Chcete se mlátit klacky? Ano, ale jen po nohách, popisuje pravidla v lesní školce její zakladatelka

0
(0)

Nedostatek volnosti, pohybu a prostoru k osobnostnímu rozvoji dětí ve státních mateřských školách patřily k hlavním faktorům, které v roce 2015 svedly Mary a Moniku k práci na společném projektu – založení školky, kde děti stráví většinu dne venku, budou moci poznávat přírodu i rozvíjet svou osobnost volnou hrou. FOTO: LŠ Vlčí doupě

Bahno, klacky a kameny, ale i pevný řád, zodpovědnost a vzájemný respekt. To vše jsou školky, kde děti tráví celé dny venku v horkých letních dnech, ale i v mínus deseti stupních a ve sněhu. Jedna ze 120 lesních školek v Česku je i lesní školka Vlčí doupě v Krnově. Sami rodiče zde často litují, že se k dětem na jejich denních toulkách nemohou přidat.

Dny ve Vlčím doupěti mají svou rutinu a řád. Prostor zde děti dostávají k sebevyjádření, spolupráci, volné hře, tvorbě i odpočinku. „Ráno zahajujeme v kruhu. Pozdravíme se, zazpíváme, rozhýbeme, zahrajeme si hru. Děti zde vyjádří, co chtějí i nechtějí, co potřebují, co považují za důležité říct. „Kruh představuje naše společenství, naši vlčí smečku, jednotu. Každý člen smečky má své místo, všichni si vážíme všech,“ popisuje Mary Jankowá, jedna ze dvou zakladatelek lesní školky v hornoslezském Krnově. „S dětmi se domlouváme. Nic jim nenařizujeme. Máme demokracii a rozhodují se samy,“ dodává její kolegyně Monika Adámková a vysvětluje, že děti nenutí a nechávají na nich, co budou dělat. 

Po ranním kroužku jde většinou skupinka do lesa, v ruce mají pilky, kladívka i vozík. Děti pak řežou dřevo, staví si domečky pro skřítky. V zimě sáňkují, v létě dělají obtisky na kůru, poznávají listy, květiny, ptáky a houby. „Ze začátku jsme pořád chodily s atlasem a samy zjišťovaly, co vlastně vidíme. Teď už je to pátý rok a známe skorou každou rostlinu i brouka,“ s úsměvem líčí Monika. Místo hraček tu mají děti kamínky, klacky a bláto. „Když prší, je to nejlepší, protože pak bahno můžou matlat. Staví si ohniště, dělají ohýnek, vaří na něm. Užívají si to. Nejdeme cestou zákazu. Dětem neříkáme ne, spíše jim nabídneme přijatelné podmínky. Čvachtání v kaluži? Až si obuješ gumáky. Chcete se mlátit klacky? Ano, ale jenom po nohách,“ doplňuje Monika.

Monika Adámková.
Monika Adámková. FOTO: LŠ Vlčí doupě

 Šlofík na tři hodiny

Na oběd se děti vrací zpátky na „základnu“, kde poobědvají a spokojeně zalehnou. „Po jídle jim zčervenají tváře a už se jim klíží oči. Zalezou si do svých spacáků v jedné z maringotek, kde udržujeme vlažných deset stupňů, a na tři hodiny o nich nevíme. Někdy se mě maminky snaží varovat, že jejich dítě po obědě nespí. Uvidíme, odpovídám jim,“ usmívá se Monika. Že i jejich děti nakonec spí, si vysvětluje tím, že za den ujdou až pět kilometrů. A nemocné jsou jen zřídka.

Po odpočinku si děti hrají nebo tvoří. Záleží, která z učitelek s nimi zrovna je. „Dospělé jsme tu čtyři. S dětmi jsme buď samy, nebo ve dvou, a každá z nás s nimi ráda dělá něco jiného,“ popisuje Monika. A škálu mají pestrou – Mary se zajímá o waldorfskou školu a její prvky, Monika s dětmi nejraději hraje hry, třetí kolegyně s nimi zase většinu času tvoří.

 Ještě že to nevidím

V letních měsících pobíhá po tamních kopcích deset až dvanáct dětí, v zimě okolo osmi. „Doteď jsme více dětí kvůli omezenému prostoru ani nepobraly, ale s renovací maringotky se nám kapacita rozroste. Čísla nám mírně stoupají každý rok, aniž bychom se veřejně výrazně prezentovaly,“ vysvětluje Monika.

