Musejí děti chodit do školy, aby se něco naučily? Čím dál víc rodičů si myslí pravý opak

0
(0)

Učíme se vlajky také tím, že je lepíme na auta tam, kde cestujeme. FOTO: 7x7 family

Do školy nepůjde, budu ho učit doma. Pro naprostou většinu rodičů je toto rozhodnutí skoro nepředstavitelné, pro část je to ale logické vyústění jejich dosavadního života. Potřebují vůbec děti ke svému zdárnému vývoji školní docházku? Znamená to, že když dítě nechodí do školy, že se nic nenaučí? Čím dál víc rodičů má na tyto otázky jasnou odpověď.   

Je půlka října, většina českých dětí má touto dobou za sebou už šest týdnů pravidelného vstávání a odchodů do školy. Mnohé už toužebně počítají dny do podzimních prázdnin. Třináctiletý Arthur, jedenáctiletá Cailin, sedmiletá Naomi  a čtyřletý Enzo se ale v posledních dnech budí uprostřed hor v Asturii na severu Španělska  a den po dni směřují k Santiagu de Compostela. Je to už několik let, co opustili svůj dům a jejich domovem se stal starý obytný mercedes, jemuž šestičlenná rodina přezdívá Tao. Stěny zdobí mapy a tabule, na jedné z nich je momentálně nakreslený řez zubem. Sedmiletá Naomi měla totiž nedávno kaz, takže ji zajímalo, jak to v zoubku vypadá a proč ji bolel.

Učíme se z učebnic, ale i z běžného života

Česko-francouzsko-holandská rodina svoje tři školní děti učí doma podle francouzského kurikula, protože děti se narodily ve Francii. Rodiče Petr a Denisa jsou oba vysokoškoláci, mluví mnoha jazyky a mají za sebou mezinárodní kariéry. Přesto – nebo možná právě proto – nemají potřebu svoje děti posílat do lavic a raději se s nimi tísní na dvanácti metrech čtverečních. Své cestování financují z úspor, které si nashromáždili během let strávených v práci. „Arthur tři roky navštěvoval alternativní školu ve Francii. Jeho způsob učení a fungování jeho mozku však byly natolik odlišné od normy, že ani otevřený postoj školy nestačil, aby se s radostí vzdělával. Nakonec se úplně vůči čtení a psaní zablokoval. Zhoršovaly se i jeho vztahy se spolužáky, takže rozhodnutí vzdělávat ho doma přineslo velkou úlevu,“ vzpomíná Denisa. Vloni jeho sestry navštěvovaly několik měsíců francouzskou školu, starší Cailin si před časem vyzkoušela i rok ve státní škole v Česku.

S dětmi kreslíme na skále, inspirováni pravěkými malbami a technikami, které jsme s dětmi zhlédli zde ve španělských jeskyních.
S dětmi kreslíme na skále, inspirováni pravěkými malbami a technikami, které jsme s dětmi zhlédli zde ve španělských jeskyních. FOTO: 7×7 family

Jak vypadá učení 7x7family, jak si celá rodina na sociálních sítích říká? Tři starší děti mají poměrně detailní týdenní plány, v nichž je francouzština, matematika, cizí jazyk a i přírodní a společenské vědy, zeměpis a dějepis. Na některé předměty si děti přivezly pracovní sešity z Francie, další je učí jejich rodiče. „Máme rádi historické dokumenty, jsme zvyklí neustále něco dohledávat na Wikipedii. Využíváme různé deskové hry, vytváříme pomůcky. Je to pro nás přirozené,“ vysvětluje Petr a Arthur hned ukazuje magnetickou tabuli s čísly a matematickými symboly: „Tady si sestavujeme příklady. Já počítám mocniny, odmocniny a čtyřmístná čísla, Cailin počítá trojmístná s dělením a násobením a Naomi sčítá a odčítá dvojmístná.“

Vzdělávání věnuje rodina denně několik hodin. Když se blíží přezkoušení před francouzským inspektorem, je třeba se víc věnovat tomu, co se děti podle kurikula učit mají. Když je po zkouškách, mohou víc pozornosti dát podnětům z okolního prostředí. „Před pár dny jsme na břehu řeky stavěli kanály v písku. Připojili jsme vodní pumpu, ukázali si princip spojených nádob a další věci, takže si Arthur v plánu mohl vybarvit čtvereček k fyzice,“ vysvětluje táta Petr. Jindy zase rodina potkala fotografa, který jim vytvořil snímek prostřednictvím camera obscura, což rodina využila jako podklad pro studium optiky a čoček. Neustále je třeba něco měřit, vážit a počítat. „Svět nabízí tolik příležitostí k učení, stačí je vidět,“ uzavírá s úsměvem Petr.

