"Naše děti většinou dělají vše, co děláme my, lezou i po věžích, chodí s námi po horách, smáčejí se v oceánech," říká Sylva Vojtíšková. FOTO: Sylva Vojtíšková

Okřídlená věta praví, že rodiče nejezdí na dovolenou, že se akorát starají o své děti v jiném městě. A ještě k tomu musejí balit a převážet zavazadla sem a tam. A stejně nakonec skončí na tamním hřišti. „Cestování může být pohoda i s malými dětmi, celé to záleží na nastavení rodičů. Děti to obohacuje už od útlého věku,“ tvrdí blogerka Sylva Vojtíšková, která se svými třemi dětmi ve věku jednoho, tří a pěti let procestovala už několik zemí od Gruzie přes Srí Lanku až po USA.

Kde všude jste jako rodina v posledních letech byli?

Kromě sousedních zemí Německa, Rakouska a Polska také v New Yorku, na Kanárských ostrovech, v Gruzii, v Jordánsku, v Moldavsku, na Srí Lance, v Itálii, Řecku, Portugalsku, Španělsku, Izraeli, Anglii a obytňákem v Chorvatsku.

Chápu, že cesta k moři může být zábava pro všechny, ale co klasická návštěva nějakého města?  

Myslím, že ani s dětmi není nutné se městům vyhýbat. Třeba na Velikonoce jsme byli ve Wroclavi, kde to známe, protože jsme tam byli už několikrát. A právě Wroclaw je místo úžasné pro děti. Po celém městě je rozeseto 300 bronzových trpaslíků, které děti mohou hledat. Po stopách trpaslíků poznávají Wroclaw, historii a zajímavá místa. Když jsou děti unavené, můžou si pohrát na hřišti. 

Dobře, tak třeba prodloužený víkend ve Vídni. Jak to naplánovat příjemně pro všechny členy rodiny?

Chce to vybalancovat, co chtějí vidět rodiče a co z toho se dá přiblížit dětským očím. Naplánujte si poznávání města tak, aby v něm byl prostor i pro vaše děti. Možností je spousta: hřiště, zoo nebo park. I pro dospělého může být návštěva hřiště odpočinkem po náročném dni plném poznávání a chození po památkách, kdy z lavičky můžete své děti pozorovat a nemusíte jim vymýšlet další jiný program. 

Když rodiče slyší už po stopadesáté otázku „už tam budem?“, šediví jim z toho vlasy. Vám ne?

Naštěstí jsem ji ještě tolikrát neslyšela. Dvě nejmladší děti zatím moc neumí mluvit (směje se). Až budou mluvit všichni tři, bude to asi náročnější. Zatím se domlouváme na programu spíš jen s tou nejstarší, pětiletou. Bavíme se o tom, co bychom chtěli vidět, a ukazuju jí fotky. 

Kam vedla vaše první cesta?

Když dceři bylo šest měsíců, letěli jsme do Říma. Schválně jsme vybrali dvouhodinový let, abychom si vyzkoušeli, co miminko zvládne.

Čtěte také S dětmi v báglu a úsměvem na tváři. Mámy by se neměly výletů bát, přináší totiž spoustu energie

A zvládlo?

Jasně. Celé je to o tom, co od toho jako rodič očekáváte. Pokud chcete trávit celé dny s průvodcem a výkladem, tak to asi nepůjde. Ale pokud chcete nasát atmosféru města, tak se to dá skvěle zvládnout i s dětmi. Děti budou ve městě třeba zajímat kočáry s koňmi, fontány, zahrady, parky nebo si zatančí s pouličními umělci. Je to o nastavení rodičů. My jsme na cestách poměrně často, jezdíme každý druhý týden na výlet. Chtěli bychom svým dětem ukázat nejen česká města a českou přírodu, ale i jiná místa na světě, abychom jim přiblížili, jak se žije i jinde. Navštívili jsme už dost zemí a v každé jsme obdivovali její krásy. Děti tak mohou vidět rozmanitost a učí se, že svět není černobílý.

Nenechte si ujít další články o vzdělávání a odebírejte newsletter EDUzínu ZDE.

