Známka škatulkuje dítě, ale nedává informaci, co konkrétně dítěti jde a co ne. Nenabízí cestu ke zlepšení, říká učitelka Jindřiška Waňková. FOTO: "vysvědčení" by ntr23/CC BY-NC-SA 2.0
Většina školáků dnes dostala závěrečné vysvědčení. Letos kvůli koronaviru a distanční výuce asi mírně přibude těch, kteří si domů ponesou osobní dopis od učitele neboli slovní hodnocení. Rodiče, uvyklé známkám, tak dnes možná čeká hloubavý večer strávený čtením mezi řádky. Rozhodli jsme se proto aktualizovat starší článek, který by měl s tím, jak porozumět slovnímu hodnocení, pomoci. „Po každém vysvědčení za mnou přijde někdo z rodičů s tím, že si není jist, jak na tom jejich dítě je,“ říká učitelka Daniela Šejnohová.
Ministerstvo školství uvedlo, že by uvítalo, kdyby školy upřednostnily na vysvědčení slovní hodnocení, a to zejména u předmětů, jako je výtvarná či hudební výchova. Konečné rozhodnutí ale zůstalo na školách. Předseda Asociace ředitelů základních škol Michal Černý se domnívá, že škol, které by se rozhodly hodnotit čistě slovně, nakonec moc nebude. „Zjišťoval jsem na začátku, kdo o tom uvažuje. To byla tenkrát asi pětina. Myslím, že většina nakonec čistě slovní hodnocení nepoužila, spíš doplnila známky o nějaké sebehodnocení nebo komentář.“
Jednou ze škol, kde vyměnili známky za slovní hodnocení, je ZŠ v Trmicích u Ústí nad Labem. „Psala jsem je poprvé v životě, bylo jich devadesát osm, a ještě s tím, že člověk musel hlídat formulace týkající se domácí výuky, protože prostě neví, co bylo doma,“ říká češtinářka Jindřiška Waňková. „Samozřejmě to bylo mnohem náročnější než napsat známky, ale taky mnohem smysluplnější. Známka škatulkuje dítě – patříš mezi jedničkáře, trojkaře – ale nedává informaci, co konkrétně dítěti jde, co ne. Nenabízí cestu ke zlepšení. I jedničkář může na sobě zapracovat, ale řekne mu to jednička na vysvědčení?“ dodává s tím, že je možné, že škola už se ke známkám nevrátí. „Vyhodnotíme zpětnou vazbu a budeme se rozhodovat. Obhájit si to teď bude mnohem snazší. Známky smysl nemají. Sáhli jsme po nich jen tam, kde neprobíhala distanční výuka, třeba u výchov. Tam se opsalo pololetí.“
Najít vždy něco dobrého, ale nezamlčet ani, v čem je potřeba přidat
Před učiteli stojí při psaní slovního hodnocení velký úkol: co nejlépe popsat dítě, vyjadřovat se pozitivně a i u slabšího žáka umět nalézt dostatek věcí, které lze ocenit. Ale také citlivě sdělit, v čem je potřeba přidat. „Stává se, že to ve snaze být pozitivní učitel učeše víc, než je zdrávo, a rodiče to potom pochopí jinak,“ říká Daniela Šejnohová z pražské základní školy Na Dlouhém lánu.
Hlavní cíl slovního hodnocení je motivovat dítě k dalšímu učení. A ten někdy dokáže zamlžit celkové vyznění. „Já se snažím u každého najít něco, v čem je lepší než ostatní. A jakmile napíšu nějakou horší věc, snažím se, aby za ní následovalo něco pozitivního. Když někomu napíšu, že je pomalejší, dodám, že ale má obvykle většinu správně. Na rodiče to potom může působit nejednoznačně,“ říká Pavel Kraemer. I za ním po každém vysvědčení přišel alespoň jeden rodič s tím, že potřebuje vysvětlení.
Někteří učitelé to rodičům ulehčují tím, že po tom, co slovně popíšou výkony a schopnosti dítěte, na závěr shrnou „tvůj výkon je chvalitebný“. Převádět takto známky do slov je ale proti smyslu slovního hodnocení. Podle Pavla Kraemera je lepší se s rodiči během školního roku párkrát sejít a umožnit jim, aby se doptali na to, čemu nerozumí.
