, bylo ticho a najednou se nic vyřizovat nemuselo. Ale je fakt, že pak už byl klid 🙂

Diana
Diana
28. 1. 2019 13:02
Reply to  Kateřina *

No a u nás to dopadlo tak, že když tam naběhl můj manžel, tak sígr zdrhal. To se opakovalo několikkrát. Když jsem na něj zavolala, tak zbaběle zdrhal pryč. Takže nevidím smysl, k čemu je tato svoboda dobrá, když dítě nemá ani odvahu podívat se člověku do očí. Sebevědomá zbabělost, která se vyplácí, dokud je anonymní, anebo dokud je v přesile on sám.
Já vychovávám zodpovědné a ohleduplné osobnosti, které vědí, že některé věci si nemají dovolit, a pokud to poruší, znají následky (ne trest). Všichni sousedé koukají, jaké máme štěstí, že máme tak hodné děti, které nikomu neubližují! No čím to asi bude???
Mám to vyzkoušené, že pokud děti hranice neznají, ani chudinky nevědí, že činí něco špatně. Zamyslete se.

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 13:51
Reply to  Diana

Nevím, nad čím se mám zamyslet? Máte slušně vychované děti, které nikomu neubližují. To já také. Ale zároveň ukazuji dětem různé příklady ze života a u nich řešíme, jak se může kdo bránit a že umět se bránit je vždycky žádoucí.

Diana
Diana
28. 1. 2019 14:20
Reply to  Kateřina *

Nene, ta výzva k zamyšlení patřila autorovi článku. S Vámi, Kateřino naprosto souhlasím!

legie
legie
28. 1. 2019 15:08
Reply to  Diana

Jenže tady se střetávají dvě věci, které spolu nijak přímo nesouvisejí: první je věc, jakým způsobem děti namotivujete k tomu, aby se chovaly tak, jak vy považujete za žádoucí/správné; druhá věc je, co je ve vašem konkrétním případě obsahem toho žádoucí/správné.
Pokud si vezmeme váš případ dětí, které mlátí ostatní, tak jim rodiče zjevně nebyli schopni předat myšlenku, že toto není přípustné. Ale jistě sama znáte situace, kdy silně autoritativní rodiče mají děti, které se chovají k ostatním taky násilně.
V tomto kontextu pak postrádá váš argument přímý vztah k tomu, co píše zde otec.
Vychovávat děti způsobem, kde je místo tupého rozkazu navedete na to, proč je třeba xyz, nemá nic moc společného se slabým rodičem, který na všechno sere – naopak musíte být silní, protože nemáte za úkol jen tu vlastní výchovu, ale ještě (jak je zde i jinde z diskusí zjevné) i obhajobu svých postupů a jejich konfrontaci s lidmi, kteří mají sami ze sebe strach, co by dělali, kdyby neměli právě tu vnější autoritu nad sebou.
Takhle diskuse není nepodobná jednomu z dávných teologických témat, totiž jestli je svědomí důkazem boha, jestli bez boha může člověk mít svědomí nebo vůbec nějakou morální orientaci.

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:44
Reply to  Diana

Konečně je v této diskuzi taky někdo normální …

Táta Parťák
Táta Parťák
30. 1. 2019 00:13
Reply to  Diana

Díky za podnět, Diano. Je zajímavé, že když někde napíšu, že děti nenutím, automaticky z toho čtenáři vyvozují závěry o benevolentní, svobodné a bezhraniční výchově. Přitom já tam nic takového nepíšu. Mám svoje vlastní hranice – nenechám se si od nikoho (ani dětí) ubližovat, ničit majetek. Nejsem zastáncem bezbřehé svobody. Vychovávám děti s respektem a na hranicích se společně domlouváme. S těmi dopravními předpisy jsem to možná napsal nepřesně, nebo jsme se nepochopili. Myslel jsem tím, že mimo dopravní provoz se na mne nevztahují. Není povinností se ho účastnit. Nehlásám „porušujte dopravní předpisy“. Spíš „znejme je, a mluvme s dětmi o jejich podstatě, a důsledcích jejich nedodržování, ať se mohou informovaně rozhodovat“. Ne to, že je to povinnost, ale proč je dodržujeme, a jaké jsou důsledky nedodržování.
Připadá mi, že více než polovina Vašeho komentáře je adresovaná někomu jinému, než mně. Většinu z toho, o čem píšete neobhajuji, a nemyslím, že by to z toho článku vyplývalo.

Petr
Petr
28. 1. 2019 00:07
Reply to  Zdena

Jojo, na otázku „A k čemu mi to v životě bude?“ začínám být alergický. A to nejsem učitel, jen rodič.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 19:55
Reply to  Petr

Myslím, že je to naprosto platná otázka, a určitě mi stojí za to se nad ní s dětmi zamýšlet, případně i přiznat, že třeba nevím. V jakých případech Vám vadí nejvíc?

Petr
Petr
29. 1. 2019 19:39
Reply to  Táta Parťák

Muj odhad je, že tak 80% vědomostí ze školy člověk v reálném životě nepoužije. Problém je v tom, že nikdo dopředu neví, kterých 80%. S jednou výjimkou. Jednou bude muset ty „nepotřebné“ vědomosti vysvětlit svým dětem (a ty zase svým dětem…) No, a tak jim to říkám narovinu.

Eva
Eva
28. 1. 2019 07:58
Reply to  Zdena

My učitelé jsme moc zodpovědní, musíme splnit to co nám ukládají osnovy, musíme vyplňovat statisíce papírů, protože, když nebudou, bude z toho průšvih. To, že dítě neumí, je také pokládáno za vinu učiteli. My nemáme volbu, tohle chci a tohle nechci. Možná máme, ale znamená to buď ztrátu nebo změnu zaměstnavatele, nebo dokonce zaměstnání. Ta volby, učit se jen to co je baví – že jsme možná taky byli rebelové, ale něco mi připomíná jednoho kantora. Měl na to odpověď už tenkrát. No tak se neuč, ale následky si poneseš sám. Je to na tobě. A s klidem pracoval dál. Ta zodpovědnost je taky na žácích. I ty ovce vědí, že když se na zimu neschovají do salaše, může jim hrozit to, že prostě nebude pastva a uhynou hladem. Záleží už potom na tom, jak je dítě vychované k zodpovědnosti z domova a to už je záležitost rodičů. Kantor vzdělává, rodiče vychovávají, je to jejich vizitka. Ale bohužel, někdy to odskáčou kantoři.

Eržika
Eržika
28. 1. 2019 09:06
Reply to  Eva

Co třeba „učit se jen to co je baví“ změnit na „učit tak, že je to baví“?

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:46
Reply to  Eržika

Vážně si umíte představit, že všch 28 dětí ve třídě dokážete namotivovat tak, že je budou bavit všechny předměty ? Jestli ano, jste adept nejen na Zlátého Ámose, ale možná i na Nobelovu cenu.

Eržika
Eržika
28. 1. 2019 09:00
Reply to  Zdena

Učitel musí plnit školní vzdělávací program, ale školní vzdělávací program si přece píše sama škole – a musí naplňovat výstupy RVP, nikoliv osnovy, zatím.
Budu parafrázovat – a sebevědomý učitel se zeptá – co se chcete učit, co vás zajímá? Jak vás to bavilo, co byste chtěly dělat jinak? Můžete si vybrat (každý jednotlivě, jak chcete), jestli chcete dnes pracovat na tomto problému nebo jen zpracovávat tento příspěvek.
Lze to, a dokonce se to i děje. Děti se naučí vlastní zodpovědnosti, prozkoumají vlastní cesty a možnosti a ví, jaký způsob učení jim sedí.
Veřte, že je to výhodné i do budoucna.

Eva
Eva
28. 1. 2019 11:11
Reply to  Eržika

Vyslovila jste to, co já jsem asi dělala já. Nepřebírala jsem pasivně to co mi třeba zadával nový ŠVP. Měla jsem už za sebou dvacet let, teď jsem to přepočetla , tak třicet. Takže to bylo dost zažité. Přebírala jsem co je nové v ŠVP a co mi tam chybí. A věřte, vyšlo mi, že postrádám jazykovku a tělesnou. Výtvarka a hudebka byla taky poskrovnu. Zato tam bylo spousta nových termínů, ve kterých se musel člověk zorientovat a vyhodnotit. Aby to mělo smysl, zpracovaly jsme TVP, který se svou náplní orieontaval na přírodu. Ta nabízí takové možnosti ve všech oblastech, že se nám to vyplatilo a besídka na vánoce byla zhrnutím celé naší půlroční práce. Nazvaly jsme si to u rybníka na podzim a v zimě. Děti si písničkami a hrami prošly obdobím, které se v přírodě pravidelně opakuje a bylo jim blízké. K tomu se nám podařilo plnit všechny oblasti, které jsou ve ŠVP i TVP zahrnuty.

Eržika
Eržika
28. 1. 2019 11:19
Reply to  Eva

Děkuji. Já vím, že rejpu, ale: mohly si děti vybrat, jakým způsobem téma pojmou, jak ho zpracují? Mohly si vybrat, co je z toho konkrétně nejvíc zajímá? Najít si samostatně písničky, vybrat si hry a aktivity k tématu?

Eva
Eva
28. 1. 2019 15:47
Reply to  Eržika

Dobře jste si rejpla. Představte si, že dítě, ještě v tomto věku nemá takovou zásobu písniček a básniček, či her, že je těžké jim dávat volbu. když víte, že jedno dítě umí skákal pes, druhé pásla ovečky atd. Dětem můžete nabízet, motivovat, nacvičovat a zjistíte, jestli se dětem líbí nebo ne. V tom případě musí být ta motivace tak dobrá, aby písničku bylo možné použít v programu. Nevím, jestli jste učila, myslím ty malé, ale někdy jsem měla zkušenost, že dítě neumělo žádnou písničku a pak není z čeho vybírat, když rodiče čekají, co jim jejich dítě předvede. Proto, učitelko snaž se. Ale naštěstí, děti jsou tak vnímavé a přistupují na nové věci a rádi se učí. Neslyšela jsem od dětí, to se nechci učit, to mně nebaví. Pokud máte dobrý odhad, nápad jak to provést, tak to u dětí tohoto věku funguje. Taky jsem si ověřila, že učitelky v prvních třídách čerpají z toho materiálu, co jsme děti naučily my v mateřských školách. tam už je potom možnost výběru.

Eržika
Eržika
29. 1. 2019 12:22
Reply to  Eva

Opravdu jsem netušila, paní Evo, že píšete o mateřských školách. Mé příspěvky se vztahují k základce…

Eržika
Eržika
29. 1. 2019 12:24
Reply to  Eva

Nicméně – mé děti ve školce nic nenacvičovaly a mě to nechybělo (a myslím, že ani jim).

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:52
Reply to  Eržika

Máte ptravdu. Od své ženy vím, že je spousta zvláštních matek ( netuším zda hloupých, nebo líných ), kterým nic na výchově jejich dětí nechybí. A pak se v 6 letech diví, že jejich génius neumí ani chytit tužku, nemá slovní zásobu, neudrží pozornost, u ničeho nevydrží a dávají je z lesních školek a jiných drahých „hlídacích služeb“ zpět do klasické školky, aby ty děti aspoň něco uměly, než nastoupí do školy. PS: Omlouvám se za ten útok, ale ono to nacvičování, co Vám nechybělo, mimo jiné cvičí dětem paměť. A kupodivu, když to učitelka umí podat, dělají děti spoustu věcí rádi.

Eva
Eva
29. 1. 2019 20:38
Reply to  Eržika

Každá mateřina to má jinak, už se pomalu ustupuje od drilování na besídky a přechází se v tu dobu na volné tvořivé dílničky, tak aby se rodiče měly možnost zapojit s dětmi a prožít si tu předvánoční dobu spolu. Taky jsme na to postupně přecházeli. Jenom se zeptám jestli vaše dcera když chodila do mateřiny , jak prožívaly děti tu předvánoční dobu. Nabídla vám škola nějakou akci, program?

petr
petr
28. 1. 2019 12:44
Reply to  Eržika

Eržiko, to mi přijde tak trochu z jiný planety. Student, žák, jde přeci cestou nejmenšího odporu. Už slyším tu odpověď dnešních sebevědomých třeba šesťáků na otázku, co se chcete učit, co vás baví? V lepším případě uslyší „nic“. A mladší děti, chcete se ptát prvňáků co se chtějí učit? Co vám tak mohou říct? Nejspíš číst a psát a počítat…I sebevědomý učitel má k dispozici 45 minut a musí se dost snažit, aby všem dětem ve třídě vysvětlil to co musí. Jasně, bylo by to krásný, kdyby každý učitel podal učivo tak, aby děti bavilo. Ale jak na to? Lze učit např. minulé časy v angličtině zábavně? Nebo snad vymyslet humorné procvičování trojčlenky? Jak ozvláštnit a naplnit legrací výuku malé násobilky? Já jen, že je moc snadný říct „je to chyba učitele, že to nepodá tak, aby to děti bavilo“. Ale ona to není žádná legrace, při požadovaném objemu učiva. Bohužel se přes všechny nedostatky ukazuje, že „tradiční“ škola je nejekonomičtější a nejefektivnější způsob jak dostat do celé populace určité průměrné množství znalostí. Pozná se to už jen z toho, že nejvyspělejší ekonomiky světa stále používají „tradiční školství“.

