Učni pro nás nejsou součástky do výrobního systému, připravujeme je na vlastní cestu, říká truhlářský mistr

0
(0)

"Udržet své řemeslo nad vodou považuji za důležité. A to i proto, aby nové generace neustrnuly před monitorem," říká Jarmil Brynda. FOTO: Waldorfská škola Příbram

Před sedmnácti lety dostal jako umělecký truhlář s vlastní živností nabídku od ředitele waldorfského učiliště v Příbrami, aby se stal mistrem odborného výcviku. Jarmil Brynda ji přijal, a nakonec vystudoval nejen tříletý waldorfský seminář, ale také vysokou školu, aby mohl učit i teorii. V rozhovoru mluví o tom, jak jej pro něj ctí udržet své řemeslo nad vodou a předávat ho dál, i o tom, co jeho žáci dělají teď, když je škola zavřená. „My jsme klukům řekli ‚najdi si práci, nejlépe ve svém oboru, ale klidně i něco ve vaší domácnosti‘. Tak zněl úkol,“ říká.

Co vás přivedlo do waldorfského učiliště? A kdy?

Učiliště bylo otevřeno v roce 2000 a já už jsem tu taky dlouho, sedmnáct let. Na jaře 2003 mě tehdejší ředitel školy Rostislav Riško pozval na výstavu řemeslných prací žáků třetího ročníku. Potkal jsem se tam s mistrem Rostislavem Antonem. Ten je stále mým kolegou a mimo jiné skvělým výrobcem „terapeutických“ hudebních nástrojů, jako je lyra. Zapředli jsme řeč. Já mám střední školu restaurátorsko-konzervátorskou, předtím jsem se ještě vyučil na truhláře-nábytkáře. Navíc jsem měl už v té době pětiletou praxi coby živnostník. Zkrátka slovo dalo slovo a pan ředitel mi nabídl místo mistra, alespoň na částečný úvazek. Zdálo se mi těžké skloubit to se živností, neuměl jsem si představit, jak bych lítal ze své dílny do školy, a nakonec jsem do toho šel naplno.

Příchodem do školy jste si zvolil práci s lidmi. Našel jste se v učitelském řemesle?

Truhlařina je můj celoživotní koníček, nejen práce, mám dílnu i doma. Pořád něco vyrábím i teď, malé zakázky, lidi vědí, že pracuju se dřevem, a občas si něco přejí. A předávat dál to skoro zanikající umělecko-truhlářské řemeslo mě naplňuje. U nás na waldorfu to asi ani jinak nejde, než že člověk dělá práci od srdce. Samozřejmě mě to i živí. Po těch letech jsem dostoupal do přijatelné platební třídy.

Čtěte také  Učni za korony: Depresi nemáme, nálada tak na trojku, ale do provozu půjdeme jako nedouci, to je fakt

Některé obory musely skončit, ale ten truhlářský se pořád ještě drží. Zakládáte si na tom?

U nás ve škole se dřív dalo vyučit na krejčího, byl to obor čistě založený na ruční výrobě. Zrušil se asi před čtyřmi lety, převálcovala ho čínská náplava levného textilního zboží. Ještě než zanikl, od malých příbramských podniků jsme odkupovali jejich zařízení, Čína pokládala na lopatky jeden za druhým, a nejen Čína, i obchodní řetězce. Udržet své řemeslo nad vodou považuji za důležité. A to i proto, aby nové generace neustrnuly před monitorem, aby nebyly orientované jen na IT, aby nežily jen v hlavě, ale i ve svém těle, aby uměly pracovat rukama, tvořivě, a aby to mělo uznání ve společnosti.

Jaký vztah mají k truhlařině vaši žáci, jak moc je to pro ně vysněná práce?

Myslím si, že i když nepřijdou s kdovíjakým nadšením, během tří let mnozí kouzlo truhlařiny pocítí. Přesvědčí se, že práce se dřevem je zajímavá a že je dokáže uživit. Samozřejmě že úroveň zvládnutí řemesla je u každého jiná. Někdo má velký zájem, je z truhlářské rodiny, ti jdou rychle dopředu. Pak jsou žáci ze sídlišť, kteří k nám šli spíš naslepo, ve čtrnácti letech mladý člověk často neví, co by měl dělat, to se tříbí až postupně. Velká většina těch, kdo k nám přijdou, si ale nějaký vztah k té práci postupně najde. Za tu dobu, co tu jsem, odešlo bez vyučení jen pár žáků.