Škarohlíd vidí samé pětky
V tom, jak rodiče rozumí slovnímu hodnocení, hraje roli ještě jedna překvapivá věc: vlastní povaha. Rodič-optimista vnímá především ty pozitivnější části, u rodiče-škarohlída je tomu naopak.
„Mám zkušenosti jak se situací, kdy ohodnotím velmi slabého žáka, a jeho maminka mi potom radostně řekne ‚takže je to na jedničku?‘, tak se situací opačnou, kdy si rodič vykládá slovní hodnocení mnohem negativněji, než jak bylo myšleno,“ popisuje Daniela Šejnohová.
Netleskáme, čteme
Tak jako u většiny věcí je to o zvyku. Dětem, které jsou slovně hodnoceny od první třídy, by naopak asi nic neřeklo, kdyby místo dvou stránek textu našly na vysvědčení jen několik číslic. A navíc – slovní hodnocení je zábavnější. „Předáváme si ve třídě vysvědčení ve slavnostní atmosféře, každému se tleská. Ale jak dojdu podle abecedy třeba k písmenu S, už je potlesk slabý, protože už jsou všichni ponořeni do čtení. U běžného vysvědčení se známkami jsem takovou fascinaci nikdy nezažila,“ popisuje učitelka.
Proč je dobré slovní hodnocení přínosnější než známky si můžete přečíst tady nebo tady
Obecně máme čísla spojená s exaktností, ale u známek je to přesně naopak. Učitel musí do jedné číslice promítnout mnoho kritérií – rychlost, přesnost, snahu, kreativitu – což je samozřejmě velmi obtížné, jestli ne dokonce nemožné. Pokusy „vyrazit“ z učitele číselný ekvivalent slovního hodnocení tedy nejsou tou nejlepší cestou. Snažte se raději porozumět slovnímu hodnocení – řekne vám toho mnohonásobně víc.
Každá učitelka má svůj styl. Jedna uzavřela vysvědčení takto:
Aničko, během prvního pololetí se z tebe stala skutečná školačka. Ve třídě máš hodně kamarádek i kamarádů. Pomáháš tvořit příjemnou atmosféru a dokážeš dobře udržovat přátelství. Jsem moc ráda, že tě máme. Přeji ti mnoho úspěchů a radosti do další práce.
Tvoje třídní učitelka
Přesný návod na čtení nelze poskytnout, protože každý učitel má svůj styl. Lze však vystopovat určité výrazy, které něco naznačují.
Jaké výrazy značí výborné výkony:
- zcela samostatně
- úplně bez pomoci
- spolehlivě
- málokdy chybuješ
- znáš všechny/většinu slovíček/vyjmenovaných slov/slovních druhů
Co naznačuje „chvalitebný“ až „dobrý“ výkon:
- s malou dopomocí
- občas chybuješ
- ne zcela spolehlivě
- s častými chybami
- s výraznou pomocí
Jaké výrazy věstí problémy:
- potřebuješ výraznou pomoc…
- velice často chybuješ
- bez pomoci nedokážeš zvládnout…
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Známky jsou jasné, ve slovním hodnocení rodiče tápou.
Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny čapí nůsek a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“
už jako dětem jim někdo pokazil představivost:-)
jasné a přehledné, ale kdo se nad tím trochu zamyslí, vidí, že exaktnost známek je zdánlivá. Přečtete si u nás názor matematika. Hezký den
A v čem tápou? Jasně je tam napsáno, že si dítě vede výborně, nebo s pomocí, nebo mu to nejde. Podle mě srozumitelné
Můj ty bože. Doufám, že se tohle týká jen první, se zavřenýma očima tak maximálně druhé třídy. Pokud se hodnotí tohle (viz vzor), namísto aby se obyčejnou známkou zhodnotily znalosti z předmětů ve školním roce, tak se skoro nedivím, že žáci v osmé třídě mají problém s přímou úměrou a úroveň znalostí jde rok od roku rapidně dolů. Ach ty experimenty s křehkou dětskou duší. Hlavněže budou školy chrlit zástupy citlivě vychovaných, ale v devítce nebudou mít ani ponětí, co to jsou procenta 😀
No kdyby neuměli procenta na základní škole to by ještě šlo, ale oni to neumí ani na střední. Zažila jsem maturantku, která pro výpočet 12,5 % použila trojčlenku. To musí spočítat každý zpaměti. Chyba, nikoli učitelů ale žáků a jejich rodičů. Tak jim nebudeme dávat pětky, jen jim kulantně napíšeme, že je to debil. Co kdyby to rodičům vadilo.