A není to prostě zbytečně náročné? Když třeba chci vylézt na rozhlednu, tak s dítětem na zádech a dalším za ruku je to pro rodiče morda. Nebylo by lepší pár let počkat, až to děti vylezou samy?

Je to morda, ale pro mě to stojí za to. Navíc nikdy nevíte, kdy bude ten lepší čas. Na co čekat, když žijeme teď a tady?! Naše děti většinou dělají vše, co děláme my, lezou i po věžích, chodí s námi po horách, smáčejí se v oceánech. Cestujeme celá rodina, zážitky máme společné. Ale když se třeba chci podívat v nějakém městě do galerie, tak manžel s dětmi počká na hřišti, dojdou si na zmrzlinu a já mám chvíli klid. Neuvědomuji si ale, že bych se na cestách chtěla vydat někam, kde by to pro děti bylo vyloženě nevhodné. 

Vždy se dá situace řešit. Záleží, co od cesty dospělý očekává. My jsme dost pohodlní, takže když nějaké místo nezvládneme nebo nestihneme navštívit, tak si z toho prostě neděláme hlavu. Pokud někdo cestuje s přesným plánem a seznamem, co všechno musí vidět, tak to jsou děti samozřejmě brzda a může být frustrace na všech stranách.

Nedávno jste s dětmi byli i v New Yorku, a to pouze na deset dní. To se vyplatí?

Náhodou jsem našla levné letenky, tak jsme se spontánně rozhodli, že poletíme. New York patří podle mě mezi města, která by člověk měl alespoň jednou za život vidět. Časový posun se u nás vyrovnal během pár dní. První ráno jsme vstávali ráno kolem páté hodiny a viděli jsme New York, jak se probouzí. Po návratu domů dětem trvalo asi dva tři dny, než si zase zvykly na náš čas. Takže v pohodě. A co se týče cesty, let přes oceán trval sedm a zpátky pět hodin, tak to máte méně, než když jedete autem do Chorvatska. Celkově to vidím tak, že cestu a časový posun děti snášely lépe než my, a moc jsme si to všichni užili. Takže ano, vyplatí.

Dá se nějak konkrétně říct, co takový výlet do New Yorku předškolním dětem dává?

Rozšiřuje jim to kulturní povědomí. Třeba v newyorském Brooklynu viděly spoustu lidí s tmavou barvou pleti. Teď vidím, že si toho více všímají i u nás, když třeba jdeme Prahou. Ty dvě starší děti na sebe začaly mluvit jakoby angličtinou, tedy samozřejmě takovým vlastním cizím jazykem. Vidím, že teď občas používají správná anglická slovíčka. To jim dává hodně do budoucnosti, až se budou učit cizí jazyk, protože právě v zahraničí vidí důvody, proč se jazyky učit. Tady samy mohou přijít na to „proč“ a pak se chtějí učit samy. Samozřejmě těsně po cestě to vše bylo intenzivnější a časem to opadá. Pak také když vidíme obrázky z New Yorku, říkáme si „tady jsme byli“ a společně vzpomínáme. Tak si zážitky a vzpomínky připomínáme. 

O Vánocích jsme byli na Kanárských ostrovech. Půl roku poté si náš tříletý syn vybavil, že se v letadle bál, že spadneme do moře. Tehdy řekl jen „bojim-moše“, ale po půl roce přišla nějaká asociace, dokázal si na to vzpomenout a jasně to popsat.

A vidíte také, že by cestování do dalekých krajin mělo nějaký dlouhodobý efekt už v takovém nízkém věku? Často se přece stane, že dítě někde bylo na dovolené, vy mu za pár měsíců nebo let říkáte, že tam bylo, ale ono si nic z toho nepamatuje. To může být frustrující…

