Jak vybudovat u žáka sebevědomí? Nehodnotit a nesrovnávat, říká vítěz soutěže o nejlepšího učitele Tomáš Chrobák



„Učitelé jsou zbytečně autoritativní, protože se bojí, že se jim hodina rozpadne. Já se nebojím. Vím, že mě děcka berou, ani vlastně nevím, čím to je. Asi tím, že se o ně zajímám a snažím se je chápat,“ říká letošní vítěz soutěže o nejlepšího učitele Global Teacher Prize Tomáš Chrobák. Učí na druhém stupni základní školy Baška na Frýdecko-Místecku a porota, která měla možnost zažít jeho výuku, na něm ocenila nejvíc „využití smysluplných metod a forem práce, kdy matematika je nejen cílem, ale i prostředkem k osvojení si dovedností.“

Co na ocenění říkáte?
Strávil jsem dnes krásný den s panem profesorem Hejným, procházeli jsme se po Praze a povídali si. Mám pocit, že žiju neskutečný život, tento večer už byl jen třešinka na dortu. Je to příjemné, je to hezké, ale nepřeceňuju to, na mé práci to nezmění nic.

Co na to řeknou děti, které učíte?
Zažily se mnou kamery ve třídě, když se do mé výuky přijela podívat porota, takže to taky prožívaly. Už asi pochopily, že nuda se mnou nebude, neustále je namáčím do nějakých akcí. Určitě budou mít radost.

Global Teacher Prize je mezinárodní soutěž pro inspirující pedagogy základních a středních škol. Českou národní verzi už potřetí uspořádala společnost EDUin. Dobrého pedagoga může nominovat každý, záleží na učiteli, jestli nominaci přijme. V letošním ročníku dorazilo téměř sedm stovek nominací, přihlásilo se 124 pedagogů. Deset finalistů porotci navštívili ve škole a pozorovali je při výuce. Mezi kritéria patří podpora žáků, inovativní výuka, spolupráce s různými organizacemi a podpora ostatních učitelů.

Ve videomedailonku z vaší výuky mě nejvíc zaujala debata s žáky o tom, jak si jedna z dívek nevěří… Bylo to ale v rámci matematiky, to může být pro mnoho lidí překvapivé.
Ke konci této hodiny jsem rozdal dětem dotazníčky o tom, co je nejvíc zaujalo. Klučina, který vedl část hodiny, napsal, že ho zaujalo, že se nemá bát, když je nervózní. Svěřil jsem se jim totiž se svojí nervozitou a povídali jsme si o tom, jak se s ní dá pracovat. Další holka – právě ta, o které jste mluvila – napsala, že se cítí chytrá, když o sobě neříká, že je blbá. Třetí chlapec napsal, že ho zaujalo, že mu pomohl spolužák, když si nevěděl rady. A čtvrtého – to je takový velmi chytrý kluk – zaujalo, jak jsou ta čtyři prostředí, v nichž se odehrává Hejného matematika, propojená. A já jsem si v té chvíli uvědomil, že kdybych jim dal pouze matematiku, oslovím jen jednoho ze čtyř. Další tři jsem oslovil něčím úplně jiným.

Ale co ta matematika?
Nechci ji upozaďovat, nechci snižovat její hodnotu, chci, aby děti uměly všechno, co mají umět. Ale matematika není cíl. Je to prostředek. Prostředek k rozvoji člověka. Dává mi nástroje, abych vybudoval osobnost, která dokáže obhájit svůj názor, diskutovat o názorech jiných lidí, přemýšlet a mít radost z přemýšlení, pracovat s chybou, získat sebevědomí… Další omyl školy je, že by děcka měla umět všechno. Matematika není středobod vesmíru. To dítě bude šťastné, i když ji nebude umět.

Jak získá sebevědomí žák, kterému matematika nejde?
Co to znamená „nejde matematika“? Že momentálně nezvládne to, co jeho spolužáci? Dobrý učitel dokáže výuku diferencovat tak, aby tam byla výzva pro každého. Aby i slabší zažil úspěch, že něco vyřešil. Slabší žáky vyvolám, ať jdou vysvětlit ty lehčí příklady a jak se ten pojem vyvíjí, tak nastupují další žáci. Úlohy mají být gradované tak, aby každý něco vyřešil. Největší průšvih je, když dám úlohu, která je středně náročná, takže slabý ji nevyřeší a silný se nudí. Co je ale zcela zásadní je: nehodnotit, nesrovnávat – ty jsi takový, ty jsi makový. Velká výhoda Hejného matematiky také je, že se odehrává v různých prostředích. Někdo má rád autobus, někdo mříže, jiný šipkové grafy… Každý dostane příležitost.

