Učitelé dnes nemají respekt, ozývá se tu a tam ve veřejné debatě. Nejčastěji od učitelů. Já jsem to ale ještě na vlastní oči neviděl. Stížností na konkrétní školy a učitele jsem od rodičů zažil stovky, ale nedostatečný respekt ne. Víc něž pětadvacet let bydlíme v malé obci na rozhraní středních a jižních Čech a moje žena tu s přestávkami učí na základní škole. Za tu dobu bych nenašel opravdu jedinou situaci, která by se dala vyložit jako projev neúcty či dokonce pohrdání vůči učitelům. Když přijdete na třídní schůzky a vidíte stát rodiče ve frontě na „paní učitelku“, máte někdy spíš pocit až přílišné rodičovské poníženosti. To se samozřejmě nevylučuje s drby na náměstí, kdy se o učitelkách a škole říká leccos. Škole rodiče vytýkají, že to či ono dělá špatně, leckdy jsou ty připomínky hloupé či neinformované, ale nenazval bych to malým respektem a neúctou.
Pokud bych se snažil z nejrůznějších návštěv škol a setkání s rodiči a učiteli po celé republice vydestilovat situace, které by naznačovaly malý respekt k učitelské profesi, napadá mě jediná, která se občas vyskytne. Otec podnikatel, případně matka právnička či lékařka, se projevují na třídních schůzkách často tak, že naznačují, že oni by to celé zorganizovali lépe, tohle je zdržuje a chování školy považují za nedostatečně profesionální. A dávají to učitelkám najevo. Jenže když pak s těmi lidmi mluvíte, ani tam obvykle nenajdete pohrdání. Hned v úvodu řeknou, že chápou, že je to těžká profese, oni by to dělat nechtěli, učitelů si váží, ale bylo by třeba…
Je to zajímavé, protože nízký respekt k učitelské profesi zmíní prakticky každá učitelka či učitel, pokud s nimi mluvíte déle než půl hodiny. Z čeho ten pocit vzniká? Srovnám-li různá povolání, vnímám, že učitelé jsou snad ti nejvíc hákliví. Pochvaly jako by neslyšeli, ale každou kritickou poznámku v médiích vnímají osobně.
Napadá mě jeden výklad. Možná to souvisí s tím, že učitelé, kteří jsou často zaměření ve svém profesním životě na (žákovskou) chybu, vnímají výtku či kritiku jako „špatnou známku“ a cítí se společností nespravedlivě trestáni. Jde o nedorozumění. Ta profese si jednoznačně respekt, úctu a podporu zaslouží. A do značné míry ji i má. Možná v mnohem větší míře, než si učitelé připouštějí. Že se to ale nevylučuje s kritikou, na to si paní učitelky a páni učitelé budou muset zvyknout. Umět ji akceptovat, a to i tehdy, je-li to kritika laická nebo nepoučená, je něco, co jim na vážnosti neubere, naopak.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
V malé obci ano.Já Vám to věřím, tam se to většinou nestává.Lidé se tam znají.A taky si umějí vážit toho,že tam vůbec školu mají.Ve větších městech se to ale děje,nedělají to jen podnikatelé atd.,ale i lidé z opačné strany spektra. A neděje se to jen na třídních schůzkách,ale někdy bohužel i před dětmi.
Jaký mají respekt rodiče vůči učiteli – učitelům, poznáte na jejich dětech. Málokdo Vám řekne pravdu do očí. Je důležité, jak o učitelích a škole celkově smýšlí a mluví rodiče doma, před dětmi. Slýchám to právě na těch „pavlačích“, kde si některé maminky stěžují, jak je škola-učitel(ka) hrozná, náročná, nespravedlivá, zlá, že si zasedla na jejich miláčka atp. a jejich děti hltají každé slovo. Když si mi syn „stěžuje“ na učitelku, že já kdybych je učila, bylo by to mnohem lepší, NIKDY učitelku neshazuji. Vždy podotknu, že nám to jde tak dobře, protože jsme u toho maximálně tři, ale věnovat se většímu kolektivu je mnohem náročnější a je k tomu zapotřebí určitých znalostí a dovedností, které bezesporu paní učitelka má a já nikoli. Myslíte, že tohle by byla většinová odpověď rodičů, vůči kompetencím učitele? A i když si syn občas myslí hodně nepěkné věci o jejich učitelce, říkám, mysli si co chceš, ale vždy se chovej slušně a s úctou. Takže místo aby jí řekl, že je krása nebeská a poslal jí do zadní části těla, protože maminka si to myslí taky, tak jí prostě jen řekne „nesouhlasím“. A o tom to je 😉
To je super, že syn umí říct nesouhlasím, a říct to slušně. Dobře ho vychováváte.
Díky! Už nám klepe puberta na dveře, tak držte pěsti i do budoucna 😉
Co jste vložili, to tam je, jen je třeba na pár lety zatnout zuby a věřit. 🙂
Máte absolutně pravdu,Kateřino.To se děje v rodině velmi často,je to vidět nejen tady ,ale i v jiných diskuzích o školství. A děti se pak podle toho k učitelům i chovají. Na dětech se to opravdu pozná snadno.
Naprosto s Vámi souhlasím, Kateřino, tento aspekt v článku bohužel chybí.