Eržika
Eržika
28. 1. 2019 13:38
Reply to  petr

Petře, jenže právě mé děti neprošly tou onou klasickou základkou. Jednoho mám v devítce – a vidím jak je důležité, že si umí práci plánovat a vybírat. V češtině a matice má plán, co vše musí stihnout – je na něm, jak si s tím poradí. Ve skupinovém projektu, i v individuálním si může vybrat téma k oboru a způsob zpracování a v daném rozsahu musí odprezentovat. V chemii a fyzice odvozují na základě pokusů. Pro mě je dost zásadní, že deváťák přijde a řekne: my jsme dnes v chemii dělali a představ si, že…, v češtině jsme pohnul s těma … a odpoledne jsem si připravil všechno k projektu.
Nikoliv: psali jsme, budeme psát, mám za…
Jedno mám již na střední – a tento způsob práce se mu bohatě vyplácí: požadují tam totiž už více samostanosti a vlastních projektů, taktéž spolupráce. A to, že si tykalo s učiteli a nemělo známky fakt nemá vliv na respekt k učiteli a práci.

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:55
Reply to  Eržika

Váš příspěvek však stále neřeší 90% populace, které by srdnatě odpovědělo, že se nic učit nechtějí, že si raději půjdou zahrát fotbálek, nebo zakouřit.

Honza
Honza
28. 1. 2019 18:45
Reply to  petr

Přečtěte si knihu „Summerhill“ 😉

Blanka
Blanka
30. 1. 2019 09:41
Reply to  Zdena

plně s Vámi souhlasím

Adam
Adam
31. 1. 2019 15:16
Reply to  Zdena

Opět si myslím, že zde je problém už jen v samotné existenci toho školního vzdělávacího programu.

Jiří Kressa
Jiří Kressa
27. 1. 2019 23:33

Dobrý den. Naprosto respektuji pluralitu názorů, ale na obou stránách musí stát lidé, kteří tomu rozumí. Jinak je to takové plácání do vody.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 00:03
Reply to  Jiří Kressa

Díky za názor, Jiří. Otázkou je, jak se pozná, že někdo něčemu rozumí? To, že na to má papír? Je diplom z pedagogické fakulty zárukou toho, že daný člověk rozumí výchově dětí lépe, než rodič? Já si to třeba nemyslím. Nacházíte v tom článku něco konkrétního, s čím nesouhlasíte?

petr
petr
28. 1. 2019 12:48
Reply to  Táta Parťák

Diplom z pedáku je zárukou, že dotyčný je připraven se začít učit dělat učitele – tedy něco někoho učit. Ne vychovávat. Výchova není věcí školy, ale rodičů. I když samozřejmě každého nějakým způsobem vychovává prostředí v němž tráví hodně času.

Milan
Milan
29. 1. 2019 14:58
Reply to  Táta Parťák

Víte, já vždy obdivuji mladé matky. Tím že porodí dítě, se z nich stávají odbornice na výchovu, vzdělání, životní prostředí, stravování, lékařství až po jadernou energii … To bohužel já jako muž, s technickým vzděláním nikdy nezažiji. Snad proto, že u ledasčeho tuším, co za složitosti a vazby jsou v pozadí ? Váš přístup mne tyto matky v mnohém připomíná.

Petr
Petr
27. 1. 2019 23:58

No jo, ale co když „něco“ prostě nepochopí? Třeba návštěvu zubaře, nebo nutnost jezdit vpravo? Necháte je, aby se spálily?

Lea
Lea
28. 1. 2019 00:27
Reply to  Petr

Tyhle názory jim prostě jako rodič vysvětlit nedokážete? No, to tedy potěš koště.K čemu Vás ty děti tedy vlastně mají,když nejste schopný jim vysvětlit základní věci?

Petr
Petr
28. 1. 2019 00:35
Reply to  Lea

Spíš mi přijde, že Vy nejste schopen odpovědět na mou otázku. Namísto odpovědi používáte manipulaci.

Lea
Lea
28. 1. 2019 18:07
Reply to  Petr

Ráda bych se ,Petře, omluvila za svůj příspěvek.Byla jsem rozlobená na někoho jiného a Vy jste to odnesl.Ale přesto si myslím,že zrovna tyhle dva příklady děti pochopí velmi brzy.

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 04:41
Reply to  Lea

Jsou různé naturely. A pokud máte dítě „zkoumálka“, nevysvětlíte nic, ani párem volů. Co jsem se do syna nahučela a on mi vždy jen odpověděl „já vím mamko, ale já to prostě musím zkusit“ a sám byl nešťastný z toho, že jsme se neshodli, ale spokojený s tím, že si to sám mohl ověřit, i když to třeba znamenalo, že si rozbil hračku, která se mu líbila. Potřeboval si sám osahat ty mantinely. S věkem se to lepší a tak jen doufám, že jízda v protisměru ho už opravdu lákat nebude 🙂

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:44
Reply to  Lea

A jak vysvětlujete tříletému dítěti, co jede plnou parou na odrážedle do silnice, že mu tam hrozí nebezpečí ? A jak mu vysvětlíte, až bude v pubertě, že by tedy opravdu mohlo chodit do školy, nekrást a nehulit trávu ? Dávám scvhálně extrémní případy. Někdy se to prostě stane a špatné spolužáky, nebo kamarády nevymítíte sebelepší výchovou.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:46
Reply to  Milan

Milane, stačí ukázat třeba pár videí, co dokáže třeba takové rozjeté auto s tříkolkou nebo třeba i jiným autem. Děti v tomto nejsou úplně hloupé. V nejhorším zabráním, aby se dítě nezabilo, a dovysvětlím až dodatečně. Až bude v pubertě, tak tohle nebudu muset řešit, protože už se dokáží zodpovědně rozhodovat. Ale to, že se musí chodit do školy ze zákona ještě nutně neznamená, že je to správné, nebo že je to jediná možná cesta. Na výběr je celá řada cest jiných. Jako svoji zodpovědnost beru to předat dětem informace nutné k rozhodování. Podobně s tím kradením a hulením. Myslíte, že striktní zákaz kradení a hulení něco řeší? Budou se jím děti řídit i za mým zády, pokud jim to nebude dávat smysl? Podle čeho se pak budou rozhodovat? Ano, někdy se to prostě stane. Já dělám to nejlepší, aby se v tom děti dokázaly samy a zodpovědně rozhodnout.

Petr
Petr
29. 1. 2019 10:25
Reply to  Táta Parťák

Striktní zákaz kradení není stoprocentní. Přesto si troufám říct, že v naší společnosti existuje nemalá skupina lidí, kteří nekradou jen proto, že je to zakázané, resp. kvůli případnému postihu. Na každého platí něco jiného. V IDEÁLNÍ společnosti všichni chápou, jak se mají chovat. Bohužel, v ideální … tedy neexistující.

manra
manra
29. 1. 2019 12:13
Reply to  Táta Parťák

to je slušný psychický týrání!

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:03
Reply to  Táta Parťák

No klobouk dolů. Já tříletému dítěti promítal tak maximálně krtečka a Vy jste ho vzdělával BESIPem a ono to pobralo a nikdo nereagovalo zbrkle a nevběhlo do silnice, třeba za míčem. No, mám se ještě hodně co učit. Snad to stihnu, než budu mít vnoučata. A k tomu kradení, ono jsou mezi námi i občané, co prostě kradou, Vám ukradnou cokoli a když se budete bránt, tak Vám ještě i poměrně dost bolestivě ublíží. Ale máte pravdu. Je to jejich volba a pokud je vypátrají a nebudete se u soudu bát, že Vám jejich příbuzní ještě přidají, tak si ponesou následky.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 00:47
Reply to  Petr

Záleží na okolnostech, Petře. Nenechám dítě jezdit na tříkolce uprostřed silnice, ani chodit po zábradlí na mostě. Toho zubaře jim nevysvětluji jako povinnost, ale vysvětlím důsledky, co se může stát, když tam nepůjdeme. Vzhledem k tomu, že máme vztahy založené na důvěře, tak mi věří, a rozhodují se zodpovědně. Kdyby řekli, že tam nejdou, pak podle mě nemá smysl je tam nutit násilím, pokud nejde vyloženě o ohrožení zdraví (např. pokročilý zánět), ale spíš dál trpělivě vysvětlovat, jít sám příkladem a dát důvěru. Cítím v tom Váš strach, že děti by samy nešly vůbec. Možná se mýlím. Takovému strachu rozumím. Ale opravdu stojí na reálné zkušenosti, nebo je spíš jen vsugerovaný výchovou? Já tuhle zkušenost s dětmi nemám.

petr
petr
28. 1. 2019 07:58
Reply to  Táta Parťák

Táta parťák má v mnohém pravdu, ale je to pravda, taková absolutní dotažená do extrému. Samozřejmě, že je ve naše volba. A ano kvalifikovaná učitelka dělá své povolání dobrovolně a pokud se jí nelíbí povinná zdravotní prohlídka může jít dělat dobrovolně něco jinýho. Ale to je přeci trochu absurdní – mám profesi na které pracuji celý život, a kvůli jedné zákonem nařízené věci ji mám měnit?
Dále mám pocit, že má pohodové děti. No jo, to je fajn, vychovávat děti, které jsou přemýlivé a naprosto logicky dojdou k tomu, že co jim rodiče řeknou to „jim dává smysl“, ale taky je plno dětí, které přemýšlí zcela jinak a „nedává jim smysl“, třeba, že když si uklidí hračky, ušetří čas mamince a ta s nimi může třeba jít na výlet. To je pak jiná situace. Takové dítě řekne „nechci na výlet“, jaký postup zde navrhne táta parťák?
Zdá se mi, že se zde vychovává poněkud arogantní a sebestředná generace. Ony ty postoje táty parťáka mají logiku, ale nejsou použitelné obecně – pro celou společnost. Pro přelidněnou civilizaci, kde člověk musí (jasně – „nemusí“) třeba chodit do práce a tam dělat to co mu někdo nařídí, je jejich použití trochu „mimo mísu“- On je to tak přeci od začátku naší civilizace, že naprostá většina lidí má povinosti a musí dělat to, co jim někdo jiný nařídí (a tomu zase nařídí něco někdo jiný…). Ano, chápu, že každý by chtěl být tím, komu není nařizováno. Ale je na světě (naštěstí)málo diktátorů.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:06
Reply to  petr