Zdůvodnění poroty:
Porotu u vítěze oslovil především přístup založený na důvěře v děti a jejich schopnost převzít zodpovědnost za vlastní učení; aktivita na straně dětí, jejich schopnost respektovat se, učit se od sebe navzájem, pracovat samostatně i ve skupině a vedení dětí k popisné zpětné vazbě a sebehodnocení. Zároveň ocenila respektující přístup, využití metod formativního hodnocení a smysluplných metod a forem práce, kdy matematika je nejen cílem, ale i prostředkem k osvojení si dovedností.

Překvapuje mě, jak otevřené vaše děti jsou. Nikdy se nestane, že by někdo napsal do dotazníku „nevím“?
Nejdřív se musí otevřít učitel. To může být pro žáky zpočátku šokující. Já se jim třeba svěřuji, že neustále hledám cestu, jak je hodnotit. Teď jsme se v jedné hodině připravovali na test a já jsem se jich potom zeptal, co by udělali jinak, aby to pro ně bylo ještě přínosnější. Když jsem takové otázky pokládal zezačátku, byli z toho vykulení. Teď už jsou zvyklí. Nejtěžší je sebehodnocení: řekni jednu věc, která se ti dneska povedla. Když to nedokážou říct, zeptám se ostatních: co se dneska Terce povedlo? Čím vám pomohla? Od někdejších deváťáků jsem dostal kdysi sošku Oscara a nápisem „za blbý kecy“. To byly ty moje motivační řeči o tom, ať vezmou život do svých rukou. Ale je to důležité, nebojím se tomu vyčlenit čas v hodině.

Lidé s tradičním pohledem na vzdělávání by řekli: ale co ta matematika? Umí matematiku, když tolik řešíte pocity a vztahy?
Veškeré nejnovější neurologické poznatky hovoří o tom, že člověk je schopen se učit pouze v bezpečném prostředí. A to se vytvoří tím, že si sdělujeme svoje pocity. Neznamená to ale, že se 45 minut bavíme o tom, jak se cítíme. Nemusí to být každou hodinu a určitě to není celá hodina, třeba jen pár minut na závěr. Vezmu špejle, vylosuju pár lidí, položím pár otázek a oni se vyjádří. Přemýšlí nad tím a přemýšlí nad sebou. Přijde mi strašně důležité spojit učení s nějakým prožitkem a pocitem. Jedna žačka řekla krásnou větu, že ji po mých hodinách nebolí ruka, ale hlava. A já jsem rád. Tak to má být.

Nevadí takový sebezpyt introvertnějším dětem?
Nesmí být nic nuceno, všechno je nabídka. Mám žáka, který je nadaný, má matematiku rád, řekl bych, že je introvert a teď mi odmítl jít na olympiádu, protože nechce pracovat sám. Tolik si oblíbil práci ve skupině, že prý se mu vůbec nechce někde sedět a sám počítat. V jednom dotazníčku jsem se dětí ptal, čeho si na mých hodinách nejvíc cení. Naprosto všichni napsali, že to, že se v nich mluví. Že spolu mohou diskutovat, mají možnost vyjádřit svůj názor. Nikoho nenutím, pokud je někdo introvert, ať zůstane klidně sám, ale já nemám jediného žáka, který by chtěl zůstat sám. Všichni chtějí být aspoň ve dvojici s nejbližším kamarádem a společně nad tím spekulovat.

Připravujete si hodiny předem, nebo jste spontánní? Mluvil jste o losování pomocí špejlí, na fotkách jsem si všimla červených a zelených kelímků…
Kelímky jsou známá věc – pomocí červeného mi žáci signalizují, když něčemu nerozumí. Pro učitele je to cenná zpětná vazba. Ale co se týče přípravy, tak tam se zaměřuju spíš na to, jak hodinu postavit z hlediska matematiky. Nebo tělocviku. Učím i tělocvik, ale to nikoho nezajímá.

Vidíte, a mě zrovna ano. Máte i v tělocviku svůj styl?
Snažím se tam hlavně nevnášet to, jak jsme byli v tělocviku mordovaní my – pořadová cvičení, nástupy… A takové to, že jeden dělá kotoul a devětadvacet se na něj dívá, to je taky blbost. Musí to fičet, děcka musí být v pohybu. Učitelé taky bývají zbytečně autoritativní, protože se bojí, že se jim hodina rozpadne.

