Eva Motyková: Domácí škola ze mě dělá nepřítele mých dětí. Chci se s nimi zase kamarádit, hrát hry a jen tak být

0
(0)


Jsem matka tří dětí. 1.třída, 3.třída, 8.třída. Jsme společně zavřeni v bytě 4+kk na kraji malého sídliště, nemůžeme ven, nejdeme raději ani na nákup, babičky i tety se nás bojí, a já mám milion povinností. Kromě toho, že jsem se neplánovaně ocitla v domácím vzdělávání, měla bych chodit i do práce. Pracuji jako personalistka v menší výrobní firmě, nyní tedy převážně z domu nebo na telefonu. Home office má i můj muž programátor, který tráví hodně času u počítače.

Děti chodí do klasické městské základní školy. Úkoly dostávají mailem a přes Bakaláře. Každou chvíli slyším „mami, co je toto, co je tamto, co znamená toto a co mám dělat tady?“ Měla bych se učit s každým zvlášť, zabírá nám to tedy několik hodin denně. To se vám řekne – nechte to na jejich zodpovědnosti! Nejsou na to zvyklí. Jsou zvyklí, že jim učitel většinu učiva vyloží a že se pracuje od zvonění do zvonění, že potřebují kolektiv atd.

Víte, co mě na tom štve nejvíc? Že to ze mě dělá nepřátele mých dětí. Honím je do učení, kontroluju, popoháním, i když sama nechci a jsem z toho unavená.

Vzpomínám na první týden po uzavření škol… To jsme se do školy vůbec neučili, mysleli jsme, že to brzo přejde. A bylo to boží! Sledovali jsme spolu zprávy, hledali informace o virech, o jejich mutaci, o dění v Itálii, o zařizování nouzového stavu. Sledovali jsme společně vývoj v politice, porovnávali jednotlivé zásahy v různých státech. Zkoumali důvěryhodnost zdrojů. Hledali v historii, kde se to už dělo a jak to dopadlo. Jaké byly důsledky moru ve středověku v Itálii a Francii a proč přišel z Číny. Hledali jsme návody na roušky, zprovozňovali šicí stroj, pekli buchty a chleba. Hledali jsme recepty a uklidili pokojíček.

Tyhle věci jsem je učila já, to umím a baví mě to. A bavilo to i je. Našli jsme si čas i na společný film a deskovou hru. Byli jsme kamarádi. I nejstarší syn, i když je puberťák, s námi trávil hodně času.

A co jsme teď? Úkolů je hodně a nikomu se do nich nechce. Matka i otec jsou vyčerpaní a nemají sílu hádat se s dětmi, že by bylo fajn to všechno dokončit, odeslat, odpovídat paní učitelce. Nejmladší nechápe, proč je maminka ukřičená a nemá na ni čas. Nejstarší ví, že když mě potká, budu se ptát, kdy se budeme učit. Takže už za námi raději z pokoje vůbec nechodí.

Chci být zase kamarádkou svým dětem! Vařit s nimi, naučit je žehlit a pustit pračku, zatančit si zumbu… Já jako rodič umím své děti učit, ale ne podle osnov. Ráda jim ukážu svou práci, vtáhnu je do svých povinností, budu s nimi prohlubovat znalosti toho, co je zajímá. S nejmladší driblování, s prostřední tancování a malování, s nejstarším japonštinu a programování. Kdy jindy budou mít možnost zajímat se o to, co je baví? Zjišťovat, proč jsou vlastně tady, objevovat sebe a přitom mít rodiče po ruce?

Neberme jim to prosím.

Eva Motyková je personalistka, matematička, věčná studentka a matka tří dětí. Volný čas nemá, ale kdyby přece jenom našla chvíli, tančí zumbu.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
17 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Dana Kodová
Dana Kodová
30. 3. 2020 09:40

Z článku vyplývá, že učitelé jsou nepřáteli dětí a tak by to přece nemělo být. Já jsem vždycky do školy chodila ráda, asi proto, že jsem se ráda učila a dozvídala něco nového, a tak by to ve škole mělo být.
Dnešní děti se bohužel, alespoň většina, „nepotřebují“ něco dozvídat, najdou si přece všechno na internetu!