Díky za to uznání, Petře. Neřekl bych, že dotažená do extrému, ale spíš do důsledků. Rád hledám podstatu. Já neříkám, že má někdo měnit profesi. Jen poukazuji na to, že absolvování té prohlídky je stále důsledkem svobodného rozhodnutí a vážení osobních priorit. Někomu stojí za to to podstupovat, jinému třeba ne. Jde mi o přijetí osobní zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí, místo vinění okolního světa za to, že musím. Mimochodem – zrovna tuhle „povinnost“ považuji za naprosto nemístné vměšování státu do vztahů zaměstnavatel-zaměstnanec.
Jinak moje děti nejsou takové, jak popisujete. Nedělají automaticky, co jim řeknu. Často si to chtějí vyzkoušet jinak, a udělat si tu zkušenost. Pak většinou dojdou k témuž, co já. Někdy ale objeví vlastní cestu, která pak inspiruje i mne.
Pokud chci na výlet a děti nechtějí, tak si prostě sedneme, řekneme si kdo co potřebuje, a budeme společně hledat, jak by se to dalo udělat, abychom mohli být spokojení všichni. Děti jsou v tomto neskutečně kreativní, pokud tuhle možnost dostanou. Určitě bych ale nenutil na výlet někoho, kdo nechce.
Od počátku naší civilizace to bylo kupodivu přesně obráceně. Existují k tomu rozsáhlé antropologické studie. Po více než 100 tisíc let jsme žili ve společenstvích lovců a sběračů, kde děti měly svobodu si od rána do večera hrát a zkoumat, a postupně se samy začleňovat. To co popisujete je až systém, vzešlý ze zavádění zemědělství někdy před 10tis. let. Doporučuji třeba tento článek: https://www.svobodauceni.cz/clanek/deti-se-vzdelavaji-samy-3/

petr
petr
29. 1. 2019 07:24
Reply to  Táta Parťák

Tak to má celkem logiku, že složitější společenský systém začne vyžadovat nějakou organizaci. Nakonec povinná školní docházka je tu „jen pár let“, tedy vzhledem k historii lidstva. Ale to už bychom šli do extrému. Žijeme v 21. století, v nejvyspělejší části světa. Jasně, že se děti plno věcí naučí samy. Ze začátku to jde lehce. Ale bohužel množství znalostí a dovedností potřebných pro život v dnešní době je poněkud odlišné od téhož v době před 10 000 lety. A jejich zvládnutí vyžaduje trochu víc, než nechat děti, ať se to naučí samy. (Jinak moje zkušenost z profesního života je, že se člověk plno věcí naučí sám, ale pokud má někoho, kdo mu předává zkušenosti, je to daleko efektivnější i snadnější)
Na 2. stranu dnes je vidět silný „kult dítěte“. Mnozí jsou svými dětmi přímo posedlí a jakoby na světě neexistovalo nic důležitějšího. (to je naprosto odlišná filozofie, než ta pravěká) Je to velice nepříjemné pro okolí. A je to dáno patrně tím, že rodiče nemají nic jiného na práci. V době, kdy po příchodu z práce museli zatopit, nakrmit zvířata, obstarat zahradu, uvařit jídlo, … jim nezbývalo příliš času na vymýšlení výletů a možností volby pro své potomky. A ti se od jistého věku museli začlenit do domácích prací. Muselo to fungovat systémem podstatně autoritativnějším. A fungovalo to.

A zde je možná onen rozpor. Generační – je zde plno lidí, kteří ještě v tomto klasickém systému vyrostli a nevidí na něm nic špatného a současně již má děti generace, která vyrostla v blahobytu a bez uvedených povinností po roce 1989. Ti pak nechápou, jak je možné dětem něco přikazovat. No, je to vývoj. Netroufám si soudit, co je dobře a co špatně. Snad jen z osobní zkušenosti vidím, že ona „volná výchova“ spojená s kultem dítěte je velmi nepříjemná až obtěžující pro okolí.
Dnes je plno možností, jak vzdělávat děti alternativně. Nemusí nutně chodit do klasické školy. Je plno jiných možností – fungujících přesně podle filozofie „dítě ať si vybere“. Nemám z tím osobní zkušenost. Zajímalo by mne, jak si tyto děti vedou v dalším životě. Je tu někdo, kdo by se mohl o toto podělit? Dalším životem však nemyslím střední školu, spíše co dál, studoval-li vysokou, jakou. Jakou má dotyčný profesi.

Lea
Lea
29. 1. 2019 10:19
Reply to  petr

Hodně toho,na co se ptáte,je možné nalézt na webu Svoboda učení.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:46
Reply to  Táta Parťák

Takže Vy svoje děti do něčeho nutíte a v něčem jim bráníte ? Neodporuje to všemu, co jste zatím napsal ? Co z nich z chudáků vyroste, když je nenecháte svobodně se projevovat ?

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:41
Reply to  Milan

Bráním si svoje vlastní hranice – aby mi nikdo (včetně dětí) nedělal věci, které mi vadí, a které ohrožují moje zdraví, tělo, či majetek. Ze svobodně se projevujících dětí vyrostou svobodně se projevující dospělí lidé.

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 15:53
Reply to  Táta Parťák

A nebylo by pro společnost lepší, aby se nemusela „bránit“, ale naopak aby na sebe lidé brali ohledy? Tzn. žádné poskakující a vřískající děti ve vlaku/letadle/mhd, žádní bezohlední sousedé, kteří ruší zápachem/kraválem/nepořádkem, atp.? Prostě být svůj, ale slušný, ohleduplný a především nesobecký a pokorný? Pokud máte potřebu se bránit, je na vás prováděn útok. Jinak si vaše slova nedovedu vysvětlit.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:17
Reply to  Kateřina *

Nevím, co by bylo lepší pro společnost. Společnost je pro mě soubor jednotlivců, kde pro každého může být lepší něco jiného. snažím se tedy mluvit především sám za sebe, a podle toho, jakou bych sám chtěl společnost přistupovat i ke svým dětem, protože společnost bude přesně taková, jak přistupujeme k našim dětem. Děti prostě budou poskakovat a vřískat, protože jsou to děti. Já ale nepíšu nechte je to za všech okolností dělat. Pokud mi to vadí, tak hledáme řešení, co s tím, abychom byli spokojení všichni. Třeba vymyslíme, že jdou vřískat jinam, nebo skáčou v ponožkách … řešení je vždy originál dle aktuálních potřeb všech zúčastněných. Líbí se mi to „být svůj“. Pak už ale nemohu požadovat nic víc, protože pak už bych chtěl, aby nebyli sví, ale „mí“ 🙂 Takže za mě: respektovat, a být respektován – při tom si říct, kdo má jaké potřeby a hranice, a ty si vzájemně respektovat. Mou hranicí je třeba nenechat si ničit majetek, a tu si „bráním“. To slovo může navozovat pocit „útoku“. Možná je v tomto nepřesné. Prostě tam, kde mi něco vadí, tak to řeknu, a hledáme jak to dělat, aby byli všichni OK – to beru jako bránění vlastní hranice. Takhle je to možná přesnější.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:42
Reply to  Petr

Na to Vám Táta prudič odpoví „že nemusí“, je to jeho volba, ale ponese si následky. Prostě klasický manipulant a demagog …

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:39
Reply to  Milan

Milane, je v tom něco konkrétního, v čem nesouhlasíte? A pokud ano, tak co a proč? Rád s Vámi o tom budu diskutovat.

Eva
Eva
28. 1. 2019 15:53
Reply to  Petr

Na prohlídku u zubaře existuje jedna pěkná pohádka o Martínkovi, kterého bolel zoubek, ale to je pro ty mladší. Těm starším se to dá vysvětlit i jinak. A nutnost jezdit vpravo? Sestavit si na koberci, nebo na stole silnici, nebo křižovatku, vzít si angličáky, nebo malá auta a jezdit. Hlavně aby dítě vědělo, kde je pravá strana silnice, aby si uvědomilo, co to udělá, když pojede svým angličákem proti tomu, co má táta. Důležitá je podmínka, vědět, kde mám pravou ruku a pravou stranu těla.

Sumo64
Sumo64
28. 1. 2019 07:18

Děti musí mít povinnosti proto, aby pak byly schopné plnit povinnosti, které si svými rozhodnutími ULOŽÍ SAMY.
Musíme je naučit chodit, jíst, dodržovat hygienu, a podobně, aby měly šanci přežít. A aby měly šanci přežít, musíme je naučit učit se, a i plnit povinnosti, které je nebaví, ale které musí být splněny. Jen tak je připravíme pro život.
A otázka na konec, máte sluhy, nebo děláte dětem sluhy, nebo Vaše děti přece jen mají povinnosti?

Moje děti mají patnáct, a už několikrát mi řekly, že jsem na ně byl tvrdší, než ostatní rodiče, ale že díky tomu mají něco jednodušší nebo něco lépe snášejí. Pak jsem to ovšem udělal správně. To je ta kardinální otázka: rybu dát, nebo naučit ryby chytat – všechno ostatní jsou řeči.

Honza
Honza
28. 1. 2019 07:53
Reply to  Sumo64

Vy jste učil děti chodit? A co ty miliardy dětí, které nikdo chodit neučil a naučily se to samy?

majka
majka
28. 1. 2019 09:33
Reply to  Honza

jakože byly v jednom roce vykopnuty a plazily se na ulici dokud nezačaly chodit? Komiku….

Honza
Honza
28. 1. 2019 10:28
Reply to  majka

Záleží, co si představujete pod „musíme je učit“.
Nic o vykopnutí ven nepíšu. Myslím tím, že to okoukají, zkoušejí samy, až to dokážou. I třeba s občasnou pomocí od rodičů. Ale to není výuka! Lekce mluvení taky nedostáváte a naučíte se mluvit…
Třeba některé děti „musíme učit“ matematiku. Já jsem látku první třídy zvládal už ve školce a to jsem žádné lekce matematiky nedostával.
Jak jsem se naučil chodit už si nepamatuju, ale pochybuju, že mi rodiče dávali lekce chození…

https://www.svobodauceni.cz/clanek/kdybychom-ucili-chuzi-ve-skole/

Lea
Lea
28. 1. 2019 11:18
Reply to  majka

Všechny děti se naučí chodit,tedy pokud jsou zdravé.Ať už je to učíme,nebo ne.

Rottrek
Rottrek
28. 1. 2019 21:33
Reply to  Honza

Tak ty jsi dobrej debil,chytani za slovicka a vubec jsi nepochopil,o cem reakce je…

Jitka Polanská
Editor
Jitka Polanská
29. 1. 2019 08:32
Reply to  Rottrek

Nadávky zde netrpíme.

Jiří
Jiří
28. 1. 2019 09:34

tak to je normální, že se dětem musí vysvětlit proč je něco nutné dělat, aby to chápaly v souvislostech…. článek je o ničem

Honza
Honza
28. 1. 2019 10:51
Reply to  Jiří

Ne všichni rodiče to chápu a dělají…

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 11:11
Reply to  Jiří

Neříkám dětem, že je něco nutné dělat. Ukazuji jim, proč to dělám já sám. Zda je to pro ně nutné pak nechám na jejich vlastním posouzení.

Klára
Klára
28. 1. 2019 14:22
Reply to  Táta Parťák

A co když se vašim dětem zrovna nechce vstávat a jít do školy? To se stává všem dětem, resp. rodičům jak to řešíte vy? Vysvětlováním? Co když veše svobodné dítě nepřesvědčíte? Už se vám to stalo?

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:38
Reply to  Klára

Ještě se mi to nestalo. Děti znají důsledky, co se stane, když tam nedojdou. Tahle povinnost je ale vynucena zákonem, a osobně ji považuji za jednu z těch, které pokřivují morálku naší společnosti. Nutit někoho do něčeho, co dělá sám pro sebe pod pohrůžkou násilí mi nedává ani nejmenší smysl. Stále za tím vidím ten strach lidí z toho, co by se dělo, kdyby se děti mohly vzdělávat samy. Existuje k tomu celá řada důkazů, že to v pohodě funguje, ale z mnoha různých důvodů je nadále udržován současný stav vynucené školní docházky a vynuceného učení se věcí, které dětem často nedávají smysl. Moc doporučuji dohledat např. školy Sudburry Valley, nebo práci vývojového psychologa Petera Graye.

petr
petr
29. 1. 2019 07:33
Reply to  Táta Parťák

Zákon přikazuje rodičům posílat děti do školy z toho důvodu, aby bylo dosaženo jistého vzdělanostního standardu. Jasně, že většina rozumných lidí chodí do školy dobrovolně a ví proč, ale současně existuje v každé společnosti dost velká část těch (méně rozumných), kteří by do školy dobrovolně rozhodně nechodili a ani se doma nijak nevzdělávali. Ono není ve celém světě samozřejmostí, že každý umí číst a psát. O počítání ani nemluvě. A ano, „stát“ má zájem na tom, aby to jeho občané uměli. Usnadňuje to nejen „ovládání“ lidí, ale i komunikaci a obživu. A nakonec se ukazuje, že podstatně lépe se ovládá nevzdělané obyvatelstvo, než ten, kdo si umí vyhledat, přečíst a následně dát dohromady souvislosti. Takže zrovna povinnou školní docházku bych státu až tak nezazlíval. Spíš bych to bral jako službu státu občanům.

Milan
Milan
28. 1. 2019 18:44
Reply to  Táta Parťák

Takže nechám na jejich posouzení jestli budu dodržovat pravidla společnosti? Takže nechám na jejich posouzení, zda budu dodržovat zákony?