Vy se nebojíte?
Nebojím, protože už mám hodně zkušeností, že to zvládnu. Nevím, čím to je, ale vím, že mě děcka berou. Asi tím, že se o ně zajímám a snažím se je chápat.

Jste oficiálně nejlepší český učitel pro tento rok, máte nějaké pedagogické fígly pro méně zkušené kolegy?
Ať si hlavně nemyslí, že dodělají fakultu a mají hotovo. Je potřeba získat mnohé další dovednosti. Hledat lidi, kurzy, školení, které je mohou posunout. A mít štěstí na dobré vedení. Já o sobě říkám, že jsem inkludovaný učitel, jsem trotl na papíry, moje třídní kniha se neustále někde hledala, byla ztracená mezi svačinou. Ale paní ředitelka to tolerovala, protože věděla, že dokážu děcka nadchnout.

Co byste chtěl, aby si děti odnesly ze školy?
Aby to byly osobnosti, které mají svůj názor a nebojí se ho říct. Aby byli schopni se učit od ostatních, ale aby dokázali přemýšlet a pochybovat i o názorech autorit.

Sloupek Tomáše Chrobáka o nálepkování dětí si můžete přečíst ZDE

Co vám pomáhá nevyhořet? Kde berete energii?
Když učím dobře, tak to není tak náročné, jako když učím špatně. Když jsem začal učit, musel jsem si jít dvakrát týdně vypláchnout hlavu alkoholem. Když se mi něco nepovedlo v hodině, vyčítal jsem si to a měl jsem třeba i problém usnout. Jeden z mých darů, ale i prokletí je, že se mi pořád větví myšlení. Pořád mě napadají nové věci, co bych chtěl dělat, takže se musím vědomě brzdit. Pomáhá mi v tom meditace, všímavost… Neustále hledám, jak nepřemýšlet, jak si nedělat domněnky, jak neanalyzovat, co proběhlo a co proběhne. Dopracovat se k tomu, že mám čistou hlavu bez myšlenek, jenom tak si odpočinu.

Hodně se mluví o platech učitelů, vy máte rodinu, dvě malé děti – nemáte problém je uživit?
Letos ani nemám plný úvazek, protože nemáme naplněnou školu. Takže doučuju, to je nutnost. A další příjem mám z H-matu, kde spoluvytvářím učební materiály Hejného metody. Mám štěstí, že jsem zdědil dům, ale zase chci mít děcka v soukromé školce, takže pracuju víc. Ale aspoň to není kvůli hypotéce, ale kvůli vzdělání dětí, protože na tom mi hodně záleží.

Tomáš Chrobák je učitel matematiky a tělesné výchovy na druhém stupni ZŠ Baška nedaleko Frýdku-Místku. Je členem Národního kabinetu matematiky, vyučuje a lektoruje Hejného metodu. Věnuje se mentoringu, píše články o výchově a vzdělávání, vymyslel a organizuje projekt Sobotní škola hrou. V létě pořádá stanové tábory v lesích u řeky. Dříve velký sportovec, dnes především dvojnásobný táta. Zvítězil v druhém ročníku soutěže Global Teacher Prize pro nejlepší učitele.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
28 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Dana
Dana
12. 6. 2019 09:37

Tomáš Chrobák, tisíckrát díky, takových učitelů víc a více….

vlad
vlad
13. 6. 2019 06:49

To přesně zapadá do dnešního pohledu na moderního člověka. Nemusíš nic umět, hlavně, že se dobře cítíš.
Neznámkuj, neporovnávej nehodnoť – a budeš šťastný. Učitel, děti i rodiče.
První test přijde na přijímačkách na normální střední školu, tam se hodnotí a porovnává. Přijímačky jsem neudělal, ale cítil jsem se fajn. Proto půjdu studovat na soukromou školu, kde berou každého bez přijímaček, bez výběru. Pak se nasáčkuju někde do politické neziskovky, protože nic nebudu umět a nikde mne nebudou chtít zaměstnat. Ale budu se cítit příjemně, pocitově dokonale. Pak si hodím provaz, protože zjistím, že můj život nemá cenu. Úspěšní jsou zpravidla Ti, kteří něco umí a dokážou to v praktickém životě. Ale pan učitel říkal, že na vědomostech a znalostech nezáleží, hlavní je, dobře se cítit.