Zdenka Hofbruckerová
Zdenka Hofbruckerová
30. 3. 2020 09:55

Evo, mluvíte mi z duše. Mám dvě děti – 2. a 4. třída. Starší s poruchou pozornosti, nemotivovaná. Úkolů není moc, ale i tak zařídit, aby si k nim dcera sedla a společně jsme se učili, je nadlidská práce. A když už se mi to dopoledne povede, je čas vařit. A do toho si mladší stěžuje, protože se jí vůbec nevěnuju. Té to jde samo, tak proč asi. Taky jsem nepřítel svých dětí.
Nesouhlasím s názorem níže,že učitelé jsou také nepřátelé. Učitelé jsou vzděláni a většinou dnes i mají přirozenou touhu učit jinak, zábavně. Jejich role je dětem předem jasná a to je jejich výhoda. Výhoda školy je, že si vezme do parády všechny děti najednou a rodičům pak zbývá čas i na jiné aktivity. Stejně tak doma řešíme zadání: procvičujte na internetu. Jenže, pokud už se jim chce, chtějí procvičovat obě v tu samou dobu na tom samém notebooku, který i já potřebuji pro práci z domu. A i tady mnohdy potřebují mou asistenci. Není to snadná doba a já fakt doufám, že respekt k učitelům se ve společnosti zvedne. Vždyť už za první republiky byl na vesnici PAN farář, PAN doktor a PAN učitel. Současná situace ukázala, že bychom se měli úctou našich prarodičů k některým povoláním inspirovat.

Josef Volfík
Josef Volfík
31. 3. 2020 09:05

Pro jednu osobu s jedním dítětem (druhé je nejspíše samostatné) je to nadlidská práce. Celé dopoledne jedna hrůza. A co asi má dělat učitel s pětadvaceti žáky, kde jich je alespoň pět s „poruchou pozornosti“, dva dyslektici, tři dysgrafici, o inkluzivistech nemluvě.

Marta Navratilova
Marta Navratilova
30. 3. 2020 10:59

Souhlas s tím, co z diskuze vyplývá, že pokud po dětech chceme přesně limitovanou práci, staví se na odpor, v lepším případě ignorují. A tak to je většinou ve škole (zvlášť na 2.stupni ZŠ), žáci by chtěli dělat jen to, co je baví. Proto učitel naráží a většinou dostane minimální zpětnou vazbu, bez níž získávání poznatků opravdu nejde.

Marie Lidová
Marie Lidová
30. 3. 2020 11:52

Myslím, že pro děti je důležité s rodiči zažít i tuto krizi, že více křičíme.. Nechtějme děti ochránit tohoto stresu..

Eliška Slabová
Eliška Slabová
30. 3. 2020 12:25

U nás je to právě nopak,velmi jsme se s vnukem sblížili a i při učení zažijeme spousty legrace.Bereme to jako Škola hrou“

Ilona Komarkova
Ilona Komarkova
30. 3. 2020 13:59

Já myslím, že právě teď se ukazuje kvalita škol a učitelů. Jsem vděčná, že jsme dobře vybrali, vyplatilo se.
Spousta lidí školy ani nevybírá, nezajímá se, prostě šup do nejbližší – vždyť je to jedno, ne?
Máme 4 děti ve 3 různých školách a všechny fungují bezvadně i v tomto nezvyklém režimu. Myslím, že je důležité abyste si to, co vám chodí za úkoly, prostě přizpůsobili. Dělat jen něco, nebo jen půlku z těch cvičení, nebo dělat prostě něco jiného, jako ten první týden a pro ty učitele to třeba nějak dokumentovat, pokud byste chtěla mít pro ně důkazy, že ,,něco,, děláte. Ale povinnost to rozhodně není. Moje děti vaří celkem samostatně téměř denně oběd, hodně jsou venku (to je výhoda, že máme zahradu) hodně tvoří. Musí být dost samotatní (4 kluci) protože já i manžel musíme pracovat.

Jitka Čevelová
Jitka Čevelová
30. 3. 2020 14:10

Já mám také tři děti – 3. třída 7. třída a střední škola. Určitě u vás je náročnější, to že nejmladší je v první třídě. To asi paní učitelku tak moc nahradit nelze. Ale například u nás doma máme jen jeden počítač na kterém se musíme během dne všichni vystřídat, kromě manžela, ten naštěstí chodí do práce. A navíc nás všech pět bydlí ve dvoupokojovém bytě, takže pomalu a jistě začíná poměrně značná ponorka. Lidi nestěžujme si a zkusme to nějak zvládnout. Snad to všechno brzy pomine a my se zase vrátíme k normálnímu životu. Možná nás tato situace naučí být k sobě navzájem více ohleduplní. Pěkný den.

Malvína Buclová
Malvína Buclová
30. 3. 2020 14:43

Poznat své děti i z té druhé strany nemůže uškodit. Zajímalo by mě, kolik rodičů po karanténě bude tvrdit, že učitel má snadnou práci, musí namotivovat, být zábavný … a další (dle mého alibistické a plošně nesplnitelné) mýty. Čest výjimkám.

