"Někteří z těch sto padesáti tisíc učitelů se jistě urazí, ale zatím máme z učitelských projekcí reakce až nečekaně a veskrze pozitivní. Jedním slovem svůj dojem popisovali jako silný, někdy temný, smutný, tísnivý, někdo říkal wow, ale vždy to na ně zapůsobilo," říká Tomáš Feřtek. FOTO: Kateřina Lánská
V hlavním vysílacím čase po deset nedělních večerů běží seriál ze školního prostředí. Je to znamení, že na žebříčku společensky atraktivních témat se vzdělávání posouvá nahoru? „Rozhodně. Za posledních deset let se situace radikálně změnila,“ říká Tomáš Feřtek, autor námětu a jeden ze scenáristů seriálu Ochránce. Mají příběhy, které jsou vyšetřované školským ombudsmanem, potenciál rozpoutat diskuze v rodinách, mezi přáteli i ve veřejném prostoru?
O vzdělávání se zajímáš desítky let. Volba školského prostředí mě nepřekvapuje, ale jak tě napadlo udělat hlavním hrdinou školského ombudsmana, v realitě zcela nenápadnou postavu, o jejíž existenci ví málokdo?
Mě to nenapadlo. Právě proto, že se vzděláváním zabývám dlouho a se svými kolegy z televize se dělím o různé historky, Michal Reitler, kreativní producent seriálu, čas od času přicházel s tím, že bychom toho mohli nějak využít. Já mu na to vždycky odpověděl: hele, právě proto, že o tom něco vím, tak raději ne, bylo by to moc složité. Ale nevzdával to.
Kdy jsi konečně povolil?
Nadhodil mi to znovu, když ministerstvo školství v roce 2016 instalovalo historicky druhého ombudsmana. (pozn. red. ombudsmanem je Slávek Hrzal, vzděláním učitel, kariérou zakladatel a organizátor soutěže Zlatý Ámos) Napadlo ho, jestli by to nemohla být naše postava. Někdo, kdo jako vyšetřovatel propojí jednotlivé kauzy ze škol. Nejdřív jsem to jako obvykle odmítl, ale pak, cestou z Kavčích hor na metro, se mi to rozleželo v hlavě a zavolal jsem mu zpátky, že si to vlastně představit dokážu. Vybavila se mi totiž kancelář ombudsmana, kde jsem ho po jeho nástupu navštívil. Ministerstvo sídlí ve starém barokním domě a každé patro je jinak vysoké. A v jednom z těch nižších pater dostal kamrlík tak o sedmi metrech čtverečních. To, že tam neměl ani počítač, jsem si už možná vymyslel. Ten obraz mi najednou vyvstal před očima a přišel mi vtipný. A to rozhodlo.
Pozná se reálný ombudsman v tom seriálovém?
Myslíš profesně, nebo i osobně? To druhé nebyl záměr, neznáme se dobře, ale překvapilo mě, že když jsem s ním během několikaleté přípravy seriálu mluvil, vyplynulo z toho, že některé případy, které řeší, se těm našim docela podobají. Takže mi to ve výsledku vlastně přijde věrnější, než bych čekal. Odhaduju ale, že reálné možnosti ombudsmana jsou střízlivější. Řekl bych, že funguje víc jako mediátor než jako vyšetřovatel. Filmový ombudsman reálně vyšetřuje. Nezjišťuje pachatele, to nechá na policii, ale hledá příčiny toho, co se stalo, snaží se zastávat těch, kteří tahají za kratší konec.
Vycházíte z kauz, které se opravdu staly, je to tak? V titulcích některých dílů je dokonce napsáno, jak to bylo dál.
V zásadě ano, ale je třeba to upřesnit. Za každým tím příběhem stojí reálná historka, ale už tím, že jsme do ní vsadili naši postavu, jsme příběh oproti tomu reálnému posunuli. Navíc někdy jsme spojili dvě události do jednoho příběhu a někdy jsme zase sloučili více podobných příběhů. S jistou nadsázkou říkáme, že jsou to příběhy natočené podle budoucí skutečné události. Příběhy, které se staly a zase stanou.