Veronika
Veronika
13. 6. 2019 07:57
Reply to  vlad

a kde se v článku píše, že ty děti nic neumí…vždy bude jeden umět více a druhý míň ,ale když u toho bude přemýšlet a bude se snažit najít si tu svoji cestu, jak to pochopit, myslím si, že i to je výhra a to, že učitel dodá někomu sebevědomí a nebude ho jen shazovat, jak se to kolikrát děje, je to velké plus do života. České děti sedí, koukají a dělají, co se po nich chce a zásadně nediskutují. O věcech diskutujeme s dcerou až doma, protože ve škole se to ještě pořád nenosí a nejdůležitější je nevyčnívat a to je velká škoda.

jana
jana
13. 6. 2019 15:05
Reply to  Veronika

Pak je Vaše dcera na podivné škole, když se diskuze nenosí. U nás se diskutuje, i v matematice. K čemu je to dobré, kde se to uplatní v praxi, proč se to mám učit já,…A jsme docela obyčejná základka.

Lucie
Lucie
13. 6. 2019 16:49
Reply to  Veronika

také si myslím, že se to ve škole už davno nosí…ale také existují nějaká pravidla té diskuse, to se děti musí naučit respektovat…. a to je těžké…vyslechnout si v klidu jiný názor často děti neumí….to je potřeba je učit. To je ta demokracie. Doma si můžete vyslechnout jednoho, ve třídě je zpravidla těch dětí a názorů daleko víc.
A že se toho musí po českých dětech chtít hodně, to je zásluha našich učebních osnov… chcete jako rodiče snížit nároky??Pak si to doučování muíte najít někde jinde… vždyt je to rozpor jako hrom, nevíme co chceme jako společnost a házíme to všechno na učitele… ten není kouzelník…

Parabellum
Parabellum
14. 6. 2019 13:46
Reply to  Veronika

Prosímpěkně podívejte se okolo sebe – co vidíte? Klávesnice, sklenička, propiska, krajíc chleba. Zkuste mi říci, která z těchto věcí vznikla díky diskutýrungu.

Olga
Olga
13. 6. 2019 17:40
Reply to  vlad

Je správné, když učitel pěstuje v žákovi sebevědomí. Každý má jiné vlohy a i ten žák , který nakonec nebude mít vysokou školu, se může v životě dobře uplatnit v jiné potřebné profesi. Mého bratra hodnotili ve škole nepěkně a on byl jen disgrafik. Dnes má maturitu (studovat při práci), postavil sám dům a zajímá se o aktivity, které potřebují hodně přemýšlení. Můj syn si taky pletl písmenka, ale zvládli jsme to a je inženýr. Vnuk měl stejný problém a taky to zvládl. Sebedůvěra a důvěra ve školu je to nejlepší, co mohou děti dostat. Srazit děti na kolena snadné, stačí jen říkat, že jsou hloupé.
Jen více takových učitelů.

Václav
Václav
13. 6. 2019 07:29

Sebevědomí má vycházet z toho, že něco umíme, ne z toho, že nás nikdo nehodnotí. Teorie pana učitele, kterou v naší zemi razí čím dál více lidí a institucí, má jednu zásadní vadu na kráse – plete si sebevědomí a spokojenost…

A jako nepedagog zřejmě nedokážu plně docenit, jak moc jsme skočili ve vývoji pedagogiky dopředu, když jsme od klasického zvednutí ruky přešli k barevným kelímkům a podobným změnám.

Václav
Václav
13. 6. 2019 10:07
Reply to  Lucie Fialová

Nepleťte si můj názor, že podle mě kelímky nic převratného nepředstavují, s nepochopením, v čem ty kelímky spočívají. Čtěte pozorně.

Václav
Václav
13. 6. 2019 11:40
Reply to  Lucie Fialová

Nezájem. Čtěte pozorně.

Markéta
Markéta
14. 6. 2019 22:27
Reply to  Václav

Milý pane, vyzkoušel jste si někdy něco podobného? Sice nepoužívám kelímky, ale podobný systém barevných koleček („semafor“) a musím říct, že je to velmi efektivní metoda, která až nečekaně zvýší aktivitu žáků a mně jako učiteli zpřehlední situaci ve třídě.

Václav
Václav
15. 6. 2019 06:48
Reply to  Markéta

Nezkoušel, nejsem učitel. Jen jsem byl za svého mládí dohromady přes dvacet let ve školním soukolí a nikdy, na žádném stupni školství, jsem neměl pocit, že by zvedání ruky nebylo dostatečně efektivní.