Proč jsou učitelé tak hákliví na kritiku ? Protože do školství mluví úplně každý ! Kolik laiků radí lékařům , jak co mají dělat ? Nikdo si netroufne . Ještě jsem nezažila , aby nějaký neodborník nebo pacient mluvil do léčby lékaři nebo zubaři . Nebo laik mluvil inženýrovi do toho , jak co má projektovat . A vlastně v žádné profesi – kromě učitele . Tam má každý pocit , že školství rozumí a je kompetentní do toho mluvit . Není ! I Jan Werich v pohádce ( Byl jednou jeden král ) pochopil , že “ odbornou práci mají dělat odborníci “ , my učitelé jsme vysoce kvalifikovaní a vysokoškolsky vzdělaní odborníci ve svém oboru , ale každý laik je strašně chytrý a má pocit , že nám do naší práce může mluvit . Proto jsme na to tak alergičtí , já také !
Dobrý den Zdeno, naprosto s Vámi souhlasím. Lépe bych to nenapsala a přesně totéž mě napadlo po přečtení tohoto celkem zbytečného článku.
Neni pravda, ze lekarum do toho nikdo nemluvi. Oteviraji se stale casteji ruzne debaty o tom ci onom v medicine, treba v diagnostice nebo v celostnim pohledu na člověka a jeho zdraví klasicka medicina pokulhava a jsou to casto laici, kteri dobre znaji sve telo, kdo chybny usudek lekaru odhali. Velmi casto se take ukazuje, ze lekar muze byt zajatcem sve specializace nebo partikularniho vzdelani a byly pripady, kdy lekari obhajovali ve sporu zcela nekriticky jen sve zajmy. Je to logicke, ale neda se uvazovat tak, ze ucitel vidi ve sve profesi vse nejlepe a vzdy v zajmu ditete. Coz neznamena, ze si nezaslouzi respekt. Zaslouzi. A jak pise Tomas Fertek, zaslouzi si ho jeste vic, kdyz ucitele nebudou defenzivni a vztahovacni. Mnoho dobrych ucitelu neustale podrobuje svou i obecnou pedagogickou praxi zkoumani, hleda moznosti vylepseni u sebe, veri na to ze je treba neustale proverovat metody a zpytovat svedomi. Takovym ucitelum, a verim ze jich je hodne, patri obrovsky respekt. Obecne ucitelum patri uznani za narocnou praci. Ale konzervativni pristup nekterych muze vest bohuzel i k tomu, ze to maji narocnejsi, nez je nutne.
rovněž není pravda, že do toho nikdo nemluví stavebním inženýrům. a nepochybuji, že podobně by si povzdechl právník, energetik, ajťák nebo kdokoli další. v naší branži to nazýváme „syndrom trenéra národního týmu“ a určitě to má zaškatulkovaný správný název podle (nejméně) dvou francouzských či amerických vědátorů (snad někdo doplní, aby naše debata vypadala šik vědecky odzdrojovaně).
čili je-li něco propíráno v médiích, je to většinou laicky, povrchně a pokrouceně, a čtenář masírovaný tématem nabude dojmu, že tomu po přečtení patnáctého článku v mejnstrýmovém periodiku dokonale rozumí. od toho je jen krůček k prozření, že jedině já jsem nositelem toho pravého selského rozumu, a že špičky i kanónfutr toho oboru jsou v lepším případě úzkoprsí fachidioti, častěji však pitomci, navrch ještě zkonspirovaní, líní, zkorumpovaní. (nutno ovšem poctivě přiznat, že někdy slepé kuře najde zrno).
učitelé jsou odborníci jako každí jiní a měli by to přijmout. ano, je to profese zodpovědná, náročná, užitečná a kdovíco ještě, ale ukažte mi jediný principielní rozdíl třeba proti …. ééé, třeba proti řidičům autobusů.
Paní Zdeno, plně s Vámi souhlasím. Jsem středoškolský pedagog ve výslužbě. Mluvíte mi z duše.
Paní Zdeno, tak to je. Každý někdy chodil do školy, tak je samozřejmě odborník na vše do se školou souvisí.
Paní Zdeno, chápu, jak je nemilé, když laik mluví do práce těm, kdo jí rozumějí líp než on. Hezky to bylo zesměšněno kdysi v Červeném trpaslíku, když tam lampičky a mixéry a jiná drobná nesložitá elektronická zařízení dostala právo mluvit do provozu hvězdného korábu 🙂
Ale rodiče a veřejnost nejsou lampičky ani lux-vysavač. Mnozí jsou stejně nebo líp vzdělaní, jenže v jiném oboru, a mnozí jiní jsou i méně vzdělaní nebo inteligentní, ale vzdělávání dětí je vždy věc celého národa, celé obce, i když to dneska skoro nikdo nerespektuje a málokdo se podle toho i chová. A to je ten zakopaný pes.