Většina rodičů dětí jejich školky patří spíše k alternativním lidem, ale zdaleka ne všichni. „Obecně sloužíme jako alternativa pro ty, co nechtějí vychovávat děti podle regulí systému, mít je zavřené uvnitř, ale chtějí jim dát svobodu lítat. Máme maminku, co špatně snáší bláto a špínu. Nemůže se na to koukat, ale svému synovi chce zážitek dopřát. Předáme jí ho vždycky čistého spolu s taškou zabláceného oblečení. Jde vidět, jak se to v ní pere,“ popisuje Monika.

„Dětem se snažíme v rámci zdravého rizika dovolit hodně,“ doplňuje Mary. „Potřebují spadnout, odřít se i říznout, zažít zimu, déšť, sníh, vše, co se jim v životě bude dít. Zdravé riziko, pohyb a možnost se ušpinit pro nás představují důležité faktory. Pohyb tvoří základní princip živého tvora a zásadně se podílí na vývoji mozku. Stejně jako hra, při níž se děti mohou ušpinit. Tělo by mělo fungovat na všech úrovních a zažít své možnosti. Občas od rodičů slýcháme: Ještě že to nevidím! Ví, že pro děti to je dobré, ale sami na to nemají nervy a jsou rádi, že my to s dětmi sdílíme.“

Čtěte také  Lesní školky v Berlíně se jmenují Robin Hood nebo Lesní běžec. Po indiánských stezkách tam děti vodí muži

„Chceme děti naučit zodpovědnosti, že si musejí dávat pozor,“ pokračuje Monika. „U schodů například nemáme zábradlí a rodiče nás k němu někdy nabádají. Já ale chci, ať děti dělají věci vědomě. Ať vědí, že se na schodech nemůžou žduchat, že na cestě musejí být opatrné. Stejně jako že musejí pomoct donést dřevo, jinak nám bude zima.“ Ve školce mají soubor pravidel, například že v lese se nehlučí, neodhazují odpadky nebo že se nejí neznámé plodiny ani neničí rostliny, které průvodkyně s dětmi neustále opakují, ale jinak mají volnost. Ve státních školkách mají děti ve srovnání s lesními školkami hodně omezený pohyb. „Když k nám přijela na návštěvu spřátelená státní školka, její děti byly tak nadšené z nabyté svobody, že se rozprchly do všech směrů. Musely jsme za nimi běžet a posbírat je zpátky. Naše děti vědí, že nám musejí zůstat na očích,“ říká průvodkyně Monika.

Boj za pohyb a čerstvý vzduch

Právě nedostatek volnosti, pohybu a prostoru k osobnostnímu rozvoji dětí ve státních mateřských školách patřil k hlavním faktorům, které v roce 2015 svedly Mary a Moniku k práci na společném projektu – založení školky, kde děti stráví většinu dne venku, budou moci poznávat přírodu i rozvíjet svou osobnost volnou hrou. „Když byly mému synovi tři roky, přihlásila jsem ho pod nátlakem okolí do státní školky. Zůstal tam týden. Nechat jej ve třídě brečících dětí a stresovém prostředí jsem necítila jako správné rozhodnutí, i když vím, že začátky bývají složité,“ vzpomíná Mary. „Sama jsem vyrůstala venku, lezla po stromech a hromadách hlíny. Byla jsem spokojené dítě, co si hrálo, aniž by mě pořád někdo okřikoval. Tuto zkušenost jsem chtěla dopřát i svým dětem. Koncept lesní mateřské školy jsem znala z Německa, kde pracovala moje švagrová, a byl mi velmi blízký.“

FOTO: LŠ Vlčí doupě

V roce 2015 to tedy všechno začalo běháním po úřadech, kde v té době o lesní školce slyšeli v 23tisícovém Krnově poprvé. „Nechápali, k čemu potřebuji maringotku, když mi stačí oplocení a můžu začít sázet stromky. Vysvětlila jsem jim, že jde o vzdělávací projekt předškolních dětí. Narážela jsem ale na strach zkusit něco nového, i když mezi lidmi zájem o projekt rozhodně byl. Na první informační schůzku jich přišlo kolem čtyřiceti,“ líčí Mary začátky projektu.

