Letošní školní rok by pro mě jako pro učitelku a zároveň matku byl náročný, i kdyby vše běželo normálně. Jsem od září v nové škole, doma máme třeťáka, prvňáka a čerstvého školkáčka. Loni byl s nejmladším synem ještě muž na rodičovské dovolené, letos už ale pracujeme oba; jako učitelé. Se zaměstnavateli jsme ladili naše rozvrhy, abychom vše zvládali i bez pomoci širší rodiny. Říjnové uzavření škol postavilo vše na hlavu.

Učíme teď v našem 2+1 na necelých šedesáti metrech čtverečních. Manžel z kuchyně, já se zavírám do ložnice a kluci vedou svůj boj o to, zda si hrát s legem, nebo přeci jen udělat něco do školy v pokojíčku. Jsme vděční za možnost aspoň nejmladšího syna odvést na dopoledne do školky, i když je pro něj těžké opouštět domácnost, kde všichni ostatní zůstávají.

Distanční výuka je náročná. Nikdo jsme na ni nestudovali, vše je nové. Dlouhé sezení u počítače a moderování on-line hodiny, u kterého se pořád musíte soustředit na několik věcí naráz, je vyčerpávající, a to i když k tomu neřešíte paralelně vlastní děti. Jsme unavení a docílit doma nějaké harmonie se zdá občas nemožné: děti se potřebují vyblbnout, my po tom všem potřebujeme klid.

Hodně jsme přemýšleli, že jeden z nás nastoupí na OČR, ale já učím matiku v devítce, manžel je třídní v maturitním ročníku a oba cítíme odpovědnost vůči našim žákům a studentům a těžko se nám vybírá, kdo by tedy měl zůstat doma. Řekli jsme si, že to vydržíme do podzimních prázdnin v naději, že se pak synové vrátí do školy. To se nestalo. Zatím bojujeme dál, ale není to udržitelné.

Teď nám ovšem svitla naděje. Ředitel školy, kde pracuji, nám nabídnul hlídání dětí vychovatelkami z družiny. Je to úplně čerstvé, ale já osobně cítím obrovskou úlevu. Přiznám se, že když čtu, jak někdo navrhuje, že budeme učit o prázdninách nebo o sobotách, dělá se mi zle. Opravdu se teď maximálně snažíme a dovolenou budeme po tomto školním roce nutně potřebovat. Neumím si představit, jak bychom bez řádného odpočinku zvládli nastoupit do dalšího školního roku.

Myslím, že i děti budou prázdniny potřebovat. Většina z nich teď pracuje a vůbec ne málo, rozhodně se neflákáme. Nestihneme možná probrat veškerou látku, ale už dlouho se přece říká, že důležité jsou kompetence. Schopnost pracovat s počítačem (ano, děti hodně hrají počítačové hry a jsou na sociálních sítích, ale se systémy jako Google Classroom pracovat opravdu neuměly) nebo schopnost rozvrhnout si svoji práci teď jednoznačně rostou. Ano, jsou i děti, kterým se v distanční výuce nedaří. Ty by měly dostat větší podporu – hned teď, umožněním individuálních konzultací aspoň na pár hodin v týdnu, a výhledově klidně i formou nějakého státem hrazeného příměstského tábora, kde by dotáhly věci, které na dálku nezvládly, ale to opravdu nebudou potřebovat všichni.

Co nikomu z nás nedělá dobře, je všeobecně panující nejistota. Nikdo z nás teď nepotřebuje slyšet bláznivé nápady politiků, nikomu nedělají dobře úvahy o ztracené generaci. Jestli by teď něco pomohlo, tak je to jasná představa, kdy to skončí – i kdyby to bylo na jaře. Informace, dokdy musíme vydržet, a možnost „stříhat metr”, dělají hodně. Stejně tak bych byla ráda, kdyby se deváťáci co nejdříve dozvěděli, jak budou vypadat jejich přijímací zkoušky. Zničující je nejistota, mlhavost a neustálé změny.

Musím říct, že se hodně obávám vyhoření nadšených učitelů. Čerpáme energii z těch okamžiků, kdy se s dětmi ve třídě nějaká práce hodně povede a vy odcházíte dobití do dalších dnů a týdnů. Problém je, že na dálku tohle nějak nefunguje. I když víte, že se něco povedlo, tak stejná energie tam není. V září byly učitelské facebooky plné příspěvků o tom, jak je to skvělé být zase s dětmi naživo. Učitelé byli úplně opojení tou energií. Ale ta doba, po kterou to šlo, byla moc krátká.

Co mě naopak těší, je pozitivní zpětná vazba od rodičů. Poděkování za to, jak vedu své hodiny a jak s dětmi mluvím. Ač si tu stěžuju, že přenos energie na dálku moc nefunguje, tak tohle vás nakopne slušně. Jestli jste někdo dočetl až sem, chováte k nějakému učiteli respekt za to, jak to nyní dělá, ale nedali jste mu to vědět, prosím, napište mu, možná i to pomůže udržet fajn učitele ve školství. Myslím, že zpětná vazba je pro nás, učitele, důležitá i ve chvílích, kdy spokojení nejste, ale jako rodič sama hodně váhám, jak to dělat konstruktivně. Doba je náročná úplně pro všechny a bez respektu a pochopení to vůbec nejde zvládnout.

Rebeka Vadasová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Momentálně učí na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze. Žije s manželem a třemi syny, ráda chodí pěšky a snaží se zlepšovat svět kolem sebe.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let