Když si tady v chatu mnozí stýskají, že učitelé nepožívají respekt, mají pravdu, ale jednou z cest, jak z toho ven, je taky mít respekt k rodičům, veřejným činitelům, expertům, atp. A tu najednou slýchám právě jenom to protichůdné odsuzování: rodiče kafrají, do čeho nemají, učitelé vychovávají jinak, než my rodiče chápeme a chceme, experti ničemu nerozumějí a jen hrabou své platy, politici ve školství mají klotové rukávy až nad uši, atd. V takové kultuře se nic nezlepší – ani školství, ani postoje ke škole a k učitelům, a ani naopak, a už vůbec ne učení dětí.
Chápu, že s některými rodiči vůbec není řeč – mívají stejnou vadu v myšlení jako jejich vydařený potomek. Ale z těchto případů není dobré vyvozovat svůj celkový postoj k té druhé straně. Moc bychom byli rádi, kdyby se všichni rodiče k nám učitelům chovali tak, jako kdyby nebylo těch několik učitelů, kteří jsou úzkoprsí, nebo mstiví nebo omezení, nebo kteří si léčí na dětech mindrák. A my rodiče bychom byli rádi, kdyby se učitelé k nám chovali jako k plnoprávným, i když mnozí z nás rodičů jsou opravdu zpupní, nepřemýšliví nebo hádaví. Takoví jsou totiž lidé všude a co svět světem stojí. Realita..
Ten nevykopaný pes je v tom, že rodiče a další nemluví do školy jako někdo, kdo má na mysli blaho všech, ale myslí jen na svého rozmazleného potomka nebo neumí snášet děti (své i cizí), a myslí si, že je škola má zfackovat k pořádku, atp. Ale právě i učitelé vychovávají děti pro tu národní budoucnost (o ovšem i pro osobní budoucnost dítěte). A ne pro nějaký svůj snesitelný pracovní den, nebo pro kázeň ve třídě, nebo pro probrání učiva a „splnění osnov“, nebo pro vysvědčení a přijímačky. A domluvit se na tom, co vlastně je pro všecky děti a celou společnost užitečné a dobré, to se národům daří obvykle jen po dlouhé době a mnoha diskusích, a vůbec to nebývá jednoznačné a definitivní. Domluvit se máme na tom, jak se různost bude dobře snášet. Taková domluva a respekt vůči té druhé straně u nás ovšem schází, když nás v posledních dvou stoletích každých pár desítek let převálcovala jiná ideologie a jiný režim potlačující veřejné debaty.
Mně by připadalo lepší, kdyby pan Feřtek i diskutující víc psali o tom, jak „rodiče vítáni“ i „učitelé „vítáni“ – jak to u Vás děláte, že se s rodiči dokážete nakonec dohodnout? A jak to děláte, že se i u těch zpupných a zatvrzelých přece jen najde kus porozumění? A nechávat si pro osobní profesní hovory ty důvěrné postupy, jak zneškodnit opravdu škodlivé rodiče, se kterými to po dobrém nešlo?
Soustavné hledání chyb u druhých není věc profese, ale spíše osobního založení, ne? Kde se vyznává vzdělávání založené na nacházení chyb a na peskování, tam se natáhne hodně lidí, kteří si tím chtějí vylepšit sebevědomí. A takových je i mezi rodiči habaděj.
Neberte to osobne, ale tvrzeni „my učitelé jsme vysoce kvalifikovaní a vysokoškolsky vzdělaní odborníci ve svém oboru“ mi prijde hodne odvazne. Kvalifikovani ano, vysokoskolsky vzdelani ano, ale dal jsou ucitele, kteri tomu davaji vic a kteri tomu davaji min, to je stejne jako v kazde jine profesi. Takze rict „my tomu rozumime nejlip“ je stejne jako kdyz to rekne Lojza z Horni Dolni, muze to byt pravda, ale taky nemusi…
Paní Zdeno, opravdu myslíte, že se absolvováním pedagogické fakulty stáváte neomylnými nadlidmi? Necítím z vašeho příspěvku nejmenší respekt nejen k rodičům, ale ani k odlišným názorům. Stejně jako rodiče, tak i učitelé jsou jen lidé se všemi přednostmi a nedostatky. A ti moudří z nich naslouchají druhým a učí se ze svých chyb. Setkala jsem se s učiteli naproto skvělými, báječnými a bohužel hodně bolestně i s těmi velmi nekompetentními. Ta první skupina mluvila s rodiči v klidu a s respektem, ta druhá ……
Máte naprostou pravdu, máme v rodině mladého učitele a je už naštvaný, když mu někdo předhodí, že to má blbý, protože je učitel a nebude si moc pořídit rodinu. Já to přeložím – ty jsi takový žebrák. Není žádný chudák, plat má víc než dobrý, protože má šikovného ředitele. Tak jen v klidu dodá, že on může učitele dělat, protože auto a bydlení dostal od rodičů. Nevidím také jediný důvod, proč by učitel měl nahrazovat sociálního pracovníka, předpokládám, že žák by měl do školy „dorazit sám“ a měl by být na vyučování připravený dle rozvrhu a měl by být vychován. Svými rodiči nikoli učitelem. Poslouchat neskutečně drzé rodiče, jak žákovi nepomáhá zvládnout studium a to vše za situace, kdy je záškoláctví kryto rodiči. Nebo někomu v této zemi přijde normální mít v prvním ročníku učebního oboru 20-ti letého žáka? A když tohle vyslechnu, vždy dodávám, že bych se chtěla dočkat toho, kdy lůza nebude diktovat pracovní podmínky pedagogům. Možná je to drsný, ale pravdivý.