Jsi autorem námětů, jak jsi příběhy našel?
Některé jsem znal z médií, o některých jsem sám jako novinář psal. Jiné mi vyprávěli lidé, které osobně znám. Zajímavé je, že někdy mi do sebe všechno zapadlo, až když jsem psal scénář. To detailní zkoumání a neustálé obcházení aktérů případů a odborníků se vyplatilo. Například první epizoda vychází z mediálně známého případu utýrání učitelky na střední škole. Ale ten mi nedával logicky a psychologicky smysl, dokud jsem se od přímých účastníků nedozvěděl, že ona učitelka měla problém s alkoholem. Proto se stěhovala ze školy na školu a sbor se k ní choval dost rezervovaně. O čemž se tenkrát v médiích s ohledem na její nezletilou dceru mlčelo.
Je pravda, že po té učitelce ministerstvo chtělo pojmenovat cenu?
Ministryně Valachová jí udělila plaketu Františky Plamínkové. Pak nastoupil nový ministr a nikdo další už tohle ocenění nedostal.
Vzdělávání bylo jako téma v médiích dřív spíš trpěné než populární. Je seriál o školách vysílaný na ČT1 v neděli večer známkou toho, že se situace mění a ledy lámou, že mluvit o vzdělávání je teď cool?
V devadesátkách bylo vzdělávání v médiích jednoznačně přehlížené a s výjimkou Radky Kvačkové o něm nepsal příčetně snad nikdo. Považovalo se za vhodné tak pro ženu po mateřské, která nemá na práci moc času. Podle toho vypadaly i tiskovky na ministerstvu, málokdy se někdo na něco byl schopen kvalifikovaně zeptat. V nultých letech se to postupně proměňovalo, několik dobrých novinářů se vzdělávání začalo věnovat, namátkou Petr Holub, Petr Kamberský, Marek Švehla, Hana Čápová… Já jsem měl tu výhodu, že jsem oddělení reportérů v Reflexu vedl a o tom, co se bude psát, jsem spolurozhodoval, a nikdo mi v ničem nebránil. Ale popravdě ani moc netleskal.
Když jsi v roce 2010 spoluzakládal informační centrum o vzdělávání EDUin, bylo to tedy proto, že vzdělávání nebylo veřejné téma a že jsi to chtěl změnit?
Ano, byl to náš záměr. A ve vší neskromnosti, EDUin opravdu situaci na mediální scéně zásadně proměnil, nabídl totiž novinářům informační podporu. Celé věci výrazně pomohl i tehdy čerstvě jmenovaný ministr Dobeš. S jeho nástupem jak odborná, tak rodičovská veřejnost ztratily veškeré naděje, že by situaci mohl zlepšit stát. Nikdy předtím totiž nekompetentnost nebyla tak viditelná. Bylo jasné, že si lidé musí pomoci sami. Pokud chtějí pro svoje děti lepší školy, musí se zajímat a být aktivní. Začaly vznikat nejrůznější rodičovské i učitelské aktivity, které postupně školství proměňují. A vzdělávací témata jsou teď, po více než deseti letech, na prvních stránkách novin. Výrazně přibylo novinářek a novinářů, kteří se v té oblasti dobře orientují a zajímá je to i osobně.
V Ochránci vystupují nejen učitelé, ředitelé a rodiče, ale ministři, šéf poradců, tisková mluvčí ministerstva. Jak moc jste se inspirovali skutečnými lidmi na těch postech?