Aby učení nebylo jen otrava

S tím, že je důležité mít otevřené oči a nabízet dítěti dostatek podnětů, souhlasí i Veronika, máma dvanáctileté Zity. Pracuje jako DJka, navrhuje kabelky, hodně času tráví posloucháním hudby, o níž potom píše články do časopisů a na internet. I díky tomu, že má Veronika i její manžel poměrně volný pracovní režim, nechodila nikdy Zita ani do školky, ani do klasické základní školy. „Nerada říkám, že má Zita domácí vzdělávání, protože to trochu evokuje, že je hodně doma. Tak to ale vůbec není,“ usmívá se. „Kolikrát mám spíš pocit, že ji skoro nevidím.“

Začněme ale od začátku. Veronika sice studovala sociální pedagogiku, ale učení se nikdy nevěnovala. Když se jí narodila dcera, zjistila novopečená máma, že holčička se nejvíc a nejradostněji učí, když jí do toho nikdo nezasahuje. „Říká se tomu sebeřízené vzdělávání. Děti jsou jako houby, navíc mají obrovskou touhu se posouvat dál a něco se dozvědět. Podle nás je úloha rodiče v tom, aby reflektoval potřeby a zájmy dítěte a nabízel mu podněty,“ zamýšlí se Veronika. „Když jsem dceru sledovala, s jakou radostí se učí, tak jsem se obávala, že jí škola tuhle radost sebere a z učení se stane jen otravná povinnost.“

Na hodně předmětů používáme karetní nebo společenské hry, často s upravenými pravidly nemáme však moc v lásce edukativní hry.
Na hodně předmětů používáme karetní nebo společenské hry, často s upravenými pravidly
nemáme však moc v lásce edukativní hry. FOTO: 7×7 family

Když se Zita blížila školnímu věku, odstěhovala s rodina mimo Prahu a přidali se k partě rodičů, kteří společně založili komunitní školu a posléze se tam stali i učiteli. Tam Zita dochází, pokud rodina právě třeba necestuje. „Někdy je tam dcera dva dny v týdnu, někdy jsme třeba měsíc v kuse pryč, takže se učí jen sama nebo s námi,“ popisuje Veronika. „Třeba na chemii a fyziku máme ale v komunitní škole opravdu nadšené učitele mezi tatínky, takže dáváme přednost tomu, aby se učila s nimi.“ 

Zita musí pravidelně absolvovat přezkoušení ve své kmenové základní škole, kterou si rodina pečlivě zvolila a která chápe odlišnosti domškoláků. Jde třeba o to, že když Zitu něco zaujme, věnuje se tématu hodně do hloubky, ale na druhou stranu pak některé dovednosti a znalosti z jiných předmětů jdou na čas trochu stranou. „Například hodiny se ve škole učí většinou už tak ve druhé třídě. Zita je neuměla celkem dlouho, ale potom pochopila, že bez odhadu času se jen těžko domluví s kamarádkou na nějaké společné akci. A tak se je během chvíle naučila, protože chtěla a chápala proč. Pak to jde samo,“ uvádí Veronika příklad.

Mít čas jeden na druhého i na svoje koníčky

Veronika v Česku i Denisa s Petrem toho času ve Španělsku se shodují na tom, že jejich děti mají mnohem víc času na to, co je skutečně baví, protože nemusejí trávit denně mnoho hodin sezením ve škole. Zita má skoro každý den nějaké kroužky, od malička hraje na bicí a fotí, dívá se mámě pod ruce, když mixuje hudbu. Například Arthur je zase velice zdatný ve vymýšlení různých mechanických nástrojů a jeho velkým koníčkem je pozorování a focení přírody.