Pavel
Pavel
13. 6. 2019 08:37
Reply to  Václav

Od svých 14 let se věnuji bojovým uměním a nikdy – nikdy – mě ani nenapadlo se vymlouvat na to, že:

a) něco nejde – znám jen „neumím“, „nemám na to“ a „nejsem ochoten to udělat“,
b) za to, co jsem nezvádl, mohou všichni kolem mě, jen já ne,
c) pokud jsem dostal na tatami nebo v provazech ránu, znamená to, že jsem byl buď zbrklý nebo pomalý, nebo málo důrazný, nebo jsem zvolil špatnou techniku – ale pokaždé je tam „já“ jsem udělal chybu a já jsem za ni také neprodleně zaplatil, a budu za ni platit do té doby, než ji „já“ odstraním, nebo to prostě vzdám a odejdu. Pomoc lidí okolo je přidaný bonus, nic víc. A jestli jsem sebevědomý… to rozhodně nevím, jsem jen klidný, nic víc, nic míň…

Ve školství se dají problémy elegantně zametat pod koberec po léta: zavedení v podstatě zbytečného devátého ročníku, postupy žáků věkem, výuka psaní tiskacím písmem, nadbytek středních škol s maturitou, nekonečné debaty o matematice jako povinné součásti maturitních zkoušek, nadbytek vysokých škol, zavedení bakalářských studijních programů… a potom (nebo již v průběhu) se to začne sypat jako domeček z karet. Nejdříve přicházejí změny s velkým halasem, posléze přijde testovací fáze a nakonec, když se ukáže, že to prostě paušálně nefunguje tak, jak by mělo, se řekne, že ty výsledky nejsou takové, jaké bychom očekávali, ale že jsme se poučili z chyb a v rámci toho rozjíždíme nový projekt, jehož výsledky budou rozhodně někde jinde (zpravidla bez bližší specifikace, abychom se po Cimrmanovsku vyhnuli jistým slovům).

jana
jana
13. 6. 2019 15:07
Reply to  Pavel

Výborně shrnuto!

Václav
Václav
13. 6. 2019 20:00
Reply to  Pavel

Naprostý souhlas. Myslím, že témata odklonu od hodnocení/srovnávání a výmluv namísto zodpovedného chování jsou spolu silně provázaná. Člověku, který je schopný přiznat sám před sebou, že v něčem chyboval, něčemu nevěnoval dost úsilí, nebo že jednoduše existují oblasti, ve kterých není tak dobrý, jako někdo jiný, podle mě nevadí, když ho takto hodnotí či srovnávají jiní. Skutečně sebevědomý člověk nemá problém s tím, že ho druzí hodnotí a srovnávají (pokud jde skutečně o hodnocení a ne kamuflovaný osobní útok), a nepotřebuje, aby s tím tito lidé přestali. Naopak, odepřením srovnávání a hodnocení z lidí vychováte možná spokojené, ale určitě ne sebevědomé lidi.

Parabellum
Parabellum
14. 6. 2019 13:48
Reply to  Pavel

Rozumný příspěvek, tleskám 🙂

Brandtnerová
Brandtnerová
18. 6. 2019 18:58
Reply to  Václav

Pan Václav, jako tradičně, trefa do černého. V jednom školském zařízení, dokonce alternativním, se skutečně rodiče ohradili proti obdobné signalizační praktice – považovali ji za degradační.

Použít snad jako dočasnou pomůcku zoufalého učitele, když převezme třídu nějakých rozjívenců. Jinak to považuji za náhražku pro učitele, co je slabý v komunikaci. Děti by se měly učit fungovat ve společnosti inteligentně. Také nepodporovat u dětí nezdravé návyky; občas proběhne v médiích nějaká kauza o firmě, která své zaměstnance diskriminovala tím, že je třeba barevně označovala apod.

A i když je fakt, že civilizace občas i upadají, zatím naštěstí nemám žádné informace o tom, že by se ve školách hromadně přecházelo od slov k posunkům:-)

Václav
Václav
19. 6. 2019 13:04
Reply to  Brandtnerová

K těm posunkům ještě možná dojde. Stačí, aby někdo pokrokový prohlásil, že slovní komunikace diskriminuje lidi s malou slovní zásobou. 😉

Brandtnerová
Brandtnerová
22. 6. 2019 14:20
Reply to  Václav

Asi proto se říká, že pokrok vždy nemusí znamenat cestu vpřed.