„Když jsem od Mary slyšela o školce v přírodě poprvé, zaťukala jsem si na čelo. Být celý den venku? A co když si budu potřebovat odskočit? Ale pak se mi to rozleželo v hlavě, zavolala jsem jí a řekla: Jdeme do toho! Nebudeme na nic čekat. Začneme u nás na zahradě, než u města zařídíme pozemek. Během měsíce jsme vyběhaly potřebné povolení, zapsaly se do asociace lesních mateřských škol a v dubnu 2016 otevřely lesní školku Vlčí doupě u mě doma s pěti dětmi,“ popisuje svůj vstup do projektu Monika.

Jurta patří do Mongolska

Průtahy s přidělením pozemku se táhly více než rok. Vstřícnost úřadů pokulhávala. „Měly jsme vyhlídnutý pozemek od místního pana doktora. Chtěly jsme tam postavit jurtu, ale stavební úřad nám to zamítnul. Město již mělo pro oblast vypracovaný plán na stavbu rodinných domů a jurta by údajně kazila celý vzhled. Bylo mi řečeno, že jurta patří do Mongolska, a ne do Krnova. Hm, říkala jsem si, tak to asi opravdu nebude jednoduché,“ vzpomíná Mary.

FOTO: Monika Adámková

Po roce a půl Vlčí doupě konečně získalo městský pozemek a po nějakém čase i povolení si na něm postavit maringotku, která tehdy tvořila jediné zázemí. Od té doby se Monice a Mary podařilo vybrat přes online fundraisingovou platformu 80 tisíc na druhou maringotku, získat 180tisícový grant z fondu životního prostředí na dřevěné zastřešení a kompostovatelné toalety a příspěvek 20 tisíc od města na nutné opravy. „Když se ohlédnu zpátky, posunuly jsme se hodně dopředu, i když vše trvalo tak dlouho. Naštěstí jsme minimalistický projekt. Zakládáme si na tom, abychom příliš nezasahovaly do krajiny. Raději pěstujeme bylinky a květiny. Máme záhony, aby děti mohly ochutnat zeleninu, co jim vyroste. Věci okolo pro mě nejsou až tak důležité jako samotný pobyt s dětmi venku,“ říká Mary. „Pomalu a svépomocí naše zázemí zvelebujeme i zdokonalujeme. Dalším projektem je stavba mezipatří,“ dodává Monika.

Cesta z lesa do lavic

Jaký je pro děti, které jsou zvyklé být celý den v pohybu, přechod z lesní školky do školních lavic? „U prvního dítěte jsme měly trošku obavy, byl to neposedný klučina, ale vše proběhlo hladce. Za pár měsíců se přizpůsobil,“ říká Monika. „Někdy rodiče dají na poslední předškolní rok dítě do státní školky, aby si lépe zvyklo a udělalo kamarády. I já jsem to u své dcery zvažovala. Když mi ale ředitelka místní školky do telefonu řekla: „Zajímalo mě, kdy ta vaše dcera půjde mezi normální lidi,“ změnila jsem názor. Dcera s přechodem nakonec neměla žádný problém. Děti jsou odtud zvyklé, že se musejí přizpůsobit, poslouchat i dodržovat pravidla. Do školy už od nás odešlo pět dětí.“

Čtěte také  Pro svobodnou hru jsou největší překážkou nedostatek inspirace a absence hranic, říká přírodní pedagožka Johana Passerin

„Jak se děti projeví ve škole, je individuální stejně jako ve školce. Můj starší syn je spíše hyperaktivní, často nosil poznámky, že vyrušuje. Učitelka ale říkala, že je velmi bystrý. Teď chodí do třetí třídy, úkoly má hotové za pět minut a dostává samé jedničky,“ říká Mary. „Můj mladší syn je zase pomalejší, introvert, rád pozoruje. Ve třídě se na něj většinou musí čekat. Jeho učitelka ale byla překvapená, kolik toho oproti jiným dětem ví. Všechno si to zažil,“ dodává.

Hlavní rozdíl mezi dětmi ze státní a z lesní školky vidí v možnosti jejich rozvoje. „Děti vedeme k volné hře. Nezasahujeme a ony intuitivně ve skupině spolupracují. Každý do hry přinese, co v sobě má. Jejich slovo má stejnou váhu. Děti jsou potom sebevědomější a umějí lépe komunikovat. Neříkám, ze klasické školky fungují špatně, ale myslím, že je dobře mít alternativu pro ty, co chtějí své děti vychovávat jinak. K nám se s dětmi chtějí přihlásit kolikrát i rodiče,“ uzavírá s úsměvem Mary.

Jana Koláriková, autorka je spolupracovnicí redakce.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se