Děti si z cest překvapivě dost věcí pamatují. Já ve svých vzpomínkách na dětství taky. Jsou to často jen drobnosti, které na nich zanechaly nějaký otisk, vůně nebo atmosféra nějakého místa. Třeba ti naši si pamatují, jak se někde cítily. Dám příklad: O Vánocích jsme byli na Kanárských ostrovech. Půl roku poté si náš tříletý syn vybavil, že se v letadle bál, že spadneme do moře. Tehdy řekl jen „bojim-moše“, ale po půl roce přišla nějaká asociace, dokázal si na to vzpomenout a jasně to popsat. Po každé cestě také vnímám, že se děti zlepšily v nějakých dovednostech. Myslím, že je to také tím, že manžel hodně pracuje a já jsem doma během týdne na děti přes den sama a nemám čas se věnovat každému jednotlivě. Když ale cestujeme, tak s nimi aktivně trávíme čas oba dva a času je na každého víc. Někdy se také poštěstí, že s námi jedou prarodiče a to je úplně nejlepší. Získávají společné zážitky a vzpomínky. Myslím, že to pak obohacuje všechny zúčastněné. Taková vzpomínka na společné stavění písečných soch u moře nebo jízda offroadem po dně řeky se prostě nezapomíná.

Čtěte také Jak zabavit dítě v letadle? Nepodceňte plánování, začněte už na letišti a nezapomeňte sluchátka

Je něco, co jste dětskýma očima viděla najednou jinak? Co vám na cestách ukázaly děti? 

Děti nás naučily zpomalit, nehnat se a všímat si věcí, které bychom asi dřív nevnímali. Jak rostou, tak vidím, jak se spoustu věcí učí i právě společným cestováním. Děti mi ukázaly, jak se radovat z maličkostí, vidět krásu v drobnostech. Taky jsem díky nim zjistila, že je někdy podceňujeme a že zvládnou a dokáží víc, než si myslíme. 

A kde na cestování berete čas? Chápu, že vy jste na rodičovské s nejmladším ročním dítětem, ale manžel je běžný zaměstnanec s pěti týdny dovolené.

Před dětmi jsem pracovala jako učitelka, takže jsme byli už předtím zvyklí efektivně využívat všechny volné dny, svátky a prázdniny. Když byl prodloužený víkend, už jsme někam jeli. Stejně to děláme i s dětmi. Někdo má pocit, že ho rodičovská a malé děti svazují, já naopak díky rodičovské dostala daleko větší volnost. Zároveň nemám problém na výlet vyrazit jen s dětmi sama. Sice jsem pak hodně unavená, ale stojí to za to.

Jak se cestuje do Moldavska a do Gruzie s dětmi? To nejsou úplně tradiční destinace pro rodinnou dovolenou…

Zrovna tyto destinace byly spíš mými splněnými cestovatelskými sny. Ale i na těchto cestách se našlo něco, co zaujalo také děti. Třeba ve městě Tiraspol, které leží v Podněstří, což je sice část Moldavska, ale pod ruským vlivem se odštěpila a považuje se za samostatnou republiku, jsme si s manželem prohlíželi odkaz Sovětského svazu a naše děti se tam projížděly v zábavním parku v autíčkách. Spokojení jsme byli všichni.

A naše cesta do Gruzie byla spíš taková menší expedice. Měli jsme půjčená terénní auta a vydali se do hor, jezdili jsme offroad a děti to bavilo. V horách jsme byli ubytovaní u staršího páru, děti tu krmily slepice a byl to pro ně zážitek. Teda nejen krmení slepic, ale celá ta cesta.

To by mohly i na českém venkově nebo na nějaké farmě.

To samozřejmě mohly. Farmy a různá místa se zvířaty navštěvujeme s dětmi v Česku poměrně často, ale tady to prostě bylo takové autentičtější. Navíc tu volně běhají stáda prasat. To jsem ještě nikde jinde neviděla.

Jak moc do příprav na cestu vtahujete děti?

To záleží na věku. Naše děti jsou na to ještě dost malé. Před cestou ukazuji dětem fotky, co bychom mohli navštívit. Ale zatím plánujeme spíš jen my, tedy spíš jsme takoví neplánovači. Vždy rezervuji ubytování přes internet jen na první dny, další místa rezervujeme až během cesty. V budoucnu bych chtěla využít i house-sitting, tedy že bydlíte zdarma u někoho, komu hlídáte dům v době jeho nepřítomnosti a staráte se třeba o jeho domácí zvířata. To mě moc láká. 