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:22
Reply to  Milan

Ale to přece je na každého posouzení, zda chce dodržovat ta či ona pravidla nebo ty či ony zákony. Pravidlo není zeď. Někdy má smysl ho porušit. Někdy je to dokonce nutné pro ochranu zdraví či života (třeba vběhnout na červenou do ulice a zachránit tím někoho) – a pak budu rád, když to děti udělají vědomy si toho, co činí a možných důsledků. Chci, aby se učily rozhodovat, chápaly okolnosti a důvody k čemu to či ono pravidlo je, a jaké jsou důsledky jeho dodržování či nedodržování – a ne poslušně dodržovat pravidla za všech okolností.

ludmila
ludmila
28. 1. 2019 10:44

…Jsem toho názoru, že pokud budu děti na jejich budoucí život připravovat tím, že je budu nutit do povinností, aniž by jim to dávalo smysl, …
Povinnost uklidit si hračky, aby to nemuseli dělat rodiče a měli tím pádem více času nachystat dítěti jídlo, či si s ním hrát, nedává smysl?

Honza
Honza
28. 1. 2019 10:51
Reply to  ludmila

Je-li to tomu dítěti vysvětleno tak, aby to chápalo, tak to smysl dává.

Diana
Diana
28. 1. 2019 13:17
Reply to  Honza

Jasně, dává to smysl. Táta Parťák má však obzvlášť uvědomělé děti, kterým stačí říct, že i maminka chce ven a začnou uklízet. Prostě se v nich hne svědomí a dělají to pravidelně i bez příkazů či pravidel. Taková běžná realita, že?
Jakoby tento krok každý rodič neudělal – i bez rady z webu – nehledě na to, zda je ze „staré školy“ a vyznává pravidla/povinnosti, anebo je „parťákem“.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:34
Reply to  Honza

Mně to dává smysl, pokud to vzejde ze vzájemné dohody tak, že nikdo neodchází jako poražený, všichni jsou s výsledkem spokojeni nebo ho alespoň dobrovolně akceptují a dodržují.

Evka
Evka
28. 1. 2019 10:53

.

Daniela
Daniela
28. 1. 2019 11:07

Článek jsem přečetla až do konce.Na výchovu neexistuje jednotný recept.Majetkové a sociální poměry v rodině velice výchovu dětí ovlivňují.Já jako samoživitelka jsem nemohla svému synu dát svobodnou volbu.Musel se vyučit a musel jít pracovat,jinak bych neutáhla byt.Měla jsem tři práce,abych překonala ty učební roky.Namítnete,má volba,že jsem samoživitelka,ale manželovo úmrtí jde mimo vaši volbu.Nikdo nevidí do budoucnosti.Sám z historie víte,že spousta krásných úmyslů a myšlenek,byla krutě zneužita.

petr
petr
28. 1. 2019 13:00
Reply to  Daniela

Danielo, Váš příspěvek je ze života a celou zdejší diskusi staví do jiného světla, resp. posouvá ji na úroveň „salonní debaty“. Mně se zdá, že táta Parťák žije v nějakým ideálním světě a má ideální děti. Ano, znám takové, a je to radost. Ale taky znám plno dětí, které nejsou tak „rozumné“ a přitom vůbec nejsou nijak hloupé, Prostě každý člověk je jiný a tomu je nutno výchovu přizpůsobit.

Lea
Lea
28. 1. 2019 20:28
Reply to  petr

Děti jsou takové,jaké si je vychováme.

petr
petr
29. 1. 2019 07:36
Reply to  Lea

Kéž by tomu tak bylo. Jistě, vychováváme je, ale těch vlivů působících na výchovu je daleko víc, než jen rodiče.
Smutné, ale poučné čtení: https://prusajiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=698357

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:32
Reply to  Daniela

Díky za podnětný komentář, Danielo. Ani já tohle nepředkládám jako univerzální recept. Jen jako další možný pohled. Váš syn se musel přizpůsobit, abyste utáhla byt? Dokážu si představit, že i k tomuto se dá s dítětem dojít společným hledáním řešení, aniž by to muselo být nakázáno jako povinnost. Chápu, že ta ztráta byla asi těžká, a byla to nejspíš hodně obtížná situace. Stále tam vidím ale ty Vaše volby a následné nesení zodpovědnosti za tyto volby.

Milan
Milan
28. 1. 2019 11:23

Pokud mám být upřímný, tak Táta parťák je pro mne jen prudič, co slovíčkaří. Viz. „…založení rodiny je moje dobrovolné rozhodnutí a proto ji zabezpečím“. Nebo nějak tak to píše. Tedy za mne „… založil jsem si rodinu a musím chodit do práce abych ji zabezpečil … „. Samozřejmě i na toto moje „vysvětlení“ se dají psát dlouhé polemiky, že nemusí, že může „vykořisťovat“ manželku, co bude pracovat za něj, nebo může zdědit, nebo krást, nebo že nebude dělat nic a všichni umřou hlady … Nechtěl bych mít tohoto člověka v rodině, ani na pracovišti. Jak říkám, každý z nás se ěnkdy setkal s potížistou a tohle je klasický případ. Dovedeno do absurdity, někdo mi leze na nervy a já jej za to nemusím nechat žít. Tedy, mohu jej zabít. Jen víc demagogů. Táta parťák cituje Hermana. Kdo je z oboru, tak ví, že je to asi jeden z největších guru co se týká výchovy a pedagogiky . Otírat se o něj je laciné, tím spíš, když se otírá někdo, kdo o výchově nic neví. Ono je něco jiného mít doma jedno dítě, případně vyučovat dospělé, zvláště když by na mně byli závislí, třeba tím, že jim nedám zápočet, nebo je vyhodím od zkoušky a nebo si stoupnout před 28 dětí ve školce, kterým je úplně šumapytlík, že bych měl být autoritou. Pokud je nebudu bavit, tak mne „sežerou“, protože prostě nemají úctu k funkcím. Takže za mne Táta parťák rozhodně ne. Možná že děti vychovává dobře, ale slovíčkaří a prudí. Domluvil jsem Howgh !

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:25
Reply to  Milan

Díky za názor, Milane. Když přejdu ta osobní hodnocení ,ad hominem a ad absurdum argumenty, máte tam něco konkrétního s čím nesouhlasíte, nebo vidíte jinak? A pokud ano, tak proč?

Diana
Diana
28. 1. 2019 11:32

Naprostý souhlas s názorem Zuzy (výše). Mé okolí je plné dětí vědomých si svých práv „nemuset“. A potom při lyžování ve skupině všichni neustále čekáme na dítě, až spratečkovi maminka podá na svahu hůlku, jenž se mu už poněkolikáté vysvlíkla, protože nechtěl vyslechnout radu, jak ji správně nasadit, aby se mu nedejbůh nevnucoval názor, že dělá něco nesprávně. Ve škole na prvním stupni mají moje děti třídy plné spolužáků, kteří si prosazují své názory vůči učitelce, neustále diskutují, proč je nebo není něco potřeba. Efekt je ten, že svou nevychovaností zdržují vyučování, dávají nesprávný vzor vychovaným dětem, ruší, snižují autoritu učitelky. Jediný, kdo je s tím v pohodě, jsou ony sebestředné děti.
Sebebevědomí vždy balancuje na hraně s nevychovaností a šlapáním po právech druhých. Klobouk dolů, kdo dokáže udržet tu správnou rovnováhu. Bohužel rodičů, kteří tu parťáckou výchovu zvládají, asi moc nebude. Neznám jediného. Hranice jsou pro společnost důležité, byť je člověk nezřídka překročí. Jsou však důležité pro svědomí, podle kterého se každý v životě řídí. Bez hranic je anarchie, a to je zmar.

Lenka Mrázová
Lenka Mrázová
28. 1. 2019 14:16
Reply to  Diana

Naprosto s Vámi souhlasím. Přesně napsáno. Také se stává (ze zkušenosti ze tříd u mých dětí), že tyto děti bez hranic jsou často vyloučeni z dětského kolektivu a v důsledku jim jejich rodiče touto výchovou škodí.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:21
Reply to  Diana

To, že děti diskutují s učitelkou o potřebě konkrétních opatření považujete za nevychovanost? Jak jinak chcete vést ke kritickému myšlení, než diskuzí a zpochybňováním zaběhlých dogmat? Snižují autoritu učitelky? Jakým způsobem ta učitelka tu autoritu získala? Co to vlastně je ta „nevychovanost“?
Já se snažím právo o to, co popisujete na konci. Hledání té rovnováhy. A uznávám, že je to někdy těžké, protože se neustále vynořují v hlavně zažité vzorce, se kterými v tom musím nějak pracovat. Jak poznáte, že tu „parťáckou výchovu“ někdo zvládá? Co je pro Vás vlastně měřítkem? Existuje nějaké univerzální měřítko toho, že někdo zvládá výchovu? Vidím, že máte negativní vztah ke slovu anarchie. Pro mě znamená spojení „bez vládce“, a mám k tomu spíš pozitivní vztah. K čemu potřebujeme vládce? Aby nás ovládali a rozhodovali o nás bez nás? Bojíte se, že kdyby měli lidé možnost rozhodovat sami, nastal by totální chaos?

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:12
Reply to  Táta Parťák

Vzhledem k tomu, že to děti dělajá schválně a schválně zdržují, aby se nemusely učit, to není nevychovanost, ale zneužívání Vámi popsaných pravidel a způsobů. A rodiče co v tom děti ještě podporují, bych postihoval. Konec konců, mají právo své děti takto vést, jen by si nesli následky ( jak říkáte ). A na rozdíl, od Vás, nevidím na anarchii nic pozitivního.

Honza
Honza
28. 1. 2019 17:19
Reply to  Diana

Jsou na tom lyžáku dobrovolně, nebo je to v rámci povinné školní docházky?
Když jsem jezdil na kole v rámci oddílu a výletů, takovéhle problémy jsme neměli. Asi proto, že na výleti jezdili jen ti, kdo tam opravdu chtěli…

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:15
Reply to  Honza

Honzo, berte to jako příklad. Ony ty děti nejsou dobrovolně ani ve škole. Takže i tam by si mohly dělat co by chtěly a zdržovat ostatní ? Nevím, jak to je dnes, ale za našeho mládí jsme lyžáky a podobné akce milovali a jezdili tam dobrovolně, protože to znamenalo, že se nemusíme učit. Možná že to mají dnešní děti jinak. Že díky tloušťce se raději učí češtinu, nebo matiku, než by byly pryč ze školy a musely se trochu hýbat.

frixion
frixion
28. 1. 2019 12:44

Však proč by děti měly POSLOUCHAT někoho kdo jim vykládá, že s nožem se do ostatních dětí nemá bodat 😀

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:14
Reply to  frixion

Násilí je pro mě ospravedlnitelné pouze jako obrana při hájení vlastních přirozených práv, či práv někoho jiného. Třeba i u zabránění bodání nožem. Vy se bojíte, že Vaše děti budou do ostatní bodat nožem? Nedá se informace o důsledcích takového konání předat i jinak, aby to těm dětem dávalo smysl?

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:17
Reply to  Táta Parťák

Myslím si, že frixion se bojí, že jiní budou bodat do něj a jeho dětí. Je to pro Vás možná divné a nové, ale jsou takoví jedinci mezi námi. A nemusíte bydlet zrovna v Dubí, nebo v Teplicích.