Dlouze jsme s producentem Michalem Reitlerem a spoluscenáristou Matějem Podzimkem diskutovali, jestli tam ta politická linka má být. Jestli to nebude lidi otravovat. Já jsem jí tam chtěl, protože o mnoha důležitých věcech se rozhoduje právě na úrovni ministerstva. A Aleš Pelán je úředník na ministerstvu. Inspiroval mě dánský seriál Vláda (Borgen), který popisuje politické mechanismy bez toho, aby je karikoval. Tady je to samozřejmě spíš okrajové, ale jak přemýšlejí na ministerstvu, je součástí příběhu českého školství. Bylo pro mě důležité ukázat všechny aktéry, od učitelů přes vedení škol, jejich zřizovatele až k ministerské instituci. A nakolik v seriálu hledat reálné lidi? Je to jako u každé filmové postavy. I když má nějaký předobraz, pak s ní zacházíš podle svých autorských představ.
Čistých blbů je v politice menšina, i když si veřejnost ráda myslí opak. Pro šéfporadce Havlíka je to celé tak trochu hra, která ho baví.
Je tedy imperativní blonďatá ministryně, která prosazuje inkluzi, Kateřina Valachová?
První ministr, který se v seriálu objevuje, je modelován podle Marcela Chládka, který byl ve funkci v letech 2014–15. Myslím, že jsme ho ale oproti realitě o dost vylepšili. Což bych o té druhé ministerské postavě neřekl. Z Valachové, která nastoupila po Chládkovi, jsme do ní vtělili jakousi přímočarost, energii a upřímnou snahu, která ne vždy přináší dobré ovoce.
Zajímavý je šéf poradců Havlík. Působí poněkud slizce, a přitom je nositelem klíčových výroků, které bys podepsal. Seriál má jemnou edukativní linku a edukují nás v něm často jiné postavy, než bychom čekali…
V tomhle případě nám šlo o to ukázat, že na ministerstvu je někdo, kdo ač je v zásadě neviditelný, de facto rozhoduje. A není důvod, aby takový člověk říkal jen samé hlouposti. Čistých blbů je v politice menšina, i když si veřejnost ráda myslí opak. Pro šéfporadce Havlíka je to celé tak trochu hra, která ho baví. Ale spoustu souvislostí si uvědomuje, nehraje naslepo. Takže když za ním ombudsman Aleš Pelán přijde s tím, že by bylo dobré zřídit více speciálních škol pro děti s problémovým chováním, vcelku rozumně mu namítá, že by se z nich brzy stalo odkladiště a jeden problém by se nahradil jiným. Jeho pohled není principiální, ale spíš pragmatický. Hlídá, co se politicky vyplácí a na co je třeba si dát pozor.
Hlavní postava, než se z ní stane ombudsman, učí na průmyslovce, a ještě k tomu špatně vedené. A přitom je to vynikající učitel literatury. Řekla bych, že takoví skoro výhradně směřují na gymnázia, na takzvané „dobré školy“, nebo ne?
Já jsem měl výbornou češtinářku a chodil jsem na učňák.
To bylo před víc než čtyřiceti lety. Tehdy se dobří učitelé schovávali do nenápadných škol nebo byli někam uklizeni. Teď je jiná doba.
I tak mi přijde, že když se rozhlédnu po učitelské krajině, ne všichni dobří češtináři jsou naštosovaní na gymplech. Existují bezesporu i dobří učitelé, kteří jdou učit na odbornou školu nebo náročnou základku záměrně, berou to jako své poslání. Větší výzvu. A v zahraničí se říká, že nejlepší učitelé patří na nejhorší školy. Protože tam jsou nejvíc potřeba, tam je pedagogická práce nejtěžší. Další věc je, že v regionech je to komplikovanější, o středoškolská místa je tam velký zájem. Aleš Pelán by možná chtěl učit na gymnáziu, ale nemůže, a průmyslovka je pořád dobrá alternativa. Tohle vysvětlení už míří k samotnému příběhu seriálu. Hlavní postava učí sice v prvním díle v Praze, ale v retrospektivě se odhalí, že se tam se ženou přestěhují v důsledku traumatické situace. A nechá se zaměstnat ve škole, kde řediteluje jeho kamarád.