Máte nějaké tipy, jak se na cestu s malými dětmi připravit?

Ano, máme své osvědčené postupy, které nám cesty usnadňují. Když jedeme do zahraničí na týden a déle, tak si půjčujeme auto. Když jsme byli na Srí Lance ještě bez dětí, tak jsme jezdili tamními autobusy. Byl to nevšední zážitek, který mám v paměti dodnes. Ale o čtyři roky později s rok a půl starou dcerou jsme dali přednost půjčení auta. Zrovna v Asii se zdá být řízení auta velkým dobrodružstvím, protože se vám zdá, že tu nikdo nedodržuje pravidla. Já mám ale pocit, že se tam jezdí bezpečněji než u nás. 

Když někde jsme, tak si také kupujeme tamní sim kartu na mobil. Díky tomu můžeme plánovat během cesty, vyhledávat místa, která stojí za návštěvu, rezervovat ubytování v místě, kam se právě dostaneme. Používáme navigaci a můžeme být v kontaktu s rodinou. Občas se hodí i data na mobilu na krácení chvíle na YouTube pro děti. V Gruzii jsme strávili přes čtyři hodiny v horském průsmyku a čekali na protažení cesty silničáři. I díky videím na internetu děti zvládly čekání v pohodě. 

Před každou cestou také upravím lékárničku podle toho, kam míříme. V horách je potřeba něco jiného než třeba u moře. Zároveň také všude, kde bylo třeba, jsme sehnali pomoc. V hlavním městě Moldavska jsem díky překladači v mobilu koupila v lékárně synovi sirup proti kašli bez znalosti jediného slovíčka. 

A co se týče strachu, tak si myslím, že je vše o nastavení mysli. Prostě si průšvihy nepřipouštím, protože to by se jinak člověk nemohl vydat z domu. Je to i tím, že mám posunutou hranici strachu. Máme za sebou tragickou událost, která se stala u nás doma. Takže to vnímám tak, že i doma se může stát stejně fatální průšvih jako ve vedlejším městě, v jiné zemi…

A jak se na cestu s malými dětmi připravit? Hlavně to chce velkou dávku trpělivosti, míru flexibility, zásobu svačinek a z ničeho se nehroutit. Když pak vidíte jiskru v očích svých dětí při poznávání něčeho nového, tak ten pocit je k nezaplacení. 

Zažila jste někdy negativní reakce na to, že děti jsou stále na cestách?

Naše okolí a rodina si už zvykly a prarodiče se vydávají na některé cesty s námi. Děda s babičkou s námi slavili loňské Vánoce na Gran Canarii, druzí prarodiče s námi v květnu prozkoumávali New York. S negativní reakcí jsem se přesto nedávno setkala od naší pediatričky, která měla problém s naší cestou do Ameriky. Osobně si myslím, že naše děti jsou náchylnější na nemoci z dětských kolektivů než z cestování, obzvlášť v podzimních měsících. Názory si vyslechnu, ale stejně se řídím podle svého mateřského instinktu.  

Jaké jsou vaše další plány?

V září máme v plánu jet na Island, to je můj cíl, který jsem si letos v lednu dala. Jinak když objevíme levné letenky, vyrazíme téměř kamkoli (směje se). Manžel by se chtěl vrátit do Spojených států, mě by lákalo pomalé cestování. Tak uvidíme. Mám napsaný seznam cestovatelských snů a cílů a postupně si přání plníme. Tak jsem zvědavá, kam nás cesty zavanou dál. 

Sylva Vojtíšková pracovala jako učitelka prvního stupně, teď je na rodičovské se třemi dětmi ve věku jednoho, tří a pěti let. Píše blog Rodinacestuje, kde sdílí zážitky a tipy z cest po Česku i po světě. V roce 2022 vydala knižního průvodce Kam v Praze s dětmi, když prší. Jejím cílem je ukazovat rodinám s malými dětmi, že se nemusejí vzdávat svých cestovatelských snů a cílů.