Přemýšlím, jaký asi morální základ má učitel, jehož příbuzná nazývá nadřazeně část spoluobčanů lůzou…. patrně má podobný názor celá rodina… a zda takový učitel má působit na naše děti…
Ten nejvyšší morální kredit má, tím si můžete být naprosto jistá.Všechny děti mají vzdělání a práci, nikdy nikdo z naší rodiny nepoznal Úřad práce. . I já jsem učila a odnesla jsem si dost. Hlavně rodiče zcela postrádající soudnost nad studijními výsledky svých miláčků. Jestliže rodič zcela vědomě zanedbává zákonnou povinnost péče o své dítě, bez jakýchkoli zábran schopných lhát o absencích svých miláčků, tak co by jste o takové skupině spoluobčanů asi řekla. Tyto dlouhodobě studující dětičky všichni dílem rovným financujeme a protože z velké míry nikdy nedostudují, tak pak je budeme jako nezaměstnatelné živit další část života. Pokud by jste mi nevěřila doporučuji prostudovat statistiku MPSV. Pak zjistíte, že převážná část těchto uchazečů o zaměstnání má základní vzdělání. Vzhledem k tomu, že působím v personalistice, tak mi věřte, že bych mohla psát romány. Zaměstnanci bez vzdělání nastoupí a po odpracování jednoho dne ihned následuje neschopenka. Marodí 1 rok a pak šup na Úřad práce. Takto se to opakujeme pořád dokola a dokola. Všichni se strašně rozčilujeme, jak živíme cikány, ale omyl já jich pár znám a nikdo z nich nebyl na ÚP, jejich děti řádně studují a nikdy by si nedovolily otevřít si ústa na učitele. Mluvím o střední škole, ale ono se to, že nerespektují učitele a školský systém nestalo náhle, oni to mají takto nastavené již ze základní školy . Proto si spousta rodičů, kterým jde o vzdělání svých dětí hledá školy bez těchto asociálních individuí, či děti přesměrují na víceleté gymnázium. Ať se Vám to líbí nebo ne, tohle je výsledek útoků na učitele a celý školský systém, kdy žák je osobnost a i kdyby zbil učitele, tak se nic nestane. Protože je osobnost. Tak pokračujme s degradací učitelů a brzy sklidíme výsledky, segregované školy, protože odpovědní rodiče se vzděláním nikdy své děti nedají do škol s problémovými žáky. A za tím, jak jsem část svých spoluobčanů nazvala, tak za tím si stojím. Bohužel.
promiňte, napadlo Vás, že ta „Lůza“ jsou (byli) Vaši zákazníci, a že Vás (komplikovaně oklikou, a samozřejmě jen ti ekonomicky aktivní) platí (platili)? tipuji, že Vás to zvedne, ale co byste řekla na to, pustit (nějak, nevím přesně jak) do školství (a to i základního) trošku víc trhu a přímé vazby? něco na způsob (již zrušeného) třicetikorunového poplatku u lékaře, považoval bych to za mnohem lepší a výchovnější pro obě strany sporu než fantasmagorie s obědy zdarma, které jaksi rodiny posouvají do pozice nesvéprávných bambulů a učitele do pozice nárokových otroků. což není příjemné pro nikoho.
Nepotřebujeme ve školství trh. Ve školství potřebujeme řád, protože jinak se dočkáme anarchie, tedy ona už tam dost často je. Školství jde rapidně dolů, protože nám stále skupinky lidí (bohužel těch ukřičenějších) vnucují blbosti typu inkluze atd. Máme blbé děti, no tak snížíme laťku požadavků, hádám, že na 10 let bude stačit, když se maturant podepíše. Ano i sebevětší spratek je jedinec, kterého musíme respektovat. Prosím, kdy budou respektováni ti slušní? Proč jsme nemohli zrušit víceletá gymnázia? Protože i politici musí někam dát své děti, případně vnuky. Oni sice schválí fantasmagorické inkluze, ale sami své děti dají na víceletá gymnázia.
To jsme opět odbočili od tématu, tématem byla „ukřivděnost“ učitelů. Já je chápu, že jsou ukřivdění, protože se každý vyjadřuje k jejich práci a zejména lid by jim rád diktoval platové podmínky.
To je lidsky nedůstojné.
Ještě si dovolím doplnit, jako matce mi opravdu vadí, když někdo z té části spoluobčanů, resp. jejich děti šikanují mé děti a jejich spolužáky. Až se Vám to stane, prosím dejte mi vědět, jak tyto lidi nazvete.
To je podle mně přesně ta vztahovačnost, o které píše pan Feřtek. A naprosto s nim souhlasim. Kamarádka (mimochodem vynikajici ucitelka) tvrdi, že osmdesát procent jejich kolegyň bere jakýkoli dotaz rodiče jako osobni útok. Každý klient hodnotí zpracovaní své zakázky, hodnotíme práci lékaře a mluvíme jim do toho – a nemusila bych být vysokoskolák, abych si rekla, ze k tomuto uz nikdy nepujdu (mimochodem co takový web známýlékař ?) – hodnotíme práci obkladače, kuchaře v restauraci, dokonce nekvalitní zboží reklamujeme. Nemůžete snad myslet vážně, že rodiče nepoznají špatně odvedenou učitelskou práci. A pokud se mýlí, je třeba jim vysvětlit, v čem a ne se tvářit nadřazeně.