Další výraznou postavou je řidič Petr Starý, který byl ombudsmanovi přidělen z ministerstva. Žoviální břicháč, který má hlášky typu „inkluze je na houby“. Zároveň se ale ukazuje jako dobrý pozorovatel a k řešení případů často přispěje. Nebojíš se, že na sebe strhne pozornost, stane se populárním a lidi si přisvojí jeho „kecy“?
Vlastně se nebojím. Překvapilo mě, že učitelskému publiku, pro které jsme připravili několik projekcí v předpremiéře, moc sympatický není, leckoho iritoval. Myslím, že učitelé mají silné převýchovné instinkty (směje se). Na druhou stranu ale při scénkách s ním v sále zazníval smích. Starý mluví o věcech, kterým nerozumí, reprezentuje vox populi, takto lidi prostě o školství mluví. Ale je třeba říct, že já ho jako pokleslou figuru nevnímám. Mám k němu z principu respekt. Na mnoha místech děje se ukáže, že má lidskou zkušenost a cit pro situace, které ho celkem spolehlivě vedou. To, že občas říká pitomosti, mu kredit nesebere. A ještě je třeba říct, že podstatný díl sympatičnosti té postavy jde na vrub herci Pavlu Řezníčkovi. Do castingu ho přihlásil režisér Tomáš Mašín a my jsme nad tím nejdřív kroutili hlavou. Takový elegán a na tuhle roli? Ale byl jednoznačně nejlepší. Ta postava byla ve scénáři slabší, než kam ji on vytáhl. Interpretuje ji tak vtipně a lidsky, že jí prostě uvěříš, že si tě získá.
Seriál je zvláštně proměnlivý a nejednoznačný. V jednom díle vykreslujete ředitele školy jako sympaťáka a jeho oponentku jako nesnesitelnou a protivnou babu, ale pak se najednou karty obrátí. Je to skoro až hra s divákem.
Ale ten ředitel je opravdu charismatický a jeho nástupkyně ostnatá a konfliktní. Což nic nemění na tom, že on školu vytěžuje ve svůj prospěch, zatímco ona se o ni bude starat dobře. Šlo nám cíleně o to, abychom nepřivedli na svět karikatury, ale živé postavy. Dostane prostor i to, s čím nesouhlasíme, a dokonce bych řekl, že se to snažíme i obhájit.
V prvním a druhém díle ale učitelé a vychovatelé působí bezradně, až zoufale. Kdy je naopak líčíte jako profesionály?
Třeba ve třetí epizodě s názvem Andílek. Je to příběh kluka s poruchou chování, který rozvrátí fungování celé třídy. Tam ukazujeme, jak těžké může být pro učitele vyjít s rodiči, zvlášť když nastane krize. Učitelky i ředitelka se v téhle epizodě projevují rozumně a situaci v rámci možností zvládají. Rozčilují se ale nad tím, jak s nimi rodiče zacházejí – a já jim v tomto případě dávám za pravdu. A v páté epizodě, kterou jsme nazvali Džungle před tabulí, zástupce ředitelky segregované školy dělá, co může, i když mu stát mnoho nepomáhá.
Aleš Pelán v podání Lukáše Vaculíka v mnoha scénách jen stojí a zírá. Lidi ho házejí přes palubu, útočí na něj, zesměšňují ho, a on kouká a mlčí. Tuhle zvláštní a mně vlastně sympatickou ztuhlost jste zdůraznili schválně?
Pelán je sice sebestředná postava, ale také má nějakou pedagogickou zkušenost, jak se chovat k někomu, kdo je třeba agresivní, a tu použije.
Na mě to působilo tak, že neví, co má říct nebo udělat, spíš než jako taktika. Situace byly komplexní, zírání mi přišlo jako adekvátní reakce.