Od posunků už pak není daleko ke klackům… Ale což, ona taková rána do hlavy může nakonec být velmi výmluvná 😀

Zdena
Zdena
13. 6. 2019 21:24

Sebevědomí žáka je hezká věc . Ale nesmí to přerůst v drzost . Já vidím hodně žáků , kteří by potřebovali spíše více pokory – jsou drzí a arogantní na všechny ve škole . Učitelka .

Parabellum
Parabellum
14. 6. 2019 13:49
Reply to  Zdena

On totiž ten nadpis je trošku zkomolený, chybí tam kouzelné slovíčko „Nezdravé“ jistě jej dokážete umístit, kam patří 🙂

Kaya
Kaya
15. 6. 2019 06:03

Nerozumiem jednej veci… Preco tento ucitel prijal toto ocenenie? Porusil svoju zasadu: nesrovnavat a nehodnotit. Sam sa nechal porotou porovnavat a nakoniec mu dobre padlo byt vyhodnoteny ako najlepsi. Cudneeeee. Deti nehodnotit, dospelakov ano? Ako si na to zvyknu v praci, ked ich na to nepripravime od detstva? Dufam, ze sa jeho ziaci nezapajaju do matematickej olympiady a inych sutazi, ved tam sa hodnoti a porovnava….. Podla tohto sloganu by sme museli zrusit vsetky sportove sutaze, co ked to bude niekoho ubijat, ze je menej dobry?

Václav
Václav
15. 6. 2019 06:42
Reply to  Kaya

Pozitivní hodnocení nevadí, protože to sebevědomí neškodí. Jen to negativní je zakázané. Nejde tady o princip, tedy o to hodnocení jako takové, ale o spokojenost s tím, že si ho nikdo nedovolí kritizovat. 🙂

Martin
Martin
17. 6. 2019 17:58

Studoval jsem dle starých zvyklostí před 20 lety a studia dokončil v Anglii. Tedy ve školství, jehož kvalita snad není rozporována. Je zajímavé, že tamní učební styl se ale blížil více modelu, který je dnes zde neustále kritizován. Direktivně stanovené předměty, daná osnova, omezená možnost volby variant. Nutnost denní přípravy s množstvím „obsahem nepraktických“ studijních povinností. Přesto mi toto studium následně otevřelo bránu do světa. V průběhu studia bylo také běžné, že nedokončilo až 25% studentů. Dnes jsem zpět a jsem mj. zaměstnavatel. Přál bych vám vidět, s jakou úrovní mladých žadatelů o práci se pravidelně setkávám. Nedostatečné znalosti středoškolských absolventů, kde maturita již není téměř žádným měřítkem. Absolventi rozličných, velmi často soukromých škol s nejasným obsahem. Přehnaná sebedůvěra bez sebereflexe, bez pocitu odpovědnosti k dalšímu vzdělávání. Často chybí elementární znalosti, o odborných taktně mlčím. Ne u všech samozřejmě, ale u většiny. Vysokoškoláci to samé. Není tohle snad tím měřítkem kvality školství. Bohužel si dnes málokdo připouští, že kvalita absolventů tak chybí. Řekněte mi, k čemu je vyšší procento mladých s maturitou popř. vysokoškolským vzděláním, když se v praxi přesvědčujete, že odbornost klesá a klesá. Znalosti, které měl dřív učeň, dnes často nemá ani maturant se stejnou odborností. Z tohoto pohledu je pro mě jasné, že chybí kvalita. Chybí přísnější měřítko. Ale já v tisku čtu, jak je nepřípustné, aby bylo tolik lidí, co nesložili maturitu. Neustupujte stále, obnovte kvalitu výuky. Každý nemůže mít vysokou nebo střední školu. Prosím nevytvářejte sebevědomé bubliny bez obsahu s různými tituly, které mají v praxi obtížné uplatnění. Pouštějte do světa odborníky. Učte a nevymýšlejte stále překážky, které vám brání. Bývalé školství mělo výsledky a víceméně fungovalo, což se dnes říci nedá. Mimochodem, jednou jsem dostal od jednoho akademika odpověď, že bylo potřeba skokově vytvořit větší procento vysokoškoláků, protože hrozilo nebezpečí, že zahraniční investoři po zjištění struktury obyvatelstva nebudou mít takový zájem o investice v ČR.

Brandtnerová
Brandtnerová
18. 6. 2019 18:54
Reply to  Martin

S textem bez výhrad souhlasím.

Snad ještě dodat – a nepořádejte soutěže pro sebevědomé bubliny? :-O



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.