Nízký respekt k učitelům se projevuje hlavně v médiích. Jsou to různá prohlášení typu, že máme školství, školy, učitele, učí se… jako za Marie Terezie, v minulém, 19., 18. století apod. Tohle zaznívá částo od různých „expertů“, kterým média dávají prostor, zatímco učitelům prostor dají málokdy…
Mate pravdu, ze media davaji velky prostor prohlasenim, ktera spise vykopavaji prikop mezi skolou a verejnosti. Abych mohla pracovat s radosti a mit ve tride pohodu, potrebuji mit na sve strane rodice, domluvit se s nimi a citit jejich podporu. To se mi celou profesni karieru dari. Ale velmi me mrzi, kdyz ctu o sobe jako o uciteli, ze jsem lina, nesnazim se o nove metody, pracuji pouze 4 hodiny denne, malo se snazim pri inkluzi, ucim jak za Marie Terezie a tu hruzu jeste prokladam znamkami. Novinkou nedavno bylo, ze se nemozne oblekame….ale presto jsem ve tride s detmi rada:o).
To je také ilustrace textu pana Feřteka. Oni pisou přímo o vás, je tam zmíněno vaše jméno? Pokud ne, proc se vas to dotýka?
Slovy klasika – je to marny, je to marny, je to marny…..
nezlobte se, ale vy opravdu nevidíte, že média zevšeobecňují a generalizují a pokud se někde píše „učitelé“, tak jsou tím myšleni všichni učitelé a učitelky – tedy i Alena? Kdybych napsala „ženské jsou hloupé“ – vy byste si to na sebe nevztahovala? Jo, napsala bych vám „nepsala jsem přímo o vás, nezmínila jsem jméno…“ – uklidnilo by vás to?
Na jednu stranu chápu, že házení do jednoho pytle je věc nepříjemná, na druhou stranu- znáte to o té potrefné huse? Když budu sedět u bazénu, kde pobíhají děti, a z tlampačů se ozve hlášení: „Z bězpečnostních důvodů platí zákaz běhání okolo bazénu!“ taky se nepůjdu hádat, že přece já neběhám, já sedím na lehátku. Chápu, že to hlášení nebylo určeno přímo mě, ale těm, co kolem bazénu běhají….
Ne, opravdu bych si to nevztahovala. O kazdem zamestnani se obcas vytvari generalizace, to je normalni, ale neznam zadny cech, ktery by takto houfne reagoval. Pripada mi, ze ucitelum casto chybi sebevedomi. Moje deti uci ci ucilo nekolik opravdu vynikajicich ucitelek a od nich jsem nikdy takovehle reakce neslysela. Naopak bez servitku hodnotily skolni nesvary soucasne doby. Je snad kazdemu jasne, ze nekdo dela neco vyborne a jiny tak dobry neni. Chapu, ze ucitele se muzou citit zneuznani, protoze jejich financni odmena je smesna, stat je zavaluje administrativou a stale je jim jenom slibovano. Ale byla bych radeji, kdyby si dupli nez aby si pestovali pocit krivdy.
Spíš bych řekl, že učitele si dovolí kritizovat kde kdo, protože tomu rozumí – chodil přece do školy, že. Kupodivu u lékaře, instalatéra, nebo elektrikáře je tomu jinak. Přitom snad každý byl někdy nemocný, splachuje na záchodě a svítí elektřinou.
opakuji se, ale:
nedělejte si, dámy a pánové učitelky a učitelé, iluze, že jste něčím výjimeční. nejste. aroganci „selského rozumu“ laiků sebevědomě nevědomých zažívá prakticky každá profese. každý přece kouká na fotbal v televizi, a tak umí trénovat národní mužstvo. každý přece jezdí autem, a tak umí navrhnout a postavit dálnici.
specifickým rizikem některých profesí – a ano, jsou to především učitelé a lékaři (ale i další, v korporátech a velkých úřadech třeba typicky ajťáci poskytující podporu uživatelům) – je jakási nadřazenost, pozice vzdělaný odborník x lajdácký ignorant z ulice, a nejsou moc zvyklí na rovnoprávný vztah „Já pán – Ty pán“, a kafrání brouků pytlíků je rozhodí mnohem více, než třeba projektanta dálnice nebo instalatéra.
Možná se pletu, ale třeba učitelům vadí, když se k jejich práci vyjadřuje kdejaký eletromechanik bez VŠ…
Rodiče kritizují učitele často proto, že se jim nelíbí způsob práce ve škole – používané metody a formy výuky. Dnes není problém vyhledat si texty i videa dokumentující práci škol, kde nejsou zatíženi starými neduhy. To zvládne i elektromechanik. A chce změnu. Co si myslet o člověku, který nechce své metody inovovat? Může mít respekt?
Doufejme, že si nebudou vyhledávat na internetu, jak se dělá operace srdce, a nutit chirurga svého dítěte, aby postupoval podle jejich instrukcí…
A co si myslíte že se děje v rámci AntiVax hnutí?