Pravda je – a my si s tím od začátku hrajeme – že on opravdu neví. Je to poněkud namyšlený učitel češtiny, který má představu, že školství rozumí, ale brzy narazí. Dostane se do situací, kterým nerozumí ani trochu.
V jedné epizodě někdo říká: Učitelé jsou tak vztahovační, že když jim řekneš „dobrý den“, odpoví ti „jak to myslíte“. Tahle hláška ti mluví ze srdce, že?
Tu scénu psali Michal Reitler s Matějem Podzimkem a shrnuli v ní, co občas říkám. Věta je součástí promluvy šéfporadce Havlíka, ve které popisuje realitu českého školství a snaží se Pelána zlanařit do jeho funkce. Michalovi se zdálo, že je tam pořád málo motivace, proč by Pelán měl kývnout, a je třeba ho něčím pádným přesvědčit. Tím spíš, že ministerstvo ho v určité fázi toho procesu podrazí.
A nebojíš se, že si to učitelé vztáhnou, když jsou tak vztahovační?
Někteří z těch sto padesáti tisíc se jistě urazí, ale zatím máme z učitelských projekcí reakce až nečekaně a veskrze pozitivní. Jedním slovem svůj dojem popisovali jako silný, někdy temný, smutný, tísnivý, někdo říkal wow, ale vždy to na ně zapůsobilo. A když někdo něco namítal, tak si to rozmlouvali navzájem. Někdo třeba řekl: „tak ale sborovna na střední škole nevypadá, takto se učitelé k sobě nechovají“, ale jiní mu oponovali, že právě tak to u nich chodí nebo že to někdy zažili.
Na projekce většinou chodí určitý typ učitelů, nikoli reprezentativní vzorek. Obecná učitelská veřejnost a jejich rodiny budou možná méně vstřícní, nemyslíš?
Ano, byli to většinou progresivnější učitelé, kteří se vyloženě poznávali v tom, že učitel, který vybočuje a chce něco dělat jinak, lépe, více, se musí ve sborovně obhajovat a krýt, je tam často za toho špatného. Od těchto učitelů často zaznívalo: „takto tady žijeme, toto je realita českých škol“. Ale taky se ozývaly hlasy, že je ten obraz škol temný, že by to na profesi učitele mohlo vrhnout problematické světlo. Ale my chceme ukázat, jak komplikovaná dilemata se ve školách musí řešit.
Pravda je, že v každém díle se řeší nějaký problém, což automaticky budí dojem, že školy jsou jeden velký problém.
Ombudsman obvykle nechodí do škol, které jsou příkladem dobré praxe, to je pravda (směje se), ale tam, kde řeší aktuální průšvih. Takže to může vyznít temněji, než je reálný stav. Toho jsme si vědomi. Proto Česká televize původně plánovala paralelně vysílat desetidílný dokumentární cyklus o školách, které fungují dobře. K dílu o segregované škole jsme chtěli natáčet ve škole v Trmicích, která se s takovou situací umí vyrovnat. Nebylo to úplně kus proti kusu, na každý příběh napasovaný jeho pozitivní protiklad, ale celkově mělo jít o jakýsi kontrapunkt, který považuju za důležitý. Covid nám do toho bohužel hodil vidle, epizod bude nakonec jen šest a začne se to točit až na podzim. Ale na ČT edu připravujeme k jednotlivým tématům doprovodné materiály pro učitele. Typicky šikana učitele – jak to poznat a co včas udělat, jak se zachovat. Nebo utopené dítě – základní metodika, jak postupovat, jak komunikovat. K tomu natáčíme rozhovory s učiteli a vedením školy, i oni sdílejí své zkušenosti. Ale příběh je samozřejmě vždy silnější než metodika, to si uvědomuju.
Proč má vlastně Ochránce formát detektivky?
Je to žánr, jehož prostřednictvím je možné divákům nabídnout témata, která je jinak spíš míjejí. Historky ze škol jsme tedy záměrně podali jako sledovaný žánr, i když pravidla procedurální detektivky tento seriál v každém díle nenaplňuje.