Tím to ale nekončí. Dalším velkým bonusem životního stylu obou rodin je i to, že mají děti dostatek možností a prostoru k navazování přátelství s dospělými i dětmi různého věku, nejsou omezeni na svou konkrétní třídu. „My máme celkem velký dům, takže u nás neustále někdo spí, mít u večeře pět šest dětí je pro nás norma,“ říká Veronika. Naopak Cailin někdy na cestách chybějí kamarádky, které zůstaly ve Francii ve škole. „Po holkách se mi stýská, ale po škole ne,“ vrtí důrazně hlavou, až jí poletují dlouhé hnědé copy. „Snažíme se s nimi být v kontaktu aspoň přes tablet,“ upřesňuje máma Denisa. Její syn Arthur k tomu dodává: „Máme teď spoustu kamarádů na cestách, každý den potkáváme nové. Protože nemusím do školy, mám na ně nakonec víc času.“

Učíme se procházet konflikty a mít se přitom stále rádi. Musíme si naslouchat a brát v úvahu potřeby každého z nás.

Obě rodiny ale také potvrzují, že nikdy nic není úplně ideální. Jak říká Veronika, někdy není snadné si obhájit svou životní cestu třeba u širší rodiny. Dodává ale, že by neměnila ani ona sama, ani Zita. „Má spoustu kamarádek, které chodí denně do školy. Z historek, které od nich posbírala, si v hlavě poskládala koncept ‚poroučivé školy‘ a na tu si pak hrají s legem. Tvrdí, že do ‚poroučivé školy‘ by nikdy chodit nechtěla,“ usmívá se Veronika.

„My proti škole vůbec nic nemáme a je možné, že jednou do nějaké naše děti chodit budou. Jen momentálně chceme cestovat a užívat si jeden druhého. Ten společný čas je nám dražší než cokoliv,“ vysvětluje Petr. Navíc, jak rodina zdůrazňuje, i „normální“ posílání dítěte do školy je vlastně experiment a nikdo nemůže zaručit, že právě tam děti dostanou znalosti a vědomosti, které jim v životě k něčemu budou. Velkou školou je koneckonců už jen nonstop život na dvanácti metrech se čtyřmi dětmi, kdy emoce často proudí ze všech stran. „Bereme to ale tak, že se učíme procházet konflikty a mít se přitom stále rádi. Musíme si naslouchat a brát v úvahu potřeby každého z nás,“ zdůrazňuje Denisa.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Verča Verona
Verča Verona
17. 10. 2021 22:27

Chodit do školy neznamená jenom naučit se číst, psát, počítat. Rodina nikdy nemůže dětem nabídnout to všecko, co se učí ve škole, i kdyby byla sebevzdělanější a sebekompetentnější. Prostě NEMŮŽE, není toho schopná, to je moje přesvědčení po téměř čtyřicetileté pedagogické praxi. Nakonec jsme to všichni viděli v době, kdy byla omezená školní docházka a rodiče měli děti doma. NIKDY se tento výpadek nenahradí, bohužel, ovšem to si aktéři nepřipustí a klidně to kdykoliv provedou znova – ať už ve jménu čehokoliv ušlechtilého…

Jan Turoň
Jan Turoň
19. 10. 2021 17:01
Reply to  Verča Verona

Jiný úhel pohledu je, že škola nikdy nemůže nabídnout dětem všecko, co se učí v rodině. Co mi třeba škola zatajila a co jsem se musel naučit, je rozpoznávat argumentační faul apelu na autoritu (libovolně dlouhá pedagogická praxe není argument pro podklad jakéhokoliv názoru). Člověk, který zastává názor nenahraditelnosti školy, jistě vychází ze své osobní zkušenosti, ta ale nemusí být univerzální ani optimální: škola může být dobrou průpravou pro státní zaměstnance, ale snižuje kompetence na reálném trhu práce. S tím souhlasí mnoho podnikatelů (např. Elon Musk). Bylo by smutné, kdybychom všichni měli stejný názor (také mám letitou pedagogickou praxi od ZŠ po VŠ, ne že by na tom jakkoliv záleželo), ale považovat cizí názory za pomýlené je hrubá neuctivost. Zkuste si vygooglit frázi „famous people homeschooled“ jako podklad pro úvahu, zdalipak není pro jisté typy osobností vhodné se škole a pedagogům vyhnout.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se