Nedávno se na sociálních sítích objevil otevřený dopis z jedné základní školy určený poslancům Parlamentu České republiky. Poukazoval na zvětšující se vzdělávací problémy žáků, jejichž rodinné prostředí je problematické a nepodnětné, “motivace ke vzdělávání nulová a odpovědnost žádná” (cituji).
Dopis uvádí 14 bodů – problémů, se kterými se školy v této souvislosti potýkají. Namátkou některé vybírám: časté absence, záškoláctví, dluhy ve škole, nedostatečná hygiena, vši, nezájem o učení, odmítání pomoci asistentů, chybějící pomůcky, nenošení věcí na tělocvik, agresivita rodičů těchto dětí vůči učitelům.
Škola tímto dopisem žádá poslance o řešení. V závěru jim klade naléhavé otázky, proč je stát tak štědrý a vyplácí sociální dávky dlouhodobě nepracujícím, proč se podporují ti, kteří nechodí do práce a vychovávají další generaci nepracujících atd.
Zkusil jsem se na dopis podívat z pozice dítěte. Za zmiňované problémy samotné děti nemohou. Dítě si nevybírá své rodiče a bohužel samo nemůže ovlivnit prostředí, do kterého se narodí. Nemá na výběr. Dítě pramálo ovlivní to, že mu rodič nedá svačinu, nekoupí pravítko a nepořídí tričko na tělocvik. Kdyby si mohly vybrat mezi zavšivenou hlavou a mezi hlavou bez vší, mezi čistým a páchnoucím tělem, mezi čistým a značkovým oblečením a ušmudlanými tepláky, jejich volba by byla jasná. Tyto děti se ale narodí do prostředí, které je takové, jaké je.
Vzdělání, obecně vzato, je něco, co má pro různé skupiny lidí různou hodnotu, každý jednotlivec má na vzdělávací systém jiné požadavky. Z pohledu společnosti je ale zadání jednoznačné. Cílem vzdělávacího systému každého státu je mít co nejvzdělanější společnost. Základní školství má děti vzdělávat tak, aby podpořilo individuální potenciál každého dítěte do maxima.
Je jasné, že někteří mají startovací podmínky tak odlišné od ostatních, že nemají šanci nikdy v životě dohnat ty “v čele”. To ale neznamená, že jsou horší, že je automaticky společnost předem zaškatulkuje do patřičné spodní pozice a škola jejich vzdělávání může vnímat jako zbytečnou ztrátu času. Nejen že nemůže, ale je to právě naopak. Právě sem, na tyto děti, se musí upřít největší vzdělávací úsilí. Školství přece není k tomu,aby recyklovalo negramotné. A čím více nevzdělanců, tím horší je celá naše společnost.
Jak napsal Albert Camus, “zlo pochází téměř vždy z nevědomosti a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zlo”. Vzdělaná společnost rovná se společnost, kde bude více dobra.
Učitelé v naší republice mají leckdy opravdu bídné podmínky pro svoji práci. Že je vzdělávání žáků z nepodnětného prostředí velmi náročné, o tom není pochyb. Pravda je i to, že tento problém nemá žádné jednoduché a okamžité řešení – koneckonců, který problém takové řešení má? Ale rezignace a represe nejsou řešením ani v náznaku.
Učitel profesionál by tohle měl vědět a měl by se podle toho chovat.