Roman
Roman
28. 1. 2019 12:51

Omlouvám se, ale spíše než filozoficko sociologický příspěvek mi to přijde jako dělání ramen. Rozhodně nejsem rodič, který do něčeho své děti nutí, nicméně vychovat je v tom, že existují věci jako je povinnost, závazek, mi přijde zcela normální. A zejména pak by člověk měl vědět, že pokud nerespektuji pravidla, pak může přijít „trest“ – nenapíšu domácí úkol, mám poznámku, neudělám svou práci, mám výpověď, piju za volantem, přijdu o řidičák. Je snadné říkat, že není třeba nikoho do ničeho nutit, když se přitom chci vyhnout důsledkům – viz boj proti domácím úkolům. Bohužel doba směřuje k relativizaci všeho a za každou cenu, kdy už vlastně není důležité, zač bojuji, ale hlavně že bojuji.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:12
Reply to  Roman

Díky za komentář. Tady vidím zásadní rozdíl právě v té zodpovědnosti a poslušnosti. Podle mě vynucení vede spíš k poslušnosti, méně pak k zodpovědnosti – ve smyslu nesení vědomé zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Píšete o povinnosti a závazku. Co pro Vás ale ta slova vlastně znamenají? Je závazek vynucený nebo dobrovolný? Máte nějaké závazky, ke kterým jste byl donucen? Podobně s těmi důsledky. Trest nepovažuji za přirozený důsledek. Přirozený důsledek nenapsaného úkolu je to, že jsem se to nenaučil, a umím to hůře, než když bych to udělal. Co když jsem s tím ale OK, a místo toho budu raději hrát na klavír, a je mi fuk, že mám trojku z dějepisu, kterému se nechci věnovat. Pak nesu zodpovědnost za tu trojku a zvažuji ji vzhledem ke svým vlastním prioritám. Učím se rozhodovat, a nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. „Musíš udělat tento úkol, jinak přijde trest“ vede podle mě k přesnému opaku – poslušnosti, podřizování se. Nechci, aby se moje děti rozhodovaly na základě strachu. Strach je špatný sluha a zlý pán, a nabourává samotné učení. Chci, aby dělali věci po vlastním zvážení, protože jim dávají smysl. Může trvat několik pokusů a chyb, než k tomu samy dojdou. Ale nakonec k tomu dojdou, a pak jim to bude dávat smysl, a bodou to dělat vědomě, dobrovolně a pro sebe. Nedůvěřeujeme dětem, protože ani nám nebylo důvěřováno. Někdy nedůvěřujeme proto vlastně ani sami sobě. Jak pak můžeme důvěřovat dětem?

Kateřina *
Kateřina *
28. 1. 2019 15:40
Reply to  Táta Parťák

Krásně jste popsal dospívání mého muže. Dal přednost vlastní zábavě a užívání si života před studiem. Jeho celoživotní cíl? Žít ze sociálních dávek a užívat si po hospodách. A proč? Protože tam chyběl ten základní prvek – hodnoty. Pravda, strach o něj rodiče nikdy neměli, ale sakra se jim ulevilo, když mu do života vstoupil někdo, kdo mu ukázal, že to jde i jinak. Dnes, když se na sebe podívá zpětně, diví se, jak to, že to všechno nechali rodiče jen na něm a že nechápe, jak mohl tak žít. Je mu smutno, když si představí, jak by býval skončil. Je to úžasný muž, který ani zdaleka nevyužil potenciál, který mu byl dán do vínku.

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:22
Reply to  Roman

Konečně někdo normální, ale to Táta Prudíč neuzná a asi ani nepochopí. Konec konců jeho boj se školou za nepsaní domácích úkolů jeho dítěte je známý. A to místo toho, aby so doma udělal pořádek a vysvětlil svému dítěti důsledky toho, že úkoly nepíše.

Monika
Monika
28. 1. 2019 13:23

Neschopnost podřídit se autoritě a nějaké zrovna ne příjemné povinnosti může skončit také tak, že žák přes zákaz chození do vody na výletě skočí do rybníka a zabije se o kámen. Nese si důsledky. Bohužel je souzený učitel zda ho řádně poučil a ne rodič jestli ho naučil poslouchat. Já své děti vedu k tomu, že každý má svou zodpovědnost. Pokud je za dítě zodpovědný na výletě učitel, dítě je povinné ho poslouchat. Když ne, veškerou zodpovědnost nese rodič, ten je zodpovědný za výchovu.

Lea
Lea
28. 1. 2019 20:46
Reply to  Monika

To máte pravdu .Dítě přijde o život,učitel má doživotní trauma,pokud ho rovnou neodsoudí.Ale nemyslíte,že by to dítě mělo především vědět,že do neznámé vody se neskáče,natož po hlavě.Kdo by to měl děti naučit,snad psát nemusím.Statistika nám ale říká,že je opravdu mnoho těch,co to nevědí,bohužel.

Dagmar
Dagmar
28. 1. 2019 13:45

Nedávno jsem četla rozhovor s úspěšnou hráčkou na violloncelo. Mimo jiné tam zaznělo, že původně hrála na klavír, ale nebylo to zřejmě ono, tak jí rodiče, oba hudebníci „přeložili“ na violloncelo a ona ten nástroj nenáviděla. Bavit ji to začalo až po dvou letech, kdy začala hrát s orchestrem. Tak si říkám – nemají to takhle náhodou všichni (nebo skoro všichni) úspěšní vrcholoví sportovci, hudebníci…?
Dítě může mít talent, ale úspěch se dostaví až s každodenním tvrdým drilem. Ovšem jestli dobře chápu teorii táty parťáka, je to vlastně jakési znásilnění dětské vůle?

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 15:04
Reply to  Dagmar

Díky za podnět. Já nemám nic proti drilu, pokud je dobrovolný – tedy pokud dítě ví, proč to dělá, a chce dosáhnout toho cíle. Pokud je to ale spíš cíl rodiče, tak se mi to nelíbí. Pak je tu vždy otázka, jaká příležitost tím donucením byla promarněna, a jaké škody (které nemusí být na první pohled vidět) napáchalo to samotné vynucení. Jaký je poměr takovýchto hudebníků, co to takto dotáhly do orchestru, a těch, co byly nuceni zbytečně, a ten čas mohli využít k něčemu, co by dělali dobrovolně, a v čem by rozvíjeli svůj přirozený potenciál?

Romana
Romana
28. 1. 2019 16:19
Reply to  Táta Parťák

Máte pravdu, mám ale neblahé tušení, že v tomto stylu – na logický argument z praxe reagovat logickým protiargumentem rovněž z praxe lze pokračovat donekonečna. Neboli stará známá věc – jakýkoli výrok či tvrzení lze podepřít příkladem. Já sama nejsem profesionální hudebník, ale to přeci neznamená, že když to nedotáhnu do orchestru, je mi nástroj k ničemu! Považuji hudbu a fakt, že ji dokážu sama reprodukovat, za neuvěřitelné obohacení života (díky, rodiče, díky) a totéž by řekl každý sportovec o svém sportu, byť by to nebyl profík. A dobrovolný dril?! Proboha, to je snad oxymóron! Promiňte, ale důležitost drilu zvládne pochopit snad jedno dítě z tisíce. A těch zbylých 999 … rozvíjejte potenciál jinde a bez drilu. A jde to?

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:29
Reply to  Romana

Dobrovolný dril nevidím jako oxymorón. Ordinují si ho samy už roční děti, když se učí chodit. Drilují to tak dlouho, dokud nejsou samy se sebou spokojené. Podobnou zkušenost mám třeba s učením se plavat nebo jezdit na kole. Děti to dělaly neskutečně vytrvale a dlouho. Vnitřní motivace nezná hranic, pokud dítě doopravdy chce. Pokud naopak nechce, nepomůže ani ta nejsilnější odměna či trest. Já taky považuju hraní hudby za super (sám jsem se naučil hrát na kytaru a klavír – i když ne na profi úrovni, ale jsem s tím spokojen). Ale že se mi to líbí neberu jako oprávnění k tomu děti nutit. Jde o to, zda se to líbí i těm dětem, a samy chtějí – nebo spíš o to najít to, v čem se samy chtějí rozvíjet – a pak to jde samo.

Lea
Lea
28. 1. 2019 20:57
Reply to  Romana

To si nemyslím.Můj vnuk vemi dobře chápe,že když se chce naučit třeba salto vzad,musí to trénovat denně a taky to dělal.Stejně i u jiných sportovních aktivit.Pravda ovšem je,že když se jedná třeba o násobilku,tak mu ta souvislost s tréningem už tak jasná není,i když jsem se o to snažila.

Dagmar
Dagmar
28. 1. 2019 18:20
Reply to  Táta Parťák

Jenže dril už z principu příliš dobrovolný není. Já si jen můžu klást otázku, jestli mi moje dcera, kterou nebavilo chodit do ZUŠ, či spíš doma cvičit, jednou nevyčte, že kdybych ji víc nutila, mohla například uspět u přijímaček na konzervatoř. Samozřejmě jsem jí to vše vysvětlovala i s důsledky, ale to si člověk v osmi letech nepřebere.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:33
Reply to  Dagmar

Osobně vidím jako mnohem pravděpodobnější, že mi děti vyčtou, že jsem je do něčeho nutil (a nemohly se rozhodnout samy), než že jsem je do něčeho nenutil. Sám za sebe pak mnohem snáz před dětmi i sám před sebou obhájím to, že jsem nenutil, než to, že jsem nutil. Na tohle „co by kdyby“ moc nenaskakuju. Stejně tak lze pak říct „kdybych tě nutil hrát na klavír, třeba bys toho po roce nachal, a neměl možnost objevit něco jiného, co bys místo toho dělal rád – třeba kytaru nebo tenis…“

Dagmar
Dagmar
29. 1. 2019 11:11
Reply to  Táta Parťák

Ne, nesouhlasím, to mi připadá jako pohodlný alibismus. Samozřejmě rozlišuji, když rodič lpí na nějakých nesmyslných požadavcích, výběru školy apod., se kterým se dítě neztotožnilo. Ale být důsledný v tom, o čem rodič ví, že je to pro dítě buď dobré, nebo to rozvíjí jeho talent, je podle mě jedna z povinností rodiče. Nebo když bude dítě bolet zub a nebude chtít k zubaři, necháte volbu na něm? Možnost volby, jak ji prezentujete, je možná až od určitého věku a je nutné ji „dávkovat“ a učit s ní dítě zacházet.

Markéta M.
Markéta M.
29. 1. 2019 19:37
Reply to  Dagmar

Dagmar, možná je ten nátlak a nucení skryto. Když mé dítě bolí zub, tak se jde k zubaři, tečka.
Parťák zřejmě ukáže dítěti video s vykaženými zuby a tím ho „dotlačí“ k „vlastnímu rozhodnutí“ jít k zubaři.

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:26
Reply to  Táta Parťák

Takže v rámci toho, že své děti nechcete k ničemu nutit, neděláte nic ? Protože vyčíst Vám jednou mohou cokoli. Vlastně i to, že nic neděláte. Je to alibismus, nebo lenost ? Nebo ještě něco jiného ? Na lidech jako Vy vždy zírám, že ví, co by měli dělat Ti ostatní.

Hana
Hana
28. 1. 2019 21:31
Reply to  Dagmar

Přesně tak, vyčítám svým rodičům, že mě k ničemu nenutili, střídala jsem kroužky, vždy jsem si něco skvělého vymyslela, ale vydržela jsem u toho sotva dvě lekce, mohla jsem si dělat vše podle sebe, ale jak to dopadlo? Některé věci jsem jako dítě nechápala, natož pak jejich důsledky.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 22:37
Reply to  Hana

A předpokládáte, že kdyby Vás nutili, tak byste ty důsledky chápala lépe? Já znám zase spoustu lidí, kteří rodičům vyčítají přesný opak – to že je nutili do studia toho či onoho, a nakonec se živí něčím úplně jiným – třeba i řemeslem, které je baví. Osobně budu mnohem snáz přijímat a obhajovat stížnosti, že jsem nenutil, než že jsem nutil.

Víťa
Víťa
28. 1. 2019 19:44
Reply to  Dagmar

Sám jsem opačný případ. Rodiče mne dali ve třetí tříde na jazykovou ZŠ, trpěl jsem neustále na hranici propadnutí. V šesté třídě jsem si našel ZŠ s jiným zaměřením a rodiče naštěstí pochopily, že další dril jazyků nemá smysl. A zůstávám tomu novému oboru věrný dosud! A baví mě! Angličtinu jsem se učil až po škole, zcela samoucky, a umím ji líp než všechny jazyky, které jsem musel dřít ve škole! A dřel jsem ji po nocích – z vlastní vůle! Každý jsme ale jiný, to je fakt, na někoho vynucený dril třeba zabere a třeba v tom nakonec nejde i zalíbení. U svých dětí to zkoušet nehodlám :).

Lea
Lea
28. 1. 2019 21:05
Reply to  Víťa

O tom to ale přesně je.Víťo.Naučil jste se to z vlastní vůle,protože jste to chtěl,nebo to prostě potřeboval.Mělo to pro Vás smysl.

Deni
Deni
28. 1. 2019 14:30

Autor článku chce společnost založenou na dobrovolnosti? O to mu zřejmě jde. Společnost fungující čistě na dobrovolnosti, žádný řád, zákony , pravidla, každý jen po svém?Tak v takové společnosti já žít nechci. A to jsem vice individualista a nemám ráda „stáda“. Děkuji za názory, možná bylo myšleno v jádru dobrém, nicméně prezentace nešťastná. Nedá se srovnávat s názory a zkušenostmi pana Hermana. Proč někdo pohrdá tituly a vzděláním? K moudrosti se dobereme jen skrze vlastní omyly a pochopení. Proč někdo dělá z běžných povinností něco nezáživného, proč si neumí poradit jinak? Ve školce se děti učí formou hry pomáhat si vzájemně, být k sobě slušní a respektovat druhého. Také se učí oceňovat samy sebe. Určitě to jde i v rodině. Tam se ukrývá kýžený základ chování.