No a měla ta slečna na škole známky, nebo neměla? Asi měla, že?
Je zcela nepodstatné, zda měla známky nebo slovní hodnocení. Tohle jen výsledek dnešního vzdělávání.
chápu, že vydělit osmi je to jednodušší, ale i nás to učili trojčlenkou a jiný postup byl špatně i se správným výsledkem…
Těšte se na komentář od odborníka ke špatným známkám na vysvědčení v naší rubrice Co si myslí, už v neděli. Hezký den!
Nepotřebuji odborníka na to, abych věděla co je pro mé dítě vhodné. Přístup k dětem je v dnešní době neodpovědný. Neustále jim předkládáme pouze kladné informace a písemným hodnocením to jen začíná. Přeci, pokud dítě dostane dvojku či trojku tak to není nic, co by snad ublížilo jeho dušičce. A pro rodiče by to nemělo být vůbec žádným překvapením. Své dítě a jeho práci ve škole by měli znát. Dítě přeci ví, že mu něco nejde. Když hold někdo není studijní typ, klidně z něj může být šikovný řemeslník. Výsledek je dnes již viditelný, neodpovědní zaměstnanci (zejména mladí), odmítající jakoukoli kritiku ke svému pracovnímu výkonu. Prostě na řádné hodnocení nejsou zvyklí a když je negativní je to pro ně katastrofa.
Možná víte, co je dobré pro vaše dítě, doufám, ale z toho mi nevyplývá, že víte vše o tom, jak to chodí, i když tak mluvíte. Čím víc se člověk dozvídá, tím více si uvědomuje, nebo by měl uvědomovat, že některá jeho tvrzení, kterými si byl tak jistý, plavou na vodě. Vidí třeba kousek pravdy, ale z toho udělá úplně špatné závěry. To je velmi časté. Proto je dobré se neuzavírat, studovat, číst, porovnávat. Kdo říká, že nepotřebuje názor odborníka, ale pak vynáší obecné soudy a chce jako by odborně diskutovat, není moc konzistentní. Mluvte tedy jen o svém dítěti a o své zkušenosti, a ne jako byste byla sama odborníkem.
No já o tom svém dítěti budu mluvit jen do té doby, dokud se odborník nebude snažit prosazovat do jeho života své nápady. Jsem šťastná, že máme osvíceného pana ředitele, kterého nenapadlo odstranit známky z vysvědčení. Kupodivu se nenašel ani žádný rodič, který by to obhajoval či požadoval zavést slovní hodnocení. Srovnání mám, synovec také navštěvuje osvícenou školu bez známek, takže kdy můj syn dorazí s vysvědčením k babičce neskrývá své nadšení z úspěchu z vysvědčení a synovec? Žádné nadšení není, protože žádné známky nemá a dostal jen jakési hodnocení. Takže z jeho strany vlastně žádný výsledek. Tak asi takhle.
Známky ale ve skutečnosti nedokáží popsat dítě v jeho komplexnosti, maximálně ho dokáží nějak porovnat vůči nějakému dost umělému standardu a srovnat děti na nějakém žebříčku. Kdyby dostal známky i váš synovec, a třeba horší než Váš syn – a důvody pro to mohou být různé, subjektivní, třeba netrpělivá učitelka, která neumí věci vysvětlit – tak by asi byl smutný, a ne nadšený. Můžete mi na to namítnout, že to je život a že tak se děti učí brát život, jaký je. Vývojová psychologie ale ukázala, že děti se takto sice nějak rozvíjejí, ale zdaleka ne tolik, jak by mohly, kdyby škola měla jiný přístup. Více individuální, nesnažící se jejich výkon vměstnat do 5 čísel. Nebo vlastně do 4, protože pětka je 0. Zvlášť děti na prvním stupni.