Waldorfská škola je specifická, někomu se může zdát až „sektářská“. Má to vliv na to, jací žáci se k vám hlásí, nebo si vybírají podle toho, co se u vás učí?

Někomu naše škola může jistě připadat nestandardní, taková „alternativa“. Část uchazečů prošlo waldorfským vzděláváním i na základní škole, ale hlásí se k nám i žáci, kteří nemají ani ponětí, co je waldorf, mají prostě zájem o tříletý obor umělecký truhlář. Škol, které ho nabízejí, je v České republice jen asi deset. Více jich je na Moravě a směrem na východ od nás, takže se u nás učí i kluci z jižních a západních Čech. Rád bych zdůraznil, že nikomu nevnucujeme žádnou náboženskou doktrínu. Zakladatel waldorfské školy Rudolf Steiner to ani nedoporučoval. Antroposofie, ze které vychází waldorfská pedagogika, vede k širšímu poznání člověka nás učitele, nikoli žáky samotné.

Výrobu šindelové střechy zvládnou učni waldorfského učiliště v Příbrami v prvním ročníku.
Výrobu šindelové střechy zvládnou učni waldorfského učiliště v Příbrami v prvním ročníku. FOTO: Waldorfská škola Příbram

Máte při škole internát?

Ne, ale kapacitně nevytížený internát má místní zdravotnická škola a naši přespolní kluci bydlí tam. Je to pět minut od nás.

Kolik je žáků v ročníku?

Pět až sedm, rozměrem jsme rodinná škola. Na uměleckých oborech musí být na každých sedm žáků jeden mistr, z toho vycházíme. Máme tři učební obory, umělecký truhlář a řezbář, umělecký kovář a zámečník a reprodukční grafik, dohromady kapacitně tvoří jednu třídu, chodí spolu na všeobecné předměty. Tohle je, myslím, naše výhoda, snadněji se tak dají podchytit vztahy mezi žáky, vytvořit dobré klima. Kolikrát řešíme i hodně osobní věci. Pomáháme klukům vyrovnat se s neúspěchy, s různými bloky, které by jim bránily v růstu. Máme čas si s nimi sednout a pohovořit. Říkáme tomu vývojové rozhovory, ty vede třídní učitel s každým žákem vždy po pololetí. Ptá se ho, jak se on sám vidí, kam směřuje. Myslím, že v běžné škole i ve světě práce si velký prostor vydobydou lidé s ostrými lokty, ale u nás říkáme, že to není jen o tom.

Co ve vašem pojetí dokáže vyvážit ostré lokty?

Flexibilita, to platí ale všeobecně. U nás je, myslím, specifické to, že kluky učíme určitému přístupu k druhým lidem, což může příznivě ovlivnit jejich vztah k budoucím zákazníkům. Zdůrazňujeme lidskou důstojnost ve vztahu učitel–žák a přirozeně je vedeme k tomu, že zákazník není jen zdroj peněz, ale především člověk. Zaměřujeme se zkrátka nejen na rozvoj zručnosti, ale i osobnosti.

Co to přesně znamená?

Naším úkolem není vychovat součástky do soukolí současného profesního světa, ale člověka, který si v životě poradí, bude si umět svými tvořivými schopnostmi najít vlastní cestu. Neklademe takový důraz na výkon. Nikdo tu nemusí své chyby skrývat, a tak se toho paradoxně i nejvíc naučí. Výuku máme co nejvíc prožitkovou, s cílem, aby žáci nevnímali jen informaci, kterou se mají naučit, ale aby jejich učení podpořily i emoce, dobré pocity z úspěchu. To rozvíjí životní a pracovní motivaci. Dovednosti a znalosti proudí i skrze vůli, skrze ruce. Hodně v hodinách kreslíme, tvoříme s hlínou, a to i v teoretických předmětech. Vlastně pokračujeme v tradici Komenského, který mluvil o výuce hlavy, srdce a rukou, což odpovídá waldorfskému rozvoji „myšlení–cítění–vůle“. Usilujeme o to, aby výuka nebyla strnulá. Proto ani nemáme učebnice. U nás výuka hodně stojí na učiteli.

Budoucí úspěch na trhu práce je také daný i tím, jaké z našich žáků budou osobnosti, jak se budou utvářet lidsky.

Orientujete žáky na samostatnou živnost? Jaké jsou vyhlídky a profesní osudy absolventů?

