Ludmila Hamplová: Výběr školy pro dceru jsme moc neřešili… A pak přišla šikana. Teď hojíme traumata

0
(0)


Asi to bude znít divně, ale od základní školy, kam bude chodit moje dcera, jsem toho moc nechtěla. Když se dítě chce učit a umí celkem vycházet s ostatními, nemusím přece nic řešit, myslela jsem si. Netušila jsem, jak hodně se mýlím, kolik sil mě bude stát dostat dceru z běžné základky pryč, a jak bude těžké zhojit její traumata způsobená šikanou.

Nad výběrem školy jsme nijak zvlášť nepřemýšleli. Žijeme v jednom rychle se měnícím městě nedaleko Prahy, kde počet obyvatel neustále roste. Dětí je tu tolik, že třídy v ročníku končí písmenem F. První dva roky probíhaly „normálně“, nic neobvyklého, snad krom stesků třídní učitelky, že děti jsou neukázněné, nechtějí nic číst a vůbec je s nimi těžká domluva. Jenže pak přišel první konflikt. Zdánlivě běžná dětská strkanice na trampolíně, kdy Aničku její spolužačka kousla do ramene, když se zastávala mladších dětí. Zkusila jsem oslovit dívčinu matku, ale bezvýsledně. Prý se nic neděje a mám se uklidnit.

Jenže tohle byl jen začátek. Z dcery se během pár měsíců stalo ustrašené a bázlivé dítě, které odmítalo chodit do školy. Začala si stěžovat na bolesti hlavy a břicha, které neměly žádnou zjevnou příčinu. Na jakékoliv otázky o tom, co se děje, nechtěla odpovídat a jen se ještě více stahovala do sebe. Zkoušela jsem o tom mluvit s třídní učitelkou, ale bez výsledku. Prý na třídu dohlédne, ale nepřipadá jí, že by se něco zvláštního dělo.

Až teprve nedávno mi Anička dokázala říct, co všechno se ve škole odehrávalo. Tak moc se bála, že když se nám svěří, všechno se ještě zhorší, že raději mlčela. Když prosila o pomoc třídní učitelku, tak ji jen odbyla, ať si nevymýšlí. Spolužáci si odsedávali, aby s ní nemuseli být na obědě nebo dělat společné úkoly, pravidelně poslouchala, že je hloupá, neschopná a nikdy v životě nic nedokáže. Vyhrožovali jí, že podřežou naše domácí mazlíčky. Její strach ze školy rostl a já opakovaně marně mluvila s třídní učitelkou. Nic se neděje, není co řešit. Tak jsme se protloukly třetí a čtvrtou třídou.

Poprvé škola dceři nabídla pomoc až tehdy, když jsem na společnou schůzku přivedla manžela, obrovského chlapa, který neskrýval svůj vztek a jako první nahlas vyslovil slovo šikana. Reakcí učitelek bylo, že používá moc silná slova a že se jim to nezdá. Následovaly měsíce, kdy dcera začala docházet za školní psycholožkou, nad třídou dohlížela metodička primární prevence a aspoň zvenku bylo „vše v pořádku“. Až zpětně jsem zjistila, že se dcera chodila o přestávkách doslova schovávat do pracovny psycholožky. Na učení postupně rezignovala.

STŘIH

Máme za sebou první pololetí v nové škole. Je malá, v každé třídě je nejvíc patnáct dětí a vládne tu rodinná atmosféra. Ředitelka zná každé dítě jménem a ví, jaký příběh si s sebou nese. Třídní schůzky probíhají v klidu, padají na nich věty jako „nejsme tu od toho, abychom dětem dávali špatné známky“, a já snad poprvé mám pocit, že po jejich návštěvě nepotřebuju dávku alkoholu. Vyučující působí spokojeně a jako lidé, kteří mají rádi svou práci. Přitom je to škola, kam přicházejí děti s mnoha nejrůznějšími problémy a práce s nimi není vůbec snadná. Jenže „něco“ je jinak. Nikdo tu nepředstírá, že problémy neexistují, ale naopak tu velkou pozornost věnují mezilidským vztahům a celkové „životní pohodě“ dětí i vyučujících. Dokonce tu mají část výuky věnovanou právě psychickému a fyzickému zdraví, kdy spolu hodně mluví o vztazích a o tom, jak se kdo cítí.

Ta největší změna je ale vidět na Aničce. Do školy se těší a doma nadšeně vypráví o tom, co se který den dělo, co se naučila a co mají v plánu dělat další dny. Dobrovolně dělá domácí úkoly a sama se hlásí o různou práci navíc, což je z pohledu rodiče skoro podezřelé. Konečně má čas a energii blbnout s kamarády. Spolužáci ji zvolili do žákovské rady a berou ji jako součást party. Tím nemyslím, že by se museli všichni „povinně kamarádit“, ale tráví spolu čas, učí se zvládat své odlišnosti a fungují dohromady.

Hledáním jiné školy jsem strávila rok života. Absolvovala jsem bezpočet schůzek s řediteli a ředitelkami, napsala spoustu mailů. Cíleně jsem se vyptávala na to, jak jednotlivé školy pracují se šikanou a narážela na obecné nicneříkající fráze, ale i snahu problém jakžtakž řešit. Bylo to vyčerpávající, dlouhé a zničující, sebralo nám to spoustu sil, ale jsem ráda, že jsme se jako rodina nevzdali. Naše dcera nezůstala obětí a my jako rodiče neskončili s pocitem, že se nemá smysl snažit věci měnit. A možná to je na všem, co jsme prožili, nejdůležitější.

Ludmila Hamplová vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Pracuje jako novinářka, soustředí se na psychologická a zdravotnická témata. Je matkou jedné dcery a majitelkou několika koček a psů.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lenka Kepková
Lenka Kepková
17. 2. 2020 20:10

Chybí mi osvětlení důvodu, proč ji šikanovali. Psycholožka musela dojít k nějakému závěru, který není ani naznačen. A neplatí, že každá běžná škola je semeništěm šikany. Je klidně možné, že v jiné třídě stejného ročníku stejné školy by situace byla úplně jiná. Krom toho, šikanu (pokud vím) lze nahlásit policii a nechápu, proč to matka neudělala – to podřezání je celkem vážný argument a pochybuji, že by s tím u vedení školy neuspěla. Dcera je ve druhé třídě a třídní učitelka je pravidelně vybízí, aby každé nepatřičné vůči své osobě od ostatních žáků školy hned hlásili.

Věra Maškarincová
Věra Maškarincová
18. 2. 2020 12:41
Reply to  Lenka Kepková

Já tohle zcela chápu. Ne každá šikana je dostatečně zřetelně identifikovatelná, a ne na každé škole tomu dávají stejnou váhu. Je šikana „jsi trapnej, protože nemáš iPhone“? Ano, může to tak být, ale jsou také školy, kde je iPhone normální standard. Nahlásíte na policii, že nějaké dítě o vašem dítěti říká, že je trapné? Tak asi můžete, a co tím docílíte? V některých krajích na to mají hezký preventivní program, v jiných si poklepou na čelo a řeknou, že vaše starosti by chtěli mít, protože oni řeší případy, kdy někdo někomu zlomil ruku nebo se ho snažil vydírat intimními fotografiemi. V momentě, kdy je někdo trapnej, protože se zastává slabších, vám policie (s výjimkou těch preventivních programů) nepomůže, protože vašemu dítěti nikdo fyzicky neubližuje ani to není jinak trestné, ale vaše dítě si ty následky ponese celý život. Tady je jediné řešení vzít nohy na ramena.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se