To s tím synovcem je krásný příklad:-) Jen mi není jasné proč by synovec měl být za každou cenu tak nadšený jako dítě se samými jedničkami. Pokud mu nejde matematika a vytáhne to z trojky na dvojku tak je to přece také na oslavu, a rozhodně bude nadšenější než když mu paní učitelka něco jako “ šikovný, snaží se víc“ …Fajn snaží se, to zřejmě každý, ale odpověď jestli mu ta matematika jde líp tam také nevidím. Podle téhle Vaší teorie by měli zrušit asi i tělocvik nebo hudebku..co kdyby tam někdo skákal líp do dálky, běhal rychleji nebo líp zpíval…to přece ty pohybově méně nadanější děti také nebudou moc nadšené.
To byl jen příklad, samozřejmě pokud by se například jak uvádíte zlepšil z trojky na dvojku, tak je to také moc fajn. Vidí zlepšení, ocenění píle. Že by mu to poskytlo hodnocení, tak to si nemyslím. Víte on ten synovec vlastně neví, jaké má známky. Je v páté třídě, běžně udělá hrubky, ale paní učitelka mu píše psaní, jak je šikovný (uvádím ve zkratce). Ve výchovách bych nedávala jinou známku než jedničku. Vždyť je úplně jedno jestli skočí do dálky metr či dva. Důležité je, aby získal radost ze sportu. Že nenamaloval správně strom? Vždyť je to také jedno.
Dle mého, známka (hodnocení znalostí) se právě nemá vůbec týkat charakteristiky osobnosti. Tímto ono slovní hodnocení zavání. Zároveň psaní těchto hodnocení musí být velmi individuální, protože jinak bychom opět sklouzli k jakémusi „umělému standardu“. Co učitel, to člověk, to názor, to jiný způsob vyjadřování a především sebepromítání do hodnocení žáka. Věřím tomu, že pokud by měli napsat hodnocení na jednoho žáka dva učitelé, kdy jeden z nich bude mít silné antipatie a druhý naopak sympatie, hodnocení budou rozdílná. Jak se proti tomu má pak člověk bránit, nebo naopak se na to spoléhat? Na základě čeho se pak bude rozhodovat? Navíc, když se hodnocení bude týkat i osobnosti žáka, vidím zde ideální příležitost, aby se každý choval tzv. na efekt, aby měl dobré hodnocení. To dle mého názoru potírá, dnes tak vyzdvihovanou, individualitu a jedinečnost každého dítěte. Prostě někdo je miláček davu, někdo mamánek, někdo smrad, atd., ale na jeho hodnocení znalostí by to mělo mít velmi nepatrný vliv. Příklad, věčně rušící element v hodinách, nedává pozor, „kazí“ morálku třídy, ale jinak excelentní studijní výsledky. Nechci se nikoho dotknout, ale upřímně si myslím, že ani v dnešní době nemá školství tolik silných učitelů, aby toto dokázali ustát a nepřihřáli si svou polívčičku i při slovním hodnocení. A to dokonce i tam, kde už tato slovní hodnocení dávají. Výrazy typu: slabý při spolupráci, nepozorný, roztěkaný, atp. Přitom jemu možná stačí jen zlomek času co ostatním a svým způsobem pozor dává. Je to jen teoretický příklad, samozřejmě, že vy byste ho řešili jinak. Jen říkám, že každý člověk je jedinečný a kde je prostor pro jedinečnost, není prostor pro objektivní hodnocení. Ze známky lze přezkoušet míru znalostí, ale pokud Vás někdo označí za pomalého, zakřiknutého, nepozorného, atp. a ještě tomu dá štempl oficiálního dokumentu, těžko se pak s takovou nálepkou bojuje. 😉
Takže chcete tím říci, že škola hodnotí své žáky proto, aby babička mohla sdílet se svými vnoučaty nadšení ? Zkuste si, prosím, vzít papír a napište si sama. co je smyslem hodnocení žáků. A to, že se nenašel žádný rodič, který by obhajoval slovní hodnocení před známkou mě nepřekvapuje. Kdo z rodičů cokoliv o slovním hodnocení ví ? Málokdo, všichni zažili jen známky a s nějakou „novotou“ se přeci po večerech nebudou seznamovat, známky stačili jim, musí stačit i jejich dětem. Pozoruhodné ale je, že mobil, který rodičům stačil před 15 lety ale už dítěti nepořídí :-). Tam musí být „novoty“.
