Učitel není buď hrdina, nebo budižkničemu. Realita není černobílá, říká šéfka učitelského spolku

0
(0)

Učitel by měl vyzařovat hrdost na svou roli, na svou profesi, říká Petra Mazancová. FOTO: Kateřina Lánská

Láska to byla až na druhý pohled. Petra Mazancová nejdřív na české školství zanevřela, ale teď je již mnoho let spokojenou učitelkou a k tomu předsedkyní profesního spolku Učitelská platforma. Ten se soustředí na vzájemnou podporu pedagogů a zlepšení veřejného obrazu učitele. „Tisíce učitelů ze škol odcházejí nebo rezignují, protože podporu nedostali. Poškozuje to je i desetitisíce jejich žáků,“ říká.

Jak se vám líbí seriál České televize ze školního prostředí Ochránce? Připadá vám věrohodný?

Umí nasvítit problémy ve školách z různých stran. Například v té epizodě o chlapci s poruchou chování (s názvem Andílek) divák vidí složitost situace ve třídě; učitelka má na starosti přes dvacet dětí a k tomu kluka, který vylezl na skříň a sprostě jí nadává. V dalších scénách vidíme i jeho matku, která se v rámci svých možností opravdu snaží, ale je pořád za špatnou. Rodiče spolužáků toho chlapce zase oscilují mezi snahou se problémového žáka zbavit a ochotou nějak pomoci, ale jak? A ředitelka školy může tak akorát svolat výchovnou komisi nebo zavolat sanitku, což nejsou řešení, spíš zásahy v nouzi. Seriál neukazuje na nikoho prstem a má pochopení pro to, že v dané situaci si neví rady nikdo. Není černobílý, na rozdíl od veřejné diskuse o učitelích, ta mi někdy černobílá připadá. Buď je někdo super, oslavovaný učitel, nebo je to budižkničemu. Ale realita je přece složitější. A podobně zjednodušený pohled máme my učitelé na žáky a jejich rodiče. Většinou víme o rodině příliš málo na to, aby mohl být náš obraz přesný.

Odborníci na školství používají pro veřejnost neprůhledný jazyk, zato seriál vypráví a dotýká se emocí, je to tak?

Je. Na nedávném setkání se před novináři prezentovala problematika státní vzdělávací strategie na příštích deset let a padaly výrazy „evidence based policy“ a „systémové řešení“. Znovu jsem si tam uvědomila, že novináři potřebují jasnější a konkrétnější pojmenování problémů i řešení, na téhle úrovni abstrakce to jejich publikum nezaujme. I rodičům by se školství mělo vysvětlovat srozumitelně. V tomto ohledu dělá Ochránce spoustu dobré práce.

Já bych na místě té učitelky, která má ve třídě problémového chlapce, taky nevěděla, co dělat. A to si o sobě myslím, že jsem celkem dobrá učitelka, i profesně sebevědomá.

Seriál na mnoha místech ukazuje učitelskou bezradnost. Nebojíte se, že utvrdí veřejnost v negativním obrazu učitelů?

Takové obavy zazněly a souvisejí s učitelským sebevědomím, schopností se nějak postavit k tomu, co seriál zobrazuje. Já bych na místě té učitelky, která má ve třídě problémového chlapce, taky nevěděla, co mám dělat. A to si o sobě myslím, že jsem celkem dobrá učitelka, i profesně sebevědomá. Ale uměla bych si přiznat, že něco nezvládám, a asi bych taky věděla, jak a kde si říct o pomoc, třeba u kolegů v Učitelské platformě. Mnoho učitelů tohle zatím neobjevilo.

Ještě se mi připomněla jiná scéna. Mladý, nezkušený učitel vchází do třídy a v jeho pohledu je nechuť a strach. To jsem zažila na vlastní kůži a myslím, že se mnou tisíce kolegů. Nevíte, co zase bude, nebo to víte, ale nevíte si s tím rady, prostě to nemáte pod kontrolou. A komu by se chtělo dobrovolně a opakovaně chodit někam, kde zažívá neúspěch? Proto je tak důležité poskytnout učitelům vhodnou podporu. V tom má ovšem české školství velké rezervy.