Pravda, není ani problém vyhledat si školy, které jsou zatíženy novými neduhy. Třeba neurózou neustále inovovat.
Nicméně, internet nám toho stejně moc nepoví.
Dobře napsáno. Vidíme to stále – běda, když se kritika dotkne učitele. Cožpak není zvyklý, cožpak se s kritikou a výčtem svých rezerv nesetkává každý den, když sbírá reflexe od svých žáků? Není zvyklý, nesetkává se, protože se žáků neptá. Nikoho se neptá. On prostě ví. Bohužel, jeho okolí a jeho třídy vědí něco úplně jiného… kolik učitelů se ptá žáků na svou výuku? Jeden z dvaceti? Kolik učitelů se ptá rodičů třeba na to, jak se jim líbí třídní schůzky? Jeden z padesáti?
Neznám jiný model, než, že se na třídních schůzkách řeší, „co se nám ne/líbí“. Krom prospěchu dítěte, co jiného tam taky řešit, že? Když se účastní i dítě, i to se vyjádří, co by ne/chtělo změnit a co mu ne/vyhovuje. Doma se ptám dětí dopředu, ať si mohou své vyjádření připravit. Pravda je, že to nepodáváme jako kritiku učitele, ale jako překážku na naší straně, že něco neumíme uchopit a nevíme, jak se k tomu správně postavit. Učitel má pak potřebu nám pomoci „problém“ vyřešit, protože jsme se na něj obrátili jako na odborníka. A je to tak, často je učitel klíčovým řešením daného „problému“. Nevím, proč jej kritizovat. On to nedělá naschvál, jen si neuvědomuje, jak to třeba konkrétně na nás působí.
A lékaře také hodnotíte? Tedy myslím ne za dveřmi ordinace To asi ne.
Lékař má léčit, ptá se pacienta, jak se po jeho léčbě cítí, zda mu pomáhá. Učitel má učit, ptá se žáků, jak se jim jeho učení líbí, zda jim pomáhá. Velmi prosté.
Jistě, tak našeho žáka 4. třídy, který má výborný prospěch, kdyby se paní učitelka ptala, tak by patrně hráli hry na počítači. Výborné . Učitel má především plán učiva a je odpovědný za to, že žáky naučí. Je naivní si myslet, že se to bude všem líbit. Učitel tedy učí a nemusí se to žákům líbit, stejně jako se Vám nemusí líbit léčba, kterou Vám naordinoval lékař. Vy jste dospělý a můžete se rozhodnout, že léčbu odmítnete a svobodně umřít. Mě třeba nebavila právní filosofie na právnické fakultě, no asi to nebyla dobrá škola, protože se mě nezeptali jestli se mi ten předmět líbí. Já jsem strašně ráda, že učitelé všech mých dětí, nikdy neměnili plán učiva dle přání dětí.
Ty první dva řádky o vás prozradily víc, než byste chtěla. Jakou knihu jste naposledy přečetla? Slabikář? Pan Čapek přece nepsal nic o tom, že by dítě mělo samo vést výuku a říkat učiteli, co má učit, ale že by mělo mít možnost jednou za čas ohodnotit práci učitele a říct, co se mu na ní líbí. Třeba- líbí se mi, že používáte interaktivní tabuli a barevné grafy, ale nelíbí se mi, jak rychle diktujete, nestíhám si dělat poznámky. Kapiš?
Nešlo by to bez narážek a urážek, zato s argumentací? Tudíž, to o vás první dva řádky něco prozradily. Paní Káča také nepsala nic o tom, že by mělo dítě samo vést výuku. A jak víte, jak to pan Čapek myslel? Jeho komentář je vůči učitelům navíc dost útočný, velice černo-bíle pojatý.
Opakuji – schopný učitel s dětmi komunikuje, dokáže vyhodnocovat, do určité míry se přizpůsobovat, volit i nadstandartní přístupy, pokud výuka dobře funguje. A pokud vím, učitelé se běžně dětí ptají, zda nediktují moc rychle. Tak nevím, o čem se tady bavíme.
Paní Káča taky správně poukazuje na to, že dítě nedokáže vyhodnotit důležitost určitých věcí. Z prostého důvodu – teprve se vyvíjí. A myslím, že pokud se nějakému dítěti něco líbí, něco mu vyhovuje, něčím je zaujaté, nelze to většinou přehlédnout.
Přístup jakési „diskuse s dětmi“ působí i na mě totiž dost často alibisticky. Buď zakrývá nějakou nedostatečnost učitele, nebo poukazuje na jeho potřebu se vůči něčemu vyhrazovat.
Schopný učitel se takto ptát nemusí. Pokud vztahy fungují, děti i rodiče mu poskytují zpětnou vazbu dostatečně a zcela přirozeně. Otázky „Líbí se ti výuka?“, „Líbily se vám třídní schůzky?“ jsou neurotické. Podobně jako „Máš mě rád?“, „Jaký jsem byl?“ 😀
Pokud se učitel nezeptá, tak se to nedozví. Já měla spoustu skvělých učitelů, byla jsem bezproblémový student, ale nikdy jsem nikomu neřekla co mě na jejich učení vyhovuje, a co naopak ne. Důvod? Nikdy se mě nikdy nezeptal, a při výuce to prostě z rozhovoru nevyplyne.