Vážená paní, známkování je to nejhorší, co naše školství má. Místo toho, aby škola vzdělávala dítka lačná přirozeně po poznání, začíná z nich vyrábět sběrače známek (a je jedno,jakých), které ve skutečnosti neznamenají vůbec nic a jejich vypovídací hodnota není žádná. Vezměte si například 10 samých jedničkářů, jaké mezi nimi budou obrovské rozdíly. Nebo 10 dětí s jednou dvojkou. A v tom, že dítě přece ví, co mu nejde, se přehluboce mýlíte. Naprostá většina dětí se neumí reálně ohodnotit, většina se buď podceňuje nebo přeceňuje, neumí pracovat se správnými pojmy a kritérii. O tom je celá řada knížek, tak byste si je třeba mohla přečíst. A pak tam motáte další věci, jako je pozitivní hodnocení – to je přece tak potřeba, chválit a hledat na lidech klady. Nadávat si dokáží všichni velmi rychle, ale oceňovat se, to je problém u dospělých, natož u dětí.
Tak nějaké hodnocení snad vhodné je. Zrovna dnes mi říkala maminka, že si četla slovní hodnocení mého synovce. Bylo to na čtyři strany a u třetí strany slovy maminky, tj. babičky synovce „už mě to nebavilo“. A rozhodně to neznamená, že by svého vnuka nemilovala. Ano máte pravdu, znalosti 10-ti dětí s jedničkou mohou být rozdílné, ale v zásadě budou odpovídat učivu pro daný ročník. A že se děti přeceňují nebo podceňují? Ano, vždyť pokud nejsou hodnoceni nějakou stupnicí, tak těžko se mohou srovnávat se svými spolužáky. Nevím, jak by jste jinak chtěl děti přijímat děti např. k dalšímu vzdělávání. Spíše mi to připadá pokrytecké, nejsme ochotni říct pravdu v podobě hodnocení známek a schováváme se za slovní hodnocení. Ale někdy budeme muset s pravdou ven, prostě to dítě ohodnotit. No a to jsou ta kritéria, co musím umět na jedničku atd. Nebo mi snad chcete tvrdit, že do přihlášky na vysokou školu na střední škole napíší:
matematika: Josífek se snaží, když chce tak i počítá. Dokázal i derivovat, ale je potřeba ho dostatečně povzbuzovat. No a je vhodné doplnit: Když ho budete dostatečně povzbuzovat a motivovat, tak možná dokáže zvládnout Analýzu.
Znalosti žáků značně klesají a tímto tomu jdeme naproti.
Opět neseriózní dělení na špatné a zlé známky a úžasné slovní hodnocení. Správné slovní hodnocení je vlastně velmi strohý text. Ty šílené osobní dopisy – viz ukázka závěru hodnocení pro Aničku – nejsou přeci hodnocením školní práce, ale osobní pohledem učitele na žáka, což je nepřípustné! Druhému človéku může být Anička naprosto nepříjemna a protivná….. i vysvědčení se známkami se dá předávat slavnostně, může se doplnit osobním dopisem dítěti, ale stále to bude osobní dopis a nebude se vydávat za vysvědčení.
Také mně zarazilo, že se vlastně nejedná o hodnocení jak tomu dítěti jde škola ale jak se líbí učitelce. Aničku neznám, ale učitelka je člověk jako každý jiný a umím si představit, že do hodnocení vnáší nějaké svoje pocity ..a to se nezmiňuji o školách na maloměstech. Umíte si představit jaké by dostala hodnocení Anička pokud se p. učitelka nesnášela s její maminkou…? Tak zrovna Anička je taková ta tichá, hodná holčička, kterou má každý rád…ale takové všechny děti nejsou, ty mají smůlu. A napadá mně ještě horší varianta u slovního hodnocení a to ta, že si učitel udělá 10 typových hodnocení a ty pak jen kopíruje do vysvědčení….nějak se mi nechce věřit, že učitel píše na všech 32 žáků originální hodnocení.