Veřejnost vidí chyby učitelů, ale zatím zřejmě nevidí, jaké objektivní překážky k nim vedou…

Absolutní většina učitelů jde učit s tím, že to budou dělat dobře. Ale pak postupně u některých nastane obrat a oni směřují někam, kam původně nechtěli. Po deseti letech praxe se pak na sebe podívají a řeknou si, že takto si to nepředstavovali, v tomhle být nechtějí. Ale nevědí, co jiného mají dělat a jak vzniklou situaci řešit. Když si začínající lékař, který má udělat diagnózu, neví rady, jde se někam zeptat – doufám – a systém s tím počítá, jsou na to nějaké mechanismy.

Čtěte také  Petra Mazancová: Dnešní děti už do osnov zpátky nenacpeme. Říkám to jako učitelka i jako matka

Ale učitel má často pocit, že se zeptat nemůže. Jeho sborovna na bezpečné sdílení nemusí být naladěná, škola tak nefunguje a on se bojí, že když se svěří, bude to použito proti němu. Mimo školu nemá žádné kontakty, nevybudoval si síť pomoci, byť třeba virtuální. O významnou část začínajících učitelů tak přicházíme, ze školství odejdou, anebo zůstanou, ale nebudou z nich takoví profesionálové, jací by bývali mohli být, kdyby tu podporu dostali.

Každý unese jen určitou míru zátěže, pak se něco zlomí a těžko se to napravuje. A učitel může přijít o víru, že by to za jiných podmínek zvládl. Tohle mě dost trápí, protože takových případů jsou tisíce. Je to pro ně ztracená příležitost zažít naplněný profesní život. A je to promarněná šance pro desetitisíce dětí, které prošly jejich třídou.

Nabízíte paralelu mezi učitelem a lékařem. Mají podle vás ve společnosti srovnatelnou prestiž?

V průzkumech veřejného mínění je učitelská profese vysoko, na čtvrtém či třetím místě. Ale myslím si, že respondenti o tom uvažují teoreticky (měla by to být vážená profese) spíš než fakticky (vážím si učitelů). Společnost podvědomě chápe, že učitel je velmi důležitý, ale konkrétní učitele tak nevnímá. Můj kolega z Učitelské platformy Michal Kaderka říká, že prestiž profese se pozná na srazu se spolužáky z gymnázia po patnácti letech. Bude tam asi lékař, právník, manažer a bude tam i učitel. Dokáže se přihlásit ke své práci s hrdostí?

Prestiž učitelů se odvíjí od toho, co si o sobě myslí oni sami?

Do velké míry ano. Pokud člověk chce, aby ho lidé respektovali, musí se v první řadě respektovat on sám. Učitel by měl vyzařovat hrdost na svou roli, na svou profesi.

Učitel by měl vyzařovat hrdost na svou roli, na svou profesi, říká Petra Mazancová.
„Člověka obrovsky změní, když do třídy najednou chodí rád,“ říká Petra Mazancová.  FOTO: Kateřina Lánská

Jak jste se propracovala k učitelskému sebevědomí vy? Naznačila jste, že to mělo nějaký vývoj.

Hlásila jsem se na peďák i na práva, přijali mě na oba obory. Zvolila jsem si učitelství, ale minimálně po celou dobu studia jsem měla potřebu zmiňovat, že jsem sice na pedagogické fakultě, ale dostala jsem se i na práva. Dodávat si tím hodnotu. Po skončení školy jsem si zase zvykla při představování říkat: jsem učitelka, ale jsem normální. Opět podceňování. Bylo to i proto, že jsem se do té profese na začátku vůbec nezamilovala. Naopak, byla jsem strašně zklamaná. Na fakultě jsem si vybudovala nějakou představu, ale reálný obraz, jak to ve školách vypadá, jsem tam bohužel nezískala. A v praxi jsem byla bezradná. Na rozdíl od zmiňovaného bezradného mladého učitele Klučíka z Ochránce jsem ale mohla jít na mateřskou a pak na rodičovskou. Jinak bych asi musela ze školství odejít nebo bych se proměnila v takovou tu úču, které je všechno jedno. Přitom si nemyslím, že se na tu práci nehodím. Ale to prožívání neúspěchu bylo velmi silné.

To je napínavé, přitom jste se v roce 2019 umístila mezi finalisty v ocenění pro nejinspirativnější učitele Global Teacher Prize. Jak to bylo dál?