Lea
Lea
28. 1. 2019 19:10
Reply to  Deni

Určitě to jde i v rodině.Jen je otázka, kolik rodičů to opravdu dělá.

Víťa
Víťa
28. 1. 2019 19:24
Reply to  Deni

Mám pocit, že v závěru říkáte to samé co Táta parťák :).

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:33
Reply to  Víťa

Taky mi připadá, že jsme spíš v souladu, než v rozporu 🙂

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:28
Reply to  Táta Parťák

Zdá se že ani Víťa ani Vy jste nepochopil, co autorka píše.

Romana
Romana
28. 1. 2019 15:15

Dobrý den, nečetla jsem diskuzi, jen několik posledních komentářů, omlouvám se tedy, jestli budu opakovat již řečené. Myslím,vlastně jsem přesvědčená, že názor táty parťáka je extrémní, má na něj ale plné právo. Já jsem nikdy nevnímala slovo povinnost jako nucení = tudíž mě TO a priori nebaví. (Čímž jsem se nyní v očích táty parťáka asi stala stádní, nepřemýšlící ovcí.) Byly a jsou povinnosti, které nejenže mi nevadily, ale plnila jsem je ráda (k neuvěření, panečku, a nestydím se za to!) ZPĚTNĚ mi nevadila řada knih povinné školní četby (dodnes si pamatuji to WOW po shltnutí Anny Kareniny) – kdybych je nepřečetla jenom proto, že jsem nucena je přečíst, byla bych o mnoho prožitků chudší. Nevadilo mi chodit do školy, vnitřně jsem cítila, že kdybych nechodila, byla bych mnohem nešťastnější. Plnění domácích povinností jako dítě a puberťák? No, to mi už tak nevonělo, nicméně jsem s nimi uvnitř souhlasila. A můžu odpřísáhnout, že jsem neuvěřitelně vděčná svým rodičům, že mě donutili dál chodit na hodiny klavíru (slovy táty parťáka: z pozice moci mi nutili dělat něco proti mé vůli ), když přišla po několika prvních letech krize a já chtěla přestat. Jak by mi dnes klavír chyběl… Ne, opravdu si nemyslím, že povinnost rovná se bez přínosu, tupě vykonávat nařízení druhých, nelíbí se mi, jak ji táta parťák degraduje a poskytnutí možnosti volby vidí jako správný postup výchovy dítěte. Jeho důsledná aplikace – jak to táta parťák prosazuje – je totiž podle mě ve finále absurdní a prakticky nerealizovatelná.

Milan
Milan
29. 1. 2019 15:29
Reply to  Romana

Konečně někdo normální.

Markéta M.
Markéta M.
29. 1. 2019 19:29
Reply to  Romana

Pěkně jste to napsala. Souhlasím s vámi.
Pokud řeknu dítěti“ Zajdi, prosím, do sklepa pro brambory.“ tak to přece není nucení a útlak…..je to vlastně prosba o pomoc.

Zuzana
Zuzana
28. 1. 2019 16:06

Zkušenost

Jitu
Jitu
28. 1. 2019 16:37

Původně jsem si jen chtěla přečíst diskuzi, ale bohužel nemohu jinak, než se do ní též zapojit. Protože ať dělám, co dělám, tak při čtení reakcí na článek mám pocit, že jsem četla úplně jiný článek než většina diskutujících! V článku přece nebylo nic o tom, že děti nemají mít hranice. Nebylo tam ani nic o tom, že z nich mají být bezohlední sebestřední spratci.
Podle mě se tam psalo o tom, jak dětem právě nastavit ty hranice, jak je naučit být pozorní a ohleduplní vůči ostatním a přesto si zachovat vlastní sebevědomí a možnost volby. Jak je naučit, že nemusí přijmout všechno, co jim kdo (rádoby pro jejich dobro) diktuje. Rozdíl je v tom, že táta parťák ty hranice dokáže nastavit bez toho otravného „musíš“ a „nesmíš“ a „prostě to udělej“ a „je to tak, protože jsem to řek“.

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 01:34
Reply to  Jitu

Díky, Jitu. Mám radost, že to v tom vidíte. Z vlastní zkušenosti mi připadá, že kdykoliv zmíním, že děti nenutím, diskuze se stočí tímto směrem. A připadá mi, že je to černobílým viděním výchovy – buď pevné autorita (donucení, tresty, kázeň) nebo volná výchova bez hranic. Nic mezi tím ani mimo to. Jako by si lidé z nedostatku vzorů ani nedokázali nic jiného představit. A vlastně tomu i rozumím. Ani já si to ještě před pěti lety úplně nedokázal představit a sám přitakával u článků o povinnostech, řádu a disciplíně. Vím, jak těžké bylo tuhle perspektivu změnit, proto mi dává smysl o tom psát. Jako bych to psal sám sobě do minulosti 🙂

Bara
Bara
28. 1. 2019 16:42

Chápu ten koncpet „možnosti volby“, u dětí ale silně pokulhává. Ne od blba jsou za ně do osmnácti let zodpovědní rodiče. Příklad: moje dítě kdyby mělo možnost volby,tak nejí nic než sladkosti. Nějaké bolení břicha v budoucnu je mu putna. Stejne jako je putna opilé puberťačce u silnice hrozící riziko znásilnění. Tak praví i teorie, díte vidí „já chci“ a souvislost je mu patrná leda je li mu blízká v čase. Bohužel,tak je to i U velké skupiny lidí lidí,tem kdyby někdo nediktoval,co mají delat,tak začnou delat kriminalitu z pouhé „nudy“.To vědel už i voltaire. Schopnost sebereflexe je do velké míry vrozená, jako součást inteligence. A co děláte v případě,střetnou-li se vám dvě „já chci“? Třeba vy chcete pracovat na počítači a dítě vám chce skákat po zádech? Starší dítě trápí mladšiho sourozence? Také je třeba si zahrát na policajta a ochránit slabšího z pozice síly. Já bych řekla, že poodbné výchovné koncepty dost zapomínají na jednu podtstanou věc,a to že dítě je dítě,není to malý dospělý. A na závěr : mám ráda poučení z pohádek. V Princezně a žabákovi zazněla taky jedna podstatná moudrost,a to, že je velký rozdil mezi tím,co člověk chce,a co potřebuje.

Jitu
Jitu
28. 1. 2019 17:02
Reply to  Bara

… A v Popelce nás naučili „seď holka v koutě a možná si najdou Tě“ – je to taky pravdivé poučení do dnešní doby? Ve Sněhurce zase, že když vlezeš do cizího domu, lehneš si do cizí postele a budeš jíst cizí jídlo , tak za to budeš odměněna partou trpaslíků, kteří se přetrhnou, aby Ti zlepšili život. Červená Karkulka zase učí, že na sebe se spolehnout nemůžu, pouze na náhodného kolemjdoucího, který má víc rozumu než já a pozná, že to je vlk a ne babička…. budeme dál pokračovat s pohádkami? Jedna taková by byla o tom, jak „musíš“ a „nesmíš“ a „prostě to udělej“ naučilo někoho svobodné volbě a ohledům k jiným…

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:43
Reply to  Jitu

Báro, při střetu si spolu sedneme, a vymyslíme, jak to udělat, aby byli spokojení všichni. Je to neskutečně prosté, a pro tolik lidí naprosto nepředstavitelné, protože to sami jako děti nezažili. Já to řešení sám nemám. Vždycky to nějak vymyslíme spolu podle aktuálních potřeb a podmínek. Pokud máte o lidech či dětech takovéto představy, jak píšete, je dost možné, že Vám je budou pak naplňovat. Pygmalionský efekt v tomto funguje docela bezpečně. Já se naučil dětem důvěřovat, a tu důvěru mi vrací. I tady ten efekt funguje. Je tedy dost možné, že naše zkušenosti jsou opačné, a při tom obě „pravdivé“.

Lea
Lea
28. 1. 2019 21:34
Reply to  Bara

Aha.Takže velké skupině lidí se musí diktovat,co mají dělat,protože jinak by byli kriminálníci.To nemá chybu.A dítě je dítě,není to malý dospělý.To jako znamená.že dítě není člověk,který si zaslouží úctu,nebo respekt ?

Milan
Milan
28. 1. 2019 17:34

Ano

Markéta
Markéta
28. 1. 2019 17:37

Já bych chtěla společnost, která by měla ráda člověka jaký je, ne takového, kterého tady stvořil p. Herman, tj. vychytralého koumáka, který se snaží vyvlíct se z tlaku každodennosti, poněvadž lze hezky psychotakticky tzv. povinnosti hodit např. na poslušného a bázlivého troubu. Je to totiž také svobodná volba, nemít povinnost, protože jsem vychytalý (pozor, ne chytrý) a umím to dobře navlíknout. Naše společnost ještě nedospěla do takové úrovně zodpovědosti jak tu popisuje autor článku, bohužel. Tudíž jeho model je spíše ideální představou než vzorem hodným napodobení.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:38
Reply to  Markéta

Nechci tu hodnotit společnost. Píšu sám za sebe. Nám to takto s dětmi funguje ku spokojenosti všech. A píšu to jako ukázku toho, že je to možné. Zda má kdo chuť či odvahu pokoušet se to napodobovat už je pak na zvážení každého jednotlivce.

Milan
Milan
28. 1. 2019 17:43

Vždyť si v článku nesčetněkrát protiřečíte. Co říkáte tomu, že je povinnost řídit se pravidly společnosti ve které žiju. Co říkáte povinnosti řídit se zákony státu ve kterém žiji? Z toho co píšete vyplývá, že je na dítěti a jeho názoru jak se má chovat apod. Přeci je třeba rozvíjet jeho osobnost. Pěkná blbost, že? Odnepaměti se dodržují pravidla společnosti ve které žijí. Co z takového člověka vyroste, když je vedeno ve smysl, že nemusím? To si odpovězte sami.

Honza
Honza
28. 1. 2019 18:51
Reply to  Milan

Třeba z nich vyrostou svobodní lidé. Takoví, kteří nebudou dodržovat Norimberské zákony, přijdou-li ještě někdy takové…
PS: Vy znáte všechny zákony?

Milan
Milan
28. 1. 2019 20:20
Reply to  Honza

Takže svobodný člověk je ten, který nemusí dodržovat pravidla a zákony? To by to tedy vypadalo, kdyby takto smýšlela většina. Že by zákon džungle a silnějšího? Já se rozhodně chovám dle zákonů. Rodiče mě to tak naučili. A děkuji že mě několikrát přinutili k tomu co bylo správné a co se mi nechtělo, několikrát řekli musíš. Jen díky nim jsem byl tak úspěšný.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 20:50
Reply to  Milan

Já cítím povinnost řídit se pouze pravidly, která jsem dobrovolně přijal. Vynucování těch ostatních beru jako útočné násilí. Každý nechť si sám rozhodne, jakými pravidly se bude řídit dle své vlastní morálky. „Co z takového člověka vyroste, když je vedeno ve smysl, že nemusím?“ – člověk, který ví, že nemusí. Vy něco opravdu musíte bez možnosti volby kromě toho zemřít? Já se tu jen snažím ukázat, že ta rozhodnutí děláme sami, dobrovolně, a neseme za ně zodpovědnost. Pokud mi někdo tvrdí, že to není dobrovolné, a že prostě MUSÍ, tak v mých očích nepřijal zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a svůj vlastní život. Neříkám tu „kašlete všichni na pravidla!“, ale spíš „uvědomme si, že vše děláme dobrovolně, a přestaňme tedy děti nutit s odůvodněním, že budou MUSET. Raději jim vysvětleme smysl těch pravidel, ať jim rozumí, dávají jim smysl, a znají důsledky jejich nedodržování, ať se mohou rozhodnout informovaně, a nemusí je překračovat s partou za našimi zády.

Dominik
Dominik
28. 1. 2019 20:42

Zrovna ta povinnost u úkolů je něco, co je zavazuje to udělat, jinak hrozí postih. U dobrovolných úkolů velice často funguje u dětí styl, je to dobrovolné, tak proč bych to dělal a udělají to až na pokyn rodičů, kteří řeknou, ale uděláš to.