Jaroslav Jirásko je ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad a viceprezident Asociace ředitelů základních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pane rediteli, dovolim si reagovat na Vas prispevek. Pracuji jako specialni pedagog v prakticke skole. Bohuzel i my mame stejne problemy, na jake je poukazovano v dopise poslancum. Pokuste se, prosim, pohovorit s pedagogy, kteri se denne stretavaji s realitou. Prave, ze se snazime pomoci detem, ukazat jim jiny svet, nez ktery maji doma atd. Krome vzdelani mame na starosti I jejich hygienu, zdrave podminky pro zivot atd. Je tezke motivovat dite, ktere zije v nezajmu rodicu i prarodicu. Je velmi smutne divat se na dite, ktere peclive neco vyrabi a pak to chce hodit do kose, protoze to doma nikoho nezajima. Takovych situaci je cela rada, ktera by vydala na slohovou praci a stejne bych realitu nepopsala. Jak jinak chcete detem pomoci, nez pusobenim na rodice? Romska komunita je opravdu jina! Deti milujeme, skolni potreby casto nakupujeme ze sveho… Co myslite, ze vyroste z deti, ktere maji doma nepracujici rodice i prarodice? Verte, ze je to velky problem, ktery se musi zacit resit systemove. Zde falesna korektnost nema misto. Myslite, ze nam neni lito deti, ktere nas na prvnim stupni temer prosi o cteni, psani, vyrabeni, jak rikaji a na stupni druhem okolo 12. roku zajem rapidne klesa?Vyucit se nejdou, protoze pujdou „na pracak“. Je hodne situaci, o kterych bych se mohla rozepisovat, ktere od deti slychame. Myslim, ze byste ani neveril. Verte, ze rodina a jeji zvyky jsou pro dite naprosto zasadni. Kdo dobre zna mentalitu socialne slabsich vrstev, dokaze naprosto pochopit zoufalstvi ucitelu, kteri psali o pomoc poslancum. Omlouvam se za chyby, pisi z mobilu. Mgr. Lenka Kunesova
Dobrý den
musím reagovat, protože mě štve, jak jste šmahem setřel snahu mnoha učitelů. Možná se pár takových, jaké popisujete najde. Většina ale má s těmito dětmi soucit. Snaží se jim pomáhat, seč to jde. Popíšu realitu: nabízíme doučování, které dělá škola(je tedy zdarma), jenže ty děti tam nechodí. Nabízíme i psaní úkolů či osobní konzultace nad doučením některé látky – nechodí. Nutit je nesmíme a ani to neděláme. Ono se těžko dohání přes stovku hodina na pololetí. Přesto, že tušíme, že absence jsou omluvené rodiči alibisticky (dítě do školy nešlo, tak si vymyslí důvod),tak je omlouváme. V dnešní technicky pokročilé době, kdy má každý počítač nebo mobil s internetem(a kupodivu je mají i ti chudí, asi je to důležitější než dobré jídlo), rodiče si o úkoly nebo probíranou látku nenapíší.Nebo se nestaví, i když do práce nechodí.
Se sociálně slabými se setkávám po celý svůj profesní život a situace se spíš horší než lepší. Vyrostla nám už jedna generace, která do práce nemusela a teď to učí i své děti. Pamatuji na několik případů, kdy jsme rodiče a děti skoro nutili, aby dítě šlo aspoň na učňák. Nešlo nebo tam zůstalo sotva měsíc. Prý je lepší být na pracáku. Nevím, já bych tam být nechtěla. pro ně to je asi terno, nerozumím tomu.
Sama jsem mnoha dětem kupovala jídlo, dávala hračky a oblečení. Přišlo mi to jak sysifovská práce. Vždy jsem si řekla, že už se na to vykašlu,ale když jsem pak zase poznala další ubohé dítě, znovu jsem dávala.A vždy mě mrzelo, že rodiče ani nepoděkují a oblečení buď obratem prodali nebo bylo rychle zničené a vyhozené. A podobné zkušenosti mají i jiní učitelé. Cesta přes školu vede jen v malém procentu. Tady chybí rozsáhlá sociální práce v terénu, zapojení neziskovek a církevních spolků. Sociálka je slabá a podobně jako škola nemá skoro žádné pravomoci. Jak dostat děti do školy? Zkuste si uděla anonymní anketu mezi takovými dětmi. Ony by snad i rády do školy chodily,jenže doma je v tom nepodporují, dokonce je poňoukají k nechození. To je pak vše na draka.