Tak pokud byli ti učitelé skutečně skvělí, tak zřejmě věděli, jak s žáky pracovat, na co dobře reagují, a do určité rozumné míry na to možná i sami reagovali. Jaký efekt by mělo, kdyby se vás přímo zeptali? Kromě významu společenské konverzace. Myslíte, že by byli schopni vyjít vstříc všem individuálním požadavkům jednotlivých žáků? (Bavíme se o škole s běžnými počty žáků, nikoliv o soukromém či individuálním vzdělávání.) To za předpokladu, že by se jednalo o požadavky rozumné. Což by zcela jistě v mnoha případech tak nebylo, protože pokud máme brát vážně vývojovou psychologii, ještě kolem sedmnácti let dospívající význam některých věcí, tzn. vjemů, informací, poznatků, nadhodnocuje, jiných podhodnocuje. Takže samozřejmě, učitel se přímo zeptat může, ale nemůže být kritizován za to, že to nedělá.
Promiňtě, a Vy snad neuvažujete o tom, jestli Vám lékař pomohl, jestli se s Vámi bavil, jestli k němu půjdete příště? Já si lékaře vybírám a nevidím na tom nic špatného. Stejně tak jsem se poptávala na zpětnou vazbu na učitele na prvním stupni, když jsem hlásila děti do školy, zajímala jsem o GY, kam jsme hlásili syna na přijímačky. Vybírám si také kadeřnici, vybírám si zaměstnání a pracovní tým. Hodnocení je navíc, něco, co běží zcela automaticky v naší hlavě a nemůžeme to vypnout. Respektovat neznamená tento proces hodnocení vypnout, znamená to přemýšlet, zda ho zveřejním, a v případě, že ano, tak to komunikovat zdvořile. Patrně i vy nemůžete vypnout automatický proces hodnocení rodičů a dětí, alespoň je to čitelné z Vašich příspěvků. Myslím, že obě strany se s tím potřebují naučit zacházet. V komerčním prostředí je práce se zpětnou vazbou častá. Školství je tak trochu chráněno – evaluace byly zrušeny. Trochu i ke škodě škol, chápu, že pochvala k nim doputovat nemusí, zatímco stížnost určitě ano.
Vy mluvíte o referencích, případně o vašem osobním vyhodnocení práce a přístupu lékaře. Paní Káča podle komentáře, na který reaguje a její věty „Tedy myslím ne za dveřmi ordinace“ se vyjadřuje konkrétně k situaci, kdy by se lékař pacienta ptal „Jak jste spokojený s mojí léčbou, se mnou, eventuálně co mám na léčbě, na svém přístupu změnit?“ Nemyslíte, že byste po takových otázkách znejistěla, zvlášť u lékaře? Já tedy ano. Se správnou diagnostikou a vyhodnocením úspěšnosti léčby nemají takové dotazy nic společného.
Já tedy za sebe musím, říct, že jsem se s „nafrněným“ učitelem, učitelkou ještě nesetkala. Naopak, rodiče jsou povzbuzováni, aby kdykoli řekli, co se jim nepozdává, čemu nerozumí. U nás jsou učitelé zklamaní, pokud rodiče na třídních schůzkách nevznesou námitku, dotaz, či „zpelšovací návrh“.
Paní Markéto, můžu říct, že jsem rodiče brala jako partnery společného vzdělávání a výchovy jejich dětí. I když už mi přišli moji žáčci už jako rodiče, mohla bych jim tykat, jenže mi to jaksi nešlo. Naskočilo vykání a já je respektovala jako dospělé rodiče, nikdy jsem se nesetkala, že by závažné problémy týkající se jejich dítěte ve školce řešili někde jinde. Vždycky jsme se dohodli. na každé třídní schůzce jsem jim zdůrazňovala. že s jakýmkoliv problémem mohou přijít a společně jej budeme řešit. Vyplatil se i čas, který jsem věnovala osobním pohovorům, převážně v odpolední době, kdy bylo více času. Rodiče mnohdy přicházeli i se svými osobními problémy. Příběhů jsem vyslechla několik a poznávala jejich rodinná zázemí. Vždycky nás to něčím sblížilo. Je dobré naslouchat a poznávat.
Nejsem učitel, jsem provozní VŠ zemědělský ing s celoživotní praxí a bohužel musím konstatovat, že za celé svoje studium, základní školou počínaje, přes střední a VŠ konče( na konci sedmdesátých let, pro pořádek)- jsem zažil pouze TŘI učitele, kteří by se za toto označení nemuseli stydět. Bez skromnosti říkám, pokud bych na to neměl sám, ostatní by mě moc nenaučili. Ten první učil matematiku na druhém stupni, byl to nervák, fackoval, ale matematiku naučil, ten druhý učil biologii na střední škole, byl extrémně náročný, což jsem ocenil později na VŠ a ten třetí učil zahradnictví a pro svůj předmět byl zapálený tak, že na jeho hodiny se těšil celý kruh. Takoví učitelé mají přirozenou autoritu bez vynucování. V jednom ale měli dřívější učitelé výhodu, a to, co teď napíšu, nepůjde zdaleka každému pod fousy- nikdo si nedovolil, ať žáci, nebo rodiče, moc vyskakovat, protože strana a vláda by rychle každému vysvětlila, kde je jeho místo a nepříjemnosti a postih v práci, ve škole, nepřijetí apod. málokdo byl ochoten riskovat. V tomto ohledu byla dřívější doba k učitelům přívětivá, samozřejmě učitelé se museli-ostatně zdaleka nejen oni-zúčastňovat různých socialistických akcí apod., ale oproti dnešku ta záštita tam byla, to mě nikdo nevymluví.