Eva
Eva
28. 1. 2019 21:25
Reply to  Dominik

Táto Parťáku, budu se držet jenom dvou slov ,, možnost volby,, kolem kterých se točí celá tato diskuse. Dáváte svým dětem možnost volby. Dal jste ji taky všem diskutujícím . Měli volbu, buďsi článek přečtou a řeknou si, že jim nestojí za to odpovídat a druhá možnost volby, přečíst si ho a vyjádřit svůj názor. Vidíte, kolik lidí této volby využilo.

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 22:02
Reply to  Eva

Díky. Ano, mám z té diskuze i z celkového dopadu radost 🙂

Táta Parťák
Táta Parťák
28. 1. 2019 22:01
Reply to  Dominik

Dominiku, tohle beru jako pohled někoho, kdo je nucen se vzdělávat a současně jako pohled na něco, co nese nálepku „povinnost“. Ve školách, kde úkoly povinné nejsou je dělají ti, kteří je dělat chtějí, a kterým dávají smysl. Ono i to zadání je úplně odlišné, když učitel ví, že jím má děti zaujmout k řešení. Tam, kde jsou ty úkoly vynucené vidím sám spíš negativní dopady.

Eva
Eva
28. 1. 2019 23:02
Reply to  Táta Parťák

Táto Parťáku, jestli ještě můžu jednu odpověď. Váš článek začíná větou, že jste si přečetl článek pana Hermana o povinnostech. Můžu se zeptat? Kdyby článek pan Herman nazval asi takhle ,, Rodiče by měli mít zájem na tom, aby svému dítěti dali možnost naučit se nejméně třem dovednostem, které pro svůj život budou potřebovat. Změnilo by to Váš náhled na myšlenky pana Hermana?

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 01:25
Reply to  Eva

Evo, já to ale nepsal na základě názvu. Celý ten článek mi vyznívá nátlakovým a nerespektujícím způsobem – ať už směrem k dětem, tak k rodičům. Hodnotí děti, rodiče, dobu. Ani „Rodiče by měli mít zájem…“ se mi nelíbí. Ať si každý rozhodne o svém zájmu. Nemám rád, když mi někdo říká, jaký mám mít zájem. Je to nerespektující stejným způsobem. Můj pohled by změnilo, kdyby napsal: „Dávám svým dětem možnost naučit se nejméně třem dovednostem pro život…“ – pak odůvodnil proč, a co tím sleduje. Nemám rád univerzální rady a hodnocení s obecnou platností a s čísly, která nemají nikde oporu.

Eva
Eva
29. 1. 2019 06:16
Reply to  Táta Parťák

Děkuji za odpověď. Možná to píše z pohledu přednášejícího, který možná nemůže dávat tak všanc své soukromí. Denně je v kontaktu se spoustou mladých lidí a tak své soukromí musí chránit. Mladí jsou hodně zvídaví sto že se potkávají nahrává mnoha jiným příležitostem, než na těchto stránkách. Jste pro mne pan XX a vaše děti i když tam máte fotografií, neznám. Anonymita dává více šancí se otevřít. Poznala jsem taky, co obnáší práce s rodiči, když jim chcete vysvětlit problém. Někdy vám rodič nedá šanci na to, abyste přemýšlel nad volbou. Ne každý rodič umí dobře zacházet s výchovou svých dětí.

Martina
Martina
29. 1. 2019 14:39
Reply to  Dominik

Bude to u každého dítěte asi jinak s tím dobrovolným úkolem a pokud jsou děti dlouhou dobu do úkolů nucené, pak je často jasné, že dobrovolný nechtějí dělat už z principu – konečně se mohou rozhodnout samy. Ale uvedu příklad u syna – úkol do Aj – dobrovolný – přeložit písničku – synovi se nápad líbil a chtěl si to zkusit, takže úkol, který mu zabral půl hodiny udělal a měl radost, když mi ji dal přečíst, že se mu povedla. Úkol do fyziky – dobrovolný (dokonce splnění mělo být oceněno jedničkou) – syn dělat nechtěl (měli spočítat nějaký příklad) s konstatováním, že ho výpočet nezajímá a jedniček tam má dost. Já bych dětem úkoly nabízela, ale nechala je na dobrovolnosti, ale hned od začátku školní docházky a takto by to bylo řečeno i rodičům a všichni by věděli, na čem jsou.

Ivo
Ivo
29. 1. 2019 06:25

Moc hezká je knížka od vývojového psychologa Billa Plotkina: Příroda a lidská duše (Maitrea, 2014).

Eva
Eva
29. 1. 2019 08:19
Reply to  Ivo

Trošku jsem zapátrala a dovolila si odpovídat, i když podle jména to nemusím být já. Vyjímám větu z popisu obsahu ,, Autor v ní definuje osm stádií lidského života a brilantně, bystře a mistrovsky popisuje kulturní a individuální úkoly pro každé z těchto stádií,, Sny a změněné stavy vědomí dosahované prostřednictvím meditace.,,
To je strohý výtažek z toho, co se mi podařilo o této knize zjistit. Ke které myšlence jste měl chtěl navést? Jestli si mám knížku přečíst, nebo je to taky návod pro ostatní k zamyšlení se nad vlastním životem? Nejsem až tak zběhlá v oblasti psychologie, ale zajímá mně jako prostředek k vyvození si závěrů k lidskému jednání. Naučily mně to děti s postižením, ale taky děti s rodin, kde neměly na růžích ustláno. To taky patří k životu. Vy se kloníte k té idealističtější straně života, tak jako můj syn. Taky studoval informatiku na Masarykově universitě, pracuje jako programátor. Hodně spolu debatujeme a jeho názory jsou trošku jinak zaměřené, protože jsme mu také podle možností dávali možnost volby. Šel si za svým, má už doufám teď to správné co chtěl, ale dalo to fušku ho někdy o nesprávném postupu přesvědčit. Ale praktický život ho přesvědčuje, že ne všechno je ideál. někdy mi dá zapravdu. Ale zase umí něco, co já neumím a hodně mi pomáhá. Počítač je pro mně pořád ještě jako v autoškole. Pořád ještě nejsem ve fázi vyjet na silnici. Poznala jsem osobně člověka, který uměl u vhodné osoby navodit stav hypnózy a pracovat s tím člověkem. Využíval této schopnosti z vědeckého hlediska k nápravě koktavosti a podobným vadám, které znesnadňovaly člověku život. Byl to člověk na svém místě. Osobně jsem se zúčastnila přednášek zakladatele logopedické péče profesora Miloše Sováka. Taky jsem poznala na přednáškách odborníky, kteří se zabývali problémy dětí ve výuce. Psychologie mi pomáhala spíš k zamýšlení se nad druhými, i když jsem někdy taky rozebírala své chování, jestli jsem někomu neublížila, nebo nevhodně nevyužila nějakého postupu. Práce s lidma je dost zajímavá oblast a nemusí se jít do meditace. Tohleto jsem v životě nevyzkoušela. Ale knížka může být zajímavá. Psychologie je velmi zajímavý obor a dává veliký prostor k zamyšlení a vysvětlení. Jít do hloubky se ovšem neodvažuji.

Eva
Eva
29. 1. 2019 09:42
Reply to  Eva

Teď jsem si uvědomila co v zápalu diskuse jsem udělala. Závěr svého příspěvku jsem omylem adresovala na autora článku. Moc se omlouvám za překotné myšlenky. Tak je to, když člověk přemýšlí rychle. Brala jsem vaše jméno jako úvod příspěvku, moc se za tuto chybu omlouvám. Ale knížka by mohla být zajímavá. S ještě jednou omluvou jestli se můžu zeptat, jak na vás zapůsobila knížka a jaký závěr z ní máte?

Ivo
Ivo
29. 1. 2019 14:32
Reply to  Eva

Byla to pro mě bomba. Umožnila mi uvidět výchovu dítěte (a vývoj člověka) v kontextu nejen celého života ale i celé společnosti, kultury. Zvláště se této diskuze týká část Rané dětství a v něm patologie současné výchovy – Trénink poslušnosti a Trénink nároků. Ale vřele doporučuji ji přečíst celou. Vysvětluje i to, proč někteří diskutující reagují tak, jak reagují.

Eva
Eva
29. 1. 2019 16:00
Reply to  Ivo

Díky.

Michelle
Michelle
29. 1. 2019 12:49

To se nedá číst, bohužel! Typický blábol muže, který „ne“vychovává. Co asi ten „Táta Parťák“ vůbec dělá? Z čeho asi žije? A co matka jeho dětí? O ty se tady nějak nemluví…
Jinak děti potřebují mít stanovené hranice a s tím souvisí i povinnosti. Benevolentní výchova bez stanovení pravidel vede k aroganci a nezájmu (všeobecně).
No, nechtěla bych být jeho dítě a nechtěla bych s ním mít děti.

Ivo
Ivo
29. 1. 2019 14:38
Reply to  Michelle

Promiňte, prosím, Michelle, můžete mě nasměrovat na místo, kde se píše o NEstanovení pravidel? Nemohu to najít. Podle mne je to jenom o tom, JAK nastavovat pravidla, aby byla velká šance, že budou dodržována.

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 23:28
Reply to  Ivo

Díky za pochopení, Ivo. Taky by mne to zajímalo. S touto zkratkou se setkávám docela často. Napíšu, že děti nenutím, a čtenář z toho pak automaticky vyvozuje například že se nechám od dětí mlátit, nechám roční dítě hrát si na silnici a podobné extrémy, a že se jedná o benevoletní výchovu, polituje moje děti a mě za to odsoudí. Se mnou to ale nemá nic společného 🙂 Tohle bývá nazýváno straw-man argumentací, a v podstatě není tomu co vytknout, jen to, že to takto sám netvrdím, ani nemám.

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 23:32
Reply to  Michelle

Díky za komentář. Co dělám se dočtete na konci příspěvku. Dočetla jste ho, nebo komentujete jen podle nadpisu? „Děti potřebují mít XYZ“ si překládám jako „potřebuji, aby děti měly XYZ“. Nemám rád, když někdo rozhoduje o potřebách jiných. Ptala jste se těch dětí? A odpověděly „já potřebuji, abyste mi stanovili hranice?“. Nebylo by fér být v tom sám k sobě upřímný v tom, čí je to ve skutečnosti potřeba?

Karel
Karel
29. 1. 2019 12:56

tatka prtak možna existuje,ale chtěl bych videt co z toho je pravda a jyk mu to funguje v životě, tyhle storky co lítaj netem světem jsou delaný pro zabavu a sledovanost aby měli lidi co rozabírat

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 23:33
Reply to  Karel

Díky za komentář, Karle. To, že pochybujete o pravdivosti neberu jako informaci o mně, ale jako informaci o Vás a Vaší nedůvěře. Z čeho pramení?

Táňa
Táňa
29. 1. 2019 13:59

Dle mého názoru si autor jen zbytečně slovo povinnost v sobě zdémonizoval. Přitom věřím, že co si pod tímto pojmem mnoho z nás představuje, by zase jiní nazvali jen vedením, či usměrňováním výchovy, proto pak i ta diskuze a přitom vlastně nemusí být s autorem v rozporu… Myslím, že naprostá většina normálních rodičů v podstatě něco podobného jako v článku s dětmi školního věku intuitivně provozuje, s dětmi mluví a vysvětlují, komunikují. Vlastně si téměř nedovedu představit u těchto předpuberťáků, že by vůbec něco probíhalo jen formou příkazů bez dodatečných vysvětlení, argumentací a diskuzí s nimi… 🙂 V tomto věku se již opravdu stávají přirozeně postupně parťáky s čím dál více vlastní hlavou. A to je zcela v pořádku.
Vrátím se však právě k tomu věku. Tím hlavním pro takový přístup, aby měl smysl a odezvu i na druhé straně je podle mne rozhodně ZRALOST dítěte (proto jsme také jako rodiče za své děti zodpovědní). Ta se velmi individuálně liší (i podle povahy dítěte – např. úzkostné děti, pomalejší neurol. vývoj apod.) a postupně přichází s věkem dítěte. Učíme děti odmalička mnoho návyků pro jejich bezpečnost i základní společenské návyky (pozdravit, poděkovat, umýt si po použití toalety ruce, rozhlédnout se před přecházením…). To jsou ale v podstatě také povinnosti i když sebevíce vysvětlované (musíš…). Opravdu u nich dáte 3-4 letým dětem na výběr, že nemusí a ať si okusí důsledky svého jednání ? Předpokládám, že autor není takový extremista, proto mi přeci jen chybí v článku zmínka o věku, nebo zralosti. Jinak však s mnoha věcmi u autora plně souhlasím – za mne povědomí u dětí, že ne vždy „musí“ je velmi důležité a je základem pro to, aby se nenechaly třeba v pozdějším věku zneužívat. Jen malé varování – mezi vlastní hlavou a sebestředností může být tenká dělící čára. A společnost potřebuje i týmové hráče (neplést prosím se stádností). Autorovi přeji mnoho úspěchů a fandím mu.