Je to různé. Někteří si zařídí vlastní dílnu nebo pracují s příbuznými v rodinných dílnách. Zhruba polovina žáků si jde dodělat maturitu v oboru, v Praze či v Písku máme vytipované školy, které nabízejí nástavbu a které doporučujeme. I tady poblíž v Hluboši je velké učiliště, kde mají čtyřletý maturitní obor dřevařský operátor. Po dohodě naši žáci mohou nastoupit do třetího ročníku a dodělat si maturitu ve dvou letech.

Část našich absolventů jde pracovat do stavebních či truhlářských firem nebo do restaurátorských podniků. Nemusí dělat jen uměleckou truhlařinu, ale i podlahy, obložení. Domy se dnes hodně vybavují dřevěnými prvky, kde je estetická stránka důležitá. My sice žáky učíme především nábytkařinu a řezbařinu, ale oni se pak dokážou rychle zaučit i na stavební truhlařinu, mají dobrý základ v práci se dřevem. No a část našich žáků obor zcela opustí. Jeden z nedávných absolventů je šéfem benzínové pumpy, jiný dělá automechanika v servisu, to mě docela překvapilo.

Čtěte také  Znalosti nepodceňujeme, ale nekončí to u nich. Studenti zde rozvíjejí úsudek, cítění a vůli, říká ředitel waldorfského lycea

České učňovské školství nemá ve společnosti dobrý zvuk, a obory bez maturity zvlášť. Někteří rodiče říkají: na řemeslo bych dítě i dal, ale na učňák ne. Mluví se o šikaně, nemotivovaných žácích s psychickými problémy a nízké úrovni přípravy…

Tenhle pohled dobře znám, dozvídám se ho i při dnech otevřených dveří. Rodiče uchazečů často přicházejí s tím, že nechtějí dát kluka na velké učiliště. Těm, co našli cestu k nám, nevadí, že naše dílna je skromně vybavená, v porovnání s jinými, kde jedou v obrovských projektech, mají od každého stroje tři druhy, CNC (tedy počítačem řízená) zařízení v dokonale vybavených dílnách… Naši rodiče volí domácké prostředí malé ruční dílny. A to hlavně proto, že spoléhají na to, že takto budeme mít se žáky blízký vztah. A to tak je, když vidím, že se se žákem něco děje, zajímám se o to, řeším to. Rodiče mám často na telefonu.

Kluci se navíc znají mezi sebou a napříč ročníky víc než jinde, na některé teoretické předměty spojujeme druháky a třeťáky, předmět Technologická příprava mají dokonce všechny tři ročníky společně, běžně zařazujeme prezentace třeťáků pro prváky. Příbramská waldorfská škola zahrnuje i lyceum a lyceáni se s učni potkávají na různých školních akcích.

Ještě k té vaší skromné dílně: někdo to možná vidí rád, je to taková předindustriální idyla, ale jiný rodič může mít strach, že potomek neobstojí v konkurenci, přece jen doba je technologizovaná. Čím takové obavy můžete rozptýlit?

Dubové dveře s pozlaceným gryfem jsou ročníkovou prací třeťáků.
Dubové dveře s pozlaceným gryfem jsou ročníkovou prací třeťáků. FOTO: Waldorfská škola Příbram

Na to odpovídáme, že to záleží do velké míry na zapojení a talentu žáka spíš než na vybavení školy. Budoucí úspěch na trhu práce je daný i tím, jaké z nich budou osobnosti, jak se budou utvářet lidsky. Osobní kvality rozvíjíme rovnoměrně s těmi profesními. Rodičům říkáme: nečekejte zázraky. Kluci (a sem tam i nějaké děvče) u nás získají dobré základy řemesla, ale kromě toho dbáme na to, aby se případně dokázali uchytit i mimo obor. Máme ale i velmi úspěšné a cílevědomé absolventy, například houslaře vyrábějícího drahé housle pro celý svět. Truhláře specialistu na balkónová zábradlí a tesařské práce pro rakouské penziony. Restaurátora starých klavírů. Uměleckého řezbáře dodávajícího čajové soupravy a ornamenty do Rakouska a Německa. Projektanta nábytku v PC softwaru nebo i absolventa, který se dokázal rychle po naší škole zaučit v pilařské firmě na CNC formátovacím zařízení a mnoho dalších. Statistiku uplatnění si, myslím, nevedeme, ale já se bývalých žáků vždycky ptám, na maturitních plesech, kam zveme i učně, nebo na třídních srazech. A nevybavuji si nikoho, kdo by byl na pracáku. A to potkávám i lidi, co jsou pryč deset let.