A že se dnes k jejich práci vyjadřuje kdekdo? Milí učitelé, netrpte klamnou představou, že jen k té vaší. I do zemědělství dnes kecá kdekdo, resort řídí zoufalí diletanti, kteří mají doma za oknem dvě pelargonie a myslí si, že sežrali Šalomounovo h… Řeknu vám všem, jakou nespornou výhodu oproti nám ostatním VŠ máte- nemáte v drtivé většině FINANČNÍ zodpovědnost a kdo si nezkusil, jaké to je, nejen morálně, ale hlavně finančně odpovídat za kolektiv, neví, o čem mluví. A prosím -ještě je veliký rozdíl třeba z pozice ředitele rozdělit PŘIDĚLENÉ peníze a nebo peníze každý měsíc VYGENEROVAT, což je běžné v soukromém sektoru.
Vím o čem mluvím, mám doma v rodině učitelku-dceru a tak tyto stesky pro mě nejsou ničím novým, ale pokaždé ji vrátím pěkně do reality a říkám jí, přestaňte se jako učitelé sebelitovat, klady vysoce převažují nad zápory vaší práce . Chápu, ředitelé škol jsou závislí na zřizovateli, ve velké většině jsou to přizdisr.či, kteří se za svého učitele nepostaví, ale tohle všechno se děje všude jinde taky. O tom, že je ve školství bordel, o tom žádná, ale to je všude okolo taky. Takže by to vždy chtělo reálný pohled a pragmatické hodnocení situace bez emočních výlevů-a dnešní mladá generace je málo psychicky odolná, to je bez debat a týká se to všech, učitele nevyjímaje.
Tu dobu jsem také zažívala svá školní léta. Co jsem měla špatnou zkušenost, tak s učiteli na druhém stupni, což se odrazilo potom na střední, kde jsem to musela dost dohánět. A na maturitu jsem si říkala, holka překvapila si. Sama jsem tomu ten den maturity nevěřila,až na druhý den mi došlo, že to přece jen stálo za to, víc zabrat. Na střední jsme měly kantory, na které ráda vzpomínám, našeho prvního třídního jsme měly jako tátu, říkal nám děvčata. I když na učení byl důsledný a spravedlivý. Možná tato škola mi ukázala cestu do mého povolání. Dostaly jsme dobré základy do života. Ale musel si je člověk spravedlivě zasloužit. Teď na tuto školu mají možnost přihlásit se i méně nedaní, nás tenkrát pořádně při přijímačkách probraly. Pro pana Pavla, -jste velkou oporou vaší dceři, není to dneska lehké. Můj muž mi říkával, prosím tě, co ty tam můžeš dělat, než že si hrajete. Možná taky proto se mi z práce stal koníček, i když byly doby, kdy bych s tím nejraději někoho poslala do háje. Říkávala jsem si, co tě nezabije, to tě posílí.
Pro paní Evu- snažím se jí být oporou, i když upřímně, já na takovéhle stesky moc nejsem a proto ji vždycky „srovnám do latě“. Víte, my provozáci to máme nastavené trochu jinak, u nás se moc nediskutuje a „neřeší“, musím jednat hlavně pragmaticky. Čekal jsem, že se učitelé dotčeně ozvou, no třeba to ještě přijde, v článku jsem si servítky moc nebral, jenže naříkáním a sebelítostí to ještě nikdo nikdy nikam nedotáhl a nic se nevyřešilo.
Někdy je dobré, když problém můžete alespoń s někým probrat, taky to pomáhá.
Zadna profese si sama o sobe nezaslouzi respekt, ten si prece musi zaslouzit kazdy jednotlivec na zaklade svych moralnich, odbornych, ci jinych kvalit, a rozhodne si ho ani tak nevyslouzi u vsech – posouzeni, zda si hodlam nekoho vazit, je zcela na mne a na kazdem z nas. Respekt a ucta prece neni neco, co lze vyzadovat, to bychom se dostali na uroven totalitnich ideologii 😉 Vite, uz 7 let pracuji zadarmo pro Svobodu uceni, spousta lidi me uprimne nenavidi a nevahaji mi to davat najevo nejen v komentarich na socialnich sitich, ale i osobne. A take mi casto chodi maily, jejichz obsah by vas mozna obohatil o sprosta slova a nadavky, krere jste dosud neznali. Ale: delam to dobrovolne, vybrala jsem si to, je to ma cesta, takze ji prijimam i s dusledky. Nerada si hraju na obet a nepotrebuju byt litovana. Kdybych to nechtela prijimat, proste to nedelam. Ucitelkou jsem taky par let byla a odesla jsem 😉