Na rodičovské dovolené jsem byla deset let, se čtyřmi dětmi. Když jsem pak měla nastoupit znovu do práce, říkala jsem si, že se do školství už nevrátím. Šla jsem do soukromé sféry, ale nebavilo mě to, i když jsem vydělávala slušné peníze. Když projekt skončil, vrátila se otázka, co budu dělat, a bylo to v situaci, kdy jsme v rodině můj plat potřebovali. Nejlogičtější a nejsnazší se nakonec zdálo vrátit se k tomu, co jsem vystudovala, na co mám papír. Práci učitele seženu vždy a všude, říkala jsem si. A tak jsem nastoupila jako angličtinářka na střední odbornou školu ve Štětí. A to byl pro mě velký zlom. Tam jsem se do učitelské profese zamilovala. Na druhý pohled.

Dostala jste podporu od kolegů?

Hlavní roli tam hrálo něco jiného. Jednak jsem byla zralejší člověk, bylo mi třicet pět. Ale hlavně mě strašně bavili studenti. Nebyla jsem žádný didaktický odborník, ale chovala jsem se k nim partnersky a projevovala o ně zájem, na což nebyli úplně zvyklí, a oni to ocenili a vraceli mi to svou přízní. Člověka obrovsky změní, když do třídy najednou chodí rád.

Už několik let jste v čele spolku Učitelská platforma, to zahrnuje také vystupování v médiích. Přispělo i tohle ke zvýšení vašeho sebevědomí?

Určitě ano, ale mě k té roli dovedlo to, jaká jsem odjakživa. Nenechávám věci jen tak být, když vím, že by mohly být jiné, lepší. Dost často jsem kvůli tomu dostávala přes prsty a říkala si „tak to bylo naposledy, kašlu na to, nikam se už nebudu cpát“. S Učitelskou platformou jsem konečně přijala, že taková jsem a nebudu se toho vzdávat.

Ukazujeme programově jiný obraz učitelů než ten negativní. Ale uznávám, že někdy naše platforma působí jako nějaká prestižní partička. Ostatně, finalisté ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize jsou z osmdesáti procent členy Učitelské platformy.

A co se mediálních vystoupení týče, neměla jsem nikdy potřebu, aby byla vidět Mazancová, nejsem egomaniak. O co ale opravdu stojím, je, aby byli konečně vidět dobří učitelé, profíci, kteří si nebudou jen stěžovat na nedostatek peněz nebo na inkluzi, ale budou navrhovat řešení a ukazovat možnosti. Tím se mimo jiné zlepší veřejný obraz učitele i prestiž učitelství.

Nepřipadá vám, že progresivní učitelé někdy svou vehementností a nároky, které na sebe a svou profesi kladou, své méně dynamické kolegy zastrašují? Místo aby inspirovali, berou jim nevědomky i ty poslední zbytky sebevědomí?

Ukazujeme programově jiný obraz učitelů než ten negativní. Ale uznávám, že někdy naše platforma působí jako nějaká prestižní partička. Ostatně, finalisté ocenění pro inspirativní učitele Global Teacher Prize jsou z osmdesáti procent členy Učitelské platformy. S rostoucím počtem členů je ale naše organizace stále pestřejší a různorodější. A snažíme se vědomě a čím dál víc sdílet i neúspěchy, chyby, pocity únavy a zklamání. I ten nejlepší učitel někdy zažívá prohru a ani finalista GTP nezačínal jako dokonalý učitel. I o tomhle chceme mluvit na učitelských setkáních v regionech, která plánujeme.

Založili jste na Facebooku skupinu Učitelé +, kde vídávám dotazy nováčků, kterým radí zkušenější kolegové. Ještě před pár lety většina nezkušených učitelů neměla nikoho kromě své sborovny, ale i tam bylo asi někdy těžké dostat dobrou radu…

Učitelé + jsou taková virtuální sborovna. Aktuálně má osmnáct tisíc členů a tvoří záchrannou síť pro všechny učitele. Docela často jako admin vidím, že se pak členové propojují i soukromě a vzniká přirozený mentoring. To je podle mě velká věc.

Petra Mazancová ukončila studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové v roce 2000. Působí na gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích, kde vyučuje angličtinu a základy společenských věd. Od založení spolku Učitelská platforma v roce 2017 je jeho předsedkyní.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na Linkedinu

0 / 5. 0

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments


Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.



Zaregistrujte se