Kolik absolventů jste už vypustili do světa?

Není to velké číslo, v průměru pět lidí na ročník, ne vždy naplníme těch sedm míst, dřív byly slabší ročníky, teď je to zase lepší. Za těch mých sedmnáct let to je kolem osmdesáti absolventů oboru umělecký truhlář.

Větší zájem v posledních letech je podle vás daný tím, že se obrací trend a řemesla získávají na oblibě? Nebo vidíte i jiné důvody?

Je pravda, že míváme občas uchazeče, kterým je dvacet a víc a vracejí se do školy již z nějaké jiné profese, ale dáváme samozřejmě přednost mladým, žákům po deváté třídě. Ale když máme volné místo, rádi dáme příležitost někomu, kdo si uvědomil, že nechce pracovat ve finančnictví a chce dělat na sebe, rukama. Takových absolventů máme několik. Něco taky změnily jednotné přijímací zkoušky. Dokud nebyly, víc dětí se ucházelo o maturitní obory, teď někteří raději couvnou a jdou k nám na učiliště.

Pozoruji, že se specifické poruchy učení díky praktickým zkušenostem během studia zlepšují. Žák se vyvíjí anebo dokáže dysfunkce nějak kompenzovat, hlavně tím, že se naučí postupy, že se mu věci dostanou „do ruky“.

Dost žáků má zřejmě různá dys. Jak moc jsou schopni napsat ročníkovou práci, poradit si s nějakým samostatným úkolem?

Dysgrafie a dyskalkulie je u žáků celkem běžná. V letošním druháku například mají dysko tři ze sedmi, v prváku jeden. Ve třetím ročníku nikdo. Některým žákům tak opravdu může činit problém vypočítat správnou kubaturu dřeva. Ale vezměte to tak, že ne ze všech nutně musejí být živnostníci, někteří budou pracovat pod vedením někoho jiného, dostanou už práci spočítanou. Navíc pozoruji, že se specifické poruchy učení díky praktickým zkušenostem během studia zlepšují. Žák se vyvíjí anebo dokáže dysfunkce nějak kompenzovat, hlavně tím, že se naučí postupy, že se mu věci dostanou „do ruky“. Navíc – u nás mohou jet ve svém, třeba pomalejším tempu. Když něco zapomenou, informace se jim pomotají, nebojí se za mistrem vrátit a zeptat se znovu, nikdo se jim neposmívá ani na ně nekouká svrchu. Každému nakládáme, co unese, vidíme člověka v určité fázi jeho vývoje, ne že je navěky horší, nebo lepší. K učňům přistupujeme s nadějí, že se mohou zlepšit, nevytváříme v nich bloky z pocitu nedostatečnosti. Tohle je v období dospívání důležité. Jde nám o to, aby pak každý ve třeťáku stanul u dveří do světa práce se vztyčenou hlavou a s vědomím „já na to mám!“.

V řezbářských dovednostech se učni zlepšují zejména ve druhém ročníku.
V řezbářských dovednostech se učni zlepšují zejména ve druhém ročníku. FOTO: Waldorfská škola Příbram

A teď k době covidové. Jak jste se s ní ve škole vyrovnali?

Bylo to pro nás dost nové, jako pro všechny školy. Než jsme rozjeli online výuku, nějakou dobu to trvalo. V té prodlevě jsme dávali spíš dlouhodobější úkoly e-mailem. To bylo na jaře. V říjnu, při druhém lockdownu, jsme byli již připraveni. Začali jsme se s žáky setkávat na „meetech“, předávat úkoly a hodnotit přes Google Classroom. Nicméně distanční výuku bereme jako velmi nedostatečnou náhražku skutečného vzdělávání naživo. Myslím, že si vůbec nedokážeme představit, že by se měla, nedej bože, stát standardní formou výuky.

To i mistr, učitel odborného výcviku, učí teď přes „meet“? Může praktická výuka vůbec nějak probíhat na dálku?