Na tyto děti se musí opřít NEJVĚTŠÍ VZDĚLÁVACÍ ÚSILÍ? Tak to prrr! Na vzdělávací úsilí učitele mají nárok všechny děti! Nebo podle pana ředitele ty z podnětnějšího prostředí, na ty se úsilí upřít nemusí? Takže učitel může třeba klidně vyhořet při upínání úsilí tam, kde to nese minimální efekt, a děti z podnětných rodin, kde by se vychovali další lékaři a kompetentní odborníci, ať si poradí samy? Hlavně že se pořád diskutuje o rušení gymnázií. Přesně při takových příležitostech se ukazuje, jak zásadní jejich zachování je. A mimochodem pracuje pan ředitel osobně se znevýhodněnými dětmi? Nebo filozofuje v ředitelně? Mnohé dosáhly dávno věku, kdy by si mohly tělo umýt samy i napsat úlohu, nebo otevřít učebnici. Kolik z nich to udělá?
Vážený pane kolego,
s potěšením sleduji Vaše příspěvky, jste bezesporu zkušený profesionál, pedagog a také výborný mentor a to nejen pro sbor na své škole. V tomto případě se ale domnívám, že máte až příliš kritický postoj ke kolegům učitelům, kteří sestavili zmíněný dopis. Nemyslím si, že se z jejich strany jedná o nějakou známku neochoty, nebo snad nezájmu pracovat s dětmi „z okraje společnosti“, naopak jsem přesvědčen, že to dokládá pravý opak. Učitel, který to opravdu tzv. „odpíská“, přestane vyvíjet jakoukoliv iniciativu a ponechá takové žáky svému osudu, to asi nebude vytrubovat do světa, prostě to udělá a nebude se tím nikde chlubit. Nejspíš ani před kolegy v kabinetu…
Já ten dopis neznám, ale vnímám ho naopak jako takové symbolické volání o pomoc, nejspíš už byly vyčerpány všechny možné i nemožné přístupy a postupy a výsledek nula. Těžko se lze podivovat, že učitel chce učit a když nemůže, je smutný a v řadě případů i zoufalý. Ta situace určitě nevznikla včera ani před měsícem, táhne se léta a síly ubývají. Dost možná, že už ani žádné další nejsou. A přitom je nutno stále naplno pracovat, pomoc nepřichází a ani nemá jak. Společnost se k takovým rodičům chová benevolentně – proč by pracovali, to dnes přeci nikdo nemusí, když nechce, proč by se starali o vzdělání svých dětí, to je přeci úloha školy, tak ať se stará. Těm dětem, může se to zdát kruté, ale prakticky nelze ve škole nijak pomoci, to je nutno si uvědomit. Osobně jsem to zažil mnohokrát – jakmile podáte těmto rodičům prst, máte okamžitě po celé ruce (!!!). Ty zanedbané děti mohou milovat svého učitele, snažit se, zkusit se vzepřít, ale dlouho jim to nevydrží, doma to totiž nikoho nezajímá, priority jsou v rodině nastaveny jinak. Těžké s tím bojovat i pro dospělého. Jejich jediná skutečná šance je nějaká změna v rodině, pokud lze s rodiči jednat a alespoň po kouskách posouvat jejich povědomí o výchově dětí a zodpovědnosti, pokud oni projeví alespoň nějaký zájem, pak se k tomu lze upnout a snad i něčeho malého dosáhnout. Mohl by to být učitel, proč ne, ostatně má k těm dětem asi nejblíže (tedy hned po rodičích). Ale pokud není ze strany rodiny vůbec žádný náznak spolupráce, rodiče dětem trpí a donekonečna omlouvají záškoláctví a neplnění jakýchkoliv školních povinností, nepořizují jim pomůcky, nedbají na jejich oblečení, na stravování, nijak nereagují na výzvy a nabídky školy na spolupráci – pak je každá snaha marná a učitel pouze mrhá svou energií. Je to smutné, ale je to tak. Poslední možnost je adopce – zkusil jsem, nedoporučuji :-(((.