Tady jde o další nedorozumění. Ten osobní vzkaz učitelky z článku byl jen poslední pasáž z celkem detailního hodnocení dítěte.
Promiňte, tohle je hrozný blábol. …“Umíte si představit jaké by dostala hodnocení Anička pokud se p. učitelka nesnášela s její maminkou…?“ To snad nemyslíte vážně, prosím, tohle je snaha o odborné fórum, tady nejste u kadeřnice. „učitelka je člověk jako každý jiný a umím si představit, že do hodnocení vnáší nějaké svoje pocity“ – zatímco do známek své pocity nevnáší, Ty jsou podle Vás absolutně objektivní ? Prosím, najděte si nějaké odborníky, kteří Vám k tomu řeknou opravdu důležité věci, tohle, co píšete, je dojmologie…..
Bohužel jsem znala pár učitelů a hodnocení některých dětí (teď myslím neoficiální a za zavřenými dveřmi) je spíše nepublikovatelné..a z toho vychází ten „blábol“ Bohužel mezi učiteli nejsou jen 100% profící a s tím nic neuděláte. A co se týče objektivity známek …nejsou možná objektivní ale pokud vidím, že je 9 příkladů z 10 správně tak to prostě čtyřka být nemůže a mohu to nějakým způsobem „reklamovat“. U slovního hodnocení si to tak jednoduše představit neumím.
Paní Danielo, Vy jste odbornice na hodnocení žáků ? Četla jste nějaké publikace od opravdových odborníků, v čem hodnocení žáků spočívá ? Na základě čeho píšete, jak má vypadat „správné slovní hodnocení“? Co si myslíte, že je vzdělávacími cíli prvního pololetí první třídy ? Že to není to, aby se žáci naučili vytvářet správný kolektiv, navazovat vztahy s těmi, se kterými budou trávit většinu času devět let života a vážit si přátelství ? Jak chcete vzdělávat žáka v kolektivu, kde není přátelství a sociální vazby, vzájemná pomoc a přátelství ?
Pane Jirásko,
žáky hodnotím už 28 let, slovní hodnocení se probírala na různých školeních, ale asi nejvíce na letních školách Začít spolu. Odtud tedy pramení můj názor. Pokaždé jsme ale byli upozorňováni na to, že do slovního hodnocení zásadně nepatří osobní pohled na žáka. Hodnotíme práci a ne člověka. Špatně napsané slovní hodnocení může být stejně škodlivé jako necitlivé zacházeni se známkami. Vadí mi ta démonizace známek bez znalosti souvislostí u konkrétního učitele. Vytváření bezpečné a dobré atmosféry ve třídě a tvorba kolektivu v první třídě je v současné době to, co zažívám denně se třiceti dětmi.
Máte tam hrubku jak Brno,pane odborníku…
Ano, paní Matko, pravda. Stydím se, je to neomluvitelné 🙁 :-(.
Dneska už je hodně škol, které neznámkují ani na druhém stupni a najdete i takové střední školy. A jsou to zrovna ty, které poskytují špičkové vzdělání a je o ně velký zájem. Jinak neznalost procent si vcelku hravě můžete pořídit na jakékoli škole, bez ohledu na to, jestli tam známky mají nebo ne.
Mohl by jste prosím uvést nějakou takovou střední školu?
Diky slovnimu hodnoceni vim, co moje dite umi, a na co se zamerit. Je to tisickrat vic vypovidajici nez jedno cislo.