Co se mění těžko a pomalu, je atmosféra a vztahy. Pořád můžete zahlédnout, jak učitel dítě mistruje a ponižuje, aniž si toho je vědom.
Jak se z novináře stane tvůrce detektivek?
Tak trochu omylem, nebo náhodou. Když jsem v roce 2007 po patnácti letech odešel z pozice šéfreportéra z Reflexu, nastoupil jsem do vývoje nových pořadů televize Nova, který řídil můj kamarád a novinářský kolega Radek Bajgar. Tam jsem dostal jako kreativní producent na starosti adaptaci na Slovensku úspěšného krimi seriálu Mesto tieňov. Brzy se ukázalo, že slovenské a české publikum se liší a nebude to tak snadná práce, jak jsme si na začátku mysleli. U nás se to vysílalo jako Kriminálka Anděl a že jsme to ještě moc neuměli, je na tom seriálu znát. V roce 2012 náš tým rozprášili a já jsem začal pracovat pro Českou televizí. S kreativním producentem Michalem Reitlerem, který stojí i za tímto seriálem, jsem jako dramaturg dělal Případy 1. oddělení. A v téhle stopě následovaly i další seriály – Četníci z Luhačovic, Svět pod hlavou.
Konzultoval jsi při práci na seriálu svou ženu, učitelku?
Spíš než o Janiny učitelské zkušenosti jsem se opíral o to, že je pozorným a zaujatým divákem detektivek. Když jsme měli nějakou pokročilejší verzi střihu, pustil jsem jí to a ona mě upozornila na místa, kterým nerozumí, kde něco nesedí. A pak jsem jí ukazoval finální výsledek a sledoval, jestli už je to srozumitelnější.
A jak se jí Ochránce pozdává?
Bere ten seriál jako užitečné nakopnutí veřejné debaty o důležitých tématech. A trochu se obává, co tomu řeknou kolegyně u nich ve sborovně.
Navštívil jsi při své práci hodně škol. Jak moc se v průměru liší od obrazu, který seriálem vypouštíte do éteru?
Rozdíly mezi školami jsou obrovské a nezáleží na tom, jestli jsou to veřejné školy, nebo soukromé. Některé jsou obdivuhodné, někde je chování některých učitelů i horší, než to ukazujeme v těch temnějších případech. Ale naprostá většina učitelek se dnes k dětem formálně chová daleko líp, než se chovaly ty v devadesátých letech. Co se mění těžko a pomalu, je atmosféra a kultura vztahů. Pořád můžete zahlédnout, jak učitel dítě mistruje a ponižuje, aniž si toho je vědom. Pořád je v některých sborovnách zvykem si stěžovat na děti, na rodiče. Ano, s jedněmi i druhými je to dnes těžší, než to bývalo. Ale učitelky a učitelé jsou na rozdíl od rodičů profesionálové, takže bohužel, oni jsou ti, kteří si s obtížnou situací musí umět poradit. Na druhé straně – my jsme ten seriál točili i proto, abychom ukázali, jak je to složitá a důležitá profese. A že i učitelé potřebují podporu a zastání.
Tomáš Feřtek je vyučený elektromechanik. Tři roky byl studentem Pedagogické fakulty UK, ze které ale v polovině 80. let zběhl. Pak prodával knihy v antikvariátu a jezdil s maringotkou po Čechách a čerpal vodu. U toho šil spací pytle, stany a batohy. V letech 1991–2007 pracoval v týdeníku Reflex, zejména jako reportér a šéfreportér. Tematicky se orientoval především na vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2012 byl na volné noze jako dramaturg a scenárista pracující pro Českou televizi a souběžně působil jako mediální konzultant a tiskový mluvčí informačního centra o vzdělávání EDUin. Nyní je těžiště jeho práce v televizi.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