Nebyl bych tedy tak přísný na autory toho otevřeného dopisu, myslím že jeho posláním je iniciovat celospolečenskou diskusi, nikoliv si jen tak do éteru postesknout a sdělit, že to balím. Opravdu se domnívám (a doufám !!!), že takto to nastaveno není. Kdo jiný, než naši zákonodárci, má možnost systémových změn, protože podle mne se jedná o systémový problém. Bylo by vhodné podrobit nějaké hloubkové revizi nastavená pravidla a podmínky podpory těchto rodin ze strany státu, využívat více nástroje na kontrolu a zpětnou vazbu, ne pouze vyplácet peníze a nestarat se, jak je s nimi v důsledku nakládáno, jak je postaráno o výchovu a vzdělávání dětí, jaká je kupříkladu spolupráce se školou apod. A z druhé strany by asi bylo vhodné zvážit nějakou formu podpory pro učitele, kteří se do takové situace dostanou a při sebevětším úsilí ji prostě sami dořešit nemohou, vyčerpává je a vysává z nich energii, kterou nutně k té své těžké práci potřebují. Neměli by na to být sami.
Autor tohoto příspěvku pracuje aktuálně také ve školství, ale zkušenosti s dětmi sbírá již 45 let.
Myslím, že je velká škoda odkud inicátoři dopisu pochází, abychom si udělali představu, které to jsou ty problémové děti. Vsadil bych na nějakou školu v Ústeckém kraji, podle obsahu bych sázel na Ústí nad Labem, ale bůh ví může to být odkudkloli. Víte, napadá mě, že kdyby stát přestal vyplácet ty všechny sociální podpory, o kterých v dopise píšou, a přestaly se ze dne na den vyplácet, tak by mě zajímalo, kolik těch dětí by do té školy vůbec přišlo. Víte, ať se ti rezignovaní učitelé, kteří si myslí, že z vládní nebo zákonodárné úrovně změní přístup žáků a rodičů ke vzdělání, udělají výlet na západ do škol, které řeší obdobné problémy, jak se k tomu staví a jestli taky píšou zoufalé dopisy do parlamentu, ale to už je jiný příběh.
Samozřejmě, že nelze zanedbaným dětem vyčítat jejich zanedbanost, nebo je za ni dokonce trestat. Ale podle mě takovou nespravedlnost zmínění učitelé nepožadovali a doufám, že ani nepraktikovali. V dopise naopak upozorňovali na ty stránky státní sociální politiky, která podle jejich zkušeností a názorů k zanedbávání dětí silně přispívá.
Z mého laického pohledu mají minimálně v některých bodech pravdu: Nebylo by např rozumnější snížit sociální dávky vyplácené potřebným rodinám, aby z takto „zadržené“ částky stát těmto dětem platil svačiny, obědy, školní pomůcky, vstupenky a jízdné na školní exkurse a výlety?
Hana Cizkova Naprosto souhlasim s Vasim komentarem
Není to represe, ale motivace. Jen když budete posílat děti do školy, dostanete příspěvek na bydlení. Protože příspěvek na bydlení je (by měl být) odstupňován podle počtu členů domácnosti. Může to fungovat u části, se zbytkem je ovšem třeba dále pracovat, nikoliv je uvrhnout do ještě větší bídy. Tak daleko ovšem politici nevidí a obviní z neúspěchu učitele/školy.
Pokud byste se pohybovali mezi sociálně slabými, budete vědět, že jakákoliv průběžná pomoc (intervence) je velmi účinná. Většina slabých si nechá pomoct, když vidí výsledek (odměnu). Dělají to neziskovky, ty jsou však bohužel oblíbeným terčem populistů (a současné vlády).
Aby si na to každý mohl udělat svůj názor vkládám otevřený dopis o kterém se mluví: https://www.zsul.cz/index.php/informace/svp/19-zaci/1412-otevreny-dopis-poslancum
Nevím proč zde není zmíněný.