Petra Holcová
Petra Holcová
30. 3. 2020 15:40

Maminky, tatínci, babičky, dědečkové, vydržte. Jsem učitelka 1.stupně a obdivuji všechny rodiny, co se doma perou s touto nelehkou situací. Neberme se jako nepřátelé dětí. Ono jim neuškodí někdy pocítit trochu stresu a naučit se s těmito situacemi vyrovnávat. Bude jim to v životě ku prospěchu. A jsou silné. Sama se snažím pomáhat z domu… Natáčím podcasty, neustále komunikují, vysvětlují, podporuji… Hledám tu míru přijatelnou pro všechny. Dávejme dětem lásku a teď hlavně pečujme o své zdraví. Všechno zlé je k něčemu dobré a my to zase zvládneme.

Petra Zárubová
Petra Zárubová
30. 3. 2020 15:56

My jsme na tom velmi podobně – tři děti- 8.+6.+2.třída. Prvních několik dní jsem se z toho opravdu hroutila – koloběh děti a jejich učení, domácnost a dvě práce ( zkrácený úvazek + práce v ateliéru)….a my k tomu ještě velké hospodářství (krávy,koně,drůbež…). Ale teď po třech týdnech musím konstatovat, že opravdu vše zlé je pro něco dobré. Když opominu svůj „unavený“ stav, tak mi domácí učení s dětmi otevřelo oči a to hlavně u osmáka. Společně strávenými chvílemi (kdy opravdu s mužem při nové látce suplujeme učitele a kdy s námi jindy uzavřené děti musí nějak školu řešit) , jsem více poznala, kde mají s učením problémy a kde je potřeba zapracovat. Nás to sblížilo a učí nás to spolu i lépe komunikovat. Takže je to pro nás výzva, kterou se pokusíme využít.

Adora Belle
Adora Belle
30. 3. 2020 17:44

U nás prvňák, druhák a čtvrťák, já žiju s dětmi sama, do práce alespoň na dopoledne musím a děti pracují samy, čtvrťák z 95%, tam fakt jen kontroluju, prvňák a druhák tak 60%, co nechápou, tak vynechají, ale většinou udělají vše a spíš opravujeme chyby a říkáme si, jak to má být správně, v době gumovacich per žádný problém. Já se aktivně podílím na úkolech jako zjistí čtyři věci o vybraném zvířeti a rozpoznáváním, jestli na fotce v učebnici je květ třešně nebo jabloně, u takových věcí se dost nasmějeme, protože třeba rostliny jdou zcela mimo mě.
Ty děti nepotřebují, abych na ně koukala, jak píšou do písanky a doplňují v pracovních sešitech výsledky předtištěných příkladů, samozřejmě za předpokladu, že jsou zdravé, což ty moje naštěstí jsou.
Berte to jako příležitost děti vést k dovednostem, které budou uplatňovat celý život, samostatná práce, sebekázeň, plnění termínů.
Ale těším se převelice, až to skončí, hlavně proto, že v práci vždy trnu, kdy se doma nějak nepohodnou, poperou se, ublíží si, vymyslí z nudy nějakou pípovinu, i když jsou naučení být sami doma a vědí, co smí a nesmí.

Veronika Hlubučková
Veronika Hlubučková
30. 3. 2020 19:51

Je to i tím, že nejde jen o učení děti, ale i o to jim uvařit, trochu si s nimi pohrát atd. Jsem máma 3 dětí 1.třída, 4 a 8 je to náročné, učíte se s jedním do toho na vás mluví druhé dítě a to třetí už se ptá kdy bude oběd. Smekám nad všemi kdo to zvládá bez problémů, ja tedy ne. Miluji svoje děti i svoji práci do které momentálně nemohu, protože to prostě časově nedávám,ale nemohu nadávat na učitele ti se snaží jak můžou…

Franta Timko
Franta Timko
30. 3. 2020 23:00

vzpomínám si že moje maminka se se mnou učila měla božskou trpělivost všechno mi dovedla vysvětlit nikdy na mě nekřičela a rozhodně nebyla mým nepřítelem jen proto že chtěla abych se učil a poslouchal tohle všechno je o rodičích jak se věnují dětem a pokud tohle rodiče neumí tak by se měli nad sebou zamyslet proč děti mají

Josef Volfík
Josef Volfík
31. 3. 2020 09:00

Pro Boha živýho, co to je za ženskou?

Marcela Kutilová
Marcela Kutilová
31. 3. 2020 12:43

Dobrý den, ano souhlasím s Evou, a to mám jen jedno dítě a druhé na cestě,ale práci dělám taky přes PC a mobil. Muž též doma, ale ten alespoň může večer na chvíli do kanceláře. Ale též kontakt s dětmi chybí,a hlavně paní učitelka která pro ni byla vším. Je to těžké,o mě i chybí kontakt s lidmi. Vydržme a léto bude lepší. Marcela

Ivana Krejčová
Ivana Krejčová
31. 3. 2020 15:53

Souhlasím s článkem, pěkně napsané – mám pouze 2 děti, ale cítím to stejně.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se