My jsme to pojali už na jaře tak, že jsme klukům řekli „najdi si práci, nejlépe ve svém oboru, ale klidně i něco ve vaší domácnosti“. Tak zněl úkol. Každý pátek měli žáci odevzdat report, popis toho, co dělali, u koho, a co jim to přineslo. Někdo vyráběl úl, jiný natíral plot. Třetí byl u táty ve firmě. Několik si jich sehnalo práci ve svém bydlišti, i ve firmách, jeden kluk pracoval v Albertu. A je to tak dodneška. Suplujeme tím aspoň trochu nějakou praxi. Pokud na tom hledat nějaká pozitiva, tak ta, že jsou schopni si najít sami práci, někam zavolat, domluvit si podmínky. Chceme to teď i po prvácích, běžně jsme to chtěli až ve druhém pololetí druháku. Kromě toho jim zadáváme nějaké úkoly, které lze při troše snahy udělat i doma, třeba vyřezávání vrubořezu, intarzování s dýhami apod. Každý žák ale chápe zadání úkolu trochu po svém. Učitel je nemá tolik pod kontrolou a nemůže včas korigovat jejich chybnou práci. Ovšem chybami se člověk učí.

Jak moc si kluci z vašeho učiliště připadají zavřením škol znevýhodnění?

Dost. Letošní třeťáci, kteří mají v červnu končit, si ke zkouškám nevěří, ztratili skoro rok praxe ze tří a nemají pocit, že by to, co se po nich bude chtít, uměli. Někteří by skoro nejraději zůstali na škole a třeťák si zopakovali. Podobně to vidí i druháci, kteří zažili jen necelý rok normální školy a rok už jsou v podstatě na distanční výuce. S druháky jsme před Vánoci, kdy se pár týdnů chodilo do školy, teprve dokončovali výrobky z prváku a se třeťáky zadání ze druháku. Máme regulérní třičtvrtěroční skluz.

Jaké učební obory lze studovat ve waldorfské škole v Příbrami?
Umělecký kovář a zámečník, pasíř, umělecký truhlář a řezbář, reprodukční grafik. Více na www.waldorf-pb.cz

A teď stojíme před otázkou: Máme něco přeskočit, nebo pokračovat ve vzdělávání podle programu a nedokončit vše? U nás se učí praxe i všeobecné předměty v třítýdenních blocích. Na podzim třeťáci mají blok restaurování, zásadní téma pro tenhle obor, a to jsme v tomto školním roce přeskočili. Teď už se musíme věnovat ročníkové práci, která je zásadní pro připuštění ke zkouškám. Tu vynechat nemůžeme.

Když jste přijal tuhle pracovní nabídku, zřejmě jste o waldorfské škole nevěděl skoro nic. Teď mluvíte jako přesvědčený „waldorfák“. Vy jste si nějak cíleně osvojoval waldorfskou pedagogiku, je to pro mistra povinné?

Hned s nástupem do školy jsem nastoupil i do tříletého semináře waldorfské pedagogiky. Někdo to má vlažnější, já jsem to měl takto. A ta filozofie mě během studia chytla, líbilo se mi, že jsem si praktické vzdělání doplnil o další rozměr. Když jsem tříletý kurz dokončil, pořád nade mnou visel ten Damoklův meč nutného pedagogického vzdělání. Učím i teoretické odborné předměty, technické kreslení, materiály, truhlářskou technologii a tam se již vyžaduje magisterský titul. Takže jsem se pustil do pětiletého dálkového studia vysoké školy, které jsem také absolvoval.

Co z waldorfské pedagogiky vás tak oslovilo?

Je to o tom, jak vést ty mladé bytosti, které doprovázím, aby si našli správné místo na světě. Ne všichni naši kluci jsou beránci. Někteří chodí pozdě do školy nebo si neplní své školní povinnosti, jak by měli. Waldorfská pedagogika ukazuje, jak pohlédnout až za to, že ten kluk nedonesl úkol, člověk díky tomu víc přemýšlí o tom, proč vlastně úkol nesplnil, čím si třeba prochází. Waldorfský učitel se zaměřuje nejen na to, co bezprostředně vidí. Neberu žáka povrchně jako nějaký kus, se kterým pracuju tak, že do něj něco naliju, a když se to nedaří, tak mu dám pětku. Práce s mladými lidmi vyžaduje hodně tolerance a trpělivosti, a v tom mi waldorfský přístup pomáhá. Když člověk v práci s dětmi vidí vyšší smysl, je pak odolnější. Je to mimochodem skvělý lék proti učitelskému vyhoření.

Jarmil Brynda se vyučil truhlářem a nábytkářem na SOU Hluboš u Příbrami, maturitu získal na SSUPŠ Písek v oboru restaurátor a konzervátor. Následně získal magisterský titul v oboru učitelství odborných předmětů a praktického vyučování na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Učí ve Waldorfské škole v Příbrami, kde také žije se svou ženou.

Text vyšel ve zkrácené verzi v Akademii Lidových novin.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se