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 23:50
Reply to  Táňa

Díky za podnětný komentář a podporu, Táňo. Ano, nemám to slovo rád. Právě pro to, že ho mám spojené s vynucením. Ostatně i většina zákonných povinností je spojena s nějakými sankcemi za nedodržení. Možná by tedy lépe fungovalo slovo jiné, které není takto zatíženo. Třeba zodpovědnost? Cokoliv co odstíní tu roli oběti a pocit vnějšího vynucení bez možnosti volby, a umožní pocit zodpovědnosti za vlastní život. To je ostatně to, co jsem se pokoušel tím článkem předat.
I když se třeba shodneme na té zodpovědnosti, potom se často s lidmi neshodnu na formě či cestě jak k ní dojít. Píšete třeba, že učíte děti zdravit, děkovat … Pro mě je třeba důležité jak, abych v tom sám nejednal nerespektujícím způsobem. Ano, bez váhání v tomto dám dětem svobodu, ať si okusí důsledky svého jednání, a nesou tu zodpovědnost. Sám je učím zdravit tím, že je zdravím, a před nimi zdravím ostatní. Ten vzor je v tom podle mě nejvíc. Zajímá-li Vás věk, tak 5 a 8, a v tomto režimu fungujeme asi 3 roky. Zralost a zodpovědnost za děti samozřejmě taky řeším. Nenechám pětileté dítě hrát si s revolverem 🙂 Rád bych to byl rozvedl ve článku dál, ale už bych tím přesáhl redakční limit, takže je to do jisté míry zkratka. I já Vám přeju hodně úspěchů.

Vendula
Vendula
31. 1. 2019 14:17
Reply to  Táta Parťák

Já bych k tomu jen přidala, že za mě, čím je to dítě mladší, tím se bohužel rodič častějšímu nátlaku nebo nucení asi nevyhne. Pokud má 2-3leté dítě období vzdoru, tak např. když bydlím ve větším městě a používám MHD, tak nejde diskutovat s dítětem o neumytí rukou po návratu domů. I když vysvětlování samozřejmě proběhne, tady nenechám dítě prožít si následky. Takže jej bohužel dovleču do koupelny a i přes fyzický odpor ze strany dítěte mu ty ruce umyju. Ale ráda se poučím, že to mohlo jít i jinak.
A těchto drobných věcí, které denně potkáváme a dětem v tomto věku jsou jaksi ještě nevysvětlitelné a zároveň jsou pro ně nebezpečné je poměrně hodně. A ať se o tom pokouším přemýšlet ze všech možných úhlů, často jiný výsledek, než dosáhnout svého ´nuceně´ i přes vztek a odpor dítěte , nevidím.
Úplně jiná situace nastává s dítětem dejme tomu starším 5 let.
Nebo jinak, jsou děti, která určitá vysvětlení chápou a dokážou akceptovat ve 3, jiná ani v těch 5 …

Pepa
Pepa
29. 1. 2019 17:47

Protože jsou lidé jako v článku, je dnešní stav mládeže přesně takový, jaký je. Nechtějí pracovat, na vše kašlou. V období 1. republiky dostávali přes držku za kde co a vládl pořádek. Dnes je jim vše fuk a za deset let to bude naprostá katastrofa. Více takových pitomců a jdeme zpět na stromy… V prírodě to funguje dobře a proč se dělat chytřejší než sama příroda? Někdy je násilí nutné. Proč se poukazuje na obrovský nárust brutality dětí? Není to ani filmy ani hrami. Jen jim nikdo nestanovil mantinely a tak se vše posouvá stále dál. Jak by jinak parchant ve škole mohl fackovat učitelku, kdyby mu hrozilo přesdržku ?

Táta Parťák
Táta Parťák
29. 1. 2019 23:58
Reply to  Pepa

Stížnosti na „dnešní mládež“ jsou tak staré, jak lidstvo samo. Již Sokratés psal před více než 2000 lety: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím“. I my jsme jednou byli tou mládeží, a i o nás takhle mluvili, pamatujete? Dle statistik stále 70% rodičů schvaluje fyzické tresty u dětí. Vidím, že sám jste jedním z nich. V tom já vidím ten příklad, který děti následují. Nikoliv nedostatek hranic. Rodičů, kteří vedou děti s respektem (prosím nezaměňovat za benevoletně či liberálně) je stále méně, než 10%, a v tomto poměru ani nemohou být příčinou toho „obrovského nárůstu brutality dětí“. Jako příčinu vidím v přetrvávající brutalitě rodičů, a rostoucím tlaku na děti – prodlužující se školní docházka, stále více povinných testů a unifikovaných zkoušek. Násilí plodí násilí a útlak zase útlak. Společnost za dvacet let bude přesně taková, jak se my dnes chováme k našim dětem, a jakými jsme jim vzory v přístupu k nim samotným. Mlátíme je? Pak se nedivme, že mlátí ostatní. Utiskujeme je? Pak se nedivme, že utiskují slabší.

Jitu
Jitu
30. 1. 2019 08:13
Reply to  Táta Parťák

Přesně! Když dám svému (2letému) dítěti facku, tak jak ono bude řešit konflikt s kýmkoli jiným? No… taky mu dá facku, protože se ode mě nenaučí jiný způsob, jak věci řešit! U mě viděl, že to řeším fackou, tak proč by to nezopakoval? A jak psal někdo výše o naší zodpovědnosti za děti… Souhlasím, že MÁME ZODPOVĚDNOST za děti a že dvouleté dítko není ještě dost staré, aby pochopilo, že když JÁ mu dám facku, tak ONO ji nesmí dávat dál, ale má si konflikt s ostatními vyřešit „promluvou“ apod.

Eva
Eva
30. 1. 2019 12:30
Reply to  Jitu

Jitu, moc dobře si pomatuju sama sebe, když jsem uspávala svého jednoročního syna, odpoledne, byla utahaná z práce a chtěla si odpočinout. Vytočil mně do takové vývrtky, že jsem vzala vařechu, ale některá já říkám ruka z nebes mi tu ruku stáhla a já s vařechou praštila o zem, že se rozbila v půli. Uvědomila jsem si, co jsem mohla ve zlosti udělat a pak jsme spolu usnuli oba.

Lea
Lea
30. 1. 2019 17:23
Reply to  Táta Parťák

Já věděla, proč Vám věřím.Ale jak děti rostou,přijdou i horší zkoušky.Ale myslím, že to dáte.Přeji Vám i Vašim dětem jen to nejlepší.

Eva
Eva
30. 1. 2019 17:57
Reply to  Lea

Paní Leo, to už je dvacet devět let, a teď by mi tu ruku chytil a smál se mi. Dostal facku jen jednou, když šel se mnou domů a vypadlo z něho sprosté slovo. To byl asi ve čtvrté třídě. Od té doby, alespoň přede mnou, takhle nikdy nemluvil. Když byl a je mimo domov, kontrolovat ho nemůžu, ale věřím mu.

Vendula
Vendula
31. 1. 2019 13:17

Moc se mi líbí myšlenka tohoto článku a celkově celý koncept. I když přiznávám, že jako běžná vytížená máma se zaměstnáním od-do a dvěma sportujícími kluky je praxe často jiná. Ale každý krok se snad počítá 🙂
Ráda bych jen tak do diskuze přidala dva postřehy ohledně toho vzdělání.
Starší syn (třetí třída) se nedávno vyjádřil, že chce být jednou fotbalista a pokud je povinná školní docházka pouze do 9.třídy, že už teda potom do školy chodit nebude. Moje reakce – v pořádku, nechoď. A zvážil jsi všechny varianty, pokud by to s fotbalem nevyšlo? Jak nevyšlo, chci být fotbalistou. V pořádku. Může se v budoucnu stát, že se při fotbale třeba zraníš a už profesionálně nebude možné fotbal hrát. Jakou bys potom dělal práci?
To nevím. Třeba stavět domy jako děda. Aha, ale na to je potřeba zkušenost a znalosti a naučit se jak takový dům postavit a jak nakreslit plány, aby ten dům nespadnul.
Pak jsme probrali další varianty možných činností, které ho aktuálně baví a zajímají a zjistil, že bez dalšího vzdělávání se to neobejde. Tak prý o tom ještě bude přemýšlet o té střední škole 😀
Jeden náš rodinný známý šel už před lety v názorném případu ještě dál. Kluk se seknul někdy v 8. třídě, že škola ne, konec, nikdy. Tak bez jakékoliv negace tatínek tohle rozhodnutí odkýval, ze školy jej na pár dnů omluvil, úplně zjednodušeně vysvětlil klukovi jaké to má pro něj následky – status žáka / studenta, poplatky, úřady apod. Kluk dělal hrdinu, že škola ne a že práce. Tak mu přes kamaráda stavaře domluvil tři dny výkopových prací. Kluk už první den dopoledne prosil aby mohl zpátky do školy. Tatínek ho tam nechal celé 3 dny, protože už s ním ten stavař počítá a on se přece zavázal, že bude chodit do práce …
Kluk je dnes velice spokojený student vysoké školy. 🙂

Eva
Eva
31. 1. 2019 14:52
Reply to  Vendula

Paní Vendulko, takových receptářů a rodičů více. Teď to prostě bez vzdělání nejde i když bude dělat truhláře, vodoinstalatéra a pod. Protože, když si chce založit firmu, musí k tomu teď vést čím dál složitější agendu, vyznat se v nových technologiích a pod. bez počítače už to pomalu nejde. Taková je doba. Toho tátu za tu odvahu obdivuju. Šel na to dobrou cestou. Je to důkaz, že by i menší děti měly poznat, co práce obnáší, jenže ve městě v panelácích to není tak jednoduché. Na vesnicích a malých městech v rodinných domech mají více příležitostí.

Lea
Lea
31. 1. 2019 17:04
Reply to  Vendula

Hezký příklad.Poučný.

Lea Nováková
Lea Nováková
31. 1. 2019 21:37

Táta parťák má švába na mozku. Jeho názory jsou leda k smíchu.

Lea
Lea
1. 2. 2019 10:32
Reply to  Lea Nováková

Jak komu

Jano Kocúrny
Jano Kocúrny
1. 2. 2019 19:18

Oceňujem, ako si Táta parťák buduje okolo seba svätožiaru neomylnosti a obľúbenosti. 😛
Nesúhlasné komentáre na svojom blogu aj FB priebežne maže, oponentom dáva ban.
Gratulujem k schopnosti hrať férovú hru , milý pán Parťák.

abc
abc
1. 2. 2019 21:11

Mě ten výrok pana Hermana o tom, jak má mít i dítě povinnosti, připadá spíše jako výzva k tréninku v systematičnosti a vytrvalosti. Nemyslím, že je povinnost jen to, co je nařízené „zvenku“, od někoho jiného – jako povinnost chápu i to, co člověk někomu slíbil. Takže pokud je tou povinností dítěte před každou večeří prostírat stůl, mohlo se k tomuhle uspořádání dojít vzájemnou dohodou, nejen jednostranným rodičovským příkazem, pokud je tou povinností procházka se psem, mohlo to třeba vyjít ze strany dítěte. Ovšem co dělá povinnost povinností je to, že je systematická – pokud byla jednou uzavřená dohoda, že dítě prostírá, platí to i pro dny, kdy by si místo toho radši hrálo, a pokud slíbilo postarat se o psa, musí s ním chodit na procházku i v dešti. Vlastně přesně v intencích toho, co píše i Táta Parťák – zodpovědnost za svá minulá rozhodnutí. I když se člověku zrovna nechce, tak se jednou zavázal a tak by to měl dodržet. Stalo se to jeho povinností. A při nedodržování slibu=povinnosti je na místě nějaká forma trestu – v případě dospělého bych se s člověkem, který nedodržuje slovo, přestal stýkat, to rodič s dítětem udělat nemůže, tak mu musí nějakým jiným důrazným způsobem dát najevo, že takto tedy ne.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se