Co dítě umí a co mu nejde přece mohu zjistit v průběhu roku a nebudu čekat na nějaké slovní hodnocení. Stačí se podívat do sešitu a hned vidím jak na tom je. Takže co se mně týče jsem rozhodně za známkování- ne kvůli mně (pokud se rodič o dítě zajímá tak ho vysvědčení nemůže překvapit) ale protože to je srozumitelné hlavně pro děti – je to jejich výplata a oni tomu rozumí. A zatímco dnes kluk už od vrátek křičel že má samé jedničky (čekal jednu dvojku:-) ) tak u slovního hodnocení vlastně má po radosti, protože tomu bych nerozuměla ani já. Takže by přišel domů, hodil by papír na stůl a tím by to pro něj byla ukončena kapitola. Jak ho znám (a nepotřebuji k tomu ani hodnocení paní učitelky) tak by to ani nečetl:-) U holky by to bylo +/- podobné:-)
Naprosto přesné, také jsme čekali jednu dvojku a ona nebyla. Slovní hodnocení by mu nic neřeklo. On ví, kde má jaké nedostatky a nemusí mu to paní učitelka spát. Rodič, který se zajímá o dítě po celý rok vysvědčení ani tak nepotřebuje, ví jak dítě umí, max. může překvapit chybějící dvojkou.
Ono je to trochu nedorozumění. Slovní hodnocení jednou za půl roku na vysvědčení je vlastně až poslední krok v tom, že dítě nedostává číslice, ale každodenní informaci, co se mu daří a nedaří. Má to tu výhodu, že ho pak víc zajímá, co opravdu umí a ne jakou známku dostal.
Děláte, jak kdyby dnešní školství byla hydra, které je zapotřebí setnout hlavu. Snad i učitelé na klasických školách s dětmi komunikují (tam, kde je o to zájem) a dávají jim slovní zpětnou vazbu. To mi přijde daleko přínosnější. Kombinace, kdy dítě dostává zpětnou vazbu od učitele, ale zároveň má i číselné hodnocení, aby si mohlo potvrdit správnost svých domněnek. Pokud má dítě tendenci se podceňovat, zaměří se pouze na ty nedostatky (v slovním hodnocení), ale pokud dostane za 1 v číselném hodnocení, bere to pouze jako pozitivní informaci, která napomáhá setřít ten negativní dojem. A naopak. U přehnaně sebevědomého jedince může snížená známka nastoupit jako správný prvek pro sebereflexi. Pokud to tedy pedagogové považují za žádoucí. Nakonec dítě, které správně pochopí své slovní ohodnocení následně známky až tak neřeší, pouze je bere jako potvrzení, že vše je jak má být.
Tak nevím, u nás máme konzultace a třídní schůzky a tam mi paní učitelka vše řekne.
A vy nechodíte na třídní schůzky nebo konzultace? Vaše dítě k Vám jezdí dvakrát ročně pouze když má vysvědčení? Pokud s dítětem pracuji například na malých domácích úkolech, tak přeci vím, co mé dítě umí či neumí a nepotřebuji čekat na hodnocení od učitele. Občas to chce prohlédnout jeho školní tašku a kouknout třeba do sešitu. Tedy pokud osvícená škola nezrušila i sešity. Své dítě znám i bez dopisu od pedagoga.
Jsem ráda, že na naší škole žádné slovní hodnocení není. I pro syna jsou známky velice důležité. Co dítěti nejde mi paní učitelka sdělí na třídní schůzce a nemusí z ní být spisovatelka. Spíš učitele lituji.
Zažila jsem paní učitelku, která uměla napsat slovní hodnocení. Prostě co napsala, to sedlo, vysvědčení bylo takovým jejím osobním dopisem dítěti – a děti si těch slov opravdu velmi vážily, mnohem více než nějakých čísel. Pokud jste znali děti, dokázali jste jednotlivá vysvědčení dětem přidělit, i kdyby na nich nebyla jména. Nebo jinak – pokud bychom ty neoznačené texty dali dětem do třídy, každé by zcela bez problémů identifikovalo ten svůj.
Nejsem si ale jistá, jestli předkládaný text je to pravé ořechové – pokud nějaká paní učitelka ve snaze vyhovět moderním metodám prostě vymění jedničku za „umíš výborně“, dvojku za „umíš moc dobře“, trojku za „jde ti“, čtyřku za „dělá ti obtíže“ a pětku za „nedokážeš zvládnout“, přidá pár konkrétních látek (Výborně ti jdou vyjmenovaná slova, občas chybuješ ve shodě a bez pomoci nezvládáš určování slovních druhů…“) a jiných slovních obratů , působí to na mě dojmem snůšky klišé, jež učitelka frkne pomocí CTRLC a upraví podle jednotlivých dětí – třeba slovo „výborně“ za „docela dobře“. Rodiče doma, a bezpochyby i ona v duchu, to okamžitě převádí na čísla 1-5 – ale to jsme zase tam, kde jsme byli, ne?
Osobně si myslím, že smyslem slovního hodnocení nemá být, abychom ušetřili nebohá dítka traumat ze špatných známek, ale spíš abychom jim poskytli lepší zpětnou vazbu, u které se na rozdíl od strohých čísel mají čeho chytit. Ovšem jako Fanynčina maminka bych si řekla – no, potěš koště, ale aspoň to vypadá, že je s tou naší holkou pančelka celkem spokojená – aneb jak popsat celý papír a nic neříct.
Neměla byste nějakou ukázku podařeného slovního hodnocení, o němž píšete? Moc by mě to zajímalo.
Kterej debil to slovní hodnocení vymyslel?
No asi z nějaké neziskovky co nám pak servírují tyhle nápady.
Nikoliv. Učitelé sami. To je vcelku známá věc, že známky, hlavně na prvním stupni, ničí motivaci k práci. Stačí rok dva a děti chtějí dělat jen ty věci, které jsou „na známky“. Jinak to pro ně nemá cenu. To je pro práci ve třídě velmi nevýhodné a hodně učitelů to vnímá tak, že ke své práci známky nepotřebují, naopak jim práci komplikují. Bez nich dosahují lepších výsledků. Problém ale je, že rodiče jsou většinou proti. Jak ostatně většinově plyne i ze zdejší diskuse.
Dítě ve třetí třídě mi sdělilo, že sice má na vysvědčení z matematiky za 1, ale musí se ještě zlepšit v té a té oblasti. Takže mamko, budeme víc procvičovat, jo? Má srovnání se systémovou škálou známkování + slovní hodnocení. Je maximálně spokojené, protože i přes ta negativa, že mu něco nejde, má za jedna, tzn. je tam prostor pro zlepšení, ale není to úplná katastrofa. Dokonce je schopen mi sám říct, jak docílíme zlepšení. Proč je to dle Vás špatný postup a přístup?
To, co píšete, ale vůbec nevyvrací názor odborníků, že se známky stávají vnějším motivátorem, bičem, „platidlem“ za výkon a naprosto decimují vnitřní motivovanost a přirozenou touhu vzdělávat se a poznávat nové. To, co Vám dítko sdělilo, je chvályhodné, ano, to je v pořádku. Jaký smysl tam tedy ale hraje to, co nazýváte „srovnání se systémovou škálou“? K čemu tam je ? Proč srovnávání se škálou nebo s něčím v okolím?
Jak už jsem se vyjádřila v jiné diskuzi, nejsou zlé známky, nýbrž lidé, kteří jim tento význam propůjčili. Konkrétně pro naše děti je to rychlá zpětná vazba o jejich vědomostech. Nic víc, nic míň. Co se srovnávání týče, pro mě osobně je např. důležité vědět, jak si stojím v poměru k ostatním, nikoli kvůli tomu, že by mě to motivovalo být lepší nebo cokoli jiného, ale prostě proto, abych mohla v životě činit správná rozhodnutí. Když například jako dítě vnímám, že kamarádce jde matematika úplně snadno a já se trošku zadrhávám, můžu úplně ztratit sebevědomí a nejít do toho, do čeho bych mohla jít. Přece jenom v písemném hodnocení mám mnohem víc negativ než ona.. ale když vidím, že obě dvě máme z matematiky za jedna, tak fajn, možná mám nějaké mezery a nejde mi to tak snadno, ale asi nebudu tak marná.. Opět, k takovému přemýšlení nad známkami ale musí být dítě vedeno, což je dost zoufalé, protože ani většina dospělých tak neumí uvažovat – jak to tak pročítám. Známky mají jen takovou moc, jakou jim sami přisuzujeme 😉
Moc hezky napsané, nejpozději ve třetí třídě děti naprosto přesně vědí, jak jsou na tom vzhledem k ostatním ve třídě i bez jediné známky. Takže srovnávání